Povídky ze Shakespeara/XV. Timon Athenský

Povídky ze Shakespeara Jan Kabelík
XIV. Cymbelín	XV. Timon Athenský	XVI. Mnoho povyku pro nic za nic

Údaje o textu
Titulek:	XV. Timon Athenský
Autor:	Jan Kabelík
Zdroj:	KABELÍK, Jan. Povídky ze Shakespeara. Telč : Emil Šolc, 1899. S. 258–271. Moravská zemská knihovna v Brně
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Timon Athénský

Veselý panoval život u bohatého Atheňana Timona. Statky jeho prostíraly se až do Lacedaemonu, poskytujíce mu hojnost prostředků k neustálé dobročinnosti. Timon nebyl štědrý, jakož obyčejně bývá, z touhy po cti a hodnostech v obci, ani proto, aby byl chválen a slyšel stálé lichocení, nýbrž z přirozené, nejčistší dobroty srdce: chtěl, aby byli šťastni a spokojeni všichni, jež kolem sebe vídal.

Dům jeho býval od rána do noci otevřen všem příchozím. V Athenách říkalo se, že tam není vrátného, nýbrž že tam kdosi s usmíváním napořád zve mimojdoucí. V předsíních bylo plno služebnictva domácího i cizího. A jaký teprve slavnostní šum a hluk zazníval v nádherných síních uvnitř, které leskly se všelikými ozdobami! Básníci přinášeli své básně věnované Timonovi, docházejíce královské odměny; malíři spěchali tam s novými díly svého štětce, neboť nikdo za ně tak štědře neplatil jak on. Přicházeli také klenotníci; vždyť nikomu tak draze neprodali svého zboží jako Timonovi. Nebylo vůbec služby a zásluhy, jíž by štědrý Timon byl sedmnásob nepřeplatil.

Mezi davem příchozích bývali též četní dárci; tu oznamoval sluha, že darováno mu někým čtvero koní jako mléko bílých, tam zase smečku chrtů. Dary se dobře vždy vyplatily, tak že posměváčkové říkávali: „Nemám-li zlata, vezmu psa žebráku, dám Timonovi; pes ten zlato ráží. Chtěl-li bych koně prodat, koupit dvacet lepších, dám jej Timonovi.“

Lehkomyslní mladíci zadluživše se, vyhledávali u Timona pomoci a nikdy nebyli oslyšeni. Tak zatčen jednou pro dluh pěti talentů^[1] mladý Atheňan, jménem Ventidius. Timon velice horlivě staral se o jeho vyproštění: hned poslal za něho výkupné a pečoval oň i nadále. Ale ani staří senatoři athenští neostýchali se přicházeti k Timonovi a využitkovávati jeho dobroty. Někdo z nich pochválil třeba hnědého koně, na němž viděl Timona jeti. „Je váš, když se vám líbí!“ ochotně oznamoval hostitel, a když host přišel domů, byl již hnědouš v jeho konírně.

Všichni ti četní Timonovi navštěvovatelé v síních jeho cpali se k službám, bzučeli mu do ucha obětivé šepty, ba viděli svátost v jeho třmenu. I omrzelý filosof, jenž málo co líp miloval než sebe nenávidět, přicházel k němu, jsa bohat Timonovým kývnutím.

Tak vlídně choval se Timon nejenom k občanům sobě rovným, než i ku svým sluhům. Jednou přišel jakýsi starý Atheňan se žádostí, aby zakázal sluhovi svému ucházeti se o jeho dceru; bylť sluha ten chudý, ale jako sličný jonák získal si náklonnost mladé dívky. Timon slyše, že stařec požaduje pro dceru ženicha s třemi talenty, dal sluhovi potřebný obnos, aby ho za delší jeho služby učinil šťastným.

Obyčejně však dostávalo se dobrodiní jeho do nepravých rukou lichotníků, kterými byl obklopen, pokládaje je ve své důvěřivosti za pravé přátele. A když tak s nimi sedával u stolů, které se prohýbaly pod tíží vzácných jídel a nápojů, zdálo se mu předrahým potěšením, že z tolikerých přátel každý jako bratr vládne statkem druhého, a v blahém pomýšlení na takové přátelství často nemohl se ubránit ani slzám.

