Povídky malostranské/Týden v tichém domě/IV. Monolog lyrický

Povídky malostranské – Týden v tichém domě Jan Neruda
III. V rodině pana domácího	IV. Monolog lyrický	V. Starý mládenec — všeho štěstí vejlupek

Údaje o textu
Titulek:	IV. Monolog lyrický
Autor:	Jan Neruda
Zdroj:	NERUDA, Jan. Povídky malostranské. Druhé vydání. Praha : Ed. Valečka, 1885. s. 25–30. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Bylo jitro a je nyní večer dne prvního. Je večer a na dějišti našem je jako v staroruské písni: „na nebi měsíc — v jizbě měsíc“. Po nebi táhne vysoko měsíc plný a tak jasný, že hvězdičky kolem něho vyhasly a teprv v světové dálce od něho bázlivě se rozsvěcovaly. Pyšně rozestřel měsíc světlý svůj plášť po zemi, pokryl jím vody řek i zeleň břehů, širý kraj i rozložené město, vlekl jej náměstími a ulicemi, kdekoliv vůbec místo nalezl, a spatřil-li někde odevřené okno jizby, hodil i do ní cíp zlatého pláště.

Také do jizby páně doktorovy vplynul odevřeným dokořán oknem a v pečlivě upravené, čistotné, ba elegantní jizbičce té byl dlouho pánem sám a sám a líbilo se mu zde. Políval květiny na květinovém stolku poblíž okna, že se zdály jakoby stříbrným jíním pokryty, položil se na bělostné lože, že se zdálo ještě bělejší, usedl do pohodlného křesla a svítil si na rozmanité náčiní psacího stolku, ba roztáhl se i po celé délce podlažního koberce.

Trvalo tak hezky dlouho do noci. Konečně cvakla klika, dvéře ospale vrzly a majitel bytu vstoupil.

Do stojanu u dveří se nalezajícího vstrčil hůlku, na stojan zavěsil slaměný klobouk a pak zamnul sobě pan doktor ruce. „I vida, vida,“ bručel hlasem přidušeným, „máme tu návštěvu! Pěkně vítám, pane měsíčku, přišli jsme už na letnice? Zdrávo všechno doma? A což — proklaté koleno!“ zabručel hlasitěji, sehnul se a mnul sobě koleno. Obličej jeho, do měsíční záře nahnutý, jevil napolo rozmrzelost, napolo úsměv.

Vzpřímil se zas a počal svlékat se z kabátu. Když odvíral šatník, aby tam kabát zavěsil, zabručel znovu, avšak prozpěvuje sobě: „Doktor Bartolo — doktor Bartolo — doktor Bartolololo — lolo — lo — Bylo to ‚e‘ nebo ‚f‘ — ano, ‚f‘ to bylo — Bartololo — lolo — lolo —“ Sňal mezi tím se stojanu šedivý župan svůj, oblékl se do něho, opásal červenou hedvábnou šňůrou a kráčel volně a stále ještě „lolo“-kaje k odevřenému oknu.

„Ach, Josefinka asi už spí — pa, koťátko, nechala si něco pěkného zdát! Je to roztomilé kotě — a tak dobrosrdečna!“ náhle se sehnul, mnul koleno zas, ale nezaklel tentokrát. Položil se do okna. „Byt mají dosti velký, ani ho teď nepotřebují. Zůstanem tam — jen trochu nového nářadí! — — No, matku a tu nemocnou Katušku budem mít rádi, jsou hodny. Takto nemá nikoho, — ten bavorský bratranec bude družbou, ovšem, Josefinka musí mít na svatbě družbu, to se rozumí — kotě! Odbudem to ve vší tichosti — Bartolololo — Co pak mně dnes sevillský doktor nejde ani s mysle, co je to! Bartolo — Bartolo — — nejsem tak stár a jsem zachovalý, zachovalý dost, oje! U mne není ještě ‚periculum in Morea‘. Nepotřebuju se bát, že ‚hezčí, než jsem nyní, v celém svém živobytí více nebudu‘. Bude to pro mne nové živobytí, budu spokojen, a když je člověk spokojen, omladne.“ Zadíval se do kulatého měsíce. „Zdalipak se teď kotěti něco zdá! Jak pak by, takové dítě spí, jakoby je do vody hodil. — Já bych jí pošeptal, co by se jí zdát mělo!“

Obrátil se zpět a sňal se stěny nad květinovým stolkem kytaru. Postavil se s ní zas do okna a zkusil několik akordů. Dole ve dvoře zaznělo duté zavytí psa.

„Ach Azor se jim odněkud vyškrábal!“ pravil pan doktor a vyhnul se z okna. „Azor — buď hodný, ticho!“ Pes se neozval. „Nesmím ho dráždit chudáka,“ pravil pan doktor zas k sobě, pověsil kytaru, zavřel okno a zastřel je.

Přikročil k psacímu stolku a rozžehl svíčku. Pak usedl do křesla. Když byl pan doktor sám, mluvil vždy polohlasitě pro sebe. A nyní pokračoval hned, kde byl dříve přestal.

