Povídky izraelského vyznání/Radostná událost

Povídky izraelského vyznání Karel Poláček
Povídka o tom, kterak si pan Lüftschütz chtěl vzíti slečnu Orensteinovou; ale nevzal si ji	Radostná událost	Rodinný spor o gramatiku

Údaje o textu
Titulek:	Radostná událost
Autor:	Karel Poláček
Zdroj:	http://web2.mlp.cz/koweb/00/04/26/98/63/povidky_izraelskeho_vyznani.html
Vydáno:	Povídky izraelského vyznání [online]. V MKP 1. vyd. Praha: Městská knihovna v Praze, 2016 [cit. 2019-01-03]. ISBN 978-80-7532-225-8 (html).
Licence:	PD old 70

Ve vzduchu je cítit přítomnost lékařovu. Domácnost pana Krause čpí doktorskými zápachy. Je všude plno neslyšného pobíhání a kutění. Porodní babička s lesklým hladkým účesem a bílou zástěrou klouže z pokoje do kuchyně, rozšiřujíc kolem sebe mdlou vůni heřmánku. Na její hubené tváři je napsáno tajemství počátku. Kolem rtů hraje jí sladký úsměv, jako by polkla právě lžíci malinové marmelády. Ale pod tím sladkým úsměvem šíří se kyselost. Neboť zavolali doktora proti její vůli; což je pro každou porodní babičku vótum nedůvěry.

Rozumí se samo sebou, že k této vážné události sešlo se příbuzenstvo paní Marty i lidi z jeho strany. Nikdo nesmí říci, že by rodičku někdo z přízně opustil v té těžké hodině.

„Ach, bože, bože,“ vzdychá strýček Ignác, jenž zanechal obchodu a je pesimista, hladě si lesklou pleš.

„No, no,“ snaží se rozptýliti starostlivou náladu bodrá teta Hedva, „já to prodělala devětkrát a jsem ještě tady.“

„Já bych to nevydržel ani jednou,“ míní tesklivě strýček Ignác.

„Copak ty,“ utrhuje se švagr Siegfried, „tys byl vždycky hypochondr!“

„Co ty víš, mladíku?“ povídá strýček Ignác. „Ty taky chceš do něčeho mluvit? Ty máš nejmíň co mluvit. Ty se máš držet zpátky.“

Mladík Siegfried umlká. Je mu šestapadesát let, ale nedrží se v místě. Měl by už dostat rozum. Má jednu nehezkou křesťanskou vlastnost: hodně pije. A jednu izraelskou nectnost: je náruživý karbaník. Je veselý a nábožný. Když se rozchechtá, tu zfialoví a zakucká se v dusivém kašli. Letos cestuje s papírem a cigaretovými dutinkami.

Leopold Porges (bratranec z jeho strany) se šklebí. Chce udat výborný vtip, který se hodí k dané situaci. Počíná vypravovati, ale je prudce odbyt vzhledem k přítomnosti četných dam; a nikdo není naložen na vtipy pana Porgesa. Umět vypravovat anekdoty je pěkná věc, ale nesmí se to přehánět. Porges nemá cit pro to, čemu se říká vážnost situace. Velmi se mu zazlívalo v příbuzenstvu, že vypravoval neslušné anekdoty, když kráčel za rakví nebožky babičky, což budilo pohoršení. Mimoto: Kdo je pan Porges, tážeme se. Nikdo. Jeho paní má chemickou cidírnu a on chodí hrát o korunu kulečník, protože mu žena dává týdně pouze dvacet korun na útratu. Proto se mu říká v příbuzenstvu princ-manžel. Ozývají se rozhorlené hlasy, že by pan Porges měl mlčet. Otevírají se dveře a zjevuje se porodní babička.

„Tak jak je?“ táže se dychtivě strýc Ignác.

Porodní babička klade prst na tenká ústa. Příbuzenstvo pokorně tichne. Pootevřenými dveřmi je viděti uříceného lékaře s vyhrnutými rukávy.

„Velký doktor!“ praví s úctou chudý příbuzný Jakub (z její strany).

„Ale drahý,“ praví se vztyčeným prstem strýček Ignác, „za jeden porod tisíc korun si nechá dát.“

„Tisíc korun,“ žasne pan Porges, „to se nechá vydělat. Tisíc korun. No?“

„Ale ty študie, to není nic?“ praví Siegfried.

„Študie – dobře,“ povídá Ignác, „ale tisíc korun pravím a píšu za jeden kousek. To mu stačí jeden porod týdně a je hotový muž, ten doktor Bondy.“

„Jeden porod týdně? Kdo mluví o jednom porodu týdně?“ volá chlubivě strýček Siegfried. „Ten má tři případy týdně. Vyhlášený je doktor Bondy, že nemáte ponětí.“

„To máme tři tisíce týdně, dvanáct tisíc měsíčně, sto čtyřicet čtyři tisíce ročně,“ počítá pobožně chudý příbuzný Jakub, ševele tlustými rty. „A kdyby měl jeden případ denně, to by bylo tři sta padesát pět tisíc. A kdyby byl volaný třikrát denně, to by bylo… No, hrůza,“ mává rukou, jako by rozháněl kouř, „ani se tomu věřit nechce…“

Porodní babička vyvádí z pokoje, kde se odehrává poslední akt, rozrušeného pana Krause. „Nic, nic, tatínku,“ povídá, „až to bude, tak vás zavoláme. Teď byste jenom překážel.“

„Tak co, kamaráde?“ hlaholí Siegfried, plácaje bodře pana Krause po zádech. „Ty jsi nějaký potento… No, nic si z toho nedělej. Takových věcí jsme prodělali, ó jejej!“

„Chudák Marta!“ škytá pan Kraus.

