Povídky ze Shakespeara/I. Hamlet, princ dánský

Povídky ze Shakespeara Jan Kabelík
Předmluva	I. Hamlet, princ dánský	II. Sen noci svatojanské

Údaje o textu
Titulek:	I. Hamlet, princ dánský
Autor:	Jan Kabelík
Zdroj:	KABELÍK, Jan. Povídky ze Shakespeara. Telč : Emil Šolc, 1899. S. 7–28. Moravská zemská knihovna v Brně
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Hamlet

Hamlet, král dánský, náhle zemřel, jak se pravilo, uštknut byv hadem. Byl to panovník znamenitý, muž ušlechtilý a sličný. Tím podivnější bylo, že vdova po něm, Gertruda, ani ne za dva měsíce znova provdala se za bratra zemřelého krále, Klaudia, ač tento nepodobal se bratru svému ani zevnějškem, tím méně pak svými vlastnostmi. Za to měl znamenitou přednost, jíž především získal si náklonnost Gertrudinu, že totiž byl muž velmi uhlazeného chování, který dovedl vlídnou, úlisnou řečí snadno si naklonit lidi. Jenom jeden zůstával mu cizí, ba v nitru nepřátelský. Byl to syn zemřelého krále, po něm rovněž Hamletem zvaný.

Ten na zprávu o smrti otcově přerušil svá studia ve Vittemberce a spěchal domů, aby pochoval svého milovaného otce, a krátce na to byl svědkem matčina sňatku. Tím Hamlet citelně dotčen již jako následník trůnu, jelikož Klaudius s rukou Gertrudinou dosáhl i koruny, která vlastně náležela princi. Ale ještě bolestněji nesl nepřirozené toto spojení jako milující syn. Připomínal si živě, jak s vroucí láskou lnul otec k matce, jak tato naříkala nad jeho smrtí, a přece dříve než zestárly střevíce, v kterých šla za rakví otcovou, zasnoubila se s vlastním nebožtíkovým bratrem. Duše jeho pohřížena byla následkem toho v hluboký zármutek, jejž Hamlet i zevnějškem svým dával na jevo; chodil stále v černém smutečním šatě, jehož neodložil ani při sňatku královských manželů. Celý svět jevil se mu jen planou zahradou porostlou místo bujných plodin býlím.

To nerad viděl nový král a domlouval Hamletovi, že stálý žal jest důkazem slabosti, hříchem proti nebi, proti mrtvému i přírodě, jelikož každý musí umříti. Projevil také přání, by Hamlet již neodcházel zpět do Vittemberka, nýbrž setrval doma jemu na potěchu jako nejprvnější dvořan, strýc a syn. Když i královna ho za totéž prosila, Hamlet slíbil zůstat. Ale veškero vlídné chování strýcovo nezbavilo ho nedůvěry ke Klaudiovi. Stále ještě zůstávala mu nepochopitelnou ta náhlá smrt jeho statečného otce, o které lid šeptal si divné zvěsti, ten rychlý a nepřirozený sňatek matčin se strýcem. Konečně dostalo se mu hrozného vysvětlení těchto záhad.

Hamlet měl věrného přítele, statečného i učeného Horatia, jemuž donesena jednou důstojníky královské stráže přepodivná zpráva. Když prý v noci na terase královského paláce byli na stráži, uzřeli prý postavu zemřelého krále v plné zbroji. Horatio tvrdil, že to byl jen přelud jejich obraznosti, a chtěl sám přesvědčit se o pravdivosti jejich slov a po případě oslovit ducha.

V noci nato Horatio dostavil se na udané místo a k své hrůze uzřel skutečně ducha zemřelého krále, který zvolna, hrdě, vážným krokem kráčel mimo ně. Hledí měl zdvižené, takže bylo dobře viděti bledou tvář, ovroubenou tmavým, stříbrem prokvetlým vousem. Pohled jeho byl žalostný.

Horatio jej oslovil žádaje, by odpověděl, má-li se vykonat nějaký dobrý skutek, který by ulehčil jeho trápení na onom světě, neb oznámil nešťastný osud vlasti, který ho snad v hrobě znepokojuje. Ale duch nepromluvil a zmizel, jakmile zakokrhal kohout. Horatio pak oznámil vše Hamletovi doufaje, že duch před cizími lidmi němý naň promluví a zjeví, proč nemá v hrobě pokoje.

Hamlet užasl, když uslyšel tuto zvěst, a slíbil, že příští noc přijde na terasu, aby oslovil ducha, kdyby zase přišel.

