Povídky ze Shakespeara/VIII. Bouře

Povídky ze Shakespeara Jan Kabelík
VII. Othello, mouřenín benátský	VIII. Bouře	IX. Král Lear

Údaje o textu
Titulek:	VIII. Bouře
Autor:	Jan Kabelík
Zdroj:	KABELÍK, Jan. Povídky ze Shakespeara. Telč : Emil Šolc, 1899. S. 142–156. Moravská zemská knihovna v Brně
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Bouře (Shakespeare)

V Miláně panoval jednou vévoda Prospero, muž vzácné povahy i vědomostí, jenž zvláště ve svobodných uměních nikým nebyl dostižen. Obraceje pak veškeré své snahy k těmto, a tož zvláště k tajné vědě magie, zanedbával víc a více světských věcí a konečně se zcela odcizil své říši; knížectvím až dost velkým byla mu jeho studovna. Správcem země učinil svého bratra Antonia, jenž s chutí oddal se všem četným pracím vladařským, takže časem již nepokládal se za náměstka svého bratra, nýbrž za skutečného vévodu. Ctižádost jeho vzrůstala, a on zatoužil stát se neobmezeným pánem vévodství ze všech nejprvnějšího; zapomněl lásky bratrské, namlouvaje si, že bratr beztoho neschopen jest k povolání panovnickému, i připravoval vše opatrně k jeho pádu.

Především hleděl získat si v zemi oporu pro převrat. Jako vladař mel veliký vliv na úřady i úředníky; povyšoval tedy lidi sobě oddané, odstraňuje ty, kteří snahám jeho jevili se málo povolnými, neb docela nebezpečnými. Kromě toho zabezpečil si též podporu zahraniční, třeba za cenu velmi potupnou. Slíbil totiž Alonsovi, králi neapolskému, že přijme Milánsko od něho lénem a zaváže se mu k ročnímu poplatku, když pomůže mu vyhnati Prospera a rod jeho ze země. Nabídnutí jeho bylo Alonsem přijato, a neapolské vojsko dalo se na pochod do Milána.

Za tmavé noci octlo se před městem, Antonio otevřel dle úmluvy brány milánské, a po Prosperovi bylo veta. Za mrtvé tíše tmy půlnoční odvlečen byl náhončími nešlechetného svého bratra i s dceruškou svojí, tříletou Mirandou, jež plakala zděšením, když vyburcována ze zdravého, klidného spánku dětského a v průvodu neznámých, drsných žoldnéřův opouštěla rodný dům.

Prospero a Miranda nebyli nepřáteli svými usmrceni. Antonio netroufal si toho učiniti, boje se lidu, který velice miloval svého knížete, třeba tento se mu odcizil. Proto záhubu jejich přenechal živlům. Dal je odvléci na loďku a na několik mil vyvézti do moře. Tam stála lodice, trup zpuchřelý, jenž neměl ráhnoví, ni lan, ni plachet, ni stožáru, takže i samy krysy ji v pudu svém opustily. Na tu vysadili je do řvoucích vln, aby kvíleli a stenali větrům.

Gonzalo, šlechtic neapolský, jenž byl dozorcem nad touto výpravou, slitoval se však nad nešťastníkem a nevinným dítětem a dal jim, aby nezhynuli hladem a žízní, trochu potravy a čerstvé vody, také přiměřená roucha, jež jim potom znamenitě posloužila; nad to, věda, jak Prospero miluje své knihy, opatřil ho díly z jeho studovny, která byla pro něho nejcennější.

I tak postavení Prosperovo bylo zoufalé, a on ronil hořké slzy a stenal pod svým těžkým břemenem. Ale Miranda usmívala se, jak nadchnuta jsouc neohrožeností nebeskou, a to vzbudilo v Prosperovi odhodlanost, by snášel vše, co jim nastávalo.

Dlouho pluli tak po šírém moři, až konečně řízením božským přistali u liduprázdného ostrova, jenž však přece byl obydlen.

