Povídky ze Shakespeara/XIV. Cymbelín

Povídky ze Shakespeara Jan Kabelík
XIII. Julius Caesar	XIV. Cymbelín	XV. Timon Athenský

Údaje o textu
Titulek:	XIV. Cymbelín[1]
Autor:	Jan Kabelík
Zdroj:	KABELÍK, Jan. Povídky ze Shakespeara. Telč : Emil Šolc, 1899. S. 239–258. Moravská zemská knihovna v Brně
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Cymbelín

Orlové vítězných legií římských za Julia Caesara, nezlekáni burácejícím mořem severním, dolétli až do Britannie. Král tamní Cassibelan statečně sice bránil se proti Římanům, podporován jsa hlavně znamenitým šlechticem Leonatem Siciliem, a odehnal nepřítele od břehů své říše, ale konečně Caesar přece zavázal Cassibelana k ročnímu poplatku. Také synovec a nástupce Cassibelanův, král Cymbelín, zůstal poplatný Římanům a dlouhá léta žil s nimi v míru.

Cymbelín měl dva syny. Když měl starší tři léta, a mladšího ještě chovali v plénkách, byli někým ukradeni a zmizeli beze stopy. Také královna odervána králi smrtí, takže zbyla mu jediná dceruška Imogena. Cymbelín pak pojal druhou choť, velmi půvabnou vdovu, kterou si vroucně zamiloval. Jsa starobou sesláblý duchem, podléhal veskrze jejímu vlivu, vyplňoval každičké její přání a neviděl, že královna k němu nechová vlastně nejmenší náklonnosti, nýbrž jedinou má snahu, když již povznesla se na trůn, zachovati jej synu svému z prvního manželství, Clotenovi. Nejjistějším k tomu prostředkem jevil se jí sňatek mezi Clotenem a Imogenou, a proto chovala se k pastorce vlídně, chtějíc jí získati pro svůj záměr, jak získala proň krále.

Nelze si pomysliti větší protivy než mezi Clotenem a Imogenou. Cloten byl pravý povýšenec beze všech předností. Kdežto matka jeho rozumem vše tiskla k zemi, on nedovedl odečísti dvou od dvaceti, by zůstalo osmnáct, a přece byl vychloubavý a spoléhaje na všemohoucí matku, zpupný a hrubý nade všecku míru. Imogena naproti tomu, jsouc dívkou nevyrovnané krásy, byla zároveň souborem všelikých dívčích ctností, hodna zasednouti na trůn pyšného ostrova ohrazeného věncem nepřístupných skal. Přirozeně nebyl jí vhod ženich jako Cloton. Ušla však luňáku, zvolivši si orla.

Statečný Leonatus Sicilius zanechal pohrobka, který proto nazván Leonatus Posthumus. Když Posthumovi zemřela i matka, přijat na dvůr královský a tam vychováván zároveň s Imogenou, jíž soudružil ve všech zábavách, takže se zdálo, jakoby byli pro sebe určeni. Záhy vyznamenával se ušlechtilými mravy, spůsoby, vzděláním i statečností, takže u dvora, což je věc řídká, ctěn i vroucně milován. Výtečnost jeho nejlépe uznána tím, že perla všech dívek, Imogena, ač nebyl rodu královského, nehrozíc se protivenství, jaké jí proto bude snášeti, zvolila ho za manžela a takto zkřížila plány své macechy.

Sňatek jejich nezůstal dlouho utajen, a královna vzplanula proti Imogeně velikým záštím, protože takto Cloten uveden v nebezpečí, že pozbude trůnu. Ihned oznámila to králi, popouzejíc ho, že sňatkem tím ublíženo lesku trůnu, takže Cymbelín odsoudil zetě svého do vyhnanství, Imogenu pak opatřil vězením. Královna sama tvářila se k pastorce stálo stejně vlídnou. Neunavný její duch kul totiž zase nové plány, pro něž nechtěla Imogeny proti sobě popuditi. Posthumus byl navždy vypovězen, i kojila se nadějí, že za jeho nepřítomnosti přece získá si Cloten lásku Imogeninu. Pak měl býti prohlášen její první sňatek za neplatný a uzavřen druhý s Clotenem. Proto královna zprostředkovala ještě rozloučení obou manželův, ač král je zakázal.

