Povídky veršem/Na čekání

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Na čekání
Autor: Karel Leger
Zdroj: LEGER, Karel. Povídky veršem. Praha: František Šimáček, 1887. s. 25–66.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Z podšumavských lesů vyběh’ srnec mladý,
k naší vísce chudák maně zabloudil.
Muži, hrdinové, postavte se v řady,
snad — by tady padl, Bůh mu usoudil.

Našli pak se u nás čtyři statní muži.
Nejprv chmelovinou ještě síly tuží,
na ramena potom děsnou hodí zbraň.
„Na mýtině,“ — praví, — „v nevysokém mlází
srnec přebíhává, — počkáme si naň!“ —

Celá obec reky k lesu doprovází.
Ještě jednou „Sláva!“ smutné „s Bohem!“ pak,
obavou se při tom mnohý kalil zrak —
a ti čtyři lovci, hrdinové boží,
ku předu se derou, ani husté hloží,
ani skála ostrá nezdrží je v kroku. —

Sedý mlynář Stoupa první v čele jich
odhodlaně kráčí, blesky v černém oku,
a po ústí plnou velikánských broků
těžkou, starou pušku nese na plecích. —
Na klobouk si připjal celou peruť ptačí.
On je prvým vůdcem malé čety té,
zná prý tajné stezky, jiným ukryté, —
fáma dí, že někdy rád si zapytlačí, —
pak byl dělostřelcem, — tedy střílet umí.
Pan účetní za ním, velevážný pán,
oddychuje z těžka, celý utýrán,
při každičkém kroku sotva povzdech tlumí,
ale hlavou jeho vážné táhnou dumy.
Uhlídá-li někde v háji pahorek,
obchází ho kolem, holí provrtává,
prst na čelo klade, potom řekne: „Sláva!
mohyla to stará, — keltický tu věk
pro museum nechal památku, hle, drahou!“ —
Do balvanů vráží s nadějí tou blahou
„viklany“ že najde, — pokoje si nedá,
v troskách staré boudy „vitrifajdy“ hledá. —

S důchodním pan správec za nima se vlekou
celé proudy potu po čele jim tekou,
o pušky se drahé v chůzi podpírají
a lovecké brašny nesou po boku.
Svůdné láhve vína v hloubi jich se tají
a že tato tíže vadí ve kroku,
odlehčují lahvím, ulehčují sobě,
žárem plá jim oko, červánkem plá líc.

K večeru se chýlí. Ticho jako v hrobě
v tajuplném šeru starých borovic.
Svatý je klid lesa, ničím nerušený,
chvilkou jen se ozve z dálky temný vzdech, —
snad to bolem úpí práchnivící kmeny.
Kroky lovců tlumí bujný, kyprý mech. —
Oněměla četa, beze slova kráčí,
jenom když pan správec vínem rety smáčí,
ozve kol se cosi jako polibek.
Před nimi se náhle balvanů řad kupí
jako padlých obrů roztříštěné trupy. —
Pan účetní stanul, rozechvěný řek’:
„Staré pohřebiště! Mohyly tu všady
a obětní kámen snad byl uprostřed!“ —

Leč v tom zarazil jej Stoupův přísný hled. —
„U cíle jsme, páni! Musí přijít tady,
do rukou nám padne!“ — praví, hlavou kývá. —
Pan důchodní dopil, smutně vzdychl pak,
na čele mu vyvstal zlověstící mrak, —
smutno je tu v lese, ale což mu zbývá?
Nabil pušku svoji, v šero upřel zrak, —
jen ať srnec přijde! — —

                                    Ticho v lese celém.
Usnul bor a ve snu těžké dumy snuje.
Se stromu jen na strom v jednom skoku smělém
plachá veveřice skáče, přeletuje,
a jen noční motýl chvilkou krouží v šeru
lovcům nad hlavami. — Smutno je tu věru. —
Bůh ví, každému by samotnému jistě
tady stýskalo se! — Tož na jednom místě
zůstali tu spolu všichni pohromadě.
Však on srnec přijde, tudy musí jít!
Mlynář těší všechny, každému z nich radě,
kterak mířit mají a kdy vystřelit. —
„A teď ticho, prosím, více ani slova, —
ať ho nesplašíme!“ —

                                Ticho. — Dřímá les.
Kdesi v dálce, v temnu zahoukala sova,
noční motýl zapad’ ve kvetoucí vřes,
svatojanská muška kolem svitla v letu. —
„Srnec dlouho nejde, — kde pak vězí as?“ —
pan důchodní vzdychl, vyňal cigaretu,
a pan správec dopil slední doušek vína.
Dlouhá chvíle všechny trápit započíná, —
čím si jenom mají zkrátit dlouhý čas?
Škoda, aspoň karty měli s sebou vzíti! — —
Průlinami stromů bledá luna svítí.
Kouzelná ta záře čarodějnou mocí
všechno mění kolem. — Probudil se bor
pod polibkem jejím. Za měsíčné noci
ve stínu prý lesním víl se jeví sbor. — —

Ale srnec nejde! Kde se jenom skrývá?
Kloně těžkou hlavu pan účetní zívá,
po něm soudruhové. — Stoupa mrzut praví:
„Na čekání nejlíp vyprávění baví, —
vypravujme každý ze života cosi.
Začněte vy, pane!“ — důchodního prosí, —
„v Uhrách byl jste dlouho, kousek světa znáte,
zkušenosti, víme, rozmanité máte!“ —

„Staň se!“ na to pravil pan důchodní pouze,
„pro obecné blaho vyhovím té touze.
Ve východních Uhrách, kde hranici tvoří
pod Biharem vrchem drsné Rudohoří,
byl jsem dlouho správcem statku nevelkého.
Starožitný zámek, panstva sídlo letní,
stál tam v prostřed lesů. — Z roklin dravci četní
vybíhali na lov; až do dvorce mého
v zimě často vnikli hladem puzeni. —
Každoročně skorem hrabě Silaj mladý
na počátku zimy objevil se tady
a s ním jeho druzi, páni vznešení.
Celé dny a noci po pustinách lovil,
koni ani sobě chvilku nepohovil,
v lesích mnohdy spával sám jen se svou zbraní. —
Na svůj statek okem nepohledl ani,
a do zámku vkročil sotva na chvíli.
Jen když jeho švarná, černooká paní,
od hlavy až k patě diblík spanilý,
přijela k nám někdy v nehostinné hory,
jako kouzlem ožil starý zámek ten.
Cikánská tu hudba hrála den co den, —
z daleka i z blízka hostů celé sbory
sousedce se vábné spěly poklonit.
Jedny černých oček milý vábil svit,
druhé dobrá kuchyň a tokajské k tomu. —
V takové dny hrabě nevycházel z domu,
stále u své ženy, stále usměvavý,
na lov zapomíná, s ní se jenom baví
od bílého rána až do noci temné. —
Večer zlíbal stokrát její ručky jemné,
k ložnici až na práh samoten ji ved’,
pak se vrátil k hostům, plný pohár zved,
kázal dvéře zavřít a v hodovním sále
do bílého rána divý bouřil kvas,
stále zněly zpěvy, pohár kypěl stále, —
teprv poslední když kahánec tu zhas’
a jitřenka dávno bleskla šerem noci,
z hostů pak už každý podleh’ vína moci,
sám otevřel dvéře, hostům volnosť vrátil. —
Hoj, byl vám to pohled, když kročili ven
a v ubledlé tváře zasvitl jim den,
když je větřík ovál, — jak by mor je schvátil
po chodbách a schodech upadali k zemi
sebe neznajíce! — Sám jen mezi všemi
hrabě Silaj zdráv byl, stále usměvavý. —

