Povídky ze Shakespeara/VII. Othello, mouřenín benátský

Povídky ze Shakespeara Jan Kabelík
VI. Večer tříkrálový, neb Cokoli chcete	VII. Othello, mouřenín benátský	VIII. Bouře

Údaje o textu
Titulek:	VII. Othello, mouřenín benátský
Autor:	Jan Kabelík
Zdroj:	KABELÍK, Jan. Povídky ze Shakespeara. Telč : Emil Šolc, 1899. S. 121–141. Moravská zemská knihovna v Brně
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Othello (drama)

Za dob největší slávy republiky benátské, když pod panství její náležel ještě bohatý ostrov Cypr, byl ve službách republiky mouřenín Othello. Pocházeje z rodu královského, již od útlého mládí cvičil se ve věcech vojenských, takže v mužném svém věku stal se vojevůdcem, jemuž svěřovány podniky nejtěžší. Vše se mu dařilo, a za zdarem následovalo uznání a čest, vzácný to zajisté zjev při muži plemene černého, které bylo jinak hluboce opovržené. I v kruzích nejhrdějších a nejbohatších šlechticů benátských Othello docházel největší úcty a rád byl vítán jako host jejich, jednak pro znamenité služby, jaké republice prokázal, jednak pro své znamenité přednosti osobní.

Tehdy žil také v Benátkách bohatý a vzácný senator Brabantio. Ten měl jedinou dceru, spanilou Desdemonu, o niž ucházeli se mnozí mladí šlechtici. Ale Desdemona nikoho z nich nedařila přízní; nelíbiliť se jí tito většinou nečinní a marniví mladíci, jež často v mysli srovnávala se statečným černochem. A přirovnání to vždy vypadlo v neprospěch jejích nápadníkův. Oč výše stál nad nimi Othello, viděla-li obličej jeho v jeho duši, do níž často měla příležitost nahlížet!

Sedávala ráda ve společnosti jeho, když byl hostem otcovým, a poslouchala s utajeným dechem, když vypravoval o nešťastných příhodách, nebezpečenstvích na zemi i na moři, jak jenom o vlas uklouzl smrti, jak lapen od hrdého nepřítele úpěl v otroctví, jak vysvobozen, kterak dařilo se mu na cestách v krajích dálných s pustými stepmi, nebenosnými horami a divokými jejich obyvateli, lidojedy. Desdemoně častěji bylo odběhnouti za různou domácí prací, ale jakmile ji odbyla, rychle se vždy vrátila napjatě poslouchat.

Zkušený Othello dobře pozoroval mocný dojem, jaký mají příběhy jeho na vnadnou dívku. I vyhlédl si vhodnou dobu, by zevrubně jí vypravil své cesty, při čem vyloudil jí hojné slzy. Když dopověděl, odměnila se mu mnohými vzdechy volajíc: „Věru, bylo to velmi podivné a tklivé!“ I přála si, by nikdy nebyla slyšela těch věcí, pak zase Boha o takového muže prosila, žádala Othella, má-li nějakého přítele, který ji miluje, by životu svému učil ho nazpaměť, tak že si ji získá.

Tu svěřil se Othello Desdemoně s láskou svojí. Ona si ho zamilovala pro vytrpěné nebezpečenství, on ji hlavně pro útrpné její srdce, takže na konec uzavřeli tajný sňatek. Brabantio, který neměl ani tušení o jejich lásce, dověděl se o něm, když dcera jeho opustila otcovský dům, aby se odebrala k choti svému, a to od nepřátel Othellových.

Byl to především Jago, praporečník Othellův. Jago již delší dobu sloužil pod Othellem ve válkách tureckých i domníval se, že mu bude jako osvědčenému důstojníku svěřeno první důstojenství po vůdci, totiž hodnost zástupníka. Othello však jmenoval zástupníkem svým mladého Florenčana Michala Kassia. Uražený takto Jago nesmírným záštím zahořel k svému vojevůdci. Kromě toho podezíral jej, jako by mu byl svedl ženu, ač to byla domněnka naprosto neodůvodněná, ba téměř vysněná za tím účelem, aby měl ještě mocnější podnět Othella nenávidět.

K Jagovi přidružil se mladý šlechtic benátský Roderigo, jeden z nápadníků Desdemoniných, který těžce nesl, že naděje jeho byly Othellem zmařeny, a chtěl pomstít se na lupiči svého štěstí. On právě na ponuknutí Jagovo první oznámil Brabantiovi dceřin útěk z domu otcovského.

