Povídky z druhé kapsy/Jehla

Povídky z druhé kapsy Karel Čapek
Soud pana Havleny	Jehla	Telegram

Údaje o textu
Titulek:	Jehla
Autor:	Karel Čapek
Zdroj:	ČAPEK, Karel. Povídky z jedné a z druhé kapsy, Praha 1993 mlp.cz Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno:	ČAPEK, Karel. Povídky z jedné a z druhé kapsy. Praha : Československý spisovatel, 1993. (Spisy / Karel Čapek; sv. 6). ISBN 80-202-0411-3.
Licence:	PD old 70

„Já jsem sic neměl nikdy co dělat se soudy,“ pravil pan Kostelecký, „ale já vám řeknu, mně se na nich zrovna líbí ta náramná akurátnost a ty orace a okolky, co soudy leckdy dělají, třeba by šlo jen o kozí chlup. Ono to budí takovou důvěru ve spravedlnost. Má-li justice v rukou vážky, tak ať jsou hapatykářské, a když už drží meč, tak ať je ostrý jako břitva. To mně připomíná jeden případ, který se stal v naší ulici.

Jedna domovnice, nějaká paní Mašková, si koupila u hokynáře žemličky, a jak tu housku žmoulá, najednou ji něco píchlo do patra; tak si sáhla do huby a vyndá jehlu, která se jí zarazila do ponebí. Teprve za chvíli se lekla, kristepane, dyť já jsem tu jehlu mohla spolknout a ona by mně propíchla žaludek! Tady šlo o život, a to já tak nemůžu nechat! To se musí vyšetřit, který mizera tu jehlu do té žemle nastrojil. — Nu tak tedy šla a donesla tu jehlu a tu nedojedenou housku na policii.

Policie vyslechla hokynáře, vyslechla i pekaře, který ty housky pekl, ale to se rozumí, žádný se k té jehle nehlásil. Pak to policie odevzdala soudu, protože tady šlo, abyste věděli, o lehké ublížení na těle. Vyšetřující soudce, takový svědomitý a důkladný ouřada, znovu vyslýchal toho hokynáře i toho pekaře; oba se dušovali a zaklínali, že u nich se ta jehla do housky dostat nemohla. Ten vyšetřující soudce se šel podívat k hokynáři a zjistil, že žádné jehly v krámě nemá. Potom se šel podívat k pekaři, jak se pečou housky; seděl v pekárně celou noc a díval se, jak se zadělává těsto, jak se nechává vykynout, jak se vytápí pec a pletou žemličky a dají se do pece, až se vypečou dozlatova. Tím způsobem zjistil, že se při pečení housek opravdu neužívá jehel. To byste nevěřili, jaká pěkná práce je tohle pečení housek, a zvlášť pečení chleba. Můj nebožtík dědeček měl pekařství, tak já to znám. Totiž abyste věděli, při dělání chleba máte dvě nebo tři větší a skoro posvátná tajemství. První tajemství je, když se zadělá kvásek; ono se to nechá stát v díži, a teď se tam pod víkem děje taková skrytá přeměna: musíš čekat, až se z mouky a vody stane živý kvas. Pak se zadělá těsto a mísí se kopistem; to zas vypadá jako náboženský tanec nebo co. Potom se to zakryje plachtou a nechá se těsto vykynout; to je druhá tajemná přeměna, jak se to těsto velebně zvedá a kyne, a ty nesmíš zvednout plachtu, abys zvědavě nakoukl, — já vám řeknu, to je tak krásné a divné jako těhotenství. Já měl vždycky dojem, že ta díže je něco ženského. A třetí tajemství je samo pečení, to, co se z toho měkkého a bledého těsta stane v peci; ježíšmarjá, když pak vyndáte takový zlatý a brunátný pecen, a on voní, že ani malé dítě nemůže skvostněji vonět, to je takový div — já myslím, že by se při těch třech proměnách mělo v pekárnách zvonit, tak jako se zvoní v kostele při pozdvihování.

Ale co jsem chtěl říci, ten vyšetřující soudce tedy byl v koncích; ale aby nechal věc padnout, to on zas ne. Tak on vzal tu jehlu a poslal ji do Chemického ústavu, aby zjistili, byla-li ta jehla v té housce před pečením, nebo až po něm; on totiž si ten soudce zvlášť potrpěl na vědecká dobrozdání. Tehdy byl v Chemickém ústavě nějaký profesor Uher, moc učený a takový fousatý pán. Když tu jehlu dostal, začal ukrutně nadávat, co všechno tyhle soudy na něm chtějí; že ondyno mu poslali vnitřnosti tak zkažené, že ani prosektor to nemohl vydržet; a co má Chemický ústav co dělat s nějakou jehlou? Ale pak si to nějak rozmyslil a začalo ho to zajímat, rozumíte, z vědecké stránky. Jakpak, řekl si, ony se třeba s tou jehlou stanou opravdu nějaké změny, když se dostane do těsta nebo když se v něm peče; při kvašení se dělají v těstě nějaké ty kyseliny či co, a při pečení zas, a ono to může tu jehlu drobet na povrchu rozrušit neboli korodovat; to by se pak dalo pod mikroskopem zjistit. Tak se do toho pustil.

