Povídky z druhé kapsy/Telegram

Povídky z druhé kapsy Karel Čapek
Jehla	Telegram	Muž, který nemohl spát

Údaje o textu
Titulek:	Telegram
Autor:	Karel Čapek
Zdroj:	ČAPEK, Karel. Povídky z jedné a z druhé kapsy, Praha 1993 mlp.cz Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno:	ČAPEK, Karel. Povídky z jedné a z druhé kapsy. Praha : Československý spisovatel, 1993. (Spisy / Karel Čapek; sv. 6). ISBN 80-202-0411-3.
Licence:	PD old 70

„Ono se řekne maličkosti,“ usoudil pan Doležal. „Já jsem pozoroval, že lidé se obyčejně chovají přirozeně a upřímně, jen pokud jde o ty maličké a všední věci; ale jakmile se octnou ve výjimečné a patetické situaci, tu vám jako by do nich vjel nějaký nový člověk; začnou mluvit jiným, abych tak řekl, dramatickým hlasem a užívají jiných slov, jiných argumentů, ba i jiných citů než normálně; především propuká v nich statečnost, prestiž, obětavost a jiné takové hrdinné a charakterní vlastnosti. Ono to je, jako by se nadýchali nějakého ozónu, takže musejí dělat veliká gesta; nebo v tom je jakési tajné uspokojení, že se octli v mimořádné a katastrofální situaci, a jaksi se tím vypínají a kochají; zkrátka, začnou se chovat jako hrdinové na jevišti. Když pak se ta dramatická situace přežene, vrátí se i oni do svých normálních rozměrů; ale to potom cítí drobet trapně jako zklamání a vystřízlivění.

Já mám jednoho bratrance, Kalous se jmenuje, takový řádný a důstojný ouřada, občan a otec rodiny, trochu bačkora a trochu pedant, jak už my zralí mužští býváme. Paní Kalousová je hodná a domácká panička, vzorná rodinná kvočna, pokorná manželka, takzvaný domácí ošlapek a tak dále. Potom dcera, hezká holka jménem Věra, která zrovna tehdy byla ve Francii, aby se naučila francouzsky a složila zkoušky pro ten případ, kdyby se nevdala. Konečně syn, klacek a gymnazista, řečený Tonda, dobrý forvard v kopané, ale tuze slabý v učení. Zkrátka typická a normální dobrá rodina takzvané lepší střední třídy.

Jednou tedy seděli Kalousovi u oběda, když někdo zazvonil; ve dveřích se objeví paní Kalousová, utírá si ruce do zástěry a povídá zrudlá rozčilením: Ježíšmarjá, tati, přišel nějaký telegram. — To přece víte, jak se ženské poděsí, když přijde telegram; nejspíš to už patří k jejich vnitřním funkcím, že pořád čekají nějakou ránu osudu.

Nono, maminko, bručel pan Kalous, snaže se zachovat důstojný klid, kdopak to asi tento. — Ale ruka se mu třásla, když ten telegram otvíral. Všichni, i služka ve dveřích, bez dechu zírali na hlavu rodiny.

To je od Věry, řekl konečně Kalous jakýmsi nesvým hlasem. Ale ať mě čert, rozumím-li z toho jedinému slovu.

Ukaž, vyhrkla paní Kalousová.

Počkej, pravil přísně Kalous. Ono to je nějak zkomolené. Tady je Gadete un ucjarc peuige bellevue grenoble vera.

Co to má být? vydechla paní Kalousová.

Tak se na to podívej, děl jízlivě Kalous, když si myslíš, že tomu budeš rozumět líp než já! No tak, už víš, co tam je?

Paní Kalousové se zalily oči slzami nad neblahým telegramem. Něco se Věře stalo, zašeptala. Jináč by nám jistě netelegrafovala!

To také vím, křikl Kalous a oblékal si kabát; patrně se nehodilo, aby v tak vážné situaci zůstal bez kabátu. Jděte do kuchyně, Andulo, kázal služce; načež řekl tragicky: Telegram je z Grenoblu. Já myslím, že Věra s někým utekla.