Čarodějka Sycorax, vypovězena byvši pro mnohonásobné čáry z Alžírska, byla na něm před lety od plavců zanechána, a jejích rozkazů byli poslušní rozmanití duchové. Jeden z nich, sličný Ariel, jsa duch čistý, odepřel jednou konat hnusné její příkazy a byl za trest sevřen v rozštěpenou sosnu. Tam zůstal, poněvadž mezitím Sycorax zemřela, plných dvanáct let, až vyprostil ho Prospero a získal v něm ochotného a spolehlivého sluhu.

Ještě jiný obyvatel byl na ostrově, který pokládal se vlastně za pána této odlehlé země. Byl to netvorný syn zemřelé čarodějky, jménem Kalibán, jenž více byl podoben ošklivé nějaké opici než člověku. Když Prospero přišel na ostrov a setkal se s netvorným tímto zmetkem, měl se k němu vlídně: učil ho mluvit, ježto Kalibán před tím víc než zvířecky němtal, učil ho jmenovat světla nebeská a získal si tak jeho příchylnost. Kalibán ukázal mu pramen čerstvé vody, solný zdroj, kde pustá místa a kde úrodná. Objeviv se takto prospěšným, došel útulku v chýši, kterou obýval Prospero s Mirandou, a bylo s ním vlídně nakládáno.

Leč zlá jeho přirozenost se nezapřela, a když jednou ohrožoval Mirandu, byl zaklet Prosperem do skály, z níž vycházel jen konat mu otrocké služby: rozdělával oheň, přinášel dříví a vůbec vše, co bylo potřebno. V srdci naplněn byl záštím proti Prosperovi, zlořečil mu, ale podroboval se přece jeho rozkazům, boje se přísných trestů jak od něho, tak i od Ariela, jenž rád časem poškádlil potměšilého toho netvora.

Dvanácte let pobýval takto Prospero na ostrově, jehož se stal pánem, zpříjemňuje si pobyt v samotě tím, že mimo studie věnoval se vychovávání své Mirandy, která za tu dobu vzrostla v dívku nad míru půvabnou a lépe vychovanou než všecky jiné kněžny, jež více času tráví marnostmi a nemají tak bedlivých vůdců. Prospero za ten čas ještě více zdokonalil se ve svém umění čarodějnickém, takže pomocí Ariela poroučel i větrům a bouři mořské. Tak dočkal se, že sudbou Štěstěny protivníci jeho všichni octli se v jeho rukou.

Král neapolský provdával svou dceru Claribelu za krále tunisského. Svatba slavena s velikou nádherou v Tunisu, a král byl při ní i se svým synem Fernandem, svým bratrem Sebastianem, který kdysi hlavně ponoukal ho k výpravě proti Prosperovi, a s Antoniem, uchvatitelem vévodství milánského. Když se vraceli z Tunisu, zdvihla se na rozkaz Prosperův přičiněním Arielovým strašná bouře, kterou veškeré jejich loďstvo rozptýleno; spojivši se vracelo se Středozemním mořem smutně do Neapole — bez lodi královské. Všichni byli v domnění, že viděli loď tu tonout a krále samého na ní hynouti.

Zatím byl to klam spůsobený Arielem, který hnal královskou loď větrem dál a dál, až k ostrovu Prosperovu, kde hrůza na korábě dostoupila vrcholu: plavci nadarmo se namáhali proti rozbouřeným živlům, a král s princem a ostatní družinou dleli na modlitbách v podpalubí, čekajíce každé chvíle záhubu, jež zdála se neodvratnou.

Prospero s Mirandou se skalnatého pobřeží dívali se na tento koráb, který zmítal se jak ořechová skořápka na vlnách, a s něhož až k nim zazníval úzkostlivý pokřik. U vědomí své převahy stál tam Prospero, jsa oděn kouzelným pláštěm liščinou podšitým a v ruce maje čarodějnou hůl. Zato útlocitná Miranda byla plna úzkostí, že loď nešťastných plavců ztroskotá se na kusy, a s povděkem přijala ubezpečení mocného otce, že jim nebude ublíženo, ježto celá bouře vyvolána jest jím pro její štěstí, a v brzku bez pohromy všech ustane.