Jednou v zimní večer, bouřlivý a tmavý,
také počínaly hody šílené.
Hraběnka už zašla do ložnice svojí. —
Po hodovní síni hostů dav se rojí,
plným proudem teče víno zpěněné,
v neladu zní zpěvy a zvonění číší. —
Pojednou se zvolna divá vřava tiší.
Noční hlídač dvoru mezi hosty vnik’,
zděšení mu hrozné z tváře hledí bledé,
slova vypraviti ze rtů nedovede,
očima jen koulí, pot se z něho leje,
jako třtina větrem ubožák se chvěje. —
Posledním snad dechem z nenadání vzkřik:
‚Medvěd! medvěd! medvěd! blízko zámku číhá!‘
Nastal šumot kolem, společnosť se zdvihá. —
Mladý Vešelény, který právě dnes
nejvíc byl spit vínem a čarovným okem
milostivé paní, — hrdě hlavu vznes’,
na dubovém stole ocítil se skokem.
‚Sázka!‘ prudce volá. ‚Samoten chci, páni,
ubit dravce toho dýkou jedinou!
Taký zápas vždycky byl mi milou hrou!
Medvědí sem koži ještě do svítání
přinesu sám jako trofej krvavou!‘ —
Nastala tu vřava, sklenky zazvonily,
na zdraví a slávu všichni jemu pili —
a pan Vešelény dýku připjal k boku
a s podivným ohněm ve hlubokém oku
se všemi se loučil, objímal je vřele,
nejvřeleji ale ze všech hostitele. —
A ze sálu vyšel zcela samoten. —
Vrátí se, — či padne? —
                                       Nežli svitl den
vstoupil Vešelény mezi hosty znova. —
Jásotem ho divým všichni vítali,
s pobožnou jej úctou tiskli, líbali. —
Ale Vešelény nepromluvil slova,
medvědí jen koži, kterou v ruce nesl
(čerstvá krev z ní ještě všude chlípěla),
hodil pyšně stranou, klidný docela. —
Jako unavením na pohovku klesl,
celý korbel vína vypil douškem jedním.
Šeptali si hosté: ‚Není rekem všedním,
kdo tak klidně pije po takovém boji!‘ —
Všichni kolem něho nadšeni se rojí,
na medvědí koži nevzpomněl si žádný. — —
Jenom hrabě Silaj po straně ji zved’,
zachvěl se a děsně z nenadání zbled’.
Ale než tu změnu spatřil pohled zrádný,
klid se mu zas vrátil v jednom okamžiku.
Zašeptal jen cosi svému komorníku,
s úsměvem pak spěchal blahopřáti reku. — —
Znova počly hody, znova pitka zas. —
Co tu vína teklo! Bože, duši spas!
dohromady celou tvořilo by řeku
velkou jako Labe! — Do bílého rána
bylo hodováno. —
                         Počal svítat den, —
komorník v tom hlásí: ‚Po rozkazu pána
velký medvěd chycen, na dvůr přiveden, —
řetězem teď chrastí a zuřivě vyje!‘ —
Hrabě svému hosti v pohár víno lije.
‚Pane Vešelény,‘ praví usměvavě,
‚velká tvoje síla, větší odvaha, —
divokého dravce přemohl jsi hravě!
Ale říci může závisť neblahá:
Kdož ví, odkud kůže? Kdo ho viděl v boji?
Utrhačné řeči chtěje utlumiti,
medvěda jsem na kvap kázal polapiti.
Nuže, prosím, nyní dokaž sílu svou,
zuřivého dravce znič útokem jedním!‘ —
A na svoji šavli podepřel se před ním.
Zbledl Vešelény. — Kolem jako v hrobě.
Dlouho okem v oko pohlíželi sobě.
Co ten pohled značil? Kdož to pochopil!
Náhle Vešelény pohár překlopil:
‚Staň se!‘ pravil temně, chopil svoji dýku,
na dvůr širý spěchal a dav hodovníků
provázel ho mlčky. Na dvoře už čekal
velký silný medvěd vazby pozbaven.
Zdálo se, že trochu mladý rek se lekal,
zoufalství že svitlo v černém jeho oku.
Ale rozmýšlel se krátkou chvilku jen,
pevnou nohou přistoup ke hroznému soku.
Ztěžka zved’ se medvěd připravený k boji,
zařval ze hluboka, pozved tlapu svoji
a jedinou ranou rozdrtil mu čelo. —
Nikdo nepochopil, jak se vše to dělo.
Proč se Vešelény ani nechránil? —
V neladu vše bylo, každý odtud spěchal, —
dnes jim při odchodu nikdo nebránil,
hrabě všechny dvéře otevřeny nechal,
na hostinu novou nepozval je ani. —
Ten den ještě odjel se svou mladou paní. —
Opuštěn byl zámek, prázdné byly síně,
všude mrtvé ticho. — V sále náhodou
nalezl jsem koži, kterou při hostině
přines’ Vešelény jako kořisť svou. —
Poznal jsem ji ihned — mohu přísahati!
ještě podnes na vše dobře vzpomínám. —
Nedlouhý čas před tím hrabě Silaj sám
zabil medvědici, kůži kázal dáti
do ložnice paní, před lůžko jí bílé.
Tam ležela stále do oné až chvíle,
kdy ji Vešelény v hodovníků kruh
přines’ z nenadání, smočiv dřív ji v krvi.
Ale jak ji dostal? To ví jenom Bůh!
Byl to slední hřích, či poklesek snad prvý?
Kdož ví? Vešelény v černé zemi leží
a hraběnka sličná poví nám to stěží!“ —

