Povídky z Ruska/Povídka o záruce

Povídky z Ruska Jaroslav Hašek
Z bible Kralické	Povídka o záruce	Skrčenci a krčenečkové

Údaje o textu
Titulek:	Povídka o záruce
Autor:	Jaroslav Hašek
Zdroj:	[1]
Vydáno:	25. 9. 2002, Literární salon Dany Mentzlové
Licence:	PD old 70

Kadet Hrabětín se velice zajímal o českou otázku a rád se s námi dával do hovoru o úkolech dnešní české politiky. S ním udržoval přátelství Matějka, záložní důstojník a ještě několik jiných zajatých důstojníků Čechů, kteří vystupovali všude co Češi, zejména když šlo o přestěhování do lepších domů a zlepšení poměrů. Tu v hovoru s velitelem zajateckého tábora zdůrazňovali, že jsou Češi a Slované.

Když přišla rozhodná chvíle, věnovaná přihláškám do Českého vojska, tu kadet Hrabětín přišel do kanceláře batalionu. Byl zřejmě rozčilen a počal zprvu mluvit o věcech zcela všedních, o tom, kdy bude trh v Kirsanovce, a zčista jasna řekl: „Ale raději to vyřídíme hned. Vy jste nám poslali přihlašovací archy do České Družiny, abychom je podepsali. My s tím vším souhlasíme velice vřele. Rakousko nemůže a nesmí dnes existovati, naše staré pergameny musíme podporovati bodáky, ale dejte mně nějaké záruky. Sprostředkujte to nějak, aby mně bylo vyjasněno toto: Já souhlasím úplně s tím, abych co důstojník vstoupil jako prostý voják do armády. Jsem tak demokratický, že nežádám ani odznaků jednoročního dobrovolníka, ale dejte mně záruku, že jakmile česká armáda překročí české hranice, budu povýšen na nadporučíka. Bratranec Brauner pukne zlostí. Kolikrát se mně vysmíval, že jsem jenom kadetem a on poručíkem. Emma, to je zase sestřenice z otcovy strany, ta se s ním dala fotografovat, se mnou se fotografovat dát nechtěla. Ta bude koukat. Ruská důstojnická uniforma je velmi hezká… Tedy tu záruku a já to podepíši… My jsme se vůbec usnesli, že chceme záruky. Večer k vám přijdou kamarádi, a ti vám to vysvětlí. Já tomu rozumím, že vlast je v nebezpečí, dejte mně tu záruku a bratranec Brauner pukne zlostí. A Emma, ta bude teprve vyvádět.“

Odešel, a přišel Matějka. První jeho bylo, že mne požádal, abych zavřel dvéře na závoru, neboť to, co mně chce sdělit, jest věcí čistě soukromou.

„Dlouho,“ řekl, když jsem zavřel, „velmi dlouho jsem přemýšlel o tom, zda-li jsem dosti silný, abych za své přesvědčení, na obranu ohroženého národa, dovedl třebas život nasadit. Odpověděl jsem si, že ano. Jsem jistě nadšen občanskou odvahou a vyzbrojen osobní kuráží, o tom nepochybujte. Ale nemohu si pomoci a pravím to zcela upřímně, že bych rád měl nějaké záruky. Vyučoval jsem primány a sekundány…“

„Teď už budou chodit do quarty a než se domů vrátíme, do quinty,“ podotkl jsem. „To nevadí,“ řekl Matějka, „bojím se jen, abych nepřišel o své žáky. Což kdybych se nevrátil? Srdce mne bolí, když si vzpomenu, že mí žáci marně na mne čekají a že mně nebude možno, kdybych padl, vychovat z nich řádné žáky.“

„Co vyučujete?“ „Kreslení,“ odpověděl Matějka, „horuji pro umění. Chtěl bych je svým žákům vlíti do srdce, mám tolik poesie v duši, ale dejte mně nějakou záruku, že se vrátím. Slibte mně, dopište mně, že kdyby to špatně dopadlo, že mě dopravíte do nějakého místa, mezi Němce, abych mohl být vyměněn se zajatci po válce, abych se mohl vrátiti ku svým žákům. Chtěl bych je naučit chápat barvy. Na to se u nás doposud neklade důraz. Učil bych je malovat ve žluti a ve fialové a byl bych šťasten. Tedy tu záruku…“

Odešel s vřelým „na zdar“. Byl večer, tichý spanilý večer nad asijskými pláněmi a písky. Slunce zapadalo neobyčejně rychle a mně se zdálo, že je mu stydno svítiti na ten tábor zajatců, kde žijí děti země, kteří v tom našem velkém boji chtí záruky, jeden chce být po válce vyměněn s Němci co válečný zajatec, aby mohl učiti malovat žáky středních škol v žluti a fialové a druhý chce tři hvězdičky, aby jeho bratranec pukl zlostí kvůli nějaké Emmě.