Brabantio byl velice rozhněván touto zprávou; zdáloť se mu, že dcera jeho na posměch celému světu prchla v náruč nesličného černocha, a chtěl pohanu tu smýti jeho krví. Proto hnal se k němu v čele celého příbuzenstva s mečem v ruce. Othello však zůstal klidný, zamezil všeliké prolévání krve a byl ochoten zodpovídati se před vévodou, kam dostavil se i s Desdemonou.

Brabantio vystoupil jako žalobník. Obvinil Othella, že omámil dceru jeho ďábelskými kouzly a zlořečeným jakýms kořením získal si její lásku. Zdáloť se mu nemožno, aby přirozeným během věcí krásná dívka, jež vyhýbala se vždy všem bohatým švihákům benátským, láskou byla přilnula k nezhlednému černochovi. Proti tomu Othello slovy prostými, nehledanými vypravoval, jak dobyl si přízně sličné své choti, a vypravování to mělo na sobě takovou pečet pravdy, že samému vévodovi se zdálo, že příběhy Othellovy podobně by mohly zaujmout i dceru jeho, třeba byl Othello černoch. Kromě toho Desdemona sama dotvrdila, že osobní ctnosti manželovy, hlavně rekovná jeho mysl, získaly její srdce. Brabantio tedy následkem výpovědí těchto, ačkoli s těžkým srdcem, odevzdal dceru svou Othellovi.

Turci právě chystali ohromnou moc válečnou proti Benátkám; bylo jen nejisto, kam se obrátí. Největší část senatorů byla přesvědčena, že čelí proti bohatému Cypru, a poslední zprávy to potvrzovaly. Veřejné mínění označovalo za nejschopnějšího vojevůdce pro tu válku Othella, vévoda svěřil mu tedy hodnost vrchního velitele ohroženého ostrova. S radostí byl Othello ochoten k výpravě a žádal jen za bezpečnou ochranu pro svou choť. Tu však prosila Desdemona za dovolení, aby směla právem lásky jít s ním i do nebezpečí válečných, a dosáhla ho na přímluvu Othella samého.

Rychle přichystáno pyšné loďstvo s četným vojskem, jež za vzteklé bouře dostihlo šťastně Cypru. Zato strašná pohroma stihla nepřátelské loďstvo turecké, jež nedaleko ostrova bylo touž bouří rozptýleno a tak dokonale ztroskotáno, že Cypr byl zbaven hrozícího nebezpečí.

Na ostrově zavládla nesmírná radost, a sám vůdce rozkázal oslavit vítězství, jež tak lehce nabyto, a zároveň svůj sňatek všeobecným veselím; všecky spižírny v hradě měly být otevřeny lidu, a každý měl dle libosti hodovat.

Jago zatím kul černou pomstu, jež za nastalého pokoje tím spíše mohla býti provedena a měla zachvátit jak vůdce, tak i Kassia. Jako dobrý znalec lidí Jago věděl, jakou strastí je pro milující srdce lidské žárlivost; a žárlivost chtěl právě vzbudit v srdci šlechetného Othella, tož na Kassia.

Zástupník byl k tomu cíli zvláště dobře zvolen. Bylť mladík sličný, uhlazených spůsobů, velmi výmluvný, kterýmižto vlastnostmi sobě získával snadno přízeň žen. Ale také vážný, v sebe uzavřený Othello si oblíbil veselého a živého mladíka; říkáť se nenadarmo, že lidé protivných povah se nejraději sdružují.

Kassio již v Benátkách býval prostředníkem jeho u Desdemony a snažil se, by šlechetní milenci se dostali za sebe. Vážnost a úctu svou k vůdci přenesl také na Desdemonu, a když octla se na Cypru v nových, nezvyklých poměrech, Kassio stále byl okolo ní, aby jí prokázal tu neb onu službu, jež vlídným a přátelským úsměvem neb slovem bývala odměňována. Tohoto přátelského obcování právě mínil použít Jago, by vnukl vůdci ošklivé podezření. Kromě toho však měl být i Kassio ponížen, a vhodným nástrojem k tomu stal se Jagovi Roderigo.