Pan důchodní skončil, ohlédl se kolem. —
Na pochvalu čekal, ale viděl s bolem
lhostejnosť jen chladnou v líci pánů všech.
Uvrh’ na ně pohled plný pohrdání,
z hlubokosti prsou vydral se mu vzdech.
zaťal do rtů zuby, mlčky hlavu sklání. — —
Smutné ticho kolem. Jenom v dáli kdesi
ozývá se chvilkou krátký, temný šum, — —
z hlubokého spánku oddychují lesy.
Správec zvedá láhev ku vypráhlým rtům. —
Marně! — prázdná do dna! — Svit měsíce chvějný
na skle jejím hrá si. Paprsk čarodějný
odrazil se na něm, z nenadání šleh’
důchodnímu v oči, až se zachvěl touhou.
Takovému kouzlu kdo by nepodleh’?
Jako věčnosť zde mu každá chvilka dlouhou!
Nikde krůpěj vláhy pro vypráhlou hruď!
Sklopil oči k zemi, zádumčivě praví:
„Kde pak srnec mešká? Nejde! Bůh to suď!
snad se svojí srnkou na táčkách se baví,
strojí hody v klidu u doupěte svého,
pije víno rosy, sladší šampaňského,
velké listy jsou mu smaragdovou číší,
temné lesy k němu vonnou mlhou dýší. — —
Bože, spaste duši! nával poesie
pokouší se o mne, srdce mocně bije, —
cítím oheň v prsou, v hrdle sucho děsné,
bojím se, že moje vytrvalosť klesne, —
třeba chabé síly trochu osvěžit. —
Ha, teď, díky Bohu, v temno beznaděje
paprsek mi spásný nenadále svit’,
srdce mé se mocně blahou touhou chvěje. —
Odtud nedaleko známá krčma stojí, —
tam nám kyne spása! Slyšte radu moji:
Sám chci tam se vydat po daleké cestě,
temnem, mhou a křovím průchod sobě klestě,
jako holub dávný v archu Noemovu
se znamením spásy navrátím se zpět, — —
vínem občerstvíte vypráhlý svůj ret!
Nuže, já jdu, bratři! Věřte mému slovu!
Půjdu, třeba někde do propasti kles’,
třeba na mne padla dravá havěť vlčí — —“
Pohled’ na soudruhy. „Nuže?“ — Druzi mlčí.
S povzdechem se pozved’, ubírá se v les,
suché, křehké větve pod nohou mu chřestí,
rozhrnuje křoví — květné ratolesti
se šumotem zrádným hned se za ním sráží
v neprůhlednou clonu — za ní zmizel již.
Dobrá lesní víla ve tmách buď mu stráží! —
Soudruhům pak v srdce divná padla tíž,
se rtů maně prchá žaluplný vzdech
a bez cíle oko bloudí ve stínech.
Smutné ticho, zdá se, i myšlénky dusí.
Stoupa marně vtipem blesknout někdy zkusí, —
nikdo nesměje se, nikdo neodpoví. —
V tom se tichý sykot ozval z temna křoví
a jakýsi černý, mihotavý stín
vyplazil se na mech z hustých kapradin.
Pan účetní skočil, zvolal: „Bože, had!“
a zděšeně ptal se: „Jedovatý snad?“ — —
Hádě mezi mechem sem i tam se vije. —
Správec pohled’ na ně, vážně řekl: „Zmije.“
V tom ji jednou ranou Stoupa zahubil.
„Zmije je to, zmije,“ správec opakuje,
aby učeností svou se pochlubil,
„též ‚vipera berus‘ po latinsku sluje.
Poznávám ji snadno po hlavičce pěkné“ —
Z nenadání vzdychl a hlas jeho měkne:
„Ó, hlavinku hezkou všechny zmije mají,
ale v jejich hrudi jenom jed se tají.
Před lety jsem poznal také svůdnou zmiji, —
měla roztomilou, pyšnou hlavičku,
pružné, kypré boky, úbělovou šíji,
tmavé oko plné čarovného světla,
drobnou, hravou nožku v pěkném střevíčku.
Ach, ta nožka malá myšlénky mi spletla! —
Poprvé jsem tehdy jako student mladý
na vysoké školy přišel do Prahy. —
Třeba k tomu věru trochu odvahy
chtíť pro záblesk vědy umírati hlady.
Z domova jsem neměl ani kousek chleba — —
Čeho mladé hlavě k živobytí třeba?
Čarovných snů plna byla duše moje,
těšil jsem se věru na vítězně boje,
jež povedu s bídou, s krušným osudem. —
Sny mé brzo svadly, naděj prchla s nimi,
ve hruď moji zavál nevlídný dech zimy.
Šířiti se o tom raděj nebudem’. —
Chtěl jsem kondicemi protloukať se žitím,
marně však jsem prosil, marně hledal zas,
věděl jsem, že zvolna v záhubu se řítím.
Tu a tam mi někdy kůrku na pospas
dobrodinec jakýs hodil pohrdavě,
bych u jeho dveří neupadl hladem. —
Bůh ví, co se dělo tehdy v mojí hlavě,
ale ještě naděj žila v srdci mladém. —
Zasvitla mi hvězdou z temné hlubiny
čarovného oka mladé, sličné vdovy.
Jak mně blaze bylo, nelze vypsať slovy.
Její dítě denně po dvě hodiny
latinskou jsem gramatikou mořil, —
při tom víc a více mamince se kořil.
Ó, já zdravý rozum ztrácel znenáhla! —
Kterak bylo hezky v teplém pokojíku,
záslony když v oknech paní zatáhla
a při svitu lampy u malého stolu
mladý Bedřich nahlas louskal gramatiku.
Matka sedla k němu. Ani slova spolu
my jsme nemluvili mimo pozdrav zvyklý,
pohledy však její častokráte vnikly
do srdce až mého, jež se chvělo před ní,
a já klopil oči blahem zcela spit.
Chtěl-li jsem cos někdy k paní promluvit,
zdálo se mi věru, že je pro ni všední
nejkrásnější slovo i v německé řeči.
Ret můj se mi křivil jako hroznou křečí, —
Bůh ví, co jsem mluvil! — Vdova hezounká
usmála se při tom na mne z lehounka,
a já byl jsem šťasten, blažen neskonale!
Jak jí roztomile tichý slušel smích! —
Přes knihu jsem stíhal její ručky malé. —
Byly velmi pilné, drát či jehla v nich
kmitaly se stále. Prsty hebké, bílé
byly popíchány. Neunavná píle
slušela jí věru, a jak uhod jsem,
nebyly ty práce hračkou pro zábavu.
Častěji, když níže naklonila hlavu,
zachvěly se rtíky její povzdechem,
častěji též v dumách očka zakryla si,
jak je těžký život, vzpomínala asi,
pro tak mladou žínku v samotě a nouzi.
V okamžiku opět usmála se však,
opět jako dříve hvězdou plá jí zrak,
hrdé její srdce přiznati se vzpouzí
ke hříchu, jenž vůbec slove: chudobou.
Dokud žil jí manžel, zámožni prý byli,
příbuzní však po něm vše si rozdělili.
Jedinou jen pouze byl jí ozdobou
malý snubní kroužek, k tomu černé šaty. —