Nejdřív nakoupil několik set jehel, a to docela čistých, jakož i víceméně rezavých, a začal v Chemickém ústavě péci housky. Při prvním experimentu dal ty jehly hned do kvasu, aby zjistil, jak na ně působí proces kvašení. Při druhém pokusu je dal do čerstvě zadělaného těsta. Při třetím do těsta kynoucího. Při čtvrtém do vykynutého. Potom je tam vpravil těsně před pečením. Potom během pečení. Nato je strkal do housek ještě teplých; a nakonec do housek už hotových. Pak tu celou sérii pokusů provedl ještě jednou, pro kontrolu. Zkrátka čtrnáct dní nedělali v Chemickém ústavě nic jiného, nežli že pekli housky s jehlami; profesor, docent, čtyři asistenti a sluha den co den zadělávali, pletli a vypékali žemličky, načež mikroskopicky zkoumali a srovnávali příslušné jehly. To stálo ještě týden práce; ale nakonec bylo přesně zjištěno, že dotyčná jehla byla zapíchnuta do housky už vypečené, protože mikroskopicky navlas odpovídala pokusným jehlám, které byly nastrkány do hotových housek.

Na základě toho dobrozdání rozhodl vyšetřující soudce, že ta jehla se dostala do té housky buď u hokynáře, nebo cestou od pekaře k hokynáři. Teď si pekař vzpomněl, hrome, zrovna toho dne jsem vyhodil ze služby kluka učedníka, který roznášel v koši housky! Tedy předvolali kluka, a ten se přiznal, že tu jehlu do housky strčil, protože se chtěl pomstít panu mistrovi. Kluk, že byl nedospělý, dostal jen napomenutí, ale mistr pekař byl odsouzen k padesáti korunám pokuty podmíněně, protože ručí za svůj personál. To tedy máte ten příklad, jak je spravedlnost přesná a důkladná.

Ale ta věc měla ještě jednu stránku. Já nevím, v nás mužských je taková zvláštní ctižádost nebo umíněnost nebo co: zkrátka, když už v tom Chemickém ústavě začali péci ty pokusné housky, vzali si ti chemikové do hlavy, že je musejí péci dobré. Ze začátku byly všelijaké, málo vykynulé a takové nevzhledné: ale čím dále pekli, tím vám byly lepší. Potom už na ně sypali mák, sůl a kmín, a tak vám je pěkně pletli, radost se podívat. Nakonec se ti učenci chlubili, že tak znamenité, křoupavé a krásně vypečené housky jako v Chemickém ústavě se nepečou nikde v celé Praze.“

*

„Vy tomu říkáte umíněnost, pane Kostelecký,“ pravil pan Lelek, „ale já bych řekl, že je to něco jako šport: víte, taková záliba ve stoprocentním výkonu. Pořádný chlap to nedělá kvůli tomu výsledku, ten třeba ani nestojí za to; ale kvůli tomu, že to je taková hra, takové dobrovolné napětí — Já bych vám to vyložil na jednom příkladu; ale vy řeknete, že je to hloupost a že to sem nepatří.

Zkrátka, když jsem ještě býval u nás v účtárně a dělal tyhle pololetní účetní uzávěrky, stávalo se někdy, že mně ty cifry neštimovaly: tak například jednou nám chyběly v kase zrovna tři halíře. To se rozumí, já bych mohl ty tři halíře do kasy přidat jakoby nic, ale to by nebyla čistá hra; víte, z účetního hlediska by to bylo nešportovní; to se musí nalézt, ve které položce z nějakých čtrnácti tisíc položek je chyba. A já vám řeknu, já už jsem se vždycky před uzávěrkou těšil, že tam bude nějaká taková chyba.

V takovém pádě jsem zůstal v účtárně třeba přes celou noc, narovnal jsem před sebe hromadu účetních knih a teď jsem se do toho pustil. To vám je zvláštní, já jsem ty kolony číslic nevnímal jako numera, ale jako věci. Někdy jsem si představoval, že lezu po těch číslicích nahoru, jako by to byla příkrá skála; nebo že se po nich spouštím jako po žebříku do šachty. Někdy jsem se cítil jako lovec, který se prodírá mlázím číslic, aby dopadl vzácné a plaché zvíře; to byly ty tři halíře. Nebo jsem měl pocit, že jsem detektiv a číhám ve tmě za rohem; tisíce figur mě míjí, ale já čekám, až popadnu za límec toho taškáře, toho pachatele, tu účetní chybičku. Jindy se mi zdálo, že sedím na břehu řeky s prutem a mám políčeno na rybu; najednou trhnu prutem, a už tě mám, ty neřáde! Ale nejvíce to bylo, jako bych byl lovec a brouzdal se zroseným borůvčím nahoru a dolů; takovou radost z pohybu a síly jsem cítil, takovou zvláštní svobodu a napětí, jako bych prožíval nějaké dobrodružství. Já vám vydržel po celé noci honit ty tři halíře; a když jsem je dopadl, ani jsem nemyslel, že to jsou jenom mizerné tři halíře; byla to trofej, a já šel spat, vítězný a nadšený, divže jsem nevlezl do postele v botách. A to je všechno.“