Byla půlnoc. Na hradě královském panovalo hlučné veselí, v jakém liboval si nový rozmařilý a hýřivý král. Venku vál ostrý vítr, takže Horatio s Marcellem, důstojníkem královské stráže, pečlivě se halili v pláště čekajíce prince. Sotva tento přišel, objevil se také očekávaný duch.

Hamletovi zježily se hrůzou vlasy, když poznal svého otce, i vzkřikl: „Andělští kůrové, ochraňte nás! Buď si duch spásy neb zatracenec, buď si tvůj záměr mír neb záhuba, tvé zjevení je tak zvláštní, že chci tebe oslovit, nazývaje tě Hamletem, knížetem, otcem, dánským králem! Rci, proč tvé posvátné kosti pohřbené protrhly svůj obal, proč hrobka tvá tě vyvrhla?“ Duch nedal odpovědi, nýbrž kynul jen rukou, jakoby chtěl Hamletovi naznačit, aby poodešel na odlehlejší místo. Horatio i Marcellus nejprve domluvami, později násilím snažili se prince zdržeti, aby ducha nenásledoval. Ale když tento opět a opět kýval, Hamlet vytrhl se jim z rukou a následoval ho pravě, že za svůj život nedal by ani jehly, a že duši jeho nesmrtelné duch nemůže uškodit.

Tak octl se na odlehlém místě terasy, kde teprve promluvil. Oznámil Hamletovi, že jest odsouzen na čas k nočním obchůzkám a za dne vězen v ohni, až jeho zlé hříchy za živa spáchané se očistí. K tomu připojil žádost, aby pomstil jeho hnusnou vraždu, jestli kdy otce miloval. I slíbil Hamlet, že vykoná co nejdříve žádanou pomstu. Nato pravil duch: „Vidím, že jsi odhodlán. Slyš tedy, Hamlete! Šla pověst, že mne spícího na zahradě uštknul had. Touto smyšlenkou bylo celé Dánsko oklamáno, neboť had, který mne uštknul, nosí teď mou korunu. Je to tvůj strýc, jenž úlisností svou získal sobě přízeň tvé matky a pak snažil se odstranit mne s cesty. Když jednou jsem po poledni spal v zahradě, jak bývalo mým obyčejem, strýc tvůj přikradl se ke mně s lahvičkou plnou šťávy bolehlavu a vylil mně ji do ucha. Účinek jedu byl strašný, neboť zdravá krev se ve mně hned srazila, a v okamžení byl jsem pokryt hnusným lišejem. Tak oloupil mne spícího bratr o život, korunu a královnu, a já jsem byl odeslán v květu hříchů svých bez přípravy, bez svaté večeře, bez posledního pomazání k smrti na boží soud s veškerými vinami na duši. Než jakkoli ten zločin budeš stíhat, nejitři duše své proti matce: zůstav ji nebesům a oněm mukám, jež jí sídlí v prsou!“

Jelikož již blížilo se jitro, duch rozloučil se s Hamletem prose, aby nati vzpomínal, a zmizel.

Jak bylo u srdce ubohému Hamletovi! Všecka jeho zlá tušení byla nejstrašnější měrou potvrzena. Zločiny nejhanebnější byly skryty nejdokonalejší přetvářkou, a jemu nastala strastná povinnost strhnout škrabošku s tváře vinníkovy a pomstít učiněnou křivdu.

Když si to umiňoval, našli jej Horatio i Marcellus, kteří hledali ho v obavách, aby se mu něco zlého nestalo. Hamlet zavázal je slavnou přísahou, že nikdy nezjeví, ba ani nenaznačí nikomu, co té noci viděli, ať jakkoli si v budoucnosti povede. Duch sám z podzemí pak přikázal jim, aby žádosti jeho vyhověli.

Hamlet od té doby stále myslil na svůj úkol. Při tom bylo mu pečlivě dbát, aby se nijak předčasně neprozradil se svými zámysly proti králi. Bylť slabý proti zlosynu, jenž seděl na trůně, chráněn jsa svou tělesnou stráží, ještě však více láskou vlastní jeho matky. Aby se jevil králi co nejméně nebezpečným, umínil si stavěti se choromyslným, při čem sám by volně mohl pozorovat, co se kolem něho děje, a připravovat se k rozhodnému činu. A úlohu svou prováděl veskrze tak dokonale, že všichni byli přesvědčeni, že blázní. Jenom Horatio, jemuž naprosto důvěřoval, věděl, že se přetvařuje; ale ten byl mlčelivý jako hrob.