Loučení bylo nevýslovně smutné. S hořkým pláčem objímala Imogena svého krásného a statného chotě slibujíc mu, že stále bude naň vzpomínati. Dala mu na památku prsten s démantem, který dostala od své matky, on jí navzájem náramek, aby nosila jej k vůli němu jako pouto lásky, jež takto vloženo na vězně nejlíbeznějšího. Sám Posthumus cítil, jak slábne jeho pevná mysl, když viděl perliti se slzy z očí proň nejkrásnějších, a pospíchal, aby rychlým odchodem umenšil bolest své ženy.

Starý, věrný jeho sluha Pisanio doprovodil ho k lodi, na níž opouštěl vlast, načež vrátil se dle příkazu pánova k Imogeně, aby měla alespoň jednoho spolehlivého člověka na dvoře, kde stála na ráně zlostných zraků svých četných odpůrců.

Moře a daleké, šíré krajiny dělily od sebe věrné manžely, kteří žili v stálých vzájemných vzpomínkách. Posthumus dlel totiž u dávného přítele otcova Philaria v Římě, jenž ho miloval otcovskou v pravdě láskou. Jednou shromáždila se v domě Philariově společnost, a nastal spor, v které zemi jsou nejhodnější ženy. Každý hájil své vlasti, a Posthumus nadšenými slovy jal se vychvalovati ctnosti své choti, jež prý převyšuje všecky jiné ženy.

Byl pak tam italský šlechtic, jménem Jachimo,^[2] který jako známý rozkošník nevěřil ženské ctnosti a jako povaha nízká nerad slyšel vychvalovati přednosti někoho jiného, i jal se drze pochybovati o ctnosti Imogenině. Chladně, ale stále jízlivěji dráždil svými řečmi Posthuma, jenž konečně popuzen byl do té míry, že uzavřel po přání Jachimově s ním sázku. Jachimo slíbil dokázati, že Imogena bude Posthumovi nevěrna; kdyby se mu to podařilo, měl dostati Posthumův drahocenný prsten s démantem, dar to Imogenin, jinak měl ztratiti deset tisíc dukátův, a Posthumus kromě toho vyhradil si právo potrestati Jachima mečem, že urazil svým podezřením ženu nejvzácnější.

Podlý Jachimo odcestoval hned ke dvoru Cymbelínovu s doporučujícím listem Posthumovým. Ten zjednal mu přístup k Imogeně. V rozmluvě s ní poznal Jachimo, že je ozdobena stejně krásou jako vzácně ušlechtilým duchem. Marně pomlouval před ní Posthuma, jakoby jí byl nevěren, snaže se vzbuditi v ní touhu po odplatě podobné. Imogena odmítla po zásluze drzého nestoudníka, jenž vida, že by prohrál sázku, vzal útočiště ku lsti. Jal se prosit Imogenu, aby mu prominula, že z lásky k Posthumovi zkoušel její ctnost, při čem však poznal, že bohové stvořili ji nerovnou jiným, bez plevele, hodnou zajisté muže tak vzácného jako Posthumus. Dosáhnuv odpuštění vyžádal si od princezny, aby vzala v ochranu bednu se stříbrným náčiním, darem to, jejž Posthumus a jeho přátelé určili pro císaře, a s nímž prý druhého jitra má vydati se na zpáteční cestu. Imogena ochotně mu vyhověla a přijala bednu do své ložnice.

Zatím byl v bedně místo ohlášeného stříbra lstný Jachimo sám. V noci, když Imogena spala, jak svěží lilie zdobíc lože své, Jachimo lehounce vynořil se z bedny, aby prohlédl si celé zařízení její ložnice. Nad to sňal spící princezně náramek, dar to Posthumův, jehož ani ve spaní nesnímala, zpozoroval na prsou jejích rudé znaménko podobné květu, načež opět zmizel v bedně. Byl jist, že Posthumus uvěří ve vinu své ctnostné choti, až podá mu tak znamenité o ní důkazy. Tak proveden podlý klam, kterým mělo býti zničeno štěstí dvou šlechetných lidí.