Hostina stíhala hostinu, dar stíhal dar. Timon by byl mohl říše přátelům rozdávat a nikdy neustat. Dlouhý čas vedl si, jakoby Plutus, bůh zlata, byl mu jen správcem, ale konečně i jmění tak ohromné jako jeho víc a více se tenčilo. S bolestí pozoroval to věrný správce domu jeho Flavius a několikrát pokoušel se důtklivě promluvili s pánem o pohromě, která se valem blížila. Ale Timon, stále jsa zaměstnáván houfy domnělých přátel, nedopřával sluchu věrnému sluhovi, když vzpomínal mu na úbytek bohatství a příval dluhů. Flavius pak, když četní hosté všecky zalehli spižírny, když klenby plakaly vychrstlým vínem opilých, síň každá když světlem zářila a hudbou zněla, často plakal nad záhubou milovaného svého pána, která jevila se neodvratnou, když stále nebylo konce útratám.

Konečně nadešel úpadek. Věřitelé Timonovi rázem vypověděli mu peníze a neodbytně naléhali svými sluhy, aby se jich domohli. Timon kázal zaplatit, ale nebylo z čeho. S pláčem oznamoval mu věrný Flavius, že všecky statky jsou v zástavě nebo propadlé a naříkal: „Velký, ctný, královský Timone! Až mine jmění, zač jsi tu slávu koupil, dech také mine, jenž tu slávu tvořil.“ Netajil se také před dobrým pánem s obavou, že neštěstí jeho rozptýlí všecky zástupy jeho přátel tak jako jeden déšť zimomračný schvátí mouchy.

Důvěřivého Timona nemálo zamrzely tyto pochyby správcovy i hleděl ho upokojiti pravě: „Nech dalšího kázání! Mé srdce nepronikla hříšná štědrost; nemoudře dával jsem, ne nešlechetně. Můžeš být tak bez svědomí a mnít, že jsem bez přátel? Shledáš, jak los můj tě zmýlil; v přátelích jsem boháčem. A vlastně je to korunou mé nouze a pravým požehnáním, že mohu teď zkoumat přátele.“

Především měl býti požádán za pomoc senat athenský, poněvadž Timon četné a nemalé služby prokázal obci a byl tedy hoden vyslyšení. Senatoři však jednohlasně vypovídali, že u nich peněz na mále, a poklad prázdný, že nelze, ač jim líto, jak by chtěli, pomoci muži tak šlechetnému. Timona zamrazilo, když uslyšel o tom odmítnutí, ale těšil sebe i Flavia, poukazuje na to, že nevděčnost těch starců je dědičná, jelikož chladná jejich krev teče líně, a oni proto nemohou zvroucnět. Zcela jinakého vyřízení čekal od přátel, zvláště Lukulla, Lucia, Sempronia, a Ventidia, ke kterým rychle rozeslal několik sluhů.

První z nich spěchal k Lukullovi, který býval z největších pochlebníků Timonových. Jakmile byl ohlášen, Lukullus rychle přiběhl k němu, těše se na nějaký dar. Zdálo se mu v noci o stříbrném umyvadle s konví, které by byl rád vzal podarem. Vida, že sluha něco má pod pláštíkem, zvědavě se tázal, co že by to bylo. Usměvavá tvář jeho však okamžitě se zachmuřila a prodloužila, když uslyšel, že přichází s prázdnou skřínkou, aby ji Lukullus naplnil padesáti talenty pro Timona, jenž jich prý velice potřebuje. „Hm, hm,“ odkašlával si Lukullus v patrných rozpacích, „ach, ten dobrý pán! On je muž ušlechtilý, jen kdyby tak skvostného domu nevedl. Mnoho a častokráte jsem u něho obědval a s ním o tom mluvil a k večeři opět přišel jedině proto, abych ho přiměl k menšímu vydání; on však nechtěl rady přijmout ani výstrahy z mých návštěv. Každý člověk má svou chybu, jeho chyba je ušlechtilost mysli.“

Zatím přemýšlel, jak že by se nejlépe mohl Timonovi vymluvit. „Kéž by mne byl sluha doma nezastihl!“ přál si v duchu. V tom mu napadla šťastná myšlenka. „Přistup blíže, poctivý muži!“ pravil vlídně sluhovi. „Tvůj pán je dobrotivý šlechetník; ale ty jsi rozšafný a víš velmi dobře, třeba jsi ke mně přišel, že není čas teď půjčovati peněz, zejména z pouhého přátelství, beze vší jistoty. Tu máš tři tvrdé tolary: zamhuř očko a řekni, že jsi mne nezastihl.“

Prostý sluha objevil více smyslu pro čest než nectný ten lichotník, zarděl se hněvem nad jeho nabídnutím a odešel, hodiv mu mzdu za tak podlou službu k nohám.

