Povídky veršem/Pan doktor

Povídky veršem Karel Leger
	Pan doktor	Na čekání

Údaje o textu
Titulek:	Pan doktor
Autor:	Karel Leger
Zdroj:	LEGER, Karel. Povídky veršem. Praha: František Šimáček, 1887. s. 7–24. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

I.

Pan rada má dvě hezké dcerušky
a domy dva. — Co krásnějšího asi?
Zda modré oko mladší Lidušky,
zda Markétiny dlouhé, zlaté vlasy,
či věno jejich?

                         Rozhodněte sami!

Dotěrné slunko hledí záslonami
v komnatu dívčí. Vábný koutek ten
je plný vůně, — jakýs divný sen
tu jímá duši, kouzlo tady vládne.
Však, smrtelníče, prchni, prchni jen,
než srdce tvé se lapí v síti zrádné.
Své ucho zakryj, zachraň duši svoji!
Hle, divný nástroj u stěny tam stojí,
to mučidel je zbytek středověkých,
klavírem sluje. — Proudem tónů měkkých
tě omámí, že zkalí se ti zrak,
a dívčina-li hezká právě hraje,
jí k nohám padneš lásku vyznávaje —
a co pan rada na to řek’ by pak!

Liduška bledá sedí u klavíru,
však bohu díky! klesla ručka jí,
a hlavinkou se v divém honí víru
myšlénky divné. — Vzdychá potaji. — —
Hezounké dítě! Sama jistě tuší,
že tajená jí bolesť dobře sluší,
ač zvonivý jí stejně sluší smích!
Na mladých ňadrech poupátko jí vadne,
v kalíšek jeho někdy krůpěj padne
ze tmavých zraků, smutně skloněných.
Ó, chřadne stejně, jak ten kvítek malý!
A co ji bolí? Lidé nepoznali,
že v srdéčku se jeho nemoc tají.
A útrpně-li děvčátka se ptají,
na zoubek svůj, tak bílý, nevinný, —
vše rychle svádí trochu uzarděna:
„Vším vinen věru zoubek jediný!“
A žalostivě běduje a stená. — —

Zavolán doktor, — přišel v okamžiku.
Hlavičku hezkou do svých rukou jal,
zub chorý hledal pod růžema rtíků
a — potichounku doktor zavzdychal.
Hlavička hezká půvabně se kloní
na jeho rámě, zlatá kadeř voní,
dvé oček svůdně k němu pohlíží.
On, chudák, paměť sbírá s obtíží.
Zub vytažen — a její pohled žhavý
se na lékaře upřel potaji
a čtveračivé rtíky šeptají:
„Ach, doktore, vždyť není to ten pravý!“

II.

Pan rada chřadne, svěží barvu ztrácí,
kdo navštíví ho, nalezne jej v práci.
Přemýšlí mnoho, že až v potu plove.
On purkmistrovou pravou paží slove,
o město péče, o blahobyt lidu
jen na něj padá. — U nás bývalo
kdys jako v ráji. V nerušeném klidu
vše mohlo dřímat, — také dřímalo, —
za všechny bděla jenom slavná rada.

Teď peklo v ráj ten nasadilo hada.
Ó, jaký čas to přišel neblahý!
Teď mladík má už tolik odvahy,
že moudré činy otců posuzuje
a rozvaha mu ospalostí sluje.
Proč tací lidé na světě se rodí?
Jen pokroku a dobrým mravům škodí!