Tento byl zpozdilý dost, že z ponuknutí Jagova jako prostý vojín vypravil se na Cypr — věru, nebylo lze v tomto přestrojení snadno poznat bývalého hejska benátského — poněvadž mu bylo Jagem slibováno, že dosáhne jistě lásky Desdemony, která prý se brzy nasytí lásky černochovy, jen nebude-li mu stát v cestě nebezpečný Kassio; v této naději ochotně poslouchal Jaga ve všem.

Večer Othello žádal vzhledem k bujnému veselí, jaké na všech stranách panovalo, by Kassio sám přihlédl v noci k stráži: chtělť aby vojsko samo dávalo příklad, jak v mezích udržet radost. A zástupník skutečně svědomitě zastával vůdce, konaje obchůzku stráží. Jago zjednal si na strážnici víno a pozval několik cyperských mladíkův, aby pili na Othellovo zdraví. Kassio, jenž nesnesl mnoho, měl být v této veselé společnosti opit. Jago bavil všecky veselými písněmi a pilně při tom naléval Kassiovi; oheň ušlechtilé cyperské révy působil, že Kassio stále byl veselejší, také však popudlivější, jak už bývá u podnapilých lidí. To byl pravý okamžik přivést ho k pádu.

Roderigo dle návodu Jagova na stráži odmlouval Kassiovi, který ho za to zbil. Roderigo prchal, volaje o pomoc, a Kassio s vytaseným mečem hnal se za ním. Mezi Cypřany byl také rozšafný důstojník, jménem Montano, který chtěl zabránit výtržnost, a proto zadržel Kassia. Se špatnou však se potázal; rozvzteklený Kassio pustil se s ním v souboj, kdežto Roderigo tím nabyl příležitosti utéci a zazvonil na poplach, jako by kdoví jaké nebezpečenství hrozilo ostrovu.

Strašně zazníval tichou nocí poplašný hlas zvonu, děse obyvatelstvo ze spaní. Také Othello byl jím probuzen a přispěchal ihned, aby přesvědčil se, co se děje. Uzřel ještě Montana s Kassiem v prudkém boji, který na zdání snažil se přerušit Jago. „Ticho, život-li vám milý!“ velel Othello. „Utište zvon, jenž všecko vybouří! Kdo původem toho sváru? Chci to vědět, a ten, kdo je vinen tímto výstupem, byť to byl i vlastní můj bratr, ztratil mou přízeň. V čas války, kdežto bázeň ještě naplňuje srdce všech, soukromé počíti sváry v noci a v tomto místě bezpečnosti zasluhuje trestu.“

Marně dotazoval se Kassia; ten již dříve částečně vystřízlivěv zlostí, po příchodu vůdcově však nadobro hrůzou nad tím, čeho se dopustil, neodpovídal ze studu. Ani Montano nepodal mu žádoucího vysvětlení, poněvadž byv v souboji raněn, potřeboval obvazu a ošetření. Zbýval tedy Jago, který na rozkaz Othellův vypravoval vznik a průběh celého sporu na zdání, by Kassiovi neublížil, ve skutečnosti však tak, že provinění jeho ještě zveličil.

„Jak jste se, Michale, tak zapomněl?“ vyčítavě zvolal Othello. „Musím stanovit příklad, a proto, ač vás miluji, nejste již mým zástupníkem!“ S tím odešel, vzav Montana sám v ošetřování.

Kassio výrokem vůdcovým byl zdrcen a málem by byl klesl. „Jste raněn, zástupníku?“ tázal se ho se zdánlivou účastí Jago, který u něho zůstal. „Ba jsem, a nade všechen lék,“ smutně odpověděl Kassio. A když tak uvažoval nehodu, která ho stihla, vypukl v trpký nářek: „Mé dobré jméno, ó, já jsem ztratil své dobré jméno, svou nesmrtelnou část; to, co zbývá, jest pouze zvířecí. Mé dobré jméno, Jago, mé dobré jméno!“

Jago, tváře se jeho přítelem, radil mu, by poprosil vůdce za odpuštění, jehož prý se mu jistě dostane, jelikož prý Othello potrestal ho více z politiky než z pravého úmyslu, jako když někdo nevinného psa bije, aby zastrašil mocného lva. O tom však Kassio nechtěl ani slyšeti, boje se, že by mu vůdce vyčetl jeho opilost. Daleko více zalíbila se mu druhá rada Jagova, by totiž poprosil Desdemony, aby mu dopomohla přímluvou svou opět k místu.

