Povídky malostranské/Týden v tichém domě/V. Starý mládenec — všeho štěstí vejlupek

Povídky malostranské – Týden v tichém domě Jan Neruda
IV. Monolog lyrický	V. Starý mládenec — všeho štěstí vejlupek	VI. Rukopis a mračno

Údaje o textu
Titulek:	V. Starý mládenec — všeho štěstí vejlupek
Autor:	Jan Neruda
Zdroj:	NERUDA, Jan. Povídky malostranské. Druhé vydání. Praha : Ed. Valečka, 1885. s. 30–38. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Hospodářský úředník, u něhož pan doktor bydlel, jmenoval se Lakmus. Žil teprve as tři leta v Praze a svého podnájemníka byl převzal od svého předchůdce v bytu tom.

Brzy po jeho přistěhování se do našeho tichého domu věděli všichni ostatní nájemníci, že mají Lakmusovic nahospodařené kapitály, že dostávají pěkné výslužné, deputát, a měli k nim úctu. Takto nebylo mnoho styku s nimi. Paní Lakmusová, hlava rodiny, nebyla tuze přístupna. Dožádána učinila sice, seč byla, dávala domácím ochotně napřed činži, kdykoliv toho požadovali, půjčovala ostatním mouky, másla ze zásob svých, kdykoliv jejich kuchyň toho náhle potřebovala, pozdravována děkovala, ba pozdravovala i sama napřed, do dlouhých řečí se ale nepouštěla. Proto ale nebyla právě mlčeliva, důkazy řečnické letory její rozléhaly se někdy otevřenými okny po celém domě.

Paní Lakmusová, ač také již přes čtyřicítku, byla ještě plna života. Buclatá postava její byla posud svěží, tvář její leskla se bez vrásek, oko její svítilo vesele, zkrátka vypadala jako bojechtivá vdovička, ač dcerka její byla také již dávno na vdavky. Slečna Klára, dvacet a několik málo přes to stará, nebyla jí podobna. Vytáhlá jako proutek neměla oblých, příjemných forem; oko její jasně modré hodilo se ostatně dobře k plným plavým vlasům a na podlouhlých tvářích červenalo se ještě kus zdravého venkova. Slečna Klára byla ještě nepřístupnější než matka; domácích dcerka, slečna Matylda, proto také již dávno nevyhledávala žádného přátelství s ní.

Pana Lakmusa sousedé málo kdy spatřili jinde než v okně. Měl zlou nemocnou nohu, kteráž žádala pilného domácího ošetřování. Sotva že za několik měsíců jednou vybelhal se z domu; čas celý trávil doma, vyhlížeje buď z okna na ulici, buď se ošetřuje na pohovce, obalen ve flanely a mokré šaty. Pravili o něm, že popíjí mnoho vína; trudovitá tvář jeho tomu neodpírala.

Čas byl se již pošinul druhého dne našeho vypravování daleko k poledni, když pan Lakmus pracně se vyzdvihnul z křesla při oknu jizby, jež do ulice šla; byl v něm dopolední hodiny trávil a pomalu se ubíral nyní k pohovce. Zde usedl zase, natáhnul nohu na pohovku a s netrpělivým jaksi povzdechem podíval se na velké, hlasně cvakající zásklenní hodiny, které byly jako vše ostatní nářadí sice nenovy, avšak taktéž o jistém nákladu svědčící. Rafije ukazovala několik minut před dvanáctou.

S hodin sklouzl zrak jeho na Klárku, která u druhého okna pilně šitím se zanášela. „Dnes mně ani nedáváte polívku!“ prál s mrzutým úsměvem, jakoby jen připomenouti chtěl, nikoli pohněvati.

Slečna Klára pozdvihla hlavu, v tom však otevřely se dvéře a do pokoje vstoupla paní Lakmusová, nesoucí kouřící se koflík na talíři. Obličej pana Lakmusa se vyjasnil.

„Jdi, Klárinko, do kuchyně zadělat na nákyp!“ velela matka. „A dej si naň dobrý pozor, aby se ti doktor nevysmál!“

Klárinka vyšla. „Udělala jsem ti dnes vinní, ty věčné hovězí se musí znechutit, ne, mužíčku?“ pravila paní Lakmusová přívětivě a postavila talíř před muže. Pan Lakmus zdvihl hlavu a podíval se jaksi nedůvěřivě na svou choť, jako by mu ta šetrnost byla podezřelá. Patrno ale, že byl vždy k poddajnosti připraven, neboť místo další nedůvěry začal se ihned zanášet s poskytnutou mu lahůdkou.