Druhého dne odejel Jachimo nazpět do Říma. Tam očekával ho Posthumus v pevné důvěře v počestnost své choti a přivítal ho jemným výsměchem: „Mám naději, že krátkost odpovědi zjednala vám tak kvapný návrat.“ Jachimo však chladně tvrdil, že dobře pořídil a vyhrál sázku. Na doklad toho líčil do podrobna ložnici Imogeninu, nádherné čalouny z hedvábí a stříbra, strop vypuklý se zlatými cherubiny i krásné sochy v ní. To nebylo ovšem žádným svědectvím pro Posthuma, jelikož o kráse té ložnice mnoho se v Britannii vypravovalo. Jinak bylo, když vytasil se Jachimo s náramkem. Posthumus zbledl pohnutím, zvláště když Jachimo jedovatými slovy vzbudil v prsou jeho lítice žárlivosti pravě: „S ruky své jej svlékla; jakobych ji viděl; něžné chování bylo dražší než sám dar. Dala mi jej řkouc, že si ho dříve vážila.“ Ještě jednou ozval se v Posthumovi rozmysl a důvěra v Imogenu: napadlo mu, že snad mu náramek byl Imogenou poslán, kdežto rozvážný Philario upozorňoval, že náramek snad náhodou dostal se v ruce Jachimovy. Přísaha Jachimova, že má náramek z ruky Imogeniny, a zmínka o znamení na jejím těle připravily ho o poslední zbytek rozvahy. Když vzpomínal, jak jeho choť jevila se mu vždy nejvýše cudnou, a pomyslil, že se v ní tak hrozně klamal, prsten, závdavek její věrnosti, zdál se oku jeho baziliškem, na který hledět usmrcovalo, i odevzdal jej vítěznému, jak se domníval, svému sokovi. Z nezměrné lásky vzklíčila v něm smrtelná nenávist k Imogeně, která měla svoji vinu zaplatit životem.

Imogena zatím smutně žila na dvoře královském. Cloten ve své domýšlivosti jist jsa, že si ji přece nakloní, vlídně a pozorně se k ní měl, pokud hrubost a hloupost jeho dovolovala, a námluvy jeho podporovala královna i slabý král. Konečně zbavila se dotěrného ženicha, který stále zlehčoval před ní nepřítomného Posthuma, pravíc, že nejvšednější manželův šat jest jí milejší než celý Cloten. Starý Pisanio, vida tuto věrnost ubohé paní, stále lnul k ní větší láskou. Jak z čista jasna blesk tedy působil naň list Posthumův, v němž obsažen byl rozkaz, by zavraždil Imogenu pro její nevěrnost, chce-li sám slouti věrným sluhou pána svého. „Jak divná otrava ti padla v ucho? Ona nevěrna?“ naříkal Pisanio nad krutým rozkazem. „Ne, za svou věrnost je trestána. Ó, pane můj, tys pod ní teď duchem tak nízko jak prve bohatstvím. A já ji mám zavraždit! Vidí-li se v tom dobrá služba, věčně nechci být úslužným!“ Než přece odevzdal jí klamný list, který měl mu umožniti vraždu.

Stále téměř zasmušilý obličej krásné trpitelky vyjasnil se rázem, když dostala list Posthumův, a poprvé za nepřítomnosti chotě svého růžemi se zasmála, když dočetla se, že Posthumus dlí v Milfordě ve Walesu, kde by rád znovu okřál pohledem na ni. Ještě téhož dne, přestrojena jsouc za prostou ženu, v průvodu Pisaniově tajně opustila dvůr a letem spěchala na ustanovené místo. Čím více se mu blížili, tím víc trnul ubohý Pisanio, častými vzdechy prozrazuje nevýslovné zděšení. Když pak octli se v lesích u Milfordu o samotě, ukázal jí rozkaz svého pána, aby ji vlastnoručně zbavil života pro její nevěru.