„No, no, Viktor… Snad bys nám tu… Co ty děláš za dílo, to už není hezké,“ praví pan Porges. „Vypravoval jsem ti už tu anekdotu o paní Bienenfeldové? Paní Bienenfeldová jednou…“

„Leopold!“ zasyčela ostře paní Porgesová.

„Ale Fróny!“ brání se pan Porges. „Nebuď přepjatá.“

O paní Fróny se tvrdí obecně, že je přepjatá, neboť rozmazleně šišlá a v mládí byla v penzionátu. Ze rtů vyčnívají jí přední zuby. Vypadá to, jako by cucala cukrátko.

„Viktore,“ táže se Siegfried, „jak nazveme tvého prvorozeného? Ať se jmenuje Siegfried! Krásné jméno, co?“

„Aby pil a hrál v karty,“ skuhrá strýček Ignác. „Richard se bude jmenovat, jak se sluší a patří.“

„Richard, to je moc židovské jméno,“ namítá Porges, „kam se člověk podívá, samý Richard. Pan Krebs se jmenuje taky Richard a je od ženy pryč. Ať se jmenuje Artur.“

„To se ví – Artur,“ pošklebuje se Ignác, „jako tvůj pan bratr vzdělanec, kterému jsme všichni málo. Bude se jmenovat Artur, bude stát moc peněz a nosit cvikr se šňůrkou, ale zkoušky nebude dělat a bude psát u advokáta. Ne – syn Viktorův musí být pořádný člověk a jmenovat se Richard. Richardové jsou vždycky uctiví k rodičům. Bude chodit do obchodní akademie a pak půjde do banky.“

„Já vás, lidičky, poslouchám,“ vmísila se teta Hedva do debaty, „a já se vám divím. Co máte pořád s tím Richardem? Copak se dnes taková jména dávají? Ať se jmenuje Emil.“

„Ó jé, Emil!“ mává rukou Ignác. „Jako ten Bloch, co se dal pokřtít!“

„Emil!“ volá Porges. „Jako pan Kirschner, který nechal všechno stát a ležet a odjel do Brazílie!“

„Emil jako Emilek Kauders, co mu říkají, ‚synáčku, pročpak utíkáš?‘,“ povídá chudý strýček Jakub. „Ať se jmenuje Theodor.“

„Ty mlč, Jakub!“ vyjela si na chudého příbuzného teta Hedva. „A podívej se raději na sebe, kam jsi ty to přivedl.“

Chudý příbuzný pokorně mlčí.

Rozvine se prudká hádka. Dobře, když ne Richard, Emil, Artur, tak tedy proč by se neměl jmenovat Bruno? povídá její příbuzenstvo. Bruno? pošklebují se lidé z jeho strany. To se ví: Bruno! Bruno! Jak by to vypadalo. Ať se jmenuje Eduard po dědečkovi. To se ví: Eduard! – Protože je to jméno z jeho strany. Proč by se neměl jmenovat Adolf jako otec paní Marty? Rodiče se mají ctít. Ale s lidmi z jeho strany není řeč. Adolf není moderní. Adolfové byli pouze za starodávna, dnes jsou jiné poměry, pokrok a tak dále. Hluk se zdvihá. Její příbuzenstvo a lidi z jeho strany stojí příkře proti sobě. Návrh, aby se novorozený jmenoval Gustav, padá, protože to navrhli lidi z jeho strany. Avšak její příbuzenstvo nepochodilo ani se jménem Bedřich.

A tu teta Fróny praví: „Já bych mu dala jméno Hubert! Ach, to je apartní jméno!“

„Hubert?“ diví se strýček Ignác. „Proč právě Hubert?“

„Hubert! Jak to – Hubert?“ namítá Siegfried. „To je tak jméno pro syna komerčního rady.“

„Fróny, nebuď přepjatá!“ napomíná pan Porges. „Huberta si může dovolit nějaký továrník, ale ne Viktor. Nesluší se myslit moc vysoko…“

„Tak, tatínku,“ volá cukrkandlovým hláskem porodní babička, „pojďte se podívat, jakou vám vrána přinesla hezkou dcerušku!“

Její příbuzenstvo i lidi z jeho strany jsou indignováni. Jak to? Proč holka? Viktor byl přece povinen synem?

„Toť se ví – pan Viktor!“ praví opovržlivě Ignác.

„Dělá jednomu všechno naschvál!“ dodává Siegfried.

„Že jsme chtěli syna – pan Viktor musí mít dceru! Azes!“ mručí Porges.

„I nešť! Mlčte, vy!“ volá veselá teta Hedva. „Copak máte proti chudáku holčičce? Holky jsou lepší než kluci. Jsou hodnější k rodičům.“

„Ale holky stojí víc peněz,“ namítá skromně chudý příbuzný.

Příbuzenstvo hrne se podívat na novorozeně.

„Celý tatínek!“ volají lidi z jeho strany.

„Celá maminka!“ volá její příbuzenstvo.