K nám nedávno se vedral jeden z nich.
Je doktorem a slušné má též jmění,
však hlavu plnou neplodného snění
a myšlének až běda podivných.
On moh být přijat mezi honoraci
a za nedlouho, nevelikou prací,
se váženým a moudrým mužem stát.
Proč výhody ty nijak nechce znát?
A bůh ví jenom, jaké plány kuje,
že s demokraty stále koketuje!
Ve spolku každém nadšenými slovy
chce z nenadání budit život nový.
Přednáší lidu, — smutná sice sláva,
však výmluvnosť, to nebezpečná zbraň.
Lid jeho slovem voditi se dává,
je třeba věru pozor míti naň. — —
„Ó, bůh jej naprav!“ pan rada si vzdychá,
„pod námi půdu podrývá on zticha.
Na lepší cestu přivésti ho musím,
prostředek jistý bez váhání zkusím.
Je ctižádostiv! dobře už ho známe,
nuž městským radou hned jej uděláme,
tak jeho vzdor se dozajista zláme!“
Z podivných dum se náhle probírá.
Je večer již a před ním lampa hoří.
On na hodiny oko upírá
a do snů lepších pomalu se noří.
Uviděl přátel milý, těsný kruh
u plné sklenky, karty v jejich rukou,
a srdce jeho zachvělo se mukou.
Zda upřímný tam popřeje mu druh
vzpomínku krátkou? Hle, on večer celý
věnovat musí práci národní!
Ó, svatý úkol, veliký a skvělý,
národu svému svítit pochodní
a prací ducha svoje jméno zvěčnit!
Chtít umírati pro svou rodnou zem,
být v každém spolku nejmíň výborem
a jednou aspoň v roce taky řečnit!
Co pro vlasť drahou je mu těžkého?
Vše opustil dnes, druha milého,
taroky, dýmku. — — — Povinnosť tak velí!

Byl za předsedu zvolen v „Besedě“
a na velikou práci nehledě
ten úřad přijal.
                         A dnes výbor celý
má u předsedy schůzi důležitou.
Však už jsou tady, páni výboři!
Pan rada s každým chvilku hovoří,
pak s mrzutostí pramalinko skrytou
se do fotelu volně zaboří.
Jak na trní už slavný výbor sedí,
s pobožnou úctou na předsedu hledí.
Na tváři suché svatou pokoru
ze staré školy dvé to kantorů
a úředníček vymořený hlady. — —
V tom vešel pátý: náš pan doktor mladý.
Pak rokování počla důležitá.
Pan rada mluví, druzí poslouchají,
jen doktor vzadu trpký úsměv tají
a v oku se mu pohrdání kmitá.
A najednou tu panu předsedovi
vyklouzl z ruky šátek battistový,
a k němu hned se vrhlo v jeden mžik
dvé kantorův a suchý úředník.
Šáteček vonný s uctivostí zvedli,
a úsměvem je rada odměnil.
Ach, přeškoda, že při tom nezahledli,
jak doktor náš se za ně ruměnil.
Pan rada spěchá, ulétají chvíle
a k večeři hned věru bude čas.
A z jeho ruky buclaté a bílé
šáteček vonný na zem padl zas.
Dvé kantorův a úředníček s nimi
jej zvedli rychle prsty hubenými.
Jen doktor vzadu jako socha stojí,
myšlénky divné hlavou se mu rojí,
rty zatíná a zvedá pohled smělý,
chce promluviti.
                          V tom se otevřely
zlehounka dvéře. V šatech bělavých
Liduška hezká zjevila se v nich,
a doktor nemoh’ naleznouti slova.
Pan rada maně pustil šátek znova.
A rek náš milý bleskem vrh’ se k němu
a s podlahy jej zvedl vítězně.
Pan předseda se usmál líbezně —
a doktor ihned porozuměl všemu.
V té chvíli jedné poznal orel mladý,
jak blaží srdce úsměv pana rady.

Po schůzi bylo. Otec Liduščin
na dcerku pohled’, v oku lehký stín.
„Aj, doktor zmoudřel!“ potichounku řek’,
„myšlénky spurné ztrácí z bujné hlavy.
Liduščin pohled, výborný to lék!
a neomylný! ale — ne ten pravý!“

III.

Je letní noc a paprsk luny vnik’
v útulný, malý dívčí pokojík.
V něm vůní květů a kolínské vody
vše dýchá kol. Jen nejnovější plody
básníků českých divně páchnou tady
tiskařskou černí. Zápach nezvyklý
v komnatě dívčí u nás myslím všady,
a bůh ví jenom, jak sem pronikly.