Nedůvěřivý král by byl rád zvěděl, co vlastně je příčinou této náhlé změny mysli Hamletovy. Povolal tedy na dvůr královský do Elsinor dva šlechtice, aby to na něm vylákali. Byli to Rosenkranc a Guildenstern, kdysi nad míru milí druhové Hamletovi. Jakmile však Klaudius nastoupil na trůn, zapomněli dávného přátelství, neboť jim jako hladkým dvořanům záleželo hlavně na tom, aby získali si přízeň panovníkovu. Za tu cenu byli ochotni stát se i donašeči. Hamlet prohlédl faleš svých bývalých přátel a nedal se chytit do nastražené léčky, a Klaudius trval i nadále v nejistotách.

Konečně našel se, kdo se domníval, že lze mu s jistotou oznámiti králi příčinu duševní choroby Hamletovy. Byl to nejvyšší komoří královský Polonius, muž ve službách dvorských zešedivělý, znalý všelikých pletich dvorských, jehož veškera snaha nesla se k tomu, aby zavděčil se úslužností svou králi. Měl dvě dítky, syna Lerta a dceru Ofelii, jimž byl starostlivým otcem.

Lert jenom na krátko zavítal do vlasti ke korunovaci nového krále a opět chystal se k návratu do ciziny, provázen jsa žehnáním a moudrými radami otcovými. Pobýval na vzdělání ve Francii, libuje sobě ve veselém životě francouzského rytířstva, jemuž se podobal vznětlivou svojí povahou i zálibou ve všelikých rytířských půtkách i kratochvílích.

Docela opačné povahy byla Ofelie. Na dvoře královském, plném šumu a rozmanitých zábav, zůstávala uzavřená v sebe a při tomto více vnitřním životě zachovala si vzácný pel cudnosti, který při skromném a přece tak ušlechtilém jejím vystupování a neobyčejné její kráse tvořil z ní přední ozdobu dvora dánského. Jaký div, že sám princ Hamlet vroucně si ji zamiloval, často ujišťoval ji o své lásce a také dařil ji na důkaz její rozmanitými vzácnými skvosty. Lert věděl o této náklonnosti, která byla smrtí královského otce Hamletova utlumena, ale nepřestala docela, věřil, že Hamlet upřímně miluje sestru, nicméně však varoval ji při loučení, aby nezapomínala, že princ nemá své vůle, nemoha, jak činí osoby nepatrné, sám volit choti, a proto napomínal ji, aby se před ním střehla. Také opatrný Polonius hleděl zamezit lásku, která byla nad stav Ofeliin, a zakázal dceři scházeti se s princem a přijímat od něho dary.

Ofelie poslechla otce a potlačila svou lásku k Hamletovi. Když pak se před ní poprvé projevila Hamletova dělaná duševní choroba, byla tím nemálo poděšena i zarmoucena. Soudilať, že neblahý stav princův zavinila ona, odmítnuvši jeho lásku. Chování princovo vůči Ofelii bylo také zcela změněné. On, který dříve býval zrcadlem ušlechtilých mravů, vzorem vzdělanosti, jevil se k ní často drsným, příkrým, zůstávaje stále věren své úloze. Leckdy byla Ofelie příkrostí jeho raněna do nejhlubší duše a cítila se tím nešťastnější, jelikož si vyčítala, že její právě vinou zmařen byl muž, v němž snoubil se zrak dvořana s pěstí vojína, kázní mudrce, což vše bylo blahou čákou státu dánského. Byly však také okamžiky, kdy Hamlet jinak se choval k Ofelii. Jednou poslal jí list, kde slovy nad míru vřelými ji ujišťoval o své nezměněné lásce a zapřísahal, aby věřila jí více než tomu, že svítí slunce a třpytí se hvězdy.

Ofelie dle příkazu list ukázala Poloniovi; tak nabyl tento nezvratného přesvědčení, že příčinou duševní choroby Hamletovy je láska jeho k Ofelii, a oznámil to hned královským manželům. Královna velmi ráda uvěřila této zvěsti. Ulehčiloť se znamenitě jejímu svědomí, které jí vyčítalo, že vedle náhlé smrti otcovy hlavně rychlý její nový sňatek zavinil ten zmatek mysli Hamletovy. Kromě toho zasvitla jí naděje na uzdravení syna; bylať ochotna neklásti překážek sňatku jeho s Ofelií, kdyby jím, jakož doufala, nabyl opět zdravého rozumu. Jediný král ještě byl na rozpacích, čemu přičísti podezřelou chorobu princovu, z níž obával se něčeho zlého pro sebe.