Mezitím jiný sluha s podobným vzkazem hledal Lucia. Ten procházel se po městě a zaslechl již pověsti, že se Timonovo jmění tratí, než nepřikládal jim váhy. Když tedy sluha Timonův celý udýchaný k němu přichvátal, vzkazoval po něm pozdrav vyvolenému prý svému příteli. „Můj pán posílá —“ vyřizoval kvapně sluha. „Ha, co posílá?“ kvapně vskočil mu do řeči pochlebník. „Já jsem tomu pánovi již toliknásobně zavděčen, a on ještě pořád posílá? Jak mu mám poděkovati? Co myslíš? A co mně teď posílá?“ „Tenkráte posílá jen pilnou žádost, milostivý pane, a prosí, abyste ho neprodleně v jeho potřebě as padesáti talenty ráčil založiti,“ zněla odpověď. Chytrý Lucius však nebyl tak dlouho na rozpacích o výmluvu jako Lukullus. Jakmile zjistil, že je půjčka míněna opravdově, bil se v čelo a naříkal, že se vydal právě včera, něco koupiv, ze všech peněz a tak že není s to, aby Timonovi učinil po vůli, i prosil snažně sluhu, by vyřídil pánovi svému, kterak klade si to za největší neštěstí, že mu nemůže vyhovět. A celkem odřekl mu Lucius, srovnal-li to s vlastním jměním, as tolik, co milosrdný poskytne žebráku. Takového vděku dostalo se Timonovi od muže, jemuž byl takořka otcem, jemuž zachoval úvěr, muže, který z Timonových peněz vyplácel lidem služné a který pije dotýkal se rtem stále Timonova stříbra!

Neméně dobrou výmluvu nalezl si třetí z přátel, jenž byl požádán o půjčku, Sempronius. Nejprve podivil se, proč že obtěžován je touto žádostí před jinými on. Jakmile však zvěděl, že již jiní tři Timonovi odřekli, tvářil se uražen tím, že má býti mu až posledním útočištěm, kdežto prý první vždy od Timona dary přijímal. A protože takovouto malou láskou neb soudností Timonovou cítil se na cti zlehčen, neposlal rovněž zlata.

A co učinil Ventidius v té těžké Timonově nesnázi? Nedávno pochoval otce a velké po jeho smrti ujal dědictví; nicméně neoplatil Timonovi ani těch pěti talentů, jimiž kdysi byl vyproštěn z vězení!

Citlivé srdce Timonovo strašně trpělo, když dostával tyto nečekané vzkazy. Jazyky, ústa, zrak, srdce lidské měl dosud v poddanosti, víc než jim mohl služeb vymyslit; ty bez počtu visíce na něm jako na dubu lupení, útokem jediné jen zimy sprchly s větví, ze nahý stál otevřen návalu všech větrů. Jeho veškera důvěra v lidstvo byla zcela podryta tímto nevděkem, a ušlechtilý jeho duch zlomen. Uzavíral se ve svých komnatách a propadával chorobě, šílenství.

Dům jeho valně se změnil; dvéře, ježto v štědrých letech neznaly strážných, musily sloužit, by ho bezpečně přichránily před jedinými hosty, dříve nevídanými; docházeliť stále věřitelé bezohledně upomínat o dlužné peníze, kde Timon mohl platiti jen svou krví. Timon vzpomínal minulých dob. Ochotněji vlaštovice nechodily za letem jako pochlebníci za ním, a ochotněji také zimy neopouštějí jak oni jeho. Vzkypěla v něm žluč i zatoužil ještě jedenkráte spatřiti rotu těch lotrů a vysloviti jim do očí hluboké své opovržení.

Z posledních peněz kázal správci svému vystrojiti hostinu a srdečně pozval na ni všecky své bývalé návštěvníky, kteří tím nemálo byli překvapeni. Zmocňovala se jich obava, že snad Timon jejich přátelství jen zkoušel. Kdyby tak je byli ztratili, a štědrý Timon mimo nadání měl dosti ještě bohatství na další dary! Trpké to bylo pomyšlení! Bylo nutno přijmouti pozvání a osobně se mu omluviti. Tak uvažovali skoro všichni a opět objevili se staří, mladí, obchodníci, umělci i senatorové v ustanovenou dobu u Timona, s poníženými poklonami a omluvami. Hostitel, pobledlý, ale klidný, vlídně jako vždy je vítal prose, aby nepřipomínali omluvami maličkostí, jichž sám nedbá, načež vedl je do jídelny.