S kým, zhrozila se paní Kalousová.

Copak já vím? burácel pan Kalous. Jistě s nějakým ničemou nebo umělcem! Tohle máš tu ženskou samostatnost! Já něco takového čekal! Já ji tam nerad pouštěl, do té zatracené Paříže! Ale ty, ty ses pořád přimlouvala —

Já že jsem to chtěla? vzkypěla paní Kalousová. To tys jí pořád kázal, že se musí něčemu naučit, že se musí sama živit! Vtom zavzlykala a zhroutila se na židli: Kristeježíši, nešťastná Věra! Snad se jí něco stalo — Třeba tam leží nemocná —

Pan Kalous začal přecházet rozčileně po pokoji. Nemocná, volal, proč by byla nemocná? Jen aby to nebyl nějaký pokus o sebevraždu! Ten chlap ji třeba unesl — a pak ji opustil —

Paní Kalousová si počala odvazovat zástěru. Já pro ni pojedu, prohlásila štkajíc. Já ji tam nenechám — já —

Nikam nepojedeš, rozkřikl se Kalous.

Paní Kalousová se vztyčila; ještě nikdy ji neviděli tak důstojnou. Já jsem matka, Kalousi, řekla. Já vím, co je má povinnost. — Načež se vzdálila s jakousi velebností.

Oba muži, totiž otec Kalous a Tonda kluk, osaměli. — Musíme být připraveni na nejhorší, řekl Kalous temně. Třeba byla Věra někam zavlečena — Neříkej před matkou nic. Já pojedu sám do toho Grenoblu.

Otče, pravil Tonda nejhlubším hlasem — jindy říkal tati —, nech to mně; já tam pojedu; já umím trochu francouzsky —

Takového kluka by se tam lekli, uryl otec Kalous. Já své dítě zachráním! Pojedu nejbližším vlakem — Jen aby už nebylo příliš pozdě!

Vlakem, posmíval se Tonda. Ještě že tam nechceš běžet pěšky! Kdybych já jel, tak bych letěl aeroplánem do Štrasburka —

A myslíš, že já bych neletěl? křikl otec Kalous. Abys věděl, poletím! Ale toho ničemu, děl bojovně, mávaje pěstmi, toho já rrrozdrtím! Nešťastné dítě!

Tonda mu položil ruku na rameno; to vám byl zázrak, jak ten klacek v tu ránu zmužněl. Otče, řekl konejšivě, to není pro tebe; ty jsi na to starý. Spolehni se na mne; to víš, že udělám pro sestru, co je v lidské moci. — Do té chvíle ovšem, jako mladší bratři vůbec, choval k sestře jen upřímné a chlapské opovržení.

Otec Kalous potřásl hlavou. Ne, pravil pochmurně, to je má věc. Na nikoho se nemůže dítě tak spolehnout jako na otce. Já tam jedu, Tondo. Ty zatím musíš být oporou matce. To víš, ty ženské —

V tu chvíli vešla paní Kalousová, oblečená ven; kupodivu naprosto nevypadala jako někdo, kdo potřebuje opory.

Prosím tě, kam jdeš? vyhrkl Kalous.

Do banky, řekla cize statečná žena. Pro své peníze. Abych jela za svou dcerou do ciziny.

Nesmysl, vybuchl Kalous.

Žádný nesmysl, pravila chladně paní Kalousová. Já vím, co dělám. A vím, proč to dělám.

Ženo, řekl Kalous odhodlaně, abys tedy věděla, já jedu za Věrou sám.

Ty? pravila paní Kalousová s jakýmsi opovržením. Co ty bys tam byl platen? Nač by ses tak vyrušoval ze svého pohodlí, dodala drtivě.

Otec Kalous se vypnula zrudl. Jen se nestarej, řekl ostře, co tam budu platen. Já už mám dobře zváženo, co se musí stát. Jsem připraven na všechno. Řekni služebné, ať mně uchystá kufřík, ano?

Já tě znám, pravila paní Kalousová. Když ti tvůj šéf nedá dovolení, nepojedeš nikam.