Hamletovi stále tanulo na mysli napomenutí otcovo: „Vzpomínej mne!“ Ba, vzpomínal, a také na čin, který mu bylo vykonat. Ale v dumavé jeho mysli nová povstávala pochyba, která oddalovala provedení slíbeného skutku a těžce jej mučila. Napadlo mu, není-li duch, který se mu zjevil, sám ďábel, který prý rád zjevuje se v příjemné postavě, aby svedl člověka k zločinu, a nechce-li z jeho slabosti a těžké mysli vytěžit jeho zkázu. Přál si tedy velice přesvědčiti se neklamně, že slova duchova byla pravdiva, a příležitost k tomu záhy se naskytla.

Do Elsinor přišli totiž divadelní herci. Hamlet kázal je dobře opatřit, neboť ode dávna liboval si v divadelních hrách, jejichž cílem pokládal přírodě takměř držeti zrcadlo, cnosti ukázati vlastní její tvář, zlobě vlastní její obraz a věku i tělesnosti času jejich vlastní formu a otisk. Také přišlou právě společnost divadelní znal Hamlet a býval spokojen s jejími výkony. Zvláště líbil se mu z neznámé jinak hry úryvek, kde Eneáš vypravoval o zavraždění krále Priama; i dal si jej opět přednést.

Líčen v něm Pyrrhus, kterak od hlavy až k patě zbrocen jsa krví spečenou vedrem, jiskřícíma očima hledal stařičkého Priama. Dostihl ho, jak slabým ramenem pokoušel se o obranu. Pyrrhus napřáhl z vysoka, než hvizdem jen a fičením již pádného jeho meče klesl kmet vysílený. Tu hle, zdvižený meč nad sněhobílou lebkou Priamovou zdál se váznout, Pyrrhus chvíli stál jako socha. Než náhle zjitřil se k úkonu pomsty, a chvatem dopadal teď krvavý jeho meč na Priama. Hekuba zatím v šatě zedraném na bedrách vychudlých a schvácených naříkala, a když zahlédla Pyrrha, jak úd po údě manžela jejího drtí, vypukla v takový nářek, že by byl v mléko obrátil žhavé oko nebeské a v bozích vzbudil útrpnost.

Herec, přednášeje toto místo s citem, nezdržel se slz, a Hamlet vida to činil si těžké výčitky pravě k sobě: „Jaký jsem to padouch! Není-li to hrozné, že tento herec zde pod dojmem pouhé myšlenky celý v tváři zbledl, v očích měl slzy a řeč strhanou. A co jest mu Hekuba, co Hekubě on, by ji tak oplakával? Co by as činil, kdyby mu byl dán popud vášně jako mně? Zaplavil by pláčem divadlo, vinného zbláznil, nevinného zlekal; sami smyslové zraku a sluchu by nad ním ztrnuli. Já naproti tomu jsem netečný a nedím nic pro onoho krále, na jehož majetek i život sáhl prokletý zločinec!“

A když tak pocítil moc umění herců, napadlo mu vypravování o zločincích, kteří sedíce v divadle často jejich uměním byli tak dojati, že se přiznali k spáchaným zločinům. Také král při divadelním představení měl se prozradit a Hamlet sám přesvědčit, sluší-li duchu věřit či nic.

K tomu cíli zvolil pro večerní představení vlašský kus o zavraždění knížete Gonzagy, poněvadž obsahoval výstup podobný zavraždění otcovu. Hercům přikázal kus pečlivě provésti, pozval do divadla královské manžely a netrpělivě očekával představení. Také Horatiovi svěřil svůj plán a požádal ho, aby spolu s ním bedlivý měl pozor na krále a jeho vzezření. Po hře měli si navzájem oznámit svoje úsudky.

Byl večer. Král rád slyšel, že Hamlet jeví zálibu v nějaké kratochvíli, která zaplašovala jeho chorobu, a proto dostavil se s královnou a celým dvorem do divadla. Hamlet posadil se k nohám sličné Ofelie, aby byl co nejblíže králi, a pozoroval každou změnu v tváři svého strýce, který netušil, že jest naň nastražena past.

Představení nastalo.

Na jeviště vystoupil churavý kníže Gonzago se svou manželkou Battistou. Battista na stesky Gonzagovy, že po smrti jeho pojme as v brzku druhého chotě, odpovídala, že se nikdy již neprovdá, a zavázala se strašnou přísahou věrnosti: bez rozkoše a klidu, v strastech na tomto i na onom světě měla žíti, kdyby jako vdova opět se provdala. Na to opustila starého vévodu, který usnul.

Trpký to byl výjev pro krále i královnu, a Klaudius byl jím patrně nelibě dotčen; i tázal se Hamleta, není-li v kuse urážky. Hamlet ho upokojil pravě, že se tam představuje otrávení vévody, které pro poctivé diváky neobsahuje pranic urážlivého.