Hned druhého dne vymohl si prostřednictvím Emilie, ženy Jagovy, která byla společnicí Desdemoninou, přístup k choti vůdcově. Byl vlídně přijat a dostal ujištění, že Desdemona stále bude připomínat Othellovi jméno Kassiovo, aby nezapomněl dávné jeho oddanosti a co možná nejdřív opět přijal ho na milost. V tom zahledl Othella s Jagem. Poněvadž ostýchal se ještě vstoupiti vůdci před oči, rychle odešel.

Jago jako pro sebe zamumlal: „To se mi nelíbí!“ Tím upozornil Othella na Kassia, který druhými dveřmi odcházel. „Nebyl to Kassio, jenž šel od mé paní?“ tázal se Othello a dostal za odpověď: „Kassio, pane? Nemohu věřit, že by se byl odstranil jak zloděj, vida vás přicházet.“ Desdemona s líbezným úsměvem vítala svého manžela; hned také ve prospěch odcházejícího Kassia zakročila, pravíc: „Teď právě mluvila jsem s prosebníkem, jenž se rmoutí nad tvou nemilostí, tož zástupníkem Kassiem. Milý manžele, mám-li jaké vnady neb moc tebe pohnouti, smiř se s ním brzy. Není-li jeden z těch, kteří opravdu tebe milují, a nevědomky-li nechybil, neumím rozeznati poctivé tváře. Prosím, povolej ho zase zpět, maje také na mysli služby, které kdysi konal tobě Kassio u mne. Vždyť to také nebude dobrodiní, které mně prokážeš, nýbrž sobě. Až budu k tobě mít nějakou prosbu, kterou budu zkoušeti tvou lásku, ta bude nesnadnější a důležitější.“

Tak výmluvné přímluvkyni Othello nedovedl se opřít, a proto přislíbil jí, že ho přijme co nejdříve na milost, jsa dostatečně za to odměněn vřelým stisknutím ruky na rozchodnou. Jagova chvíle přišla, neboť octl se za vhodné právě příležitosti s vůdcem o samotě.

Jako maně tázal se Othella, věděl-li Kassio o jeho lásce k Desdemoně, a když uslyšel, že byl Kassio prostředníkem obou milenců, tvářil se velmi překvapen a zvolal: „Skutečně?“ Tím byl upozorněn Othello, že má společník jeho něco zvláštního a těžkého na mysli, když nechce s tím ani ven, a prosil ho, aby otevřeně promluvil, ježto pokládal ho za muže sobě oddaného a veskrz poctivého. Jago zdráhal se zprvu jakoby v obavách, že by mohly býti myšlenky jeho lživé a nepravé, že se snad mýlí ve svém podezření, kterým by třeba porušil spokojenost a blaho mileného vůdce. Zatím dobře věděl, že tak ještě více napíná Othella již dosti pobouřeného. Na konec pak připojil tuto dobře prý míněnou radu: „Hleďte se jen žárlivosti. To je nestvůra se zelenýma očima, jež oškliví si vlastní potravu: hrozné chvíle prožívá ten, kdo miluje a pochybuje, nevěří, a přece miluje vroucně.“

Othello již všemi těmito temnými narážkami mocně byl rozechvěn, a chtěje se dovědět určitějších zpráv, pravil: „Myslíš, že chci vésti život žárlivosti a s každou novou změnou měsíce chytat se nových podezření? Nikoli; jednou jen pochybovat je u mne tolik jako být odhodlán. To mne nikdy neučiní žárlivým, když někdo o mé ženě řekne, že jest krásná, že miluje společnost, ráda mluví, zpívá, hraje a tančí, neboť u ctnostné ženy všecky tyto věci ještě zvyšují ctnost. Ani vzhledem k nedostatkům svým neobávám se, že by mně zrušila věrnost; vždyť měla oči, když volila. Nikoli, chci důkaz, a když mám důkaz, najednou svrhnu se sebe žárlivost i lásku.“

Těmito slovy Jago byl jako upokojen a řekl: „Nyní mohu směle vám dokázati svou lásku a oddanost. Zatím přijměte, co vyjevit pokládám si za svou povinnost; důkazů ještě nemám. — Střežte svou paní, dobře pozorujte, jak se má ku Kassiovi. Váš zrak nebudiž ani žárliv, ani bezpečen. Benátčanky dobře dovedou zakrývat své spády, a vaše paní je z nich. Milujíc vás klamala otce, a když tak mladá dovedla se již přetvařovat, tím spíše dovede teď také klamati vás. Odpusťte již mé smělosti, řeknu-li, že se mně jeví její sňatek s vámi jako cosi nepřirozeného, a bojím se, ustoupí-li její náruživost chladnější rozvaze, by vás nesrovnávala se svými krajany a pak nelitovala.“