Nádherný tento sál ještě jednou ožil bývalým šumným životem, když proudili se do něho za zvuků lahodné hudby všichni falešní přátelé Timonovi, s podivením zírajíce na bohatě přistrojený stůl. Na něm stálo mnoho mis, ale vesměs přikrytých, které slibovaly patrně vzácnou jakous lahůdku. Hostitel pomodliv se k bohům vzkřikl nakonec: „Psi, odkryjte a lízejte!“ Hosté zarazili se, ale maně uposlechli toho rozkazu. A hle, odkryté mísy byly plny teplé vody, z níž vycházela pára na znamení, že vlažná voda a pára jest jejich ctnost. Timon pak, aby smyl to, že krášlil své pochlebníky, stříkal jim do obličeje vlažnou vodu volaje: „Žijte v ošklivosti a dlouho, vždy jen usmívaví, hladcí, oulisní zhoubci, líbezní vlci, jemní medvědi, vy štěstí bláznové a břichopasi, komáři, čepkující poklonkáři, vy páry, minutoví panáci. Neřestmi bez konce docela okorejte!“ V divém zmatku tlačilo se všecko ze dveří; jeden ztratil čepici, druhý plášť, třetímu sražen s klobouku klenot, který kdysi dostal od Timona, a za utíkajícími lítaly mísy provázené strašlivými kletbami zrazeného hostitele.

Hned nato Timon opustil Atheny. Zanevřel nejenom na pochlebníky, kteří ho obklopovali, nýbrž nenávist svou rozšířil na Atheny, ba na celé člověčenstvo; viděl v něm sběř nevlídnější zvěře. Stanuv před hradbami athenskými prosil bohy, aby se hradby propadly, zbožnost, mrav, úcta k bohům, spravedlnost, mír, pravda a kázeň aby převrátily se v záhubný opak, a rány morové aby mocnou nákazou zanesly město zralé k pádu. Pak uchýlil se do pustin lesních, aby neviděl ani lidské tváře, odhodil i veškeren svůj oděv a přebýval, podoben jsa dravé zvěři, v jeskyni; potravou byly mu žaludy, šípky a kořínky, jež si vyhrabával ze země.

Jednou hledaje opět kořínků narazil rýčem na nějaký tvrdý předmět. Opřel se mocněji a vyryl — hromadu lesklých dukátů. Ryl dál a dále, a zlata bylo tolik, že najednou se stal opět velikým boháčem. Mohl navrátiti se do Athen a vésti tam zase předešlý nádherný život a byl jist, že opět by našel houfy pochlebníkův a nohsledů. Ale Timonovi v ošklivosti byl každý kvas, spolek, lidu shon, a proto bylo zlato proň bezcenné, a byl by je již málem opět zakopal v lůno země. Najednou vzpomněl si, že ten žlutý otrok posvátné svazky víže i ruší, kletého žehná, bílé malomoci dodává líbeznosti, zloděje opatří, dá mu jméno, poklony a čest na senatorské lavici a sváry tropí mezi národy; proto podržel je, aby jím svadil lidi a připravil jim zkázu.

Vhodná příležitost k tomu naskytla se mu velmi brzy. Vojevůdce Alcibiades, znepřáteliv se s athenským senatem, válečně táhl proti rodnému svému městu a na pochodu svém lesem setkal se s Timonem. Ten, slyše o záměru Alcibiadově, dal mu hned značnou část svého pokladu s přáním, aby rozdrtil nelítostně v Athenách, co jen potká, ozbroje si uši své a oči brněním tak pevným, by ho nepronikl křik ni matky, panny, děcka, ani pohled na kněze zkrvácené v posvátném šatu, a zhubě vlast, aby zhynul v posled sám.

Od té doby Timon netěšil se tak nerušeně ze své samoty. Jakmile se rozneslo, že má zlato, častěji zahlédl nenáviděné lidi, kteří pokoušeli se od něho vylákati něco lesklých dukátů; Timon všem stejně zlořečil a ochotně dával zlata jen těm, v jejichž rukou mohlo býti lidstvu na škodu.