V duši mojí vzrůstal pro ni obdiv svatý.
Její mysl byla jako nebe čista
a ve hrudi její nebylo snad místa
pro cit jiný nežli věrnosť zemřelému.
Proto se mne často tichý zmocnil žal!
Však jsem utáh pevně uzdu srdci svému.
Zastihla-li někdy smělé moje oči
jak při každém kroku za ní už se točí,
jako malé děcko jsem se červenal.
Usmála se vždycky — ó, jak hodná byla!
Jedinkrát jen ke mně přísně promluvila. —
Hoch ze školy přines’ bídné vysvědčení. —
Těžko vědomosti vtloukať do hlavy,
kde snad kouska mozku, kouska ducha není,
protekce to jenom někdy napraví.
Jak mi bylo líto jeho máti mladé!
Viděl jsem, jak z oka slza se jí krade,
bílé, drobné zoubky tiskne v kyprý rtík.
Tajila žal dlouho a tlumila vzlyk,
na konec však očka bílou skryla dlaní.
Udiven a nadšen mlčky hledím na ni — —
kterak byla sličnou ve svém bolu tichém!
Promluviti na ni zdálo se mi hříchem.
Stál jsem mlčky před ní, jak bych bál se trestu. —
V tom už její slzy klestily si cestu
a růžové rtíky slova našly zas.
Nebyl to však její milý, jemný hlas!
Sípěla jak hádě a bělavé zoubky
snad při každém slově hněvem skřípěly,
zrak její mne stíhal, z jeho temné hloubky
blesky nenávisti po mně letěly.
‚Pane!‘ zasípěla, ‚vaše je to vina,
že taková hanba stihla mého syna, —
nadaný je, pilný, stále jen se učí,
a taková hanba! kterak jej to mučí!
Nezasloužil toho! Mlčte, dobře vím,
že jste málo práce dával sobě s ním!‘
A já mlčel zcela, jako ryba němý,
jako žáček chvěl se, oči klopil k zemi. —
Odprosil jsem matku, odprosil jsem syna,
přiznal jsem, že všechno moje byla vina,
všechno jsem jim slíbil, co vzpomněli jen,
a Pánbůh dal, že jsem nebyl propuštěn.
Což mi byla škola, co mi byly vědy!
Zarmoucen jsem chodil, unaven a bledý,
stále přemítaje, kterak tomu hochu
moh’ bych v lebku vlíti vědění jen trochu,
a tu se mi zdálo, že by ještě snad
rákoska mu byla dobrou učitelkou.
Kterak však to říci? Raděj trpěť hlad!
Co by odvětila hezká jeho máti? — — —
S hochem měl jsem práci nesnadnou a velkou.
Tehdy štěstí na mne počalo se smáti. —
V panském domě jednom státi jsem se měl
učitelem dětí — a já odřek’ zcela.
V chudé jizbě svojí zimou jsem se chvěl,
čím živ budu zítra, nikdy nevěděl, —
ale v žilách krev mi, v prsou láska vřela,
mladé vdově chtěl jsem zavděčiť se jen,
s hochem jsem se mořil pilně den co den.
Oh, byla to věru práce Sisyfova!
Každý den jsem musil vždycky začíť znova!
Pomalu mi v lebce mozek vysychal,
churavěl jsem věru, divné verše psal,
ano, verše, páni! — Padniž tato vina
na hezounkou matku nezdárného syna!
Z večera jsem verše koval v potu tváře,
ba, že bral jsem za ně také honoráře
a jimi se živil. — Věřte, život bídný!
mne však sytil vždycky její pohled vlídný,
za který jsem bohům veršem vzdával dík. — —
Jedenkráte vejdu v její pokojík. —
Nečekajíc asi žádnou návštěvu,
v lehounkém a bílém sedí oděvu
na pohovce měkké, v poloze tak pěkné. — —
Nevidí mne. — Stojím, oddechnouť se boje.
odvrátiť mi nelze od ní zraky svoje,
cítím, kterak v prsou už mi srdce měkne. — —
Nešetrnosť věru! někdo snad mi řekne?
Byl jsem očarován! Bože, jaký div,
tak svůdnou jsem nikdy neviděl ji dřív.
Úbělovou dlaní zakrývá si oči,
ale slzy plynou mezi prstíky,
ňadra dmou se bolem, div se nerozskočí,
perlové se zoubky tisknou ve rtíky,
marně vzdechy tlumí, marně se jim brání. —
Slyším neviděn jsa přitlumené lkání:
‚Běda! s krutou nouzí válčím den co den,
v jícen její děsný klesám stále jen!
Bože, kéž bych měla náramek jen malý
s diamantkem nebo s perlou jedinou — —!‘ —
A zas nový nářek — slzí proud se valí
a ta svůdná ňadra bouřlivě se dmou. —
Byl bych z nenadání spolu počal vzlykat, —
raději jsem uprch. — Hrůza! jaký žal!
bohyně ta musí odříkání zvykat?
Celý den jsem bloudil, dumal, přemítal, —
jak je osud krutým! Nevzpomněl jsem ani,
proč jsem vlastně přišel ke své vábné paní, —
za učení synka plat jsem vzíti chtěl!
Kterak prosaickým člověk býti může!
po užitku bažiť z mladé sličné růže!
nám jen pro potěchu dal ji stvořitel. —
Nejed’ jsem a nepil — jak as dlouho, nevím.
‚Nikdy!‘ řek’ jsem, ‚nikdy chvilku neulevím,
poslední kus chleba vlastním vezmu rtům,
stále chci se starať, aby sličná vdova
štěstí svoje našla i s náramkem znova,
synek její musí dostať prémium!
Plat by urazil mne, stačí pohled vlídný — —‘
Psal jsem psaní domů. — Život trudný, bídný
matka moje vedla, věděl jsem to též
a přec láska vnukla ohyzdnou mi lež.
Matička mi psala: ‚Odpusť, milý synu,
posýlám tak málo, sama bídou hynu,
ale nechať strádám, jen když jednou z tebe
velký pán se stane. — Sílu dej ti nebe. —
Židu prodala jsem kravku poslední, —
posýlám ti všechno, Bůh mi zemříť nedá!‘
Kdyby věděla jen matička má šedá,
jak jsem peníz lapil nevzpomena na ni.
Šperk jsem ihned koupil ceny nevšední
a jej anonymně poslal mladé paní.
Ó, jak divným blahem srdce mé se chvělo,
když se šperkem drahým přišla pochlubit.
S netajenou pýchou jako děcko děla;
‚Hleďte, jaká krása! jaký lesk a třpyt!‘
zatleskala v ručky. ‚Věříte-li?‘ — volá, —
‚neznám, kdo mi dal to, — ale tuším zpola.‘
Usmála se zlehka, zarděla se temně
a čarovné oči obrátila ke mně. —
A já řekl k sobě: Tuší tedy již?
ku svému jsem ráji opět o krok blíž!
Snad se budu moci odvážiti jednou,
až se opět zjasní oko zkalené,
vzpomínky až smutné seslábnou a zblednou
a ten černý šat jí spadne s ramene.
Pak ji všechno řeknu — pak se všechno změní — —
A k té době zbýval jenom malý krok. —