„Jsem přece už dost stár, abych nebyl už dost hlup. V mém věku musí se taková věc odbýt rychle, ale ne příliš rychle, ne beze vší poezie. Můj plán je dobrý — proklaté koleno, musil jsem se přec jen notně drcnout!“ Rozhrnul župan a prohlížel světlé spodky. Na pravém kolenu byly spodky rozraženy.

„Nové spodky!“ bědoval rozmrzele. „To má člověk z útlocitu! Stáli v levo v průjezdě — jistě že to byl Vácslav s Márinkou, kdopak jiný — vyhnul jsem se v pravo a drcnul do manglu! Kletý Vácslav! — Tu známost mu ale musím zradit, je teprv praktikant, kampak by to vedlo! — Škoda je ho, má talent, musí se mu to nechat, a nejlíp by bylo, kdyby mohl dostudovat. Když ale není prostředků! Musím mu také zradit jeho básnění, nevede také k ničemu, ať se drží úřadu, když už je v tom! Až si přijde pro můj úsudek, řeknu mu, aby to všechno zahodil, že to nic není.“

Vzal z psacího stolku silný sešit papíru i začal se v něm probírat. Měl v něm čítací známky a rozložil sešit u první z nich.

„Můj plán je hotov,“ pokračoval v samomluvě, „potřebuju básní, sám jich nedovedu a tyto mně náhodou poslouží. Kdybych jich nevzal odtud, vzal bych odjinud, co na tom. Josefinka se toho nedoví, on také ne, na mou radu je zahodí. Tedy zítra pošlem první, prozatím anonymní, však ona uhodne! — Tahle bude první!“

I četl ze sešitu:

Ty’s jako horská krajina,
jak její mladý, jarní čas!
Tvůj vlas jak tmavý, bájný les,
Tvůj zrak jak živých bystřin ples,
po rtech a lících samý květ
a rozsetý slavíkův hlas —
jsi pro sebe již celý svět,
jsi jako horská krajina
hned mračna a hned jasna,
jsi jako horská krajina
jen pro poetu krásna!

O rci mně, zdaž pro píseň mou
máš ozvěnu ty vděčnou,
či zdaž jak horská krajina
máš v prsou skálu věčnou!?

„To je kluk! Zcela tak jako u nás v horách, a já vím, že jaktěživ ani horskou krajinu neviděl, kde pak taky! ‚Les — ples‘, dobrá! ‚Rozsetý slavíkův hlas‘ — to je přec jen trochu mnoho! Já vím co, podškrtnu hodně tlustě ‚jen pro poetu krásna,‘ — pro mne jako jenom, pro jednu osobu. Děvčatům pletou básně příliš hlavu! — A za týden druhou pumu, snad už s podpisem, dle potřeby! Tahle bude tedy ta druhá!“

A četl dále:

Tvá tmavá pleť, Tvůj tmavý vlas
rozsily v dny mé dumný sen,
Tvůj žárný zrak, Tvůj mladý hlas
z mých nocí činí palný den!

O moje slunko tmavé!
Rci, zda chceš býti v nočních tmách
mně světlo jasně žhavé?

O měsíčku můj černý!
Rci, zda chceš býti v žárných dnech
můj klidný soudruh věrný?

„Ten to umí, hehe! Ten by spletl holek! Ale snad to psal na nějakou židovku, Josefinka není tak černa! — Nic neškodí, ona si toho nevšimne, jen když je jako sluncem a když to klinká! Ta báseň jí dodá! Samý žár a plamen! — Kdyby ale byla neslušně tvrdá, tedy ještě pak třetí, pak už nemilosrdně do toho!“

Obrátil několik listů a četl:

Což střelná rána do srdce,
což na tom, hned-li zajdu!
leč — vím, že v srdci zhynulém
též Tebe mrtvu najdu.

Což o bolestný okamžik
a o tu cestu temnou!
leč — ze srdce mně nemůžeš
a musila bys se mnou!

„To má něco omamujícího, tak zastřelujícího do sebe! Děvče neodolá, když milenec hrozí zastřelením se. Ať je tak nebo tak, dáme Josefince na všechen způsob také tu pilulku třetí. Utuží se v lásce — ale, jako kdyby to na mne hodil — musím už do postele — musím!“

Zazíval si upřímně a začal se svlékat.

„Nejhezčí je přec jen to: ze srdce mně nemůžeš a musila bys se mnou!“ bručel mezi svlékáním, skládaje části šatstva v pedantickém pořádku na křeslo a pak na sedadlo vedle lože. „To chce jako říct, že ji má v srdci zavřenu, a kdyby se do srdce střelil, že by ji tam zároveň trefil, hehe, jak pak by ji tam netrefil, když je tam!“

„Ven ze srdce — dnes je teplo, nepotřebuju trepek —“ bručel zas a zouval boty. Odkryl pokrývku, zhasil svíčku a ulehl.

Spokojeně si na loži oddychl.

„Bartolo — — achich! — ven mně — či ze srdce — mně nemůžeš — a —“ a spal.

Dole na dvoře zavyl Azor. Po chvíli bylo slyšet, jak škrabe na Žanýnčiny dvéře. Jako by žalu přemoci nemohl, přec ale se bál někoho probudit, vyl a vyl pes přidušeně po celou noc.