Povídky ze Shakespeara/Předmluva

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Přejít na: navigace, hledání
Údaje o textu
Titulek: Předmluva
Autor: Jan Kabelík
Zdroj: KABELÍK, Jan. Povídky ze Shakespeara. Telč : Emil Šolc, 1899. S. 3–5. Dostupné online.
Licence: PD old 70

V knize této následoval jsem příkladu proslulých povídek ze Shakespeara, jimiž Charles Lamb na počátku tohoto století šířil v Anglii známost největšího básníka anglického, první proměniv jeho dramatickou formu v epickou; beztoho největší část dramat Shakespearových vznikla na základě povídek neb kronik.

Povídky Lambovy staly se právem velmi oblíbenou četbou malých i velkých čtenářů, dětem jsouce průpravou ku čtení vlastních dramat, dospělému pak a vzdělanému čtenářstvu soustřeďujíce bohatou látku Shakespearových dramat a usnadňujíce takto její přehled ve formě co možná nejpoutavější, básníku nejvěrnější a při tom nezávadné.

Kniha česká z jiných poměrů vyrostlá upravena poněkud jinak. U nás není Shakespeare národním klassikem, aby s ním byly seznamovány již děti, kterým ostatně celá řada věcí v dílech jeho vždy bude cizí. Zato měla by se k velikému tomu básníku uchylovati mládež vyšších škol našich, alespoň připravujíc se k plnému porozumění a ocenění jeho krás, které zůstaveno je až věku zralému. A pro tuto mládež v první řadě určena jest kniha naše, ač snad vyhoví zároveň potřebě čtenářstva dospělého.

Odtud vyplynula změna v obsahu i formě povídek českých. Nepojata sem slabší, mladistvá práce Shakespearova: Dvé šlechticů veronských, pak pro choulostivé situace Veta za vetu a Konec vše napraví. Za to přidán Julius Caesar a Koriolan, poněvadž právě těmito kusy mládež na školách středních se Shakespearem prvně se seznamuje. Fabule nezjednodušena do té míry jako u Lamba; zdáloť se mně pro vyšší stupeň výhodnější, by ostřeji vystoupil dvojitý děj na př. v Králi Learu nebo ve Zkrocení zlé ženy, také by ponechány leckteré důležitější osoby vedlejší na př. Fortinbras, Emilie a j.

Přes to snažil jsem se, by forma byla co nejstručnější, a kniha objemem příliš nevzrostla, doufám, že ne na újmu jasnosti povídek. Přidržoval jsem se co možná věrně slov Shakespeara samého, aby čtenářstvo poznalo také jeho dikci, a to při 8 kusích podle nových, vzácných překladů Sládkových, které do té doby vydány, u ostatních podle starších překladů v souborném vydání Matice České, ponechávaje též jejich spůsob psaní jmen vlastních. Vypuštěno však to, co by neobstálo z příčin paedagogických, a míst takových najde se v dramatech dost; jest právě i Shakespeare, ač veleduch prvního řádu, přece jen synem své doby, ve které bylo často dovoleno ledaco dnes pro nás smělého, ba hrubého, zvláště čím chtěl se zavděčit svému hlučivému parterru, lačnému po nějakém drastičtějším vtipu, scenách se šašky a pod. Anachronismy, četné úchylky od pravdy historické a geografické věrně ponechány podle dramat, takže čtenář i v povídkách setká se s knihou v kapse kabátu v Římě, s pobřežím mořským v Čechách, se jmény italskými v době starořímské a pod.

Povídky nenásledují po sobě ani v pořádku chronologickém, jak dramata vznikala, ani podle druhův, nýbrž tak, aby docíleno co možná největší rozmanitosti. „Historie“ sem nepojaty.

Ke knize užil jsem výkladů: Genéeho, Gervina, Kreyssiga, z našich Malého, Šmídka, z novějších zvláště důkladného a střízlivého Bulthaupta.

Kéž povídky tyto setkají se také s oblibou čtenářstva českého, zvláště dospělejší mládeže studující, a rozhojní řady těch, kdo s láskou kochají se v dramatech Shakespearových, která snad vždycky budou patřit mezi nejvznešenější výtvory ducha lidského, obohacujíce fantasii čtenářstva i posluchačstva, zušlechťujíce jeho cit a pomáhajíce tvořit a zpevňovat jeho charakter.

J. K.