Já kašlu na šéfa! rozkřikl se Kalous. Já kašlu na úřad! Ať mě vyhodí! Já už se nějak uživím! Já jsem se po celý život obětoval rodině a budu obětovat i to poslední, rozumíš?

Paní Kalousová se snesla na kraj židle. Muži, děla sevřeně, pochop přece, oč jde! Vždyť já ji jedu ošetřovat! Já mám tušení, že se Věra potácí mezi životem a smrtí! Já musím být u ní —

A já mám tušení, kázal Kalous, že je ve spárech nějakého padoucha. Kdybychom aspoň věděli, co ten telegram znamená, abychom se mohli připravit —

— na to nejhorší, zakvílela paní Kalousová.

Možná, řekl ponuře Kalous. Já už se bojím na to myslet, co v tom telegramu vlastně je.

Poslyš, ozvala se nejistě paní Kalousová, snad bychom se na to mohli zeptat pana Horváta.

Nač vlastně? zarazil se Kalous.

Na to, co v tom telegramu je. Pan Horvát přece luští tyhle šifry —

To je pravda, oddechl si Kalous. Ten by to mohl rozluštit! Andulo, zařval, skočte do pátého patra k panu Horvátovi, že ho moc prosíme, aby k nám přišel!

Abyste věděli, ten pan Horvát je něčím v naší výzvědné službě a má hlavně na práci dešifrování těchhle tajných abeced. To prý je geniální člověk, ten Horvát; když se mu na to nechá pokdy, tak rozřeší každou šifru; ale ona to je hrozná páračka a každý, kdo to dělá, je z toho tak trochu blázen.

Tedy ten pan Horvát přišel za chvíli ke Kalousovům; on to je takový titěrný a nervózní človíček a strašně je z něho cítit pfefrminc.

Pane Horvát, pravil Kalous, já jsem tuhle dostal takový nerozřešitelný telegram; tak jsme mysleli, kdybyste snad byl tak laskav —

Ukažte, řekl pan Horvát, přečetl si ten telegram a zůstal sedět s polozavřenýma očima. Bylo hrobové ticho.

No ja, ozval se ten Horvát za chvíli, a od koho ten telegram je?

Od naší dcery Věry, vysvětloval Kalous. Ona študuje ve Francii.

Aha, řekl pan Horvát a vstal. Tak jí pošlete telegraficky asi dvě stě franků do hotelu Bellevue v Grenoblu, a je to.

Vy jste ten telegram rozluštil? vyhrkl Kalous.

Kdepak, bručel pan Horvát. To přece není žádná šifra, to je jen zkomolený text. Ale prosím vás, co by mohla taková mladá holka telegrafovat? Nejspíš ztratila taštičku s penězi, a je to. To se totiž stává.

A nemohlo… nemohlo by snad v tom telegramu být něco horšího? ptal se nejistě Kalous.

Proč by v něm zrovna bylo něco horšího? namítal pan Horvát s podivem. Poslouchejte, ono se vždycky spíš stane něco obyčejného. Tyhle ženské taštičky nejsou k ničemu.

Tak vám děkujeme, pane, řekl Kalous mrazivě.

Není zač, bručel pan Horvát a šel.

U Kalousů bylo chvilku ticho. Poslyš, ozval se Kalous rozpačitě, mně se ten Horvát moc nelíbí; je to… hm, takový hrubec.

Paní Kalousová si počala rozepínat své vycházkové šaty. Protiva, řekla. Ty, pošleš Věře ty peníze?

Ale pošlu, bručel Kalous podrážděně. Husa pitomá, musí ztratit taštičku! Copak já peníze kradu? Zasloužila by si pár —

Já šetřím jako blázen, dodávala paní Kalousová trpce, a ona, frajlinka, si nedá pozor! Je to s těmi dětmi —

A ty tu neokouněj a jdi se učit, kluku líná, utrhl se Kalous na Tondu a loudal se na poštu. Jakživ prý nebyl tak dožrán jako tehdy. A toho Horváta považoval od té doby za člověka jaksi nedelikátního, cynického a téměř neslušného, jako by ho nějak urazil.“