V té významné chvíli Prospero ponejprv projevil jí, jakého je vlastně původu, i jak byli do té trudné samoty vyvrženi, a Miranda ronila hojné slzy slyšíc, jak o ni otec v nejtěžších chvílích svého života pečoval. Nato uspal Mirandu, aby zvěděl od Ariela, jak jeho rozkazy provedeny. Ariel byl totiž každému mimo něho neviditelný, a proto Prospero, maje s ním hovořiti, uspával vždy Mirandu, by nepozastavovala se nad tím, že hovoří se vzduchem.

„Můj sluho, přistup, jsem hotov! Můj Ariele, pojď! Provedl-li jsi dobře bouři, jak jsem rozkázal?“ tázal se Prospero.

„Vše na vlas,“ zněla odpověď Ariela, jenž hluboko se před pánem svým uklonil. „Napadl jsem královskou loď plameny, takže všichni mimo plavce vrhli se před nimi do zpěněných vod. Princ Fernando byl první, který skočil do moře, za ním následovali ostatní. Jelikož to bylo u samého břehu, nikomu se nic nestalo, ba tak jsem vše nastrojil, že jim ani šat nepromokl. A jak jsi kázal, rozptýlil jsem je po ostrově. Syn králův byl vržen na břeh samoten, i opustil jsem ho, jak vzdychal sedě smuten na pobřeží, kdežto král s družinou zase na jiném místě hledají prince, ač jsou přesvědčeni, že zahynul. Loď královská zakotvena v bezpečném přístavu neporušena, a plavci všichni jsou v podpalubí, kde kouzlo mé je uspalo.“

„Tvůj úkol, Ariele, vykonán dokonale,“ pochválil ho Prospero. „Zbývá však ještě více práce, k níž oba musíme užít co nejpilněji času. Poledne již přešlo, a do šesti večer vše budiž vykonáno!“

Ariel byl ochoten podstoupiti nová namáhání, upomenul však pána svého na slib do té doby nesplněný, že brzy ho propustí ze svých služeb na svobodu, a dostal ujištění, jež naplnilo ho velkou radostí, že totiž tímto dnem vyprší jeho služba. Rychle tedy spěchal provést nový rozkaz svého vládce, by přivedl Fernanda k chýši, kde měl poprvé spatřit Mirandu.

Fernando v pláči nad domnělým skonem svého otce zaslechl najednou líbeznou hudbu a lahodný zpěv. I šel po hlase, který zpíval:

„Na pět sáhů v hlubokosti
spí tvůj otec na dně v moři,
korály jsou jeho kosti,
z očí se mu perly tvoří:
co by zašlo, na něm není,
vše se v divné skvosty mění.
Mořské panny zvoní tam
umíráčkem: Bam, bim, bam!
Slyš jak zvoní: Bam, bim, bam!“

Tak došel až k chýši, před níž odpočíval Prospero s Mirandou.

Právě pozvedla Miranda zraky a uzřela před sebou Fernanda. Poněvadž dosud mimo svého otce nespatřila ještě muže, úžas její byl nemalý a projevil se otázkou: „Co jest to? Duch? Ó nebesa, jak se to rozhlíží! Já bych jej nazvala něčím nebeským, neb dosavad jsem nespatřila v přírodě nic tak ušlechtilého. Jistě to nějaký duch!“ —

„Ne, děvče,“ odpověděl Prospero, spokojen jsa s tím, jak se plán jeho dařil. „Ten švarný hoch, jejž vidíš, byl v ztroskotané lodi, a nebýt jen tak zbědován žalem, jenž je červem krásy, mohla bys ho zvát dost hezkým jinochem. Ztratil soudruhy a bloudí ostrovem je hledaje.“