Paní Lakmusová vzala sedadlo a postavila si je k stolu u manželovy pohovky. Usedla si na ně, položila ruce na stůl a zadívala se na manžela.

„Prosím tě, muži, co budem dělat s Klárkou?“

„S Klárkou! — A co bychom s ní dělali?“ odpovídal pan Lakmus, srkaje polívku.

„Ta holka je už celý blázen a nač by to bylo. Je celá blázen do Loukoty, víš —“

„Mně neřekla nic!“

„Co pak by tobě říkala, ale mně řekne všecko, je upřímna. Dnes v noci jsem musila ji vytáhnout z kuchyně. Slyšela prý tam doktora v pokoji něco tak pěkného říkat, že se nemohla hnout z místa. Jak ti povídám, ta holka je už celý blázen a nač by to bylo. Ať si ho raději vezme, že ne?“

Pan Lakmus setřel sobě rukou pot, jejž mu byla silná polívka v krůpějích na čelo nasázela. „Je na ni stár,“ podotknul po chvilce.

„Stár! Ty’s také nebyl mlád a vzala jsem si tě!“

Manžel se ani nezamuk’.

„On je zachovalý, zdravý člověk a ani nevypadá staře a také není tak stár. Raději jeho, známe ho, než čekat na nějakého flouska, zvlášť když už to s Klárkou nelze vydržet. Víš, že má několik tisíc zlatých a dovede ženu uživit, proč bychom mu dceru nedali, — že ne? — nu tak mluv přece!“

„Ale — kdo ví, chce-li ji —“ odvážil se pan Lakmus zase podotknout.

„Nu to se rozumí, že mu ji nemůžem vnutit, když nechce,“ horšila se choť, „to by bylo pěkné! Promluvím si s ním — Klárka je hezka, vždycky se na ni směje, ona mu drží pokojík v pořádku a on má pořádek tak rád — myslím, že by mu tuze scházela a že on si jenom nedůvěřuje, proto že už není — nu že není z mladších. Ovšem, tak je to — však já to vyvedu!“ kývla si spokojeně hlavou. Náhle ale ustala zase v kývání a naklonila hlavu ke dveřím. „Věru,“ pravila pak zase, „on je dnes už doma — neobyčejně časně! Mluvil v kuchyni s Klárinkou, už ale vešel do pokoje. Musím do kuchyně — hned to bude spraveno!“

Paní Lakmusová vyběhla do kuchyně. Slečna Klára stála u kuchyňského stolu a mísila v nádobě těsto. Matka k ní přistoupila, vzala ji za hlavu a obrátila tvář její k sobě. „Začervenala jsi se jako růže,“ pravila mírně, „a celá se třeseš — holka, holka! Nu jen se neboj, už bude dobře.“

Podívala se do malého nástěnního zrcádka, přitáhla si čepec, shrnula rukávy a přikročila k doktorovým dveřím. Zaklepala. Uvnitř se nic neozvalo. Zaklepala zas, nyní silněji. —

Pana doktora to dnes v kanceláři dlouho netrpělo. Byl roztržit, skoro mrzut, prochvíval ho jakýs nepokoj, polopříjemný, polotrapný. Chvěl se jakýms pocitem poetickým, a kdo měl kdys v životě pocit ten, ví, že nelze v něm pracovat dle pravítka obyčejného života. Nejasná jakás myšlénka leze nám v mozku jako housenka sem a tam, lehtá i škrabe, rozčilí jednu čivu, druhou, třetí, až je celá čivní soustava v rozčilení. Není nic platno, musíme se vzdát práce, musíme veškeru pozornost soustředit na myšlénku tu, až se tato konečně někde pevně usadí a znenáhla v pevný kokon zapřede. Je-li slunko fantazie dosti teplé, pukne pak kokon a do světa vyletí motýl — báseň.

Motýl, skvějící se v barvách „horské krajiny“, byl panu doktorovi vyletěl hned ráno; pan doktor ho připevnil perem na růžový papír, vstrčil do papírového pouzdra, zalepil voňavou oblatou a svěřil městské poště. Ono rozčilení ale dostavilo se mu teprv později, vzmáhalo se však po příkladu pozdní lásky, až ho vyhnalo z kanceláře.