V pokoji šero. V šeru nejraději
šeptají spolu mladá děvčata.
Tu není vidět, že se rtíky chvějí
a na tváři že kouzlem rozňata
červánků záře najednou se zjeví,
tajeným blahem že se ňádra dmou,
a že se klopí žhavé oko děvy,
když miláčkovo jméno náhodou
zašeptá družka.
                        Ve fotelu měkkém
dvě sestry sedí podobny si vděkem,
však různy obě povahou i věkem.

Skráň na skráni a ruku tiskne ruka.
Liduška mladá, poupě, které puká
a oslněno prvně září denní,
se chvěje bázní, při tom tajně však
již koketovat učí ret i zrak,
v jakémsi blahém utonula snění.
K ní starší sestra pomalu se chýlí,
ji polehounku tiskne na svou hruď
a mlčky vlas jí drahnou hladí chvíli.
Pak zlíbá ji a šeptá: „Již se vzbuď
z těch blahých snů! Však odpusť, že tě ruším,
tajemství tvoje, holubičko, tuším!“
A její ruku do svých dlaní vzala
a v růžové jí ouško zašeptala:
„Ty miluješ?“ — Nu, sotva viděla,
jak sestřička se rychle zarděla.
„Ach, Markétko má!“ s lehkým děla smíchem,
„já přiznávám se! což je láska hříchem?
Mé tajemství ty jenom znáti smíš,
však tatínkovi o tom nepovíš?
Sním o ráji! mé srdce plno blaha,
já miluju, — však ty se chvěješ, drahá?“

A starší sestra praví potichu:
„Však kdo tvým bohem?“
                                     „Hádej!“
                                                  „Doktor mladý?“
„Ach, doktor, doktor!“ volá ve smíchu
hezounké poupě. „Provází mne všady
toužebným hledem, kytice mi nosí,
o pouhý pohled, o stisk ruky prosí,
jen se mnou tančí láskou roznícen.
Oh, miluje mne z celé, z celé duše!
Však tatínek náš děl mi ondy suše:
‚Nech doktora, je blouznílek to jen,
vyhlídka žádná! Na srdce ti kladu:
Pan baron Hrubý po tobě se ptal,
nu, — měj se k němu, snad by si tě vzal!
Tys hodné dítě, přijmeš moji radu,
otcova vůle budiž tobě svatou‘!“

„Však, sestřičko, co tvoje srdce dí?“
Markéta ptá se.
                        „Obadva se matou!
co v srdci mém se děje, nevědí!“
Ludmila šeptá s rozpustilým smíchem.
„Pan doktor marně za mnou pohlíží,
znak baronský mně srdce netíží,
má duše celá tone v blahu tichém.
Víš, mladý student, který chodí kolem,
ach, chudáček je celý seschlý bolem,
a já ho mám přec tolik, tolik ráda!
Hezoučké verše pilně na mne skládá
a v každém verši lásky žal i ston,
kam vyjdu jen, tam též se mihne on
a šátek zvedne, pustím-li jej k zemi,
a políbí a podá mi ho němý.
Víc nepovím ti, ty bys nám se smála.“

Však Markétka se příliš vážnou zdála.
A Liduška jí chladnou hladí líc:
„Nu, nemám věru, co bych řekla víc!
Je chudičkou ta moje láska mladá,
víc nadějí má nežli vzpomínek.
Květ jarní to a skrovný jeho vděk,
a bůh ví, jestli za den neopadá.
To zpověď moje, končím román svůj,
teď, sestřičko, ty opět vypravuj!
Vím, mnohý květ se tají ve tvé hrudi,
tam mnohdy sladká vzpomínka se vzbudí,
nejspíše večer, kdy se domníváš,
že spánek už se na mé oko loudí,
tu s povzdechem se k nebi zadíváš.
Na koho myslíš? Kde tvá mysl bloudí?
Nu nezapírej! hodnou sestru máš,
ta nezradí tě. — Napověz mi pouze!“