Ale běda, právě končil školní rok
a hoch dostal opět špatné vysvědčení.
Jak mi srdce bilo, když jsem před ni kročil,
chaos myšlének se v mojí lebce točil.
Sotva oko zvednu — — Bože, jaká změna!
moje paní svrhla černý vdovský šat,
v úbělové roucho dnes je oblečena
a jak přelíbezně zná se usmívat
‚Děkuji vám, pane!‘ libým hlasem děla, —
‚ač ta vaše práce mnoho neprospěla. —
Jiného dnes synu beru učitele,
který při tom bude též mým manželem!‘ —
Ve mně mrazem tuhlo i to srdce vřelé
a pod nohou se mi propadala zem, —
Ženicha mi svého představila taky,
ale mně se mlhou zakalily zraky.
Jen jsem zahled’, kterak její něžná ruka
stihla poprvé dnes nezdárného kluka. —
Plakal pronikavě — matka však se smála. — —
Z ráje mého hnal mne hrdličí ten smích. — —

Snad příhoda moje žertem by se zdála,
stín však černý, děsný zůstal v prsou mých.
V kalu jsem se brodil, neznal ani sebe,
ubíjel jsem tělo, hubil duši svou
chtěje utlumiti bolesť divokou. —
Vše mne opustilo, přátelé i nebe, —
matička jen dobrá mne se neodřekla.
K ní jsem navrátil se. — Ó, kterak se lekla!
Čekala, že ze mne velký pán se stal,
a já hladem zmořen sotva klopýtal.
Hýření a bída zničily mé tělo,
otrávily srdce, rozoraly čelo,
neodbytná mdloba z oka kmitala.
Ó, jak bídným jsem se matce musil zdáti.
‚Tak jsi tedy přišel!‘ zašeptala máti,
když mne na svém prahu s touhou vítala,
a veliká slza plížila se zvolna
po vrásčité tváři stále níž a níž,
až mi padla v srdce, kde až podnes pálí, —
podnes až mne tíží ta vzpomínka bolná — —!“

Však důchodní dávno moh’ se vrátit již!
nenalezl cesty? nebo bloudí v dáli?
či nás bídně zradil? v teplé krčmě lesní
u sklenice sedí, nám se posmívá?
V duchu již ho vidím! Bídný zrádče, klesni!
bleskem zastihne tě pomsta strašlivá!
Krev se mi už v prsou hněvem rozhřívá, —
vyhledat ho musím, pomstiti vás, bratři!“ —
Účetní i mlynář na soudruha patří.
Jak mu oko plane! hruď se vypíná!
nohou ničí kapraď, pěstě zatíná. —
A již krokem těžkým temným borem spěchal,
láhve s sebou nesl, pušku ležet nechal.
Bez obavy, směle, rychle dral se tmou — —
Ó, jak duněla mu půda pod nohou,
lámalo se křoví a praskaly kmeny, —
všechno drtil rázem jak jen vykročil.
Zmizel ve tmách — zněl však dálkou utlumený
ohlas jeho krokův a supění jeho. — —