Slova Jagova jako dýky zarývala se do srdce ubohého černocha, ač se snažil utajiti své pohnutí. Jago dobře viděl jejich účinek a nenechal ho se upokojit. Toho, co při šlechetné Desdemoně bylo přirozeno, totiž přímluv jejích za Kassia, použil jako svědectví její viny, vylíčiv věc tak, jakoby vyplývaly z hříšné její lásky k zástupníkovi. Proto radil Othellovi, by alespoň krátký čas ještě nevracel Kassiovi hodnosti zástupnické a tak zvěděl, jak se při tom Desdemona bude chovat.

Jago spokojeně opouštěl ubohého vůdce. Věděl dobře, kterak zlá domnění mají přirozenost jedu, jehož člověk po chuti nepozná, jenž však za krátko působí na krev, že se rozpálí jak sírové doly. Tím strašnější bylo lze očekávat účinek jejich na horkou jižní krev Othellovu.

A skutečně. Othello od té chvíle, co vzbuzeno v něm první podezření, neměl ani chvilky klidné. „Buďte s Bohem, vy čacká vojska, zpupné války, které činíte ctižádostivost ctností. S bohem, bujný oři, vřeštící troubo, vzbuzující bubne, píšťalo pronikavá, královská korouhvi, skvělosti a pompo slávyplné války!“ tak rozloučil se s dosavadním svým životem, hledě teskně vstříc budoucnosti plné mučivých pochyb. Byly okamžiky, kdy byl přesvědčen o věrnosti své choti, zvláště podíval-li se do jasných jejích očí, viděl-li tu líbeznou její tvář, která stále jevila se mu stejně laskavou, a byly zase chvíle, kdy pokládal ji za plnou přetvářky a falše. Tak také chválil si jednou Jaga jako muže veskrze poctivého i sobě oddaného, jindy zas byl by ho zardousil jako zlolajného pomluvače.

„Ó, kéž mám jistotu, třeba nejstrašnější jistotu!“ volával a domáhal se po Jagovi nějakého důkazu nevěry své choti. A bídák Jago postaral se mu o žádaný důkaz, který u člověka, jehož zrak nebyl zkalen vášní, byl by býval ceny velmi pochybné, neklamným však se zdál Othellovi, již plnému nedůvěry.

Othello dal Desdemoně jako první dar vzácný šátek ozdobený vyšitými jahodami, jehož Desdemona nemálo si vážila. Jednou však jej ztratila, a jakkoliv snažně jej hledala, nenašla ho. Emilie totiž, chtějíc se zavděčit svému choti, donesla mu šátek, poněvadž věděla, že již dlouho se po něm pídí. Netušila, jak hanebnému tím slouží skutku. Ďábelským úsměškem zkřivila se ústa Jagova, když šátek octl se v jeho rukou: konečně měl žádaný důkaz! Rychle spěchal s ním, do pokoje Kassiova, kdež jej pohodil. Kassio nalezl šátek a ponechal jej u sebe, až by se oň někdo přihlásil, neboť nevěděl, komu patří. Jago hned toho použil oznámiv Othellovi, že šátek jeho uzřel u Kassia; patrně prý dostal jej dárkem z lásky.

I přísahal důvěřivý Othello při obloze nebeské, že pomstí se strašně na nevěrné své ženě a jejím milostníku. On, jemuž dosud každý nízký čin byl cizí, poručil Jagovi postarat se, by Kassio do tří dní nebyl na živu, začež mělo se mu dostati zástupnictví. Sám pak přemýšlel, jak sprovodit se světa milostnou svoji ženu, která tímto sdělením Jagovým rázem proměnila se v jeho očích ve sličného ďábla.