Ve hře se pokračovalo.

K spícímu vévodovi přikradl se jeho synovec Lucian. Chtěje získati si ruku choti Gonzagovy a s ní jeho statky, vlil spícímu do ucha utrejch a tak jej zavraždil.

Když král uzřel tento výjev, kterýžto živě mu představil vlastní jeho zločin, byl tak mocně vzrušen, že rychle opustil divadlo a uchýlil se do svých komnat. Jeho následovala královna a také všecko dvořanstvo v hrozném zmatku. Jak Hamlet tak Horatio dobře pochopili, proč král byl tak dojat, a nabyli pevného přesvědčení, že duch mluvil pravdu. Hamlet až zajásal radostí, že konečně rozptýleny jsou pochybnosti, které mučily jeho duši.

V tom již povolán byl do komnaty své matky. Na žádost královu měla královna synovi domluvit pro zvláštní jeho chování, a podle výsledku této rozmluvy mělo se rozhodnout, co se s ním má stát. Poněvadž však Polonius projevil obavu, že by snad královna láskou mateřskou dala se svésti k strannému trochu posuzování řečí Hamletových, odebral se, aby se králi zavděčil, do komnaty královniny naslouchat a skryl se za čalounem.

Král sám, sklíčen jsa výčitkami probuzeného svědomí, klesl na kolena, aby se modlil za odpuštění bratrovraždy, hříchu to, na němž lpí první, nejstrašnější kletba nebes. Leč marně snažil se pozdvihnout mysl k Bohu; bylať upoutána k zemi vším tím, co získal svým zločinem a stále choval: trůnem, slávou a královnou. A tak nebylo pro něho úlevy nikde.

Co takto v těžkých duševních mukách klečel, Hamlet kráčel okolo něho ke královně. Teď maje jistotu, že Klaudius jest vrahem jeho otce, měl zároveň nejkrásnější příležitost k pomstě. Mohl jej skolit jednou ranou. Již již sáhal po jílci meče, ale záhy se vzpamatoval. Ten, kdo zavraždil otce jeho v hříších, za něž trpěl těžká muka posmrtná, neměl býti poslán na onen svět, kdy lituje svých hříchů mohl dojíti spásy. Proto odložil ještě pomstu a odebral se k matce.

Královna přivítala ho výčitkou, že těžce urazil svého otce. Jakmile to Hamlet uslyšel, vzplanul velikým hněvem, neboť vždycky hnusilo se mu, když jmenován byl otcem jeho muž, který otce ho zbavil. Vrátil tedy matce výčitku pravě, že ona urazila těžce jeho otce. Královna byla překvapena nezvykle prudkým jeho vystoupením. Otázala se, nezná-li jí, načež dostala za odpověď: „Znám, při sám Bůh, znám. Jste královna, žena svého švakra a — kéž by bylo jinak — moje matka.“ Touto odpovědí ovšem těžce jsouc uražena, chtěla přivolat krále, aby sám s Hamletem promluvil. Když pak Hamlet chtěl jí v tom zabránit, jala se volat o pomoc, a také za čalounem ozval se hlas Polonia, který křičel: „Pomoc, pomoc!“ Ta úslužnost přišla mu draho: Hamlet mysle, že to sám král, probodl ho mečem. A když matka vyčítala mu, že je to přenáhlený, krvavý čin, odpověděl: „Tak zlý a krvavý jak krále vraždit, za švakra se vdát.“ Po těchto slovech královna zbledla jak stěna, necítila již dosti síly odporovat Hamletovi a zůstala s ním o samotě.

Teď přišla chvíle účtování s matkou, na kterou se Hamlet připravoval, a v níž jasně jí před oči chtěl představit vinu její, nedbaje povinné šetrnosti synovské.

V komnatě visely dva velké zdařilé obrazy, z nichž první představoval krále Hamleta, druhý Klaudia. Hamlet poukázav na ně vece: „Hle, jak lepý a boharovný jest prvý! Vlasy má jak Apollo, čelo Jovišovo, Martovo oko k velení a postavu Merkura, posla bohův, když stoupá k nebeským vrcholům. Veskrze dokonalý, vzor pravého muže. To byl váš manžel. Hleďte, co teď přijde. Zde jest váš manžel, jak spálený klas, zdravého bratra zkáza. Máte-li oči, že jste si mohla oblíbit člověka, který není ani dvacátý díl desetiny onoho, vrah a taškářský zloděj říše i vlády.“ Královna mocně byla dojata těmito výčitkami, tím spíše, jelikož vycházely z úst vlastního jejího syna, a hříchy její se jevily na duši jako rudé skvrny, jichž nelze smýt. Proto prosila syna, aby jí dalšími výčitkami ušetřil.