Pomluva má břitčí ostří nežli meč a jazyk jedovatější než žížaly v Nilu. To dokázalo se i v tom případě. List jako meč protkl srdce nešťastné princezny. Beze slova, na smrt ubledlá stála před Pisaniem, a nevýslovně trpké bylo jí pomyšlení, že ji odsuzuje k smrti muž, jemuž k vůli byla neposlušna otce a zhrdla námluvami knížat. Byla jista, že přijde doba, kdy pozná své provinění proti ní a pozdě bude ho želeti. U vědomí své neviny odhodlaně obrátila se k Pisaniovi se slovy: „Učiň, jak pán tvůj káže. Vidíš, já sama tasím meč. Tu vezmi a protkni lásky příbytek nevinný, mé srdce. Neboj se; nic tam nenajdeš, krom zármutku: tvůj pán, dřív jeho poklad, tam nebydlí. Konej, co kázal!“

Pisanio však odhodil s pláčem meč a oznámil paní, co si cestou vymyslil. Bylo jisto, že pán jeho byl oklamán nějakým zlosynem, mistrem svého umění, a že časem prohlédne tuto šalbu. Proto měla nešťastná Imogena přestrojena jsouc za hocha přeplavit se do Italie, aby byla mu na blízku, a v pravý čas dáti se poznat. Šaty a potřebné peníze již měl rozšafný sluha přichystané, a Imogena povolila jeho snažným prosbám již proto, aby nemusela se vrátit nazpět ke dvoru, kde stále soužil jí Cloten. Pisanio s mnohými slzami rozloučil se s milovanou paní a dal jí ještě na cestu malou skřínku s léky, jež dostal od královny, aby jich užila, kdyby byla stižena nějakou chorobou. Posthumovi poslal zprávu, že rozkaz jeho jest vykonán, a vrátil se rychle ke dvoru v obavě, aby nebyl pohřešen.

Tam panoval veliký zmatek, když zjištěno, že princezna zmizela. Král obával se, aby nestihla jí nějaká nehoda, Cloten zuřil, že Imogena mu unikla, a měl v podezření Pisania, že jí v tom byl nápomocen. S vytaseným mečem přihnal se k starci a strašnými pohrůžkami donutil ho vyznati, že princezna je v Milfordě. Pisanio prozradil její pobyt v pevném přesvědčení, že Imogena zatím dávno je v bezpečí před Clotenem, který hned tajně vypravil se za ní v šatě Posthumově, aby takto snáze dobyl si její lásky.

Ubohá Imogena zatím nedostala se na určené místo. Když jí Pisanio s vrchu ukázal Milford, byl jí přístav před očima; nicméně cestou zbloudila, a po dvě noci již byla holá země jejím ložem. Byla by onemocněla únavou a hladem, kdyby jí byl nesílil úmysl octnouti se na blízku předrahého, ač falešného chotě. Na štěstí došla jeskyně, v níž mělo se jí dostati bezpečného útulku a vlídného přijetí.

Jeskyni obýval stařec s dvěma mladíky. Stařec, jménem Belarius, byl kdys od Cymbelína milován a ctěn jak vzorný vojín i znamenitý rádce. Dva ničemníci však přísahali před králem, že je spolčen s Římany, na kteréžto falešné udání ubožák potrestán vyhnanstvím. I zahořel pomstou proti nevděčnému králi, jemuž tolik platných služeb byl prokázal, a oloupil ho o syny, dědice trůnu; uchýlil se s nimi do Walesu a v tamních lesích je vychovával jako své děti. Dvacet let již tam pobývali, živíce se lovem zvěře; princové, starší Guiderius a mladší Arviragus, pokládali Belaria za svého otce. Oba byli poskrovnu ve sluji vychováni, ale přece v pravdě ducha královského, toužíce snažně po hrdinských činech.

Když Imogena přišla do jeskyně, obyvatelé její právě byli na lovu. Puzena jsouc hladem, vzala tedy z uchystaných pokrmů a pojedla. Tu zaslechla hlasy lidské. Vyšla z jeskyně a stála najednou před Belariem a jeho chovanci, i v obleku mužském podobna jsouc jakés bohyni. Mužové odění v hrubý šat nevzbuzovali valné důvěry, a Imogena třásla se strachem, když se omlouvala: „Dobří páni, neubližujte mi. Volal jsem, než jsem vešel, mysle, že vyžebrám neb koupím, co jsem vzal. Nic jsem vám, věru, neukradl a nechci, kdybych i viděl zlato ležet po zemi. Zde jsou peníze za jídlo; chtěl jsem je, až bych byl nasycen, nechati na stole a odebrat se odtud s modlitbou za dárce.“ Lovci však nevzali peněz, a Belarius tázal se jí, kam že cestuje, a jaké jest její jméno. „Fidele,“ zněla odpověď. „Příbuzný můj vydal se do Italie; v Milfordu vsedl na loď. Za ním se pustiv a hladem od poly jsa zmořen, spáchal jsem tento hřích.“