Loudal se pomalu domů. Když přišel průjezdem až ke dvorku, opominul se podívat dle dávného obyčeje svého nahoru k Josefinčiným oknům. Bylo mu, jakoby byl vyvázl z nějakého nebezpečí, když podivně nejistým krokem vešel konečně do kuchyně Lakmusových. Oddechl sobě, krev mu počala proudit volněji a na Klárku promluvil s tak příjemně znějícím záchvěvem, jak před tím nikdy dříve. Nezdržel se ale dlouho, vešel hned do svého pokoje.

Zavřel dvéře. Hlava se mu schýlila k prsoum. Svlékl jak maně pravý rukáv kabátu, pak se zamyslil. Mimovolně ho to hnalo k oknu. Nevěděl, kdy ráno poslaný list as se odevzdá, má-li neb nemá-li jej Josefinka již. Jakoby se bál nějakého trestu, zůstal asi na tři kroky od okna stát a díval se skulinou mezi oponou a okenním rámem k protějšku. Náhle jím škublo, — na protější pavlač vcházel právě listonoš.

Skočil nazpět, vtom však zaslechl klepání na dvéře. „Dále,“ vypravil namáhavě ze sebe a rozpálil se jako francouzská růže.

Dvéře se otevřely a v nich se objevila paní Lakmusová.

Pan doktor rychle chytal svlečený rukáv a na obličeji jeho zahrál sobě nucený úsměv stočený svůj rej.

„Snad vás nevytrhuju, pane doktore?“ tázala se paní Lakmusová zavírajíc za sebou.

„I toto — pěkně vítám — drahá moje paničko,“ koktal pan doktor, uloviv klátící se rukáv.

„Přišel jste dnes tak brzy domů, pane doktore, tak nad obyčej — snad nejste nemocen?“

„Jak to, drahá moje paničko?“ tázal se pitomě v stálé své ještě duševní nejistotě.

„Ale věru —“ pokračovala panička, přistoupla až k němu a položila mu ruku na čelo, „dovolte! Ne, pane doktore, vám opravdu něco schází. Jste rozpálen jako panna, snad —“

„Běžel jsem, já běžím vždycky — já už tak, drahá paničko —“ koktal pan doktor.

„Snad nějaký obkladek?“

„I ne ne, mně není nic, pranic! Račte si přec u mne usednout, drahá paničko, abyste mně spaní tento —“ pobízel pan doktor a vedl paní Lakmusovou ku křeslu. Paní Lakmusová usedla, pan doktor sedl na sedadlo naproti ní.

„Pořád mně jen říkáte ‚drahá moje‘, jako bych byla skutečně vaše drahá,“ usmála se panička tak koketně, že by se jí byl pan doktor jindy podivil. „Nu kdyby nebylo muže — můj muž je skutečně dobrák — kdo ví! Tak ale vás už musím přenechat jiným a mladším,“ žertovala dále.

Pan doktor se trochu usmál, nevěděl ale, co by řekl, a mlčel.

„Nemyslíte, pane doktore, že je to hezké, když má člověk někoho, komu může říci ‚můj drahý‘?“

„Inu ano — jak pak by ne — když se tak dvě srdce spletou — zvláště s jara —“ namáhal se pan doktor.

„Ale — ale, jak to dnes mluvíte — vy jste čtverák! Kdo pak by se vám mohl divit, kdybyste pomýšlel! Jste v nejlepších letech, kvetete zdravím, byl jste hospodářský —“

Doktor vězel v trní. Myslil, že ví paní Lakmusová již všechno o tajné lásce, o Josefince, o básni. Rozhodnutím takovým se náhle vzmužil. „To alespoň sobě mohu říci, že jsem hospodařil i zdravím i penězi,“ prál hrdě.

„To se rozumí,“ chválila paní Lakmusová. „Vy můžete pomýšlet na zcela mladou!“

„Nu, starou bych sobě nevzal, je již příliš hotova, nelze ji učinit jinak, než jak ji již jiní učinili —“ mínil pan doktor již opatrně. „Myslil bych ale jen na takovou mladou, která je hodna, poslušna, měkka, která by se člověku zcela ještě přispůsobila —“

„To se rozumí,“ souhlasila paní Lakmusová, „jen na takovou! Nu a řekněte — ale upřímně, rozumíte, zcela upřímně — tak upřímně, jak byste třeba mluvil s matkou, jejíž dceru chcete —“ a vzala pana doktora za ruku i zadívala se mu hluboko do očí — „řekněte, nepomýšlíte už na to?“

„Prozrazeno je prozrazeno, nač se stydět!“ zpovídal se pan doktor upřímně. „Ano!“

„Ale vždyť jsem to muži povídala!“ spráskla paní Lakmusová radostně ruce.