Markétka řekla: „Vyhovím tvé touze!
Je život lidský setkán z upomínek
a z nadějí — a blah, kdo těchto víc
než oněch má. Jak na jabloni kmínek,
jenž nese bílých poupat na tisíc
a nepřemýšlí, neví, nechce znáti,
že krutá bouře mnohý květ mu zchvátí
a z druhých možná trpký bude plod,
tak duše tvoje nadějí se chvěje
a tužeb roj, jak příval jarních vod,
se rodí v srdci, mladou hlavou spěje.
Ten příval jarní dávno v mojí duši
až na dno vyschl, květy opadly,
vždyť, moje drahá, tobě lépe sluší.
Z nich nemnohý jen lístek uvadlý
pro paměť nosím v modlitební knize.
I mně kdys bylo také šestnáct let
a srdce moje nevinné a ryzé
skrývalo tajně prvé lásky květ.
A mladý student byl mým ideálem.
Byl hodný hoch to, chudý, sám a sám
životem kráčel s bídou v boji stálém,
jen knih si hleděl, neuvykl hrám.
Zrak jeho pevný, hrdé jeho čelo,
jež před nikým se klonit neumělo,
duch jeho byl jak orel poutem spjatý
a v srdci plál mu nadšení žár svatý.
My o lásce si málo vyprávěli,
mně učitelem věru spíše byl.
Vlasť milovati on mne naučil
a znáti zápas veliký a smělý,
jejž národ náš ved’ s celým šírým světem
po celý věk, jenž dosud neskončen
a v nové síle zuří den co den.
A vyprávěl mi chvějícím se retem
o heslech řad a cíli dalekém,
o vůdcích, kteří prvé šiky vedou,
o hrobech padlých v boji odvěkém,
a nadšení žár barvil tvář mu bledou.
A přísahal, že v prvním šiku bude,
že v oběť rád dá svoje srdce chudé,
že neleká se temna mohyly. — —
Ó, v také chvíli jak byl spanilý!
Pak ode mne ho v dálku zaved’ osud,
však jako poklad uschovávám posud
list jeho každý. Jevilo se v nich
to srdce plné citů vznešených.
Šel za svým cílem. — Jméno jeho časem
zavznělo ke mně z víru života,
a o samotě šťastna tichým hlasem
já šeptala je. — — To můj román celý.
Což, nezmohla tě posud dřímota?“

„A nikdy jste se více neviděli?“
Liduška ptá se trochu čtveračivě.

„On přišel zpět!“
                        „A potom?“
                                         „Pozdě již!“
„Ne, neusnu ti, až mi dopovíš!“
Však Markétka ji prosí úpěnlivě:
„Ach, odpusť, drahá! Cítím zemdlení
a v prsou bolesť, kruté pálení. — —“
A Liduška se chechtá jako děcko:
„Nu nenutím tě! Vím už všecko, všecko!
Jsem starostliva o tvé drahé zdraví,
však mladý doktor lék má pro tě pravý!“

IV.

Liduška jednou šeptla v pospěchu:
„Ach, sestro, kvapím k tobě bez dechu,
bych přišla první k tobě s blahopřáním.
Již tatínek náš pevně rukou dáním
tě doktorovi na vždy zaslíbil.
On mne chtěl dříve — ale slyšela jsem,
jak děkoval pak za tě vroucím hlasem
a snad i ruku jemu políbil.
Ó, jak jsi šťastnou! Závidím ti, drahá!
Mít doktora, toť celé nebe blaha!
Ó, kéž můj milý — víš, ten student bledý, —
se aspoň v týdnu stane doktorem,
sic ze zoufalství vezmu naposledy
barona přece, třeba s odporem.
Poslechnout musím, jak mi otec velí,
vím, smutný bude už můj osud celý!
Však, milená, ty aspoň šťastnou buď!“

Markétka mlčí, jen se dme jí hruď,
snad rozpučel v ní blaha kvítek skrytý.