V tom však přestal Hamlet sám, vytřeštěnýma očima zíraje před sebe. Objevilť se mu zase duch otcův tak jako oné noci na zámecké terase. S hrůzou tázal se ho Hamlet: „Co chceš, velebný zjeve? Přicházíš plísnit lenivého syna, jenž zanedbav čas a vášeň zapomněl na veliký tvůj rozkaz? Ó mluv!“ „Nezapomeň,“ odvětil duch, „přicházím, bych zostřil tvé předsevzetí již otupělé. Než viz! Tvá matka je poděšena, promluv k ní!“

Hamlet učinil dle jeho rozkazu, obrátiv se k matce s otázkou: „Jak jest vám, matko?“ Královna, která neviděla ducha, aniž slyšela, co pravil, s úzkostí pohlížela na syna v domnění, že opět je stižen záchvatem duševní choroby, neboť se jí zdálo, že upírá zrak v prázdnotu a hovoří s netělesným větrem. I tázala se ho, hladíc mu vlasy zježené hrůzou, nač že hledí a s kým mluví, načež dostala za odpověď, že se mu zjevil otec, tak smutně naň patře, že by vzhled jeho pohnul i samo kamení. V tom duch zmizel.

Královna mínila, že celé zjevení bylo jenom smyšlenkou chorého mozku Hamletova, ale syn jí odporoval, řka: „Nikoli, můj puls tak mocně bije jako váš, není to šílenost; učiňte jen zkoušku, a slovo od slova vám zopakuju. Ó matko, zapřísahám vás spasením, nenamlouvejte si, že mluví ze mne šílenost, ne váš hřích.“ Na konec prosil ji snažně, aby se vzdalovala svého podlého manžela a byla jemu pravou matkou, kterou opět poprosí jako syn za požehnáni; bude-li takovou, že ovšem neprozradí to, co zvěděla té noci, že totiž jeho šílenství je dělané. Vzav mrtvolu Polonia, kterého neblahým omylem zavraždil, odvlekl ji, aby ji skryl.

Když král dověděl se o tomto neblahém skutku, umínil si provésti svůj dávný úmysl zbaviti se Hamleta, jenž zdál se mu stále nebezpečnějším. Rád byl by přísně ho potrestal, ale neodvážil se toho věda, jak je Hamlet mezi lidem milován, takže by každé přísné vystoupení proti němu bylo vyvolalo odpor. Kromě toho vadila mu také královna, jejíž byl Hamlet přece jen vlastní syn. Povolal si tedy Rosenkrance a Guildensterna, ochotné své stvůry, a vyslal prince v jejich průvodu do Anglie s tajnými listy, v nichž dožádán byl dvůr anglický, tehdy po nešťastné válce Dánsku poplatný, aby Hamleta okamžitě dal popraviti.

Hamlet tušil, že se proti němu osnuje úklad, a čekal jen vhodné příležitosti, aby jej zmařil. Ve vlasti se mu to nepodařilo, ba tam zažil ještě chvíli velice trpkou. Potkalť se svými průvodci vojsko statečného Fortinbrasa, synovce krále norvéžského, který se bral proti Polsku vydobýt nepatrného kousku země. Jakým slabochem jevil se Hamlet proti tomuto princi, jenž nasazoval život svůj v boji o nepatrné území, kdežto on sám váhal v úkolu nejsvětějším, maje pomstiti smrt milovaného otce. Znova tedy svatosvatě si umiňoval zhostit se konečně osudné své váhavosti a osvědčit se rozhodným v činu.

Především bylo mu zachránit se před hrozícími úklady. Když plul s průvodci svými na korábu do Anglie, jednou v noci, vzav vak jejich s listem pro krále anglického, rozpečetil jej a přečetl rozkaz svého strýce, aby byl ihned sťat. Obklíčen takovým lotrovstvem, jehož ochotnými nástroji stali se bývalí jeho přátelé, vyškrábal z listu jméno své a místo něho vepsal do něho jména obou podlých dvořanů, zapečetil jej pečetí dánskou, kterou měl ještě od svého otce, a vložil jej opět do vaku, aniž kdo něco pozoroval.

Druhého dne nato uzřeli koráb mořských loupežníků, který za nimi šipkou letěl.