„Nevěř, spanilý hochu,“ s vlídným úsměvem dodával jí mysli Belarius, „že jsme lid surový, a mysli naší nerovnej k pustině, kde jsme živi. Buď vítán! Noc se chýlí. Dřív než půjdeš, chceme tě líp vyčastovat, vděčni jsouce, když pobudeš a pojíš.“

Stejně vlídně měli se k ní oba princové, slibujíce ji milovat jako svého bratra. Imogena s povděkem přijala jejich pohostinství, zůstala s nimi, a když lovili, obstarávala jejich domácnost. Ale po přestálých útrapách cítila se chorobnou. Když tedy druhové její vyšli na lov, vzpomněla si na skřínku lékův od Pisania, šla do jeskyně, užila jich a hned upadla ve spánek podobný smrti. Hle, co toho bylo příčinou! Pisanio dostal skřínku s domnělým lékem od královny; ta myslila, že to jed, chtěla se jím tedy zbavit nepohodlného strážce Imogenina, který jí stál v cestě a nedával se získat po dobrém. Zatím lékař její, muž poctivý, vida, kterak stále touží po otravných lécích, dal jí místo žádaného jedu prostředek, který by jen na chvíli omráčil člověka, jinak nejsa škodlivý. A účinek toho prostředku objevil se na Imogeně.

Soudruhové její vraceli se právě domů, když potkali před jeskyní Clotena, který hledal Imogenu na udaném místě. Cloten, vida tři prosté muže, po svém neurvalém spůsobu jal se jim hrubě spílat lesňákův, otrokův a zločinců. V Guideriovi vzpěnila se královská krev. Cloten hrozil sice, že je syn královnin, chtěje mu nahnati strachu, ale zmýlil se: Guiderius pustil se s ním v boj, hrdopýška skolil, uťal mu hlavu a hodil ji do vody.

Arviragus šel pak podívat se, jak se daří Fidelovi, jehož stále nebylo vidět. A hle, tento jinoch ducha neméně mužného než jeho starší bratr, aby nevzbudil drahého všem hosta, kdyby snad spal, sezul kované dřevěnky, jejichž dupot příliš hlučně se ozýval v jeskyni. Belarius podivil se nemálo nad touto něžnou pozorností a pravil sám k sobě: „Ó, nebeská přírodo, jak sebe slavíš v těch knížecích dvou synech! Jemní jsou jak zefyr, když podvívá violu, že vonná koruna se nerozhoupá; a diví zase, krev-li královská v nich zahoří, jak nejkrutější vichor, když skalní sosnu za vrchol uchvátí a k dolině až sehne.“

Co to? Z jeskyně bylo slyšet nářek a hned na to vyšel Arviragus, nesa v náručí domněle mrtvou Imogenu, kterou našel ztuhlou ležet na holé zemi. Také druzí zaplakali nad nenadálou ztrátou mladíka, k němuž tak rychle všichni přilnuli, a strojili se k pohřbu. Vzali Imogenu a spolu bezhlavé tělo Clotenovo, odnesli je do lesa pod věkovitý dub, položili vedle sebe do trávy, a žalostně nad nimi zpívajíce posypali oba natrhanými květinami, načež odešli do své jeskyně, která jim připadala pusta a prázdna: navždy umlkl pro ně půvabný hlas krásného panošíka, jehož pro jeho kuchařskou obratnost žertem nazývali svojí hospodyňkou.