V tom se k účetnímu Stoupa otočil:
„Věříte-li, pane, slůvka z toho všeho,
co nám o svém mládí správec vyprávěl?
Já už asi pětkrát potěšení měl
naslouchať té bájce — končil jinak vždycky.
Ale já znám, pane, příběh romantický!
Poslouchať-li chcete —“ dýmku zapaluje
a již oblak dýmu nad hlavou mu pluje.
„Kopa veselá byl Pavel krajánek.
Zdlouhavým byl sice — sotva že se vlek’
ode mlýna k mlýnu, — práce, — té se štítil,
ale čtveračinou zrak mu jenom svítil. — —
Panímámě nosí nejnovější klepy,
s panem otcem umí dělať politiku
a dcerušky mladé jen se na něj lepí, —
přináší jim z dálky pozdrav milovníků.
A což mlýnské chase povídává divy!
takých neviděli věru jaktěživi! —
Mně vyprávěl toto, vylhané snad zpola:
‚Do ‚Pekla‘ jsem jednou maně zabloudil.
Výstavný a pěkný dříve mlýn to byl —
ale tehdy málem trouchnivěla kola
a ke mlýnu cesty zarůstaly blínem.
Na kameni puklém v dumách přede mlýnem
sám pan otec seděl s hlavou sklopenou.
Sotva jsem ho poznal, když jsem přišel blíže.
Podepíral čelo dlaní hubenou; —
jaká as mu na skráň uléhala tíže?
Loni mladíkem byl veselým a švarným
a dnes? — — Pozdravil jsem. Probudil se z dum
a žalostný povzdech unik’ jeho rtům.
‚Jdi jen dále, hochu! Každý krok tu marným,
není korce mletí, stále stojí mlýn — —‘
V tom mne poznal — řekl: ‚Tys to, Pavle, hochu?‘
a v zapadlém oku kmitl se mu stín.
Prosím, abych směl tu odpočinouť trochu.
Zavrtěl jen hlavou: ‚Nedovolí žena!‘ —
Zachvěl se a k zemi plachý sklopil hled.
Pravím k sobě: ‚Bože! jaká tady změna!‘
a na kámen jsem si unavený sed’.
‚Co se tady stalo?‘ — zaslechl mne asi,
dlaní pohladil si prořidlé už vlasy.
‚Ach, doufal jsem,‘ pravil, ‚že si ženu beru,
zatím mne však jenom divý vzal si čert!
Pravdivě mlýn tento ‚Peklem‘ zovou věru,
ale žíť v tom pekle není žádný žert.
Žena dračice je — rozehnala mleče,
kola zahálejí, hnije podlaha.
Běda krajánkovi, který neuteče
dřív než vejde v tato místa neblahá!
Ani kousku chleba u nás nedostane,
žena sama odtud fenou vyštve ho.‘
Útrpně jsem pohled’ stranou na něho:
‚Rád byste as utek’ sám, ubohý pane!‘ —
V líci jeho zračí tajený se žal.
Chtěl mi cosi říci, hlavou zakýval, —
v tom co se to děje? Poděšený vstane,
zuby jektají mu, kolena se chvějí. —
Žínka jeho právě vyšla ze dveří — —
Kdo jen jednou hlédne v sivé oko její,
že v ní skryt je ďábel, jistě uvěří.
Peklo hořelo v něm a tím vnitřním žárem
její žluté tváře vyschly dávno již. —
Strach mne jal, když skokem ocitla se blíž,
kus kamene zvedla křivým, suchým spárem.
‚Muži!‘ zasípěla. On se plazil k ženě. —
‚A ty!‘ — vzkřikla na mne, ‚kliď se odtud hned!‘
‚Chci jen odpočinouť!‘ prosím poníženě. —
‚Kliď se!‘ — ‚Jenom chvilku! Vždyť jsem sotva sed.‘
‚Povaleči bídný!‘ rozzlobená vyla,
kamenem mne posléz v prsa uhodila.
Ne tak ani ranou jako hrůzou spíše
na dlouho mne přešel sluch i zrak i cit.
Na zemi jsem ležel jako mrtvý tiše
a v tom dobrý nápad hlavou se mi kmit!
Žena na mne hlédla, plaše trochu sice,
ale potom muže vlekla do mlýnice.
Hučela jen k sobě: ‚Však on vstane zas!‘ — —
Nehnul jsem se ani. Prošel krátký čas, —
hle, mlynářka vyšla. — Jako zkamenělá
stanula však, hrůzou jako list se chvěla,
když mne shlédla ležeť stále bez hnutí.
Zamhouřil jsem oči, nedýchal jsem ani. —
Mlynář zesinalý křižoval se za ní.
‚Zabilas ho!‘ jektal. — Chtěla se mu smáti.
‚Lenoch je to jenom! Nechce ani vstáti —
nechme ho, snad přece hlad ho donutí!‘ —
Smála se, však divně zazníval smích její.
Mlynář plakal: ‚Bože! jak se všecek chvěji!
do smrti je zabit! Co si počnem’ nyní?
Přijde-li sem někdo, spatří mrtvolu —
celý svět pak řekne, že jsme oba vinni!‘ —
‚Budem tedy viseť aspoň pospolu!‘ —
Žena bledá opět nutila se k žertu.
A muž šeptal: ‚Viseť? Staň se, jak chce Pán —
jen ne podle tebe!‘ — Žena praví: ‚K čertu!
Mrtev-li, nuž bude dobře uschován
pod mlýnskými koly ve hlubině šumné!‘ —
V tom pan otec zalkal: ‚Někdo kráčí sem!‘ —
A mlynářka skokem stála ihned u mne,
vší silou mne zvedla a přes dvůr mne vlekla,
pak mne v temnou síňku skryla s pospěchem,
přikryla mne slamou. — ‚Lež tu tedy!‘ řekla;
‚do noci-li ještě se mi nevzbudíš,
potok zapěněný odtud odnese tě!‘—
Díky Pánu Bohu, že to bylo v létě! — —
Sotva hvězdy svitly u mně byla již,
tázala se temně: ‚Líný, ještě spíš?‘ —
Třesoucí se mlynář v obličej mi svítil,
šeptal: ‚To již věru není přetvářka!‘ —
Já se ani nehnul. Pak ale jsem cítil,
jak mne s namáháním zvedla mlynářka.
Chudáček muž bál se na mne sáhnouť jen.
Po mlýnici vlekla s velikým mne spěchem,
namáháním vzdychá, slyším každý sten,
jak jí srdce buší! — S utajeným dechem
v tom se zastavila. Proud pod námi šuměl.
‚Dolů musíš, hochu! Dolů!‘ řekla mi.
V potok hodila mne. Však jsem plavať uměl,
zápasil jsem pilně ve tmách s vlnami,
dosáhl jsem břehu, oběh kolem mlýn,
kolem zdí se rychle plížil jako stín.
V tom se měsíc právě z mraků vynořil. —
Na kameni puklém, kde jsem hovořil
s panem otcem dříve, u mlýnice v tichu
ulehl jsem opět, sotva bráně smíchu.
Voda srčela mi proudem z oděvu.
Mlynářka v tom maně vyšla ze mlýnice,
zahlédla mne, vzkřikla, zakryla si líce,
o zem potom nohou dupla ve hněvu.
‚Čert si tropí šašky! — Muži!‘ zavolala.
Mlynář vyšel, div že do mdlob neupad’, —
z třesoucích se rukou světlo jemu vzala,
přistoupila ke mně. Muž se za ní krad’.
‚Vidíš, ženo?‘ šeptal, ‚to se mstí tak nebe!
Prchlá jsi a zlostná —‘ — ‚Neposlouchám tebe!‘
zasípěla žena — hrozný byl ten hlas
a jak zasvítilo v černém jejím oku!
‚Jdi, tys bídná baba — pomohu si zas!‘ —
A opět mne vlekla, vrhla do potoku —
ze mlýna však sotva vyšla za chvíli,
na kameně puklém po druhé mne zřela.
Klesla její síla, osykou se chvěla,
do oka jí maně slzy vstoupily.
Na rameno muži opříť musila se.
‚Běda, běda!‘ řekla, ‚navrátil se zase!‘
A muž zděšen volá: ‚To za tvoje hříchy!
Lidmi pohrdáš ty, plná divné pýchy,
žebrák ani nesmí vstoupiť do mlýna.
Odehnalas mleče, obilí’s jim kradla!‘ —
Žena jenom do rtů zuby zatíná. — —
Na prsa v tom muži přemožena padla,
pláče, přísahá mu: ‚Polepším se věru,
jen mi pomoz toho odstraniti v šeru!‘ —
A muž opět kárá: ‚Tvá to vina jen!
Tys mne, muže svého, krutě den co den
trápila svým hněvem, svárem, vádou, pěstí,
hle, teď vše to tebe vedlo do neštěstí.‘
Ona zašeptala: ‚Jen mi pomoz teď!‘
Chudák mlynář byl sic bledý jako zeď,
srdce však si dodal, pravil: ‚Pomohu ti!
Jen mi přislib, ženo, že se změníš zcela
a že budeš žínkou podle mojí chuti,
věrnou, hodnou, pilnou, zbožnou, poslušnou!‘ —
Vyskočila náhle a hněvem se chvěla:
‚Haha! tam ty míříš? Nech si pomoc svou,
nikdy nechci stáť se tvojí otrokyní.
Vždy jsem pomohla si — pomohu i nyní —!‘
Pozvedla mne pracně s děsným ohněm v oku,
odvlekla mne spěšně opět ku potoku.
Když jsem ponořil se, řekla spokojeně:
‚Teď se nenavrátíš věru nazpátek!‘ —
Sotva ale na dvůr hlédla ze vrátek,
vykřikla. — A mlynář rychle skočil k ženě.
Na kameni puklém po třetí mne shlédla,
nemluvila více, jenom ruce zvedla.
Ale muž jí pravil: ‚To je za tvé viny,
že mne mučíš stále, nechceš poslouchat.
Dobrákem jsem příliš — kdyby to byl jiný — —!
Ale přece —‘ dodal útrpností jat,
‚odpustím ti všechno, pomohu ti taky,
slib mi jenom, že chceš hodnou býti ženou,
poslouchať že budeš!‘ — — Rychle zvedla zraky.
‚Přísahám ti!‘ volá s tváří uslzenou,
‚poslušnou chci ženou býti v každou dobu,
v neštěstí i štěstí věrnou ti až k hrobu. —
Jen mi nyní pomoz, nemám více síly!‘
Zas na ňadra muži zničena se chýlí.
A muž praví vážně: ‚Mrtvý svědkem jest
přísahy tvé slavné!‘ — ‚Však to není lesť!‘
dodala zas ona. ‚Neporuším slova!‘ —
A nade mnou oba v tom se objali,
lásku si a věrnosť přísahali znova,
horké jejich slzy na mne kapaly.
Pak mne svorně zvedli, vrhli do potoku,
mlynář nad hlubinou vážně dělal kříž. — —
Já jsem odplul dále, nevrátil se již,
až teprve asi za několik roků.
A hle! ‚Peklo‘ zatím v ráj se proměnilo,
všude plno mlečů, plno chasy bylo,
statný mlynář dávno pozbyl tesknoty
a mlynářka byla vzorem dobroty. —
Sotva že mne shlédli, jak se hrozně lekli!
Ale když jsem všechno správně pověděl,
mlynář radostí mne umačkati chtěl,
smíchem jeho ženě slzy z oka tekly.
Pak mne zobjímali tisíckráte oba,
hostili mne slavně po celičký den,
víno teklo proudem jako voda jen — —
Oh, to byly časy!‘ — — Ale je to doba!
Důchodní i správec už tu mohli být!
Zradili nás jistě! V krčmě bezpochyby
zapomněli na nás i na svoje sliby —
nechají nás tady o samotě mřít!
V duchu oba vidím: — Správec svítí blahem,
usmívá se tiše, na doutníku drahém
pochutnává sobě, celý tone v kouři,
nepromluví slova, jenom oči mhouří. —
Pan důchodní za to ani chvilku tich,
špatné vtipy dělá a před každým z nich
sousedu dá ránu, aby nepřeslech’.
Žertům svým se také sám a sám jen směje.
Hrozný je smích jeho! Všecek vždy se chvěje,
vyvaluje oči, zatajuje dech.
Slyším jeho chechtot — nám to platí, pane!
Ha — zda necítíte! sladká vůně vane —
havanský jen doutník takou vydechuje. —
Hle, obláček bílý přes měsíček pluje —
to kolečko dýmu odfouk’ správec snad —
otevřeným oknem z krčmy vyletělo.
V obláčku se míhá andělíčků řad,
vdechují tu vůni — —“ Stoupa mračí čelo,
ku obloze hvězdné obě ruce spíná!
„A mně došel tabák, dýmka uhasíná!“ —
Na okamžik umlk’, vážně potom praví:
„Půjdu, vyhledám je v krčmě, kde se baví,
do duše jim zahřmím, přivedu je zpět.
Vy však, milý pane,“ — trochu zkřivil ret. —
„na můj návrat, prosím, posečkejte tady. —
Ó, já vím, že půjde kolem srnec mladý,
jemu nenapadne, že je ukryt v šeru
převýborný lovec první na zemi.
Sám ho položíte — závidím vám věru!
Ó, jak smutno, teskno potom bude mi,
až vás ve triumfu povedeme domů!
Pán Bůh dej vám štěstí!“ — Další slova však
z dálky zaznívají, z temna starých stromů —
zní a umírají. — Mrtvé ticho pak —
Vánek nezašumí, lístek nepohne se,
a pakli se přece v boru něco třese,
pan účetní je to — chlad ho proniká.
Ze svého však místa nezvedne se ani,
sedí na balvanu s připravenou zbraní.
Snad ho víže tady touha veliká
po nevinné krvi? Chce se proslaviti,
ubohému srnci bídně zkrátiť žití? — —
Ach, po krvi nikdy, nikdy netoužil,
vždy jen chmelovinu, nebo víno pil. — —
Houštím křivých snětí luny svit se krade
a bělavé pruhy na mech kyprý klade —
stín a zář se kmitá, dohromady splývá
ve stříbrnou mlhu, v lehký, bílý dým.
Pan účetní dlouho v mlhu tu se dívá
s uzarděnou tváří, okem planoucím.
Nečeká však srnce, ten moh’ projíť směle! — —
Přejel chladnou dlaní po horoucím čele,
„Hle, mohyly!“ řekl, „omyly je deště,
sotva v kapradinách rozeznám je ještě —
na nich vyrůstají staleté již kmeny —
v nich snad leží zbytky neskonalé ceny — —
toť se zaraduje české museum!“ —
Rozlehl se lesem přepodivný šum.
Ve stříbrné mlze, ve průhledném dýmu
všechno kolem mizí panu účetnímu,
však v té mlze vidí mohyl dlouhý řad,
v prostřed černý kámen — obětní to snad — —
Mohyly se chvějí, v dol se propadají,
stíny přepodivné vystupují z nich — —
mrtví zvedají se z lůžek studených
a tlumené hlasy táhlým zpěvem lkají. —
„Ó, bohyně noci! bledé tvoje světlo
kyprou černou prstí vniklo ve stín hrobů, —
kapradí už bujné na nich zlatem zkvetlo —
hoj, národe mrtvých, nepromeškej dobu!
Po věky jsme spali, hlav jsme nepozvedli,
nepohnuli rukou, nezašvihli mlatem
a kořeny křivé borovic a jedlí
v naše tiché hroby vplížily se chvatem,
v popelu se našem živí mech a plíseň.“ —
Pan účetní slyšel podivnou tu píseň,
v práchnivicích ňadrech vybásněnou bolem.
Roje bledých stínů míhaly se kolem,
jak by nes’ je vánek, beze zvuku plují,
zdá se, že jich pln je široširý bor.
Černý, velký kámen kruhem obstupují. — —
Náhle z jejich středu vyšel kmetů sbor,
sněhobílý vous jim přes prsa až vlaje
a na holých lebkách luny záře hraje. —
Pan účetní sotva rozechvěním dýše.
„To jsou druidové!“ praví k sobě tiše. — —
A sbor kmetů k nebi suché dlaně zvedá,
třikrát provolává: „Běda! běda! běda!
Ó, bohyně noci, proč nás voláš z hrobů?
my už před sty lety prožili svou dobu!
Mrtvi jsme, ba mrtvi, chceme klidně spáti,
co nám ještě nyní život může dáti?
Přišla jiná doba, přišel jiný lid,
my jsme mrtvi dávno, chceme jenom klid!
Spustošeny lesy, kde jsme bohy ctili,
kámen, skála, kam jsme jejich znaky ryly,
roztříštěny leží mezi mohylami —
bozi naši velcí zahynuli s námi;
chvalozpěvem jejich nezní háj ni bor,
cizí bůh je srazil s temen skal i hor.
Bývali jsme kdysi! Stály hrady naše
na vrcholích kolem a vrah prchal plaše
před oblakem šípů, před pádnými mlaty.
na oltářích čerstvá kouřila se krev,
kol blýskaly číše a zazníval zpěv.
Teď, bohyně mocná, co ti v oběť dáme?
Zrezavělá zbroj se v rukou už nám láme,
kde krev teplou najdem’? popelem je tělo,
i to naše srdce dávno zpráchnivělo.
Mohyla nám světem, jsme tvůj mrtvý lid,
proč nám spánek rušíš? — Chceme mír a klid!“ —
Divný šum se náhle ozval řadou stínů. —
Pan účetní vykřik’. — Na sta žhavých očí
s výrazem se divým zvolna po něm točí,
na sta suchých rukou ukazuje naň —
viděl na nich ještě lpěti černou hlínu.
Krev mu stydla hrůzou, z ruky padla zbraň.
Slyšel temný výkřik: „Hle, tu oběť naše!