„Jak — pan Lakmus —“

„Inu toť! ‚Kdo ví, bude-li ji chtít,‘ povídal, považte si!“

„A proč bych ji nechtěl?“

„Ale já všechno věděla! Vy čtveráku, za matčinými zády, aby matka nevěděla!“

„Matka? Nač, když jsem myslil, že vůbec nikdo nic neví, ani dcera ne!“

„Dcera nevěděla, ale matky vidí všechno! Byla ta holka nešťastna! Celá spletena; ve dne mluví jen o vás, v noci mluví ze snů, já vám povídám, byla jsem také mlada, ale jakživa jsem to neviděla!“

Doktorovi se udivením otevřela ústa. Z oka mu hleděla nevědomost a rozpačitý, trochu samolibý úsměv.

„Ale je to dobře tak,“ mínila zas paní Lakmusová. „S počátku jsem nechtěla nikoho v podnájem, teď jsem ráda, Klárka bude šťastna.“

„Slečna Klárka —?“ zadivil se náhle pan doktor a povznesl se ze sedadla.

„Jak vám povídám, celá zblázněná! Ale to vám povídám, svatba musí být brzy; bydlíte u nás, lidé by si povídali, a nač taky čekat! Známe vás, vy znáte nás — víte, že máme boží požehnání, bude všem dobře.“

„Ale dovolte,“ koktal pan doktor zas na novo a přecházel dlouhými kroky, „vždyť já vím, že měla slečna Klárka nějakého pana adjunkta venku —“

„Měla, ale už docela nemá. Oženil se, vzal si vdovu, mlynářku. Myslíte, že ho litovala? Pán bůh zachraň, už vás měla ráda, jakoby ji předělal! Já jí sice říkala: ale nepomýšlej na to, pan doktor nebude chtít ohubičkovanou, ona však ne a ne! Nu to se rozumí, jeden milenec žádný milenec!“

Pan doktor nevěděl, co má dělat, paní Lakmusová ale pokračovala hned zase sama dále.

„Viďte, že nebudem odkládat? Máte všechny papíry beztoho pohromadě; viďte, doktore? Tak pořádný pán!“

Doktor potřásl hlavou. Paní Lakmusová rozuměla potřesení ve svém smyslu. „Tedy si napište všechny spisy, vždyť to umíte. — Dnes budete přec obědvat u nás?“

„Ne, ne!“ vyhrkl doktor mocně ze sebe. „Prosím — zde jen!“

„Ale vy jste ještě jako mládeneček,“ usmála se spokojená tchyně. „Klárka beztoho nebude moct vzít ani do úst, až jí to všechno řeknu!“

„Prosím vás pro boha, neříkejte nic, pranic, to vám povídám,“ kvapil pan doktor rozhorleně.

Paní Lakmusové to bylo velmi k smíchu. „Kdyby nebylo rozumnějších,“ pravila, „ráda bych viděla, jak byste se dostali ku konci. Jen si spořádejte tedy spisy, doktore. Nechcete už nic?“

„Ne!“

„Pa tedy, doktore!“

„Já se vám poroučím!“

Doktor stál uprostřed pokoje dlouho jako přimražen.

Konečně sobě z hluboka oddechl a hodil hlavou. „Nu tohle by bylo pěkné!“ zabručel zlostně. „Ano, zřídím si spisy, nenadálá paní tchýně, ale ne pro vaši dceru, paní tchýně už zase na odpočinku! — — Nezbývá pomoci než u velkém spěchu! Zejtra druhou báseň, pozejtří třetí a popozejtří — ne, to je pátek, kdo ví, co by se stalo, — tedy hned pozejtří odpůldne námluvy! Pak honem jiný byt, nebo, ty můj bože, to bude pěkná cesta domů a z domova, — a pak —“

Nedomluvil. Dvéře se odevřely a sprovázena služkou vkročila zas paní Lakmusová, nesouc stolní přístroj.

„Vyndala jsem pro vás přístroj stříbrný, pane doktore,“ pravila kladouc to na stolek, „nač bychom své stříbro pořád schovávali!“ Přistoupila k doktorovi, položila mu ruku na rameno a šeptala polohlasně: „Já to Klárce už přece řekla!“