Při tom však snažil se dle možnosti jevit se klidným. Jak těžká to byla muka pro muže tak přímého, jako byl Othello, přetvařovati se a vlídně mluvit s domnělou zrádkyní! A přece musel tak činit, chtěje se přesvědčit, má-li Desdemona jeho šátek. Předstíraje, že jest mu nevolno, prosil jí, aby mu jej půjčila. Ta vymlouvala se, že ho nemá při sobě. „To je zle,“ odvětil Othello. „Ten šátek dala mé matce cikánka, jež byla čarodějnice, pravíc, dokud jej bude mít, že vždycky líbeznou zůstane a bude poutat lásku mého otce; ztratí-li jej však nebo daruje, že ztratí pro otce všecky vnady. Matka umírajíc dala mi šátek s přáním, kdybych se měl ženit, bych jej dal své choti. To jsem učinil, a proto dej naň dobrý pozor. Kdybys jej ztratila neb darovala, té ztráty nebude lze nahradit.“

Desdemona zbledla, když to slyšela, a povzdechla si: „Kéž bych tedy nebyla ho nikdy spatřila!“ Blesk strašné nenávisti zaplál v oku Othellově. Jago tedy měl pravdu, choť jeho patrně neměla šátku. I poroučel jí Othello, aby jej donesla, což však Desdemona odmítla pravíc, že ji chce pod tou záminkou odvést od žádosti, kterou právě přednášela. Dle svého slibu přimlouvala se, by Kassio zase byl povolán ve svou dřívější hodnost, ani zdání nemajíc, jak každým přímluvným slovem přilévá oleje do ohně. A když stále připomínala mu Kassiovy zásluhy a přednosti, Othello jako štvanec vyrazil z domu.

S bolestným úžasem patřila za ním Desdemona nevědouc, jak si vysvětlit náhlý ten výbuch zlosti. Bylo by možno, by tento rozvážný jinak muž na ni žárlil, jak vysvětlovala jeho zvláštní chování zkušená Emilie? Ne, nemohlo to býti. Bylať si vědoma, že nezavdala k žárlivosti nejmenší příčiny. Či snad by se v tom již jevil vliv ztráty čarovného šátku? Nakonec konejšila se domněním, že jest rozmrzelý nemilým řízením státním, neb objevenou nějakou zradou vojenskou na Cypru, a tato zlost že právě vybuchla. Když tak vyložila si celou věc, hned se kárala, že vinila ho tak ukvapeně, třeba jen na chvíli, z nelaskavosti, nemyslíc na to, že není bohem, který by za všech okolností zachovával úplně klidnou mysl. Jenom to ji mrzelo, že za takového rozechvění jeho nemohla na ten čas dále za Kassia se přimlouvati.

Zatím Jago, nespokojiv se s prvním skvělým svým úspěchem, popuzoval Othella stále proti Kassiovi i Desdemoně, nedopřával zmučené jeho duši oddechu, aby snad nepřišla k platnosti chladná rozvaha, jež mohla jeho úkladům býti nebezpečna, takže Othello neustálým rozechvěním až upadal v záchvaty mdloby. Když pak uzřel u Kassia svůj šátek, umínil si neprodleně pomstít svou potupu: ještě téže noci měli oba vinníci zemřít. A když tak myslil na Desdemonu, tanula mu na mysli krása její, která zdála se býti zrozena pro samého císaře, duševní přednosti, jimiž také každého okouzlovala. Ale tím ohavnější jevila se mu při ženě tak vzácné domnělá její nevěra, která volala o strašnou pomstu. Jak jen měla zemřít, aby půvaby její nezviklaly ho v pojatém úmyslu? A „dobrý“, „spravedlivý“ Jago hned byl pohotově s radou: ve spaní na loži.

Jedna okolnost ještě zpevnila Othellovo předsevzetí. Jako často jindy, také tehdy objevilo se, jak státní správa benátská jest nestálá ve svých ustanoveních. Othello byl beze vší příčiny, ovšem s velikou vlídností, zvláštním poselstvím odvolán s Cypru, a na místo jeho ustanoven Kassio. Desdemona nenerada slyšela tuto novinu, jelikož pobyt na Cypru posledními událostmi byl jí značně ztrpčen, a doufala, že ve vlasti se vrátí Othellův dřívější klid. Docela otevřeně také těšila se, že Kassio, jemuž prý velmi je nakloněna, nebyl zbaven své hodnosti, a vyslovila pevnou naději, že dojde také k smíru mezi ním a Othellem.