Brzo po jejich odchodu Imogena probrala se z mrákotného spánku a ztrnula, vidouc vedle sebe ležeti mrtvolu muže bez hlavy. Přemohla svou hrůzu a všimla si ho blíže. Co neviděla? Šat Posthumův! Hlavy nebylo při těle, ale ruce a nohy zdály se jí manželovými. Patrně byl to Posthumus. Hledala vysvětlení té strašné vraždy, a jevilo se jí na snadě: Pisanio spolčil se s Clotenem, vylákali oba manžely falešnými listy do odlehlých lesův, kde Posthumus padl zákeřnou rukou, kdežto ona jako zázrakem zachráněna od smrti jedem. Tolik strastí bylo přespříliš i pro ženu ducha tak statečného jako Imogena. S výkřikem: „Choti můj, můj choti,“ klesla ve mdlobách na mrtvolu.

Té doby tichý jindy hvozd oživen byl četnými zástupy, které s hlukem pronikaly jeho houštiny. Bylo to vojsko římské, jež táhlo proti dosavadnímu spojenci Říma Cymbelínovi. Královna totiž ve své ctižádosti, nechtějíc býti nikomu podrobena, přiměla slabého krále, aby odepřel Římanům poplatek. Následek toho byla válka, do níž braly se právě římské legie pod vůdcem svým Cajem Luciem. Když táhly lesem milfordským, přední stráže nalezly nad bezhlavou mrtvolou omdlelého panoše, jenž vzkříšen znova k životu a předveden před vojevůdce.

Imogena vypravovala Luciovi, že dobrý pán její byl v lese zavražděn, a věrná láska, jakou projevovala při této příležitosti k zemřelému, tak zalíbila se Luciovi, že přijal ji k sobě za panoše. A tak pohřbivši s mnohými slzami svého domnělého chotě, následovala nového pána.

Římané šli do boje s nejlepšími nadějemi ve vítězství. Legie jejich sesíleny byly četnými dobrovolníky šlechtickými; velitelem těchto byl zlotřilý Jachimo, který pociťoval již výčitky svědomí nad spáchaným zločinem a hleděl utlumiti je ve vřavě válečné.

Také Posthumus byl ve vojště římském. Dostal od Pisania zprávu, že Imogena dle jeho příkazu byla zavražděna, nebyl však s tím spokojen. Ačkoli myslil, že choť jeho byla vinna, přece těžce sklíčen byl pomyšlením, že nezachována bohy k pokání za hřích jediný, kdežto on sám, hříšník větší, byl jimi ušetřen. Vzrostl v něm úmysl neválčiti proti Britansku, jehož panovnici již zabil, nýbrž proti Římanům: v boji nikým nepoznán, neželen ani nenáviděn chtěl si vyhledat žádoucí smrt. Oděl se tedy jako britský sedlák, a brzy naskytla se mu příležitost prospěti vlasti.

Schylovalo se k rozhodné bitvě, k níž konány na obou stranách poslední přípravy. V táboře britském však bylo pozorovati jakous rozháranost. Nebylo divu! Cloten zmizel, a královna žalem nad tím upadla do těžké horečky. Král, vetchý stařec, ocital se beze vší opory sám a sám v boji, který ho děsil. Ó, jak vřele vzpomínal si v těchto chvílích dřívější své útěchy Imogeny! Kde asi byla? Nebylo však kdy k nářku a výčitkám, neboť v tom dáno znamení ke krvavé bitvě. —

Vojsko římské počalo útok. Šik Britanův rozražen, sám Cymbelín odtržen od svých octl se v zajetí nepřátelském, a Britané v divém zmatku dávali se na útěk. Vše zdálo se ztraceno. V tom nebe seslalo pomoc. V úzkém průsmyku, jímž prchalo vojsko britské, objevil se najednou stařec se dvěma jinochy, kteří dodali boji zcela jiné tvářnosti. Byl to Belarius, jenž ponoukán jsa svými statečnými chovanci, ještě jednou pustil se v boj pro vlast. K nim přidal se Posthumus. Ti kouzlem vlastní osobnosti a statečností svou povzbudili prchající k novému odporu, použivše příhodného průsmyku, a sami osvobodili krále ze zajetí. Stihatelé se zastavili. Couvají. V tom porážka, ukrutný zmatek. Ti, již přiletěli jak orlové, utíkali jako slípky. Pole opanovali Britané, daleko široko pronásledujíce hloučky prchajících nepřátel. Mezi zajatými octl se Lucius s Imogenou i Jachimo, jehož Posthumus v bitvě odzbrojil, a celá řada jiných předních Římanů. Posthumovi se hledaná smrt vyhnula; aby ji přece našel, vydal se znova přestrojen do odění římského, ve vazbu Britanům. Doufalť, že za těžké ztráty, jaké krajané jeho v boji utrpěli, budou zajatci potrestáni smrtí.