Na uniknutí nebylo pomyšlení, i chystali se všichni k odporu. Brzy dostihli je loupežníci a zaháčili se k jejich korábu. Vypukl zuřivý boj. Hamlet držel se v něm velice statečně a octl se až na palubě korábu loupežnického. V tom rozháčily se koráby, a on zůstal v zajetí loupežníků, neboť jeho zbabělí průvodčí neodvážili se pokusu ho vysvoboditi, nýbrž pluli plnými plachtami do Anglie netušíce, že spěchají si pro smrt. Loupežníci však poznavše, jak vznešeného mají zajatce, pluli s ním přímo k Dánsku, kde ho vysadili na břeh doufajíce, že se jim za to princ někdy odvděčí. Hamlet ihned oznámil návrat svůj králi, který jím velmi nemile byl překvapen.

V Elsinorech princ objevil se za okolností velmi smutných, o nichž ovšem neměl ani potuchy. Náhlá smrt Poloniova měla strašný účinek na Ofelii. Něžná tato dívka, jejíž duch bolestně byl sklíčen již choromyslností Hamletovou, nesnesla nové těžké rány osudu. Zešílela. V šílenství svém rozprávěla mnoho o svém otci, o šalbě ve světě, naříkala a bila se do prsou; jindy zase zpívala veselé i smutné písně a rozdávala květiny, poskytujíc pohled nad míru smutný. Jednou octla se u potoka, nad kterým skláněla se vrba, a splétala tam fantastické věnce. I lezla na strom, chtějíc je naň zavěsit; v tom praskla zrádná větev, a ona i s pestrými květinkami spadla do vody. Její rozestřený šat chvíli ještě nesl ji dál jak mořskou pannu, a ona zpívala písně, jakoby byla ve vodě bývala zrozena a domovem. Ale v brzku šat její nasáklý vodou strhl ji dolů v bahnitý hrob. —

Právě v den jejího pohřbu Hamlet octl se na hřbitově, kde si smluvil setkání s Horatiem, aby mu oznámil své příhody, prve než by se octl na dvoře královském. Vida blížiti se pohřební průvod, ustoupil, aby jej pozoroval, a spatřil v něm krále s královnou a vedle nich Lerta ve smutečném oděvu.

Lert přichvátal do vlasti na zprávu o úmrtí svého otce. Nevěděl, jak vlastně Polonius skončil, ale jelikož byl z rozkazu královského v rychlosti tajně pochován, činil zodpovědným za jeho smrt krále. Hroze mu pomstou, vnikl v čele zástupu svých přívržencův až do královského hradu, a Klaudius octl se ve vážném nebezpečenství. Ale i v tom objevila se moc jeho hladkosti a dovednosti získávat si i nepřátele. Ne snad jako odbojníka hněvivě, nýbrž vlídně oslovil Lerta, s pochvalou zmiňuje se o jeho vroucí lásce synovské. Oznámil mu, že ne vinou jeho, nýbrž na velikou jeho žalost Polonius byl zabit, a to Hamletem, kterého nebylo mu možno ani po zásluze potrestati. Tak dosáhl smíru s Lertem. Používaje pak chytře bolestného rozrušení Lertova nad ztrátou otcovou i nad zešílením a konečně žalostným skonem sestřiným, snažil se získat v tomto mladíku nový povolný nástroj proti Hamletovi, jehož ohlášený návrat jej naplňoval velikým nepokojem a obavou. A skutečně podnítil tak velice nenávist Lertovu proti princi, že Lert plál touhou jakýmkoli spůsobem na něm se pomstiti.

Černé tyto myšlenky neopustily Lerta ani nad hrobem sestřiným, ač zatlačovány byly poněkud hlubokým jeho zármutkem. Sličná Ofelie byla spuštěna do země. Královna první přistoupila k hrobu a sypala na mrtvolu kvítí volajíc: „Lahodné lahodu! Již s Bohem buď! Za choť Hamletovu jsem si tě přála, tvé lože svatební jsem chtěla strojit, a nikoli tvůj hrob!“ Nato Lert proklínal toho, kdo příčinou byl šílenství a smrti Ofeliiny, a skočil bolem jsa přemožen do hrobu, aby sestru ještě jednou objal.

Do té doby Hamlet, jenž zvěděl, že čerstvý hrob má pojmouti dívku na světě jemu nejdražší, stál opodál, pohřížen jsa v němý zármutek. Když však zaslechl nářek Lertův a viděl chlubné, jak se mu zdálo, jeho počínání, pokročil v před a skočil za ním do hrobu volaje, že ani čtyřicet tisíc bratrů nemůže veškerou měrou své lásky dostihnout lásky, jakou on Ofelii miloval. Olej na oheň nepůsobí tak jak objevivší se Hamlet na Lerta. I do hrobu sestřina odvažoval se za ním největší škůdce jeho rodiny! Povstal od mrtvoly a zapomenuv posvátného okamžiku i místa, jal se rdousit Hamleta. Jedině zakročením dvořanů byli oba od sebe odtrženi a rozešli se v hněvu.