A za chvíli na to přišel pan Kubáč. Pan Kubáč již dříve se vyjádřil na našich informačních schůzkách, že není spokojen s Rakouskem, které ho povýšilo průběhem války na praporčíka. Vyprávěl nám, že je Rakousko nevděčné a že měl se stát po bitvě u Gorlice velitelem batalionu na místě nějakého vola von Zedwitz. Byl to člověk, který nevybíral ve výrazech. Říkal například, že u Gorlice Rusové odehnali do zajetí jednoho majora a ještě dvanáct jiných kusů dobytka od štábu 4. divise. „Nemám rád dlouhého povídání,“ řekl přímo, „dnes jste nám to odevzdali ku podpisu, abychom se přihlásili, a já tak učiním beze všeho, jen když mně bude dána záruka, že to, co dnes mám jako vrchní kontrolor berního úřadu, totéž služné, že mně bude vypláceno i českou vládou po válce. Já chci samostatnost Čech, ale musím dostat záruku, že dostanu také příbytečné. A pak ještě něco mne znepokojuje. Upsal jsem na první rakouskou válečnou půjčku čtyři sta korun. Ať mně váš Svaz dá úpis, že se mně to vrátí. Nechci úroky, neboť nechci kořistiti z toho. A dokud tyto záruky nedostanu, nepodepíši přihlášku do České armády. Těch čtyři sta korun uchránil jsem na záclony. Mám vyhlídnuté záclony jemně zelené trojdílné. Víc nemám s vámi co mluvit. S Bohem!“

Čtvrtým návštěvníkem byl poručík Rázl. Ten vždy se chlubil svou psychologickou jemností ve vyjadřování se a též sám byl velmi uhlazený. Strojil se jako panenka a chodil po těch asiatských planinách v rukavičkách. Chodíval do blízké vesnice a miloval tam dcerušku poštovního správce, nějakou poloarménku.

„Račte dovolit,“ pravil jemným hlasem, oprašuje lavici, „vedou mne k vám, abych tak řekl, osobní pohnutky. Znáte jistě mou dobrou vůli a logické názory v otázce naší samostatnosti. Jsem pro bezodkladné branné vystoupení Čechů proti Rakousku a mám víru v konečné vyplnění našeho přání. Rád bych vystoupil též a pomohl budovat naši velkou říši, československý stát, ale já dostávám jako zajatec 50 rublů měsíčně. Víte, co stojí dnes v Rusku prášek na zuby, co stojí kartáček na zuby, a víte, co stojí pomáda na vlasy a voňavka heliotrop? Rád bych šel bojovat. Jest to ohromný problém a každý jednotlivec jest nutný a na místě, ale kdo mně nahradí těch 50 rublů, když půjdu jako voják do pole. Nebudu si moci koupit ani obyčejnou pačulovou voňavku, ani prášek na zuby, zkrátka nic. A co si počne Tamara, ta má oči gazelí – co myslíte, nešlo by to nějak udělat, abych takové potřebné věci vyfasoval?“

A rozhovořil se o své Tamaře. Ani jsme nezpozorovali, že přišel přítel Dudárek s listem přihlášených do českého vojska, kterých podpisy sebral po baráku.

Byla toho pěkná řada. A byly to podpisy lidí, prostých občanů, milujících svou vlast tak horoucně, jak ji miluje Srb nebo Belg – bez záruky.

Ti všichni vstupují do české armády bez podmínek. Podmínky se kladou jen nepříteli. A jdou ti hrdinové bez záruky, jako děti staré Sparty. Ti otcové, kteří mají doma děti, jdou bojovat za dobro svých synů, za lepší budoucnost, aby tomu novému pokolení nebyly známy políčky německých důstojníků a nadávky a aby matky těch budoucích generací nevyplakaly si oči při vzpomínce na všechny ty drahé, milé hlavy, které by padly kvůli zcela cizím zájmům nějakých paralytiků z rodu Habsburků a Hohenzollernů.

A co je proti té čestné snaze padesát rublů, prášek na zuby, voňavka heliotrop či gazelí oči slečny Tamary?