Bylo po vítězné bitvě. Před stanem královským objevil se uprostřed jásajícího komonstva i důstojnictva Cymbelín, záře radostí nad nenadálým skvělým úspěchem. Chtěl odměňovat a trestat. Především přivedeni byli jeho tři ochránci: Belarius, Guiderius a Arviragus; čtvrtý, jenž v hadrech zahanbil zlaté hávy, nebyl nalezen mezi živými ani mrtvými. Král tedy na znamení své vděčnosti pasoval zbylé tři hrdiny na rytíře.

Aby však radost jeho nebyla bez trpkosti, lékař právě přinesl králi zprávu o královnině smrti. Před skonem vyznala královna, že Imogenu zachránil jen útěk, sice že by ji byla otrávila, ba že samému králi, jehož si ošklivila, chystala otravu, kterou by ho zvolna byla hubila. Mezitím chtěla bděním, pláčem, péčí a líbáním ho přetvářeně klamat a synovi přisvojit korunu. Když Cloten zmizel, upadla v zoufalost, a v ní skončila život tak strašně, jak ukrutna byla na svět. Výpovědi lékařovy potvrzeny byly také dvorními dámami zesnulé. Tu teprv poznal král, jak byl klamán, a prosil nebesa za slitování, aby pomohla mu odčiniti křivdu spáchanou na vzorné dceři, kterou návodem macešiným tak trápil.

Prosby jeho vyslyšeny. V průvodu zajatých předních důstojníků vojska římského přivedena byla také Imogena v obleku pážecím. Cymbelín oznámil jim, že mají býti všichni popraveni, aby usmířeny byly duše četných padlých Britanů. Lucius jako pravý Říman s římským srdcem nesl tuto zprávu; prosil jen, aby směl se vyplatit věrný jeho panoš Fidele, rodič z Britanska, kterého pro věrnost i něžnost vřele doporučoval milosti králově. Když pak předvedl domnělého panoše, nikdo nepoznal Imogeny leč Pisanio, který obstarával jí pážecí oblek, a Belario se svými chovanci. Ti však mlčeli čekajíce, až se Imogeně uzdá promluvit.

Cymbelínu zdála se Imogena povědoma a vehleděla se tak záhy do jeho přízně, že přijal ji do své služby a dovolil jí ještě žádat, zač jen by chtěla. Imogena nebyla dlouho na rozpacích: mezi zajatci spatřila Jachima ozdobeného prstenem Posthumovým i vyžádala si, aby donucen byl pověděti, jak ho nabyl.

Sklíčený Jachimo rád vyjevil, co již delší dobu s bolestí tajil. Vypravoval veřejně o sázce uzavřené, jak lstí dostal se do princezniny ložnice a vrátil se s klamnými důkazy její viny. „Ať krátce dím,“ končil Jachimo své přiznání, „to stačilo, by se Leonatus zbláznil, jsa poraněn u víře v její cnost. Na to však — mně se zdá, že ho teď vidím.“ — —

„Ano, vidíš jej, italský ďáble!“ vzkřikl v nejvyšším rozechvění Posthumus, vykročiv z řady zajatcův před krále: „Podej mi provaz, nůž či jed, kýs soudce spravedlivý! Ty, králi, pošli hledat dovtipných mučitelů: já jsem Posthumus, který dal zabíti tvou dceru, chrám ctnosti, ba ctnost samu. Ó, Imogeno, moje královno, můj živote, má ženo! Ô, Imogeno!“

S radostným výkřikem vrhla se Imogena v náruč svého oplakaného a za svůj zločin se kajícího Posthuma, který mocně ji objav zvolal: „Zůstaň tady viset jak ovoce, má duše, až strom uschne!“

„Co myslíš, ty z mé krve, dcero má? Což ke mně nepromluvíš?“ se zarosenýma očima děl Cymbelín. I klekla před ním Imogena a prosila jej za požehnání, jež uděleno jí s hojnými slzami.