Pak přišel doktor — trochu rozpačitý.
Za ruku vzal ji, dlouho rozmlouvali,
na přešlé doby spolu vzpomínali.
V líc vanul mu dech její sladkovonný,
když zašeptala: „Z vaší paměti
snad vymizely na vždy chvíle ony,
kdy poprvé mně, zpola dítěti,
jste vypravoval o zoufalém boji,
jejž vede lid náš. V divý zápas ten
jste nesl nadšen, touhou roznícen
své mladé srdce, celou duši svoji!“
V tom doktor pravil uzarděný studem
„Ó, mládí, mládí! letí za přeludem,
jen ve snu žije, věří bludičkám!“
Markétka bledla: „Vím, že mnohým trudem
nevlídný osud trpčil život vám,
že mnohou jizvu vyryl v pyšné čelo,
však ve hruď vaši nepronikl jed
a srdce mladé, které ohněm vřelo,
dech skutečnosti zmrazit nedoved’.
Hle, vaše listy jako poklad skrývám,
to velké srdce vaše září z nich!“
A doktor dí: „Vám nijak nezazlívám,
že tropíte si ze mne krutě smích.
Nu, byl jsem mlád — již odpusťte mi, drahá,
muž rozumný se dávno ze mne stal — —“
a po svých listech rychle rukou sahá
a na tisíc je kousků roztrhal.
„Již mládí přešlo, nejsme více děti,
pel citů z duše dávno život splách’,
čas o životě vážně přemýšleti — —
Proč chvějete se? — Bože!“
                                          Ve mdlobách
Markéta bledá v jeho náruč padá —
—  —  —  —  —  —  —  —  —  —  —  —  —
Když procitla a zvedla kalný zrak,
na lůžku byla. — V tichém bolu pak
stál otec u ní, lkala sestra mladá.
A její ruku doktor zlehka vzal
a tlukot tepny mlčky počítal,
potichu pravil: „Srdeční to vada!“

Markéta v tom se truchle usmála:
„Snad máte pravdu. Stůně srdce moje,
v něm plno bouří, plno nepokoje
a temno teď. Však jednou zaplála
i pod mou hrudí zlatá jiskra blaha.
Vy probudil jste mladou duši mou.
Mně svatou byla každá vaše snaha,
myšlénky vaše jako ozvěnou
se ozývaly také v duši mojí.
Váš obraz vždycky před mým okem stál,
já viděla vás v divém, svatém boji,
žár nadšení vám z oka hvězdou plál,
odleskem jeho hrdé, přímé čelo
všednosti kalem netknuto se skvělo.
Před okem vaším moje srdce buší,
vždyť srdce mé se probudilo s duší.
Ten obraz váš já tajně milovala.
Mé srdce stůně — —!“ chorá temně lkala,
„a z něho mizí vábný obraz ten!
Snad byl to přelud krásný, krátký sen?
Či navrátí se? V srdci naděj žije:
snad navrátí se opět zákmit blaha!“

A doktor praví: „Utište se, drahá!“
a naslouchá, jak mladé srdce bije.
Pak otci k uchu naklonil se stranou
a řekl tiše: „Není naděje!“

Odešel z domu a slzy mu kanou
po tváři maně. Což to prospěje!
Usušil zraky truchle hlavu kloně.
„Ubohá dívka! jak jí lituji!
Však choré srdce! Jaká pomoc pro ně?
A rada — otec dal by věru jí
překrásné věno. Šťastně mohla žíti
a po mém boku hodnou ženou býti,
já zajistil bych sobě kariéru.
(Liduška sic je stokrát hezčí věru,
však člověk také skromným býti má.)
Mne milovala! Byl jsem mladým jednou,
sny mládí růžné ale brzy blednou,
teď skutečnosť mne jenom zajímá.
Sny podobné jen baví hlavu mladou,
však s nimi kterak býti městským radou.
Pro blaho města třeba moudré hlavy,
již neopřádá žádný dětský sen. — —
A městským radou já již přes týden
a při tom věru vlastenec jsem pravý!“