Toto domnělé přiznání k hříšné lásce zdálo se Othellovi vrcholem nestoudnosti, takže Desdemonu hrubě urazil. Od té chvíle vinil ji otevřeně z nevěry, třeba Emilie na spásu duše své se zaklínala, že je paní nejšlechetnější žena, jakou kdy poznala. Othello neuvěřil. Byl přesvědčen, že je klamán, a to přesvědčení drásalo mu srdce. Kdyby bylo nebe na jeho hlavu vysypalo všecky svízele a hanu, kdyby ho bylo vrhlo do žaláře, vše byl by raději nesl než ztrátu své manželky. „Ty jedovaté býlí, proč jsi tak krásné? Proč je tvá vůně tak líbezná, že od ní hlava bolí? Kéž bys se nebyla narodila!“ volal bolestně.

Marně přísahala Desdemona, že je nevinna. Nechal ji o samotě téměř smyslů zbavenou nad tím strašným podezřením, jehož nijak si nezasloužila. Ni slovem, ni myšlenkou, natož pak skutkem neprohřešila se proti povinné lásce k němu; ta i při nevlídnosti, jakou k ní od nedávna jevil, zůstala nezměněna. „Nevlídnost může mnoho,“ pravila si sama, „o život mne může připravit, ale nemůže zmenšit mé lásky k němu.“

Nadešel večer, a Desdemona jako ve snách nad tím, co toho dne prožila, chystala se k spánku. Bylo jí teskno, k smrti teskno, ale přece podle rozkazu Othellova propustila Emilii, která u ní byla. Dlouho ještě bděla, až konečně usnula s modlitbou na rtech.

V noci přikradl se k loži Othello s mečem v ruce. Mlčky zadíval se na sličnou Desdemonu a dlouho, dlouho ji pozoroval; zachvěl se. Najednou se ostýchal prolíti její krev a natrhnouti kůži nad sníh bělejší a hladkou jak úběl pomníku. Odložil meč a přistoupil k ní opět. „Znasím-li svíci,“ pravil sám k sobě, „mohu jí opět navrátit předešlé světlo. Tvoje-li však světlo zhasím, překrásný vzore výborné přírody, kde vzíti jiskru Prométheovu, jež by je opět rozžehla? Když utrhnu růži, nemohu již dát jí živého vzrůstu, a ona zvadne; budu k ní vonět, dokud na keři.“ Sklonil se k ní a s pláčem líbal ji na rty: to bylo poslední rozloučení s chotí milovanou, načež měla být potrestána choť nevěrná.

Slzami jeho probudila se Desdemona. Othello se vztýčil a temným hlasem vyzýval ji, by se pomodlila a žádala Pána Boha za odpuštění hříchu, za jehož odpuštění dosud neprosila, ježto prý nechce zavraždit nepřipravené duše. Desdemona se ulekla, když slyšela ta slova, ještě více však jeho pohledu — koulelť Othello strašlivě očima a hryzl spodní ret, jat jsa krvavou vášní — a zvolala: „Všecky moje hříchy jsou láska a oddanost k tobě. A za lásku by se mně dostalo smrti? Toť přece nepřirozeno!“

Tu teprv oznámil jí černoch, proč má zemříti, že totiž dala šátek jeho Kassiovi, protože zahořela k němu nedovolenou láskou. Desdemona zapřísahala ho, by se nad ní smiloval, a se slzami v očích ujišťovala: „Já jsem tebe ve svém životě nikdy neurazila a nikdy jsem nemilovala Kassia leč onou obecnou láskou k bližnímu, již sám Bůh přikazuje. Ode mne nedostal žádných darův.“ Ale ta slova ještě více přesvědčovala Othella o její vině, neboť sám viděl u Kassia šátek. Darmo dokazovala, že jej asi Kassio našel, darmo prosila, by ho dal předvolat a vyslechnout. Na to ujišťování dal jí za odpověď, že Kassio téže noci došel odplaty zasloužené a jest již mrtev, načež zardousil také ji. Nevinná, čistá Desdemona po těžkém zápasu dotrpěla.

V tom zaslechl Othello volat Emilii. Jago patrně byl věren danému slovu: to byla zajisté zpráva o smrti nenáviděného soka, který ho připravil o choť. Ale ta naděje Othella sklamala, neboť Emilie téměř bez dechu oznámila mu, že Kassio je raněn, Benátčan Roderigo pak zabit. Úklad se tedy nezdařil.