Hamlet brzy litoval prudkosti, již projevil vůči Lertovi, kterého si jinak velmi vážil, a poprosil ho také srdečně za odpuštění. Jinak Lert. Kdežto do té doby vždy jevil se mladíkem povahy v pravdě rytířské, nenávist jeho k Hamletovi tak ho zaslepila, že chopil se i podlého prostředku vymyšleného ničemným králem, aby ji ukojil.

Král znal Lerta jako výborného šermíře a věděl, že Hamlet vroucně přál si měřit se s ním, jelikož by byl rád dosáhl téže proslulosti v umění šermířském. Měl tedy ponuknut být k tomuto zápasu. Při tom měl Lert proti všelikým pravidlům šermířským užiti meče ostrého, kdežto Hamletovi měl být dán tupý; byloť jisto, že jich tento při své důvěřivosti nebude prohlížet. Aby pak tím bezpečněji bylo dosaženo smrti Hamletovy, odhodlal se Lert napustit svůj ostrý končíř prudkým jedem. Král nadto slíbil připravit pro Hamleta pohár s jedem. Věděl, že krátkodechý princ brzy se zápasem unaví, a chtěl mu jej pak nabídnout na posilněnou, kdyby náhodou ušel smrtelné ráně Lertově.

Hamlet rád přijal nabídnutí Lertovo k zápasu končíři, těše se boji se šermířem tak proslulým. Tento konán za přítomnosti celého dvora. Král jevil se velice vlídným a nařídil, aby přineseny byly poháry s vínem, by připil Hamletovi, až by vítězil. Na jeho pokyn sokové přikročili k boji nestejnými zcela zbraněmi, jelikož si jich princ opravdu neprohlédl.

S počátku Lert dopřál Hamletovi dvou bodů, jimiž byl zasažen. Král jakoby z radosti nad tím kázal přinésti pro Hamleta pohár vína, do něhož vedle perly nesmírné ceny — tak chtěl uctít syna po tehdejším zvyku — nepozorovaně vrhl jed. Hamlet však, nepřijav pocty nabízené, bojoval dále. Konečně Lert, ač mu svědomí již činilo těžké výčitky, že dopouští se činu špatného, ranil otráveným svým končířem Hamleta, který s tím větší touhou po konečném vítězství pustil se v další boj. V něm užil zvláštního obratu šermířského, výpadem zmocnil se náhle končíře Lertova, kdežto tento navzájem uchvátil končíř jeho. Se změněnou takto zbraní pokračováno v zápase, a Hamlet opět ranil zmateného již Lerta.

V tom strhl se pokřik, že královna omdlévá. Tato s velkým zájmem pozorovala průběh zápasu. Těšíc se z prvních úspěchů svého syna, připila mu z poháru pro něho určeného. Král sice pokusil se zabránit jí v tom, ale bylo pozdě. V malé chvíli objevily se účinky otravy, a královna zemřela s výkřikem, že jest otrávena.

Hamlet ihned kázal uzavřít všecky dvéře, aby vražda byla vyšetřena. Již však objevily se účinky jedu také na slabším Lertovi, který zvolal klesaje: „Také ty jsi zabit, Hamlete, nižádný světa lék tebe neochrání; ani půl hodiny života již v tobě není. Padl jsi mým končířem jedem napuštěným, ale úklady mé také mne zničily. Otrávena tvá matka — víc nemohu — — král — král — — jest příčinou —“

Tu sebral Hamlet všecky své síly a probodl otráveným končířem zločinného krále, teprve v smrti dokonávaje pomstu, po které tak dlouho prahl. Odpouštějíce sobě navzájem své viny na prahu již nového života, umírali ruku v ruce nedávní ještě protivníci Hamlet a Lert. Také Horatio chtěl vypíti zbytek jedu v poháru a osvědčit smrtí po spůsobu římském věrnou svoji oddanost milovanému princi. Ale Hamlet vroucně prosil ho, aby tak nečinil a raději z lásky k němu zůstal na živu a vydal svědectví, jak se vše událo, aby snad památka jeho falešnými pověstmi nebyla zneuctěna. V náručí Horatiově vypustil také ušlechtilého svého ducha, označiv za nástupce trůnu mladého Fortinbrasa.

Tak skonal princ vlastností nejvzácnějších, jemuž nepříznivý osud nedopřál, aby živ jsa královsky se osvědčil, a dlouho bolestně byl želen celým národem dánským.