Neméně mocný dojem učinila krásná Miranda na prince. „Ó, zajisté, toť bohyně, jíž na počest zní ta hudba,“ děl k sobě sám, načež oslovil neznámou pravě: „Rač mi dopřáti prosbu a rci, zda meškáš na tom ostrově, a pouč mne, jak se mám chovati. První však prosba má, již naposled ti vyslovuji, jest, ó zázraku, bys řekla, zda jsi děva či ne?“

„Ne zázrak, pane, ale jistě dívka,“ odvětila skromně Miranda. A řeč její naplnila Fernanda zvýšenou radostí. Hle, v cizině tak daleké, na nehostinném ostrově přivítán byl zvuky líbezné své mateřštiny, která z úst tak půvabné dívky zněla mu mnohokrát ještě lahodněji a spůsobila, že byl tím sdílnější. Dal se poznati jako princ neapolský a vypravoval o záhubě svého otce a celé lodi. Čím pak déle díval se na Mirandu, tím hodnější zdála se mu ozdobou trůnu, takže zvolal: „Ó, jestli jste dívka, a vaše srdce volno, učiním vás neapolskou královnou!“

Prospero byl nemálo rozradostněn vida, jak vzplála čistou láskou srdce dětí, jejichž sňatkem měl býti zpečetěn smír mezi jejich otci, ale umínil si dohodnutí jejich trochu znesnadnit, aby milenci tím lépe navzájem se ocenili. Proto obořil se na zdání nevlídně na Fernanda: „Ty si osobuješ jméno, které ti nenáleží, a přišel jsi jako špeh na ostrov, abys mně jej urval. Nyní pojď za mnou! Přikovám tvou šíji k nohám, vodu mořskou budeš pít, tvou stravou budou potoční mušle, uschlé kořínky a misky, v nichž má žalud kolébku. Již pojď za mnou!“

Fernando tasil u vědomí své neviny meč, aby se bránil tomuto násilí, ale byl kouzelnou hůlkou Prosperovou rázem zbaven vší síly, takže bylo mu bez odporu podrobit se všem povelům mocného čaroděje. Miranda žalostně dívala se na to, jak její vždy vlídný a jemný otec nepřátelsky a drsně se chová k Fernandovi, dokládala se, že nemůže být nic v něm podlého, a konečně na kolenou prosila otce za milost, ač tento pohrozil jí svým hněvem, slovem-li se ještě přimluví za podvodníka, který prý srovnán jsa s většinou mužův beztoho jest Kalibán, a oni andělé.

Miranda ovšem jiného zůstala přesvědčení; umiňovala si svatosvatě slovem i skutkem podporovati toho, nad něhož krásnějšího nebažila spatřit. A také Fernando podrobil se s odevzdanou myslí svému osudu pravě sám sobě: „Všech jiných úhlů celé země si užij, svobodo; já mám dosti místa v takovém vězení, z něhož jen jednou za den mi bude volno spatřiti tuto dívku.“

Prospero uložil Fernandovi odnášet polena a srovnat je u chýše, načež na zdání odešel do své pracovny, ve skutečnosti však neviděn jsa pozoroval venku, co se bude díti. Za malou chvíli objevila se u pracujícího Fernanda Miranda; nabízela mu pomoc při této nezvyklé a proto nesnadné práci, aby si alespoň chvíli odpočinul. Fernando však chtěl se raději strhat, než aby nectnou tu práci za něho konala dívka tak mu již drahá, že za její blízkosti svěžím jitrem byl proň i večer. Rád by byl vzpomínal na ni v modlitbách, a proto tázal se po jejím jméně. A Miranda ponejprv prohřešila se proti otci: ačkoli bylo jí to zakázáno, prozradila své jméno.