Jago dobře všecko připravil k záhubě ubohého Kassia, uživ opět proti němu popuzeného zpozdilého Roderiga, který následkem stálého ujišťování Jagova dosud se těšil, že získá si lásku sličné Desdemony. Roderigo přepadl Kassia, když šel v noci domů, ale ranil ho jen lehce, kdežto sám odnesl si od něho poranění těžké. Zavilý Jago pak zavraždil v noční temnotě Roderiga, tváře se rozhorleným nad přepadením svého přítele Kassia, vlastně však, aby se zbavil svědka, který by byl výpovědmi svými mohl státi se proň osudným. A s touto zvěstí přichvátala Emilie k Othellovi.

Najednou jí krev ztuhla hrůzou při pohledu na lože: paní, kterou před několika hodinami opustila v plném rozkvětu mladistvého půvabu a síly, byla teď mrtvolou, a vedle ní pravým ďáblem zdál se jí Othello, který se přiznával, že choť svou zavraždil, udávaje za důvod nevěru její s Kassiem dokázanou Jagem jakož i šátkem darovaným Kassiovi.

Emilii vzešlo strašné světlo. Ona sama, slabá a povolná žena, byla bezděčnou spoluvinnicí černého zločinu, který zde spáchán, neboť ona zaopatřila vzácný šátek Jagovi, netušíc ovšem, k jaké podlostí. I když jej Desdemona hledala, mlčela, jen aby muži svému byla po vůli. Ale teď nesměla mlčet! S hlasitým nářkem vyjevila, kterak dala sama ztracený šátek Jagovi, a Kassio, jenž raněný přišel i s Jagem do paláce vůdcova, dosvědčil, že nalezl šátek pohozený v komnatě své a podržel si jej, nevěda, komu by patřil.

Celá smělá budova lží Jagových za jeho přítomnosti řítila se v nic, a jeho vlastní žena ji bourala. To takovou zlostí naplnilo zlosyna, že Emilii probodl. Ale tím míra jeho zločinův byla dovršena, a v zápětí následoval trest. Útěk, o který se pokusil, se mu nezdařil; zlosyn doveden nazpět, aby byl přítomen dalším odhalením svých zločinů, které všecky přítomné naplnily hrůzou. V kapse zavražděného Roderiga bylo nalezeno Jagovo psaní, v němž uloženo mu zavraždit Kassia, a jiné, jež Roderigo patrně měl připravené pro Jaga, kdyby tento ho neuspokojil: vyčítal v něm Jagovi, že navedl ho, by popudil Kassia na stráži, z čeho vzešlo zástupníkovo propuštění. Kromě toho Roderigo, než zemřel, s posledním napětím sil udal, že ho zavraždil Jago, boje se jeho výpovědí proti sobě.

Šupiny^{[red 1]} padaly nešťastnému Othellovi s očí. Prohlédl, ovšem pozdě, jakému ďáblu padl v osidla, že zavraždil nejctnostnější ženu a ukládal o život nejvěrnějšímu svému příteli.

Tím poznáním byl zlomen. Mohl sice odprosit Kassia, rád to také učinil a dosáhl jeho odpuštění. Ale mrtva ležela před ním jeho žena, z jejíchž krásných rtů nevyšlo již ani hlásku. Kam měl se bráti od té, s kterou se bolestně loučil, i když pokládal ji za vinnu, a která jevila se mu andělsky velebnou ve své prokázané čistotě a nevinnosti? U ní byl cíl jeho cesty, poslední meta jeho plavby.

Poprosil přítomné, by podali o věcech, jež se sběhly, věrnou zprávu do Benátek, nezmenšujíce jeho viny, aniž v zlém úmyslu co přidávajíce. Sám se vylíčil jako muž, jenžto příliš, avšak nerozumně miloval, nesnadno byl k žárlivosti nakloněn, který však, jsa jednou popuzen, přes míru zuřil; muže, jenž jako onen žid v pověsti zahodil perlu nejkrásnější do moře, nemoha za ni dostat přiměřené ceny.

Nežli kdo mohl mu zabrániti, probodl se mečem nad mrtvolou své choti a umřel, líbaje ji, jako líbal ji, nežli ji usmrtil.

Tak zahynul muž velikého ducha ničemným bídníkem. Kassio, jenž z rozkazu senátu převzal velení nad Cyprem, zaslouženě potrestal ohavného Jaga, který zemřel za strašných muk ve vězení.

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

1. Opravena tisková chyba supiny na šupiny.