Jen jedenkrát stal se nevěrným své nenávisti k člověku. Odpočíval ve své jeskyni, zabrán jsa ve chmurné myšlenky, a nezpozoroval ani, kterak u vchodu objevil se bývalý jeho správce Flavius. Ten jediný opravdivou láskou lna k šlechetnému svému pánovi, po dlouhém hledání ho nalezl. Jak nalezl! Ani nechtěl věřit vlastním očím, vida Timona plného suchoty a nouze. V tom uzřel ho Timon a pokročil zlostně proti vetřelci, aby ho vypudil z jeskyně.

„Zapomněl jste, pane, na svého poctivého, ubohého služebníka?“ měkce otázal se Flavius. „Zapomněl jsem celého lidstva, a znáš-li se, že jsi z lidu, též tebe,“ příkře odbyl ho Timon; „zoveš-li se poctivým služebníkem, pak teprv tebe neznám: neměl jsem u sebe nikdy poctivého muže; držel jsem jenom šelmy, které lotrům u stola sloužily.“ „Buď nebe svědkem, že žádný správce věrněji pána v zkáze neoželel, jak vás ty moje oči; račte mne jen znáti, mou žalost přijměte, a dokud trocha peněz mých stačí, správcem býti nechte,“ s pláčem prosil Flavius. „Aj, pláčeš?“ podivil se Timon, jehož srdce opět pocítilo hnutí lidskosti. „Pojď sem blíže! Nech se podívati sobě do očí! Věru, ten člověk narodil se ze ženy! — Odpusťte, věčně mírní bohové, mou prudkost obecnou a bez výminky! Uznávám jednoho za poctivého, jen jednoho — je to můj správce. Vše ostatní krom něho zatracuju kletbou.“ Pak šel ke skrýši zlata, vyňal velikou část pokladu a obdařil jím poctivého Flavia, přeje mu, aby s tím žil skvostně a šťastně, vzdálen však ode všech ostatních lidí. Flavius prosil Timona, by směl pobývati s ním k jeho potěše, ale byl rozhodně odmítnut. Timon nechtěl trvale se příznit se žádným člověkem, a tak Flaviovi bylo se vrátit do Athen.

Brzy po něm zavítali do jeskyně Timonovy hosté daleko vznešenější. Atheny byly zle sklíčeny Alcibiadem. Jedinou pomoc mohl jim poskytnouti Timon, který proslul jako znamenitý vojevůdce. Proto vypravili se k němu nejpřednější senatoři s mnohými prosbami, aby se s nimi navrátil a vévodil Atheňanům s mocí neobmezenou, začež slibovali jemu bohatou odměnu. Hle, tu stáli před ním v pokoře nejhlubší tíž senatoři, kteří neměli pro něho ani vlídného slova, natož pak pomocného skutku, když tak hrozně řítil se v záhubu. Co bylo Timonovi do těchto lidí, kterými opovrhoval? Co do toho, že chce Alcibiades ztéci Atheny a pobíti jeho krajany? Necítil milosrdnosti k starcům ani k mládeži, ba neznal zavěráku v odbojném táboře, který by v jeho lásce byl nestál výš než nejvelebnější v Athenách hrdlo. V tom smyslu též odpověděl. Mlčky stáli před ním sklíčení senatorové a strojili se k odchodu. Timon vzkazoval po nich pozdrav krajanům a oznámil nakonec, by jim ulehčil teskností, že naučí je, jak se ubránit divé zlosti Alcibiadově. Když takto vzbudil v senatorech naději, že přece ho získají, pravil: „Mám tady v ohradě strom. Můj vlastní prospěch mi radí, bych jej v krátce porazil; jděte, a povězte mým athenským přátelům po stupních hodnosti, velkým i malým, komu se líbí zármutek svůj skončit, by sobě popílil a přišel sem, dřív než strom můj ucítí sekeru, a oběsil se.“ S tímto výsměchem je propustil, a hrdé město bez jeho pomoci muselo se vzdát Alcibiadovi.

Brzy nato Timon, jak žil, tak v samotě i zemřel a pochován na samém kraji mořském. Hrob jeho opatřen byl náhrobním nápisem od něho samého složeným, jenž ještě po smrti hlásal nenávist jeho k lidem; znělť: „Zde leží Timon, jenž živých, jsa živ, nenáviděl: jdi, zlořeč do vůle, jen nestůj, hleď, bys dále spěl!“ Poněvadž ošklivil sobě i žalost lidskou a zhrdal pláčem lidí, zvolil si místo posledního odpočinku přiměřené svému smýšlení: jenom nesmírný ocean na věky plakal na nízký jeho hrob.

---

1. Talent = asi 2500 zl.