Plačky přistoupil k oběma manželům šlechetný Pisanio, jenž tak veliké získal si zásluhy o jejich konečné spojení. Imogena s nevolí se od něho odvrátila, že jí dal jedu. Ubohý stařec vysvětloval, že měl skřínku s léky za drahou věc, dostav ji od královny, a přítomný osobní královnin lékař potvrdil jeho slova dodávaje, že dal královně místo žádaného jedu uspávacího prostředku. Tak vysvětlena mdloba Imogenina, a věrnému Pisaniovi dostalo se od obou šťastných manželů zasloužených díků. Jelikož nebylo se již báti hněvu královnina, Pisanio také oznámil, že pohřešovaný Cloten odebral se v obleku Posthumově za Imogenou do hor u Milfordu; další jeho osud byl mu však neznám.

„Konec vám dopovím,“ pravil směle vystoupiv Guiderius. „Já jsem ho tam usmrtil, neboť mně ublížil, jak nebylo hodno prince; sťal jsem mu hlavu.“

„Nedopouštěj Bůh!“ lekl se Cymbelín. „Nechci, věru, abys za udatné své skutky z mých úst slyšel ukrutný ortel. Věz, že to byl princ!“ Ale Guiderius trval na své výpovědi a měl býti potrestán smrtí. Stráž jižjiž se ho chápala, když starý Belarius velitelským pokynem přiměl ji, aby odstoupila, a pojav oba prince za ruku předstoupil s nimi před krále pravě: „Velmocný pane, ti dva šlechticové, již zvou mne otcem, sebe syny mými, ne moji, ale plod jsou ledví tvého, krev z krve tvé; i musím ztratit dva nejsladší na světě soudruhy. Nechť požehnání s nebes jako rosa splyne na jejich hlavy!“ Nato dal se králi poznat a vypravoval celý příběh, jak je v mládí z pomsty uloupil a pak vychovával; pravdivost svých slov dokázal oděvem z jejich mládí i znameními na tele princů.

Nelze vypověděli, jak se těšil starý král z nalezených náhle statečných synů, nad něž lepších ani nemohl si přáti, jak Imogena, jež s radostí ztratila království za bratry tak dobré; vždyť již za pobytu v jeskyni ráda bratry je nazývala, bratrsky jsouc jimi milována. Belarius ovšem přijat na milost jako spoluotec, bratr šťastného krále.

Vše bylo vysvětleno. Imogena viděla, že bezhlavého Clotena pokládala za Posthuma. Jenom čtvrtý ze statečných osvoboditelů králových v bitvě scházel. Tu teprv oznámil Posthumus, že to byl on, a dovolal se svědectví Jachimova, který v boji ležel před ním přemožen. Jachimo pak na kolenou smýkal se k Posthumovi pravě: „Zde ležím opět. Vezmi život můj, jejž nejednou jsem provinil; dřív prsten však s náramkem princezny nejvěrnější, jež slíbila lásku.“ Posthumus pak dokázal ušlechtilost svého srdce tím, že Jachima ušetřil, aby žil, čině lépe bližnímu než do té doby.

Cymbelín pochválil šlechetný tento výrok zetě svého a po jeho krásném příkladě zachoval se také sám: propustil zajatce římské na svobodu a uzavřel s Římem mír, aby všichni zaplesali radostí. Šťastnějšími snad ještě než starý král cítili se oba manželé, kteří po těžké zkoušce nalezli se opět ve staré lásce. Posthumus se přikotvil k Imogeně, a ona jak tichý bleskot nesla oči po něm, po bratřích, králi, radost ke všem vysílajíc. Všichni opustili bojiště a brali se ve slavném průvodu do chrámu zapálit oběti. Brzy vinul se s požehnaných oltářů v kotoučích dým ku chřípím mocných bohů za šťastné ukončení války i všelikých pohrom v rodině královské.

---

1. Čti: Symbelín.
2. Čti: Jakymo.