Cítíme krev teplou!“ — Ohlédl se plaše —
nikde smilování! Všechno kolem víří,
po tichém se boru divý jásot šíří. —
„Bozi nám ho dali!“ pravil sivý kmet.
„Nepřítel to krutý našeho je lidu,
loupí naše hroby, nepopřeje klidu
popelu, jenž blaze tisíc dřímal let.
Sbírá naše kosti drzou, hříšnou dlaní,
mrtvým mužům krade zbytky pádných zbraní
a bronzové šperky našim dívčinám.
Svatou půdu směle depce jeho noha. — —
Ne, ten neunikne, probodnu ho sám
na oltáři starém velikého boha!“ —
Jásot divý zavzněl, vše se mihá kolem,
pan účetní bledý přiznává se s bolem:
„Mnoho jsem, ba mnoho poslal do Prahy!“ —
A kmet opět mluví: „Marné průtahy!
Obětujme slavně jako před sty lety,
teplou krev dá bohům tento jatec kletý —
ale zachovejme starý, zbožný zvyk:
modleme se k bohům! Zatím ať se baví
vrah náš podle vůle!“ — zavířily davy,
ozýval se temný a divoký křik:
„Ó, bohyně mocná, popřej svému lidu
tichý odpočinek v dávné, milé vlasti!
Toho, kdo náš popel vyruší kdy z klidu,
září svojí oslep, vrhni do propasti! —
V mohylách tak ticho, kolem skrání jen
jako motýl létá milý, sladký sen.“ —
Zdálo se, že mizí bledých stínů davy,
jako mlha lehká tratí v bor se tmavý.
Temně jen zní písně jako zpod mohyl,
někdy v ně se mísí třesk a rachot zbraní.
Pan účetní hrůzou sotva ještě žil,
z hloubi duše vzdychal, oči zakryl dlaní.
Po chvíli když pozved plaše hlavu svou,
štíhlou, mladou dívku viděl před sebou.
To jej rozechvělo. Opět kouzla nová!
Však ten zjev, ach Bože! jak je spanilý!
Pan účetní náhle zrak má jenom pro ni!
Na drobném jí rtíku šumí sladká slova
a jak nad něho se roztomile kloní
vlasy, které svých se vazeb sprostily,
jako deštík zlatý na něj až se lejí,
kolem tváří se mu lichotivě chvějí.
A ten pohled její sladké něhy plný!
Rámě obnaženo a dvě lehké vlny
tají napolo jen volný, bílý šat.
Lovec hledí na ni mocí kouzla jat,
těká plachým okem od paty až k hlavě —
najednou se tvář mu počla červenat,
úsměv zahrál na ní. — Dýše namáhavě,
bleskem oko hoří, jeho dlaň se chvěje.
Kam se jeho vážnosť, jeho rozum děje?
Vašeň lomcuje jím, k děvě paže zvedá,
její něžné ručky rozechvěný hledá.
Hle, bronzové kruhy ramena jí zdobí. —
Pan účetní šeptá: „Z které asi doby
jsou ty hezké šperky?“ — Půvabný ten zjev
na ramena jeho opřel měkké paže.
On prohlíží její zlatotkaný šat,
nadšen volá: „Krása!“ Udiven se táže:
„Ach, Keltové znali zlatem vyšívat?
Kdo jsi, milé dítě?“ — Odvětila: „Nyní?
Jenom tvojí služkou, tvojí otrokyní!“ —
Ó, jak sladce zvučel jasný její hlas!
On s planoucím okem hledí zas a zas
na náramky těžké, na to roucho zdobné,
na kostěnou jehlu, která spíná vlas
a kol pěkné šíje hledá tretky drobné.
Pohladil pak také malou, bosou nožku —
myslím, že se při tom začervenal trošku —
bronzové však kruhy spatřil nad kotníky. — —
Jak se k němu svůdně chýlí kypré rtíky,
a ta náruč teplá kterak vábně kyne!
Lovec náš se chvěje, nedbá dívky však —
co zas, Bože, našel jeho žhavý zrak?
Kol pěkných se bokův ozdobný pas vine,
penízky se drobné na něm kmitají. — —
„Ejhle, Římské mince!“ potichu si praví,
z drahého je pasu trhá potají,
při tom jako rytíř svoji družku baví:
„Ó, zjevení sličné, plné vnad a vděků,
pověz ty mi jenom, z kterého jsi věku?
Před Kristem, či po něm? Kterak mince tyto
z Italie přišly v zimný sever náš?
Odkud tyto šperky a ty kruhy máš?
Ó, kterak jsi svůdná! V pravdě je mi líto,
že nemohu tebe lapiť v náruč svou,
sám do Prahy donésť pro museum darem —
byla bys mu věru první ozdobou!“ —
A zas očarován přepodivným tvarem
bronzových těch šperků s nimi sobě hraje,
z vlasu je i šatu tajně vyplétaje.
Čarovný zjev dívčin zatím odpovídá:
„Ptáš se, kdo jsem, muži? Co ti říci mám?
Život — změna věčná, vše se tady střídá.
Co spanilým květem včera bylo nám,
to dnes uvadlo již, spadlo, zpráchnivělo.
Ptej se, čím jsem byla, když se v prsou chvělo
srdce plné lásky, plné plamene!
Ty, kdož odsouzeni měli život dáti
v oběť věčným bohům — smutné, zděšené
nežli obětného tkli se kamene,
uměla jsem těšiť, ve svých loktech hřáti,
líbať je a úsměv čarovať jim v líc.
Okřáli tu všichni, nechvěli se víc
jako děti strachem, nelkali jak ženy,
nezbylo jim ani vrásky na čele —
z loktů mých šli přímo k smrti — vesele
a když jejich krev se lila přes kameny
a bůh na svou oběť hleděl s oblohy,
větší měl z ní radosť! Ne tvor ubohý,
který hyne dříve, nežli v jeho těle
potopí se ostrý, blýskající nůž,
ale statný, hrdý, nezlomený muž,
beze stopy bázně na chladnoucím čele,
v oběť jemu dává zpěněnou krev svoji — — —
Není-liž to krásné, chvilku poslední
oslazovať tomu, kdo nad hrobem stojí?
Zjasni, milý, čelo, na mne pohlédni. —
Ah, tak mám tě ráda, tak s planoucím okem
půjdeš ku oltáři pevným, rovným krokem.“ —
Pan účetní blahem září víc a víc,
prohlíží vše znova, zkoumá rub i líc. —
Dívka usmívá se. — „Za odměnu beru
pohár čerstvé krve, která tryskne z hrudi — —“
Z opojení v tom se pan účetní budí. —
Řady stínů kolem stojí v pološeru,
vše je bez pohnutí, slavnostně vše mlčí.
Kolem skrání věnce stojí ženy bílé,
statní bojovníci, hrozní ve své síle,
oblečeni v kože medvědí a vlčí, —
v prostřed černý, velký kámen obětní.
Nadějí se blahou chvěl pan účetní. —
Co as tady uzří, jaké vzácné divy?
Ke kameni přistoup’ pomalu kmet sivý,
zvedl ruce k nebi. Stínů valné sbory
pohnuly se náhle. Tiché temné bory
zní tajemným zpěvem. Stařec vážně kynul:
„Luna v prostřed dráhy! Čas je, aby zhynul!“
Pan účetní cítil, kterak ruce chladné
chopily se pevně jeho ramene,
a již u tmavého stojí kamene,
k boku se mu ještě chýlí děvče vnadné. —
Bez pohnutí zase kolem stojí davy. —
Levou rukou kmet se dotknul její hlavy
a pravici zvedl — v ní se třpytil nůž. —
Děvče milé šeptá: „Drahý, teď se vzmuž!
Nechvěj se, to chvilka — okamžik to jen —
přičaruji tobě hezký, milý sen —
spolu budem’ sníti sen tak dlouhý — dlouhý — —“
On však udivením z nenadání vzkřik’:
„Železný nůž! věru! Železo už znali!
Bože, kdyby o tom věděl ‚Musejník‘!“

 * * * 

Všechno mizí náhle, luna mhou se halí,
kouzlo přemoženo mocí jména toho — —
—  —  —  —  —  —  —  —  —  —  —  —  —  —  —
Do svítání asi nescházelo mnoho —
na vrcholky stromů už se mlha věsí —
pan účetní ale nehýbá se z místa,
usmívá se blahem, při tom dlaně mne si.
„Ať si kdo chce mluví, je to pravda jistá,
staří Kelti dávno železo už měli!“ —
Nadšením a zimou až se chvěje celý —
v mysli skládá ihned velké pojednání. — —

V krčmě velmi dobře tři se měli páni,
účetní však v lese probděl noc tu zlou
a pak celý týden trpěl podagrou.