„Čarovná Mirando,“ pravil na to Fernando, „na mnohou dámu jsem hledíval a pro různou ctnost jsem různým ženám býval nakloněn, ač plnou duší dosud ani jediné. Vás první nade vše, co kromě vás má svět, miluji, ctím a vás si vážím.“ I zaplakala Miranda radostí nad těmito slovy a hned zase plísnila se, že pláče nad tím, z čeho se raduje, načež srdečně odvětila smělá jsouc v prosté své nevinnosti: „Mně neznám nikdo mého pohlaví, a ženské tváře nepamatuji kromě vlastní, kterou vídám v zrcadle. Také neshlédla jsem kromě vás a svého drahého otce dosud žádného muže. Jaké tváře jsou jinde, mně neznámo. Leč při mé dívčí cti bych nechtěla mít na světě druha než vás, a také moje obraznost si nemůže utvořit podoby krom vaší, jež by se jí líbila. Jsem vaší chotí, chcete-li si mne vzít, když ne, chci zemřít jako vaše služebnice!“

„Mou paní buďte vy, má nejdražší, a já váš navždy v této pokoře,“ zvolal Fernando, a pokleknuv líbal jí ruku.

Vida to Prospero zaplakal radostí a dal se milencům uzříti. Miranda ulekla se, že snad veškera tíže hněvu otcova padne na milovaného Fernanda, ale otec vlídně jí pravil, aby se nebála. Na to přistoupil k Fernandovi a uchopil ho za ruku s těmito slovy: „Vše, co jste podstoupil, byla pouze zkouška, již vaše odměna vám bohatě nahradí. Před nebesy potvrzuji teď, že dávám vám svou dceru, bohatý to jistě dar. Nechlubím se, toto pravě, neb naleznete, že Miranda překoná veškeru mou chválu.“ O tom byl Fernando v plné míře přesvědčen a přijal s radostí svou nevěstu z rukou Prosperových; radost jeho ještě se zvýšila, když dověděl se, že Prospero je vypuzený vévoda milánský, jehož znal již dávno z pověsti.

Na počest zasnoubenců pak Prospero předvedl jim svým uměním řadu duchů, kteří skládali jim svá blahopřání, a Fernando s netajeným úžasem díval se na tyto zjevy. Knížecí kouzelník ho upokojil pravě, že to jsou duchové, kteří zase roztají ve vzduch, načež doložil teskně: „A jak těch vidin bezzákladná stavba i mrakotyčné věže, nádherné ty paláce, ty chrámy velebné, ta velká zeměkoule, ano, vše, co na ní dědicem, se rozplyne; a jak ten nepodstatný, slavný zjev ni mráčku nezanechá po sobe.“ Na to rozrušen jsa všemi těmi příhodami, jež v krátké chvíli zažil, Prospero odebral se na jinou stranu ostrova, by ukončil těžký úkol toho dne.

Tam dlel zachráněný Alonso, Sebastian, Antonio i jejich družina. Jenom princ pokládán byl za ztraceného, a král nad tím pohřížen byl v hluboký smutek; všeliké těšení dobrého Gonzala bylo marné. Král nevěřil, že by ještě byl syn jeho na živu, a přece ho neustále po břehu hledal. Konečně byly síly všech dokonale vyčerpány tím více, jelikož pociťovali veliký již hlad. Na to čekal Ariel, který v okamžiku vykouzlil před nimi stůl plný nejchutnějších jídel, jež lákaly je k ochutnání. Král i s družinou užasli nad tímto divem, ale rádi přisedli, aby se posilnili po vysilující únavě; než zůstali nepohostěni.

Ariel zjevil se jim za hromu a blesku v podobě Harpyje^[1] a zatřepav křídly o stůl, s něhož pokrmy rázem zmizely, zvolal mocným hlasem: „Tři hříšníci jste zde, které sám osud poručil nenasytnému moři vyvrhnout na tento ostrov, kde není lidské bytosti, neb jste nehodní mezi lidmi žít. Pomněte, že vy tři jste vyhnali dobrého Prospera z Milánska a vydali jej moři, které vám teď oplácí za něho i za jeho nevinné dítě. Pro tento podlý skutek vyšší moc, Alonso, tebe zbavila syna a hlásá mými ústy: Vleklý zmar ať vás provází dál na vašich cestách. Smířit její hněv nic nemůže než srdečná lítost a na příště nehříšný život.“

Ariel zmizel. Slova jeho však jako meče pronikla nitro všech tří provinilců, kteří pocítili v té chvíli plnou silou velikost svého dávného hříchu: zdálo se jim, že vlny mluví, vítr hvízdá i hrom jim vyslovuje jméno Prospera, proti kterému se tak provinili. Král byl přesvědčen, že právě pro tuto vinu syn jeho spočívá na dne mořském, a pobíhal v hrůze nad tím jako šílenec po lípovém háji, jenž se rozkládal na pobřeží; neméně těžce pociťovali ostny výčitek Sebastian a Antonio. Všichni byli na pokraji zoufalství, takže komonstvo jen stěží zamezilo jejich samovraždu.

Tak našel je Prospero, a šlechetné jeho srdce bylo tím smutným obrazem mocně dojato. Jeho cíl byl dosažen: nepřátelé jeho se káli, a tím přestal též jeho hněv, ač zločiny jejich tolik byl utrpěl. Proto spěchal, aby je zprostil tíhy pomatenosti.

Na pokyn jeho zavzněla sladká hudba, nejlepší to těšitelka zmatené mysli, a všichni vinníci jako přimraženi stanuli před Prosperem, jenž odloživ svůj čarodějnický oděv objevil se před nimi v šatě přiměřeném svému důstojenství a vítal všecky na svém ostrově, objímaje zvláště největšího svého dobrodince, starého Gonzala.

Dlouho patřili naň král i všickni jeho průvodčí, nevědouce, je-li to hříčka jejich očarované obrazotvornosti či skutečný Prospero. V srdcích jejich hlásila se k platnosti spravedlnost a poctivost, a zároveň padala také tíseň s jejich duše. Král první poprosil Prospera za odpuštění a projevil ochotu zříci se jeho državy, v čem následoval ho též Antonio.

„Když jste mi vrátili vévodství,“ pravil Prospero potěšený tímto obratem jejich myslí, „odsloužím se vám neméně dobrou věcí; učiním vám aspoň zázrak, jenž vás potěší asi tolik, jako mne mé vévodství.“ S těmi slovy vedl je k své chýši a otevřel dvéře její; uvnitř objevil se Fernando s Mirandou, hrajíce v šachy. S výkřikem radosti pokročil Alonso ku předu, a Fernando za ztraceného pokládaný ležel mu v náručí. Nato pojal princ za ruku Mirandu a představil ji otci svému jako dceru Prosperovu a svoji nevěstu, žádaje pro ni za požehnání. Alonso rád je udělil těše se, že alespoň částečně bude moci odčinit křivdu učiněnou Prosperovi láskou a přízní k jeho dceři. Všichni byli dychtiví slyšet příhody Prosperovy, ale on odkázal je až na zpáteční cestu, kdy jim mínil všecko obšírně vypravovali.

Pobyt jeho na pustém ostrově byl skončen, a on věren jsa svému slibu propustil ze služeb svých věrného Ariela, jenž radostně si zapěl:

„Tam, kde včelka, ssaju med,
v petrklíče léhám květ,
soví křik tam slýchám znět;
na netopýru se v let
dávám létu v sled a sled.
Vesele, vesele žít jako kdysi
pod květem budu, jenž na sněti visí.“

Hosté Prosperovi s ním a Mirandou pak odebrali se na koráb, jejž nalezli neporušený, a Prospero opatřil jim tak příznivý vítr, že ještě dohonili daleké již ostatní loďstvo královské a s ním zároveň připluli do Neapole. Tam slavena byla za všeobecného jásotu nádherná svatba Fernanda s Mirandou.

Po ní vrátil se Prospero do Milána. Čarodějnictví dal nadobro výhost, hluboko do země zakopav zlomenou svou čarodějnou hůlku a hlouběji, než kdy olovnice se ponořila, potopiv do moře své knihy. Žil konaje stále dobré skutky a takto připravoval se, aby jednou klidně a spokojeně zemřel, kteréhožto štěstí vskutku dosáhl.

---

1. Harpyje byly dle bájesloví řeckého bytosti určené trestati provinilce. Měly postavu z pola panen, z pola ptákův a sežíraly provinilcům jídla.