Přeskočit na obsah

Povídky izraelského vyznání/Povídka o tom, kterak si pan Lüftschütz chtěl vzíti slečnu Orensteinovou; ale nevzal si ji

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Povídka o tom, kterak si pan Lüftschütz chtěl vzíti slečnu Orensteinovou; ale nevzal si ji
Autor: Karel Poláček (jako Kočkodan)
Zdroj: Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno: Lidové noviny, 1922 Ročník 30. číslo 33. 19. 1. 1922 ráno, str. 1-2
Licence: PD old 70

Pan Bondy povídal: »Mně chtějí něco vypravovat, pane Lüftschütz? Voní že maji starosti? Já být jako oni, svobodnej jako pták, takhle budu skákat vysoko!«

Pan Lüftschütz, hladě si zasmušile pleš, odpověděl: »A vidíte — já neskáču vysoko — já neskáču nízko … Máte ponětí, pane? — já mám starosti — mým nepřátelům řečeno … Svobodnej člověk — co já mám z toho? Co si za to efektivně koupím? — Když jsem se stěhoval od paní Guth k paní Abeles, myslel jsem, že to bude lepši — nebezpečná osoba, pani Guth, máte ponětí … Ale paní Abeles, no já vám říkám …«

Pan Bondy vyprskl smíchem: »Znáte ten vtip: Sagt die Frau Guth zu der Frau Abeles? Glänzend, mein Ehrenwort!«

»Znám,« odpověděl chmurně pan Lüftschütz, »ten vtip jste přivezl z liberecké túry… Dejte mi s tím svatej pokoj!«

Tak já jim něco řeknu: Oženěj se a budou mít zase jiné starosti!«

»Kdo? — Já? Nápad! To bych to vyvedl! Ožením se a budu mít najednou nějaké příbuzenstvo … To by byla samá »teta Fróny — teta Jetty, strejček Ignác — strejček Siegfried« — jděte mi s tím na horoucí skálu!«

»Řeknou, co mám s nimi dělat? Povím-li: Oženěj se, řeknou »samá tetka, samej strejc«; a když řeknu: Zůstanou tak jak jsou, nadáváte na paní Guth a paní Abeles. To je s vámi těžký pořízení!«

»Řekl jsem vám, že se nechci ženit? Já se věru chci ženit! Ale když ono to je dneska … To není jen tak, pane! To je věc seriosní a oportunní. Já jsem povinen společnosti oženit se, jak se patří … Jó, tak je to … Já jsem na tom jako ten komí, co měl na svého šéfa vztek a nevěděl, jak se mu pomstít, Řekl si: Budu-li hodně vážit, lidi se do krámu pohrnou a udělám slarýmu reklamu: budu-li dávat špatnou váhu, bude mít šéf tím větší profit … Lidičky, co mám dělat, plnej krám lidí! jak říkal starej Poppcr. když se mu zrovna vedle etabloval konkurent —«

»Pane Lüftschütz « pravil slavnostně pan Bondy, bera důvěrně vrchního účetního za knoflík, »já bych pro nich něco měl… Báječná partie, vážená židovská rodina, eine ehrbare jüdische Familie … A mají jedinou dceru, hezkou a — a — ta milost. A to dobré vychování! A to skromné vystupování! A ti rodiče se v ní zrovna vidí, prosím vás — jediná dcera! Tu když si vezmete, máte krytý záda. Jste hotov, ein gemachter Mann!«

»Nemluvěj mně tolik a řeknou jedno slovo.«

»A —?«

»Branže?«

»Rukodílné a střižní zboží.«

»No, dobrá branže,« pravil zálibně pan Lüftschütz. »No —?«

»A padesát tisíc.«

»To by šlo. A firma?«

»Orenstein z Hradce. Má dvě dcery. Irmu a Elsu. Můžete si vzít, kterou chcete, Irma je starší.«

»Ale, vždyť jste řekl. že mají jen tu jednu —«

»To se ví, že jednu. Ta druhá je vdaná nebo zasnoubená, nebo má vážnou známost, já vím moc … Ale je zaopatřená, tak co je vám do ní?«

»No, já se na to podívám. To víte, já se jen tak nedám, já toho nemám zapotřebí — já hned každého prokouknu — já — já — se vyznám v lidech!«

»A ještě něco: Až tam pojedete, nezapomeňte si vzíti nějaké cizozemské známky — víte. Alfredek, jejich nejmladší, si dělá sbírku, oni budou moc rádi, že jste takový pozorný člověk.«

»Ještě maji Alfredka? Podívejme se. To je jediná dcera?«

»Nonono, maličký Alfrédek — copak takový kluk vydá … A ten starší jde na vojnu a nejstarší dcera má už dávno rodinu … Co chtějí. prosím jich!«

»Tak dobře. Gemacht. Já se na ten objekt podívám a uvidíme. Pak se spolu vyrovnáme.«

Brzy po této rozmluvě odjížděl pan Hugo Lüftschütz do Hradce.

Rodina Orensteinova sedí shromážděna u stolu; na tvářích je zřetelně napsáno vážné, ztrnulé, slavnostní očekávání. Pan Orenstein, skřipec maje na špičce nosu. předčítá noviny. Celek představoval intimní scénu, plnou důvěrného blaha rodinného, jaká bývá vymalována na barevných obálkách kalendářů »Přítel rodiny« a jiných.

Náhle zazněl v předsíni zvonek. V rodině Orensteinově nastalo mocné pohnutí. Pan Orenstein položil noviny, narovnal si skřipec a zavelel s kapitánského můstku: »Pozor, už jde!«

»Grosser Gott!« vzkřikla zděšeně pani Orensteinová.

Odrostlé dcery chopily sc ručních prací.

Ode dveří zaznělo: »Poklona — poklona, uctivý služebník, máúcta — máúcta, rukulíbám, milostpaní, klaním se, slečny, jak se račte, pane — é — Orenstein, jak jdou obchody…?«

Pan Hugo Lüftschütz poskočiv vnadně učinil jednu ze svých neodolatelných účetnických poklon.

»Á — to je pan vrchní účetní — á to je hezké, že jste nás přišel taky jednou navštívit, posaďte se u nás — nehmen Sie Platz, jako doma — jako doma — udělal jste nám velkou radost, nonono —« hlaholil pan Orenstein, poplácávaje otcovsky pana Lüftschütze po zádech. Nastalo vzájemné představování, usmívání, pištění a mečení. Pan Lüftschütz zakroužil rukou v malebném pohybu a vysunul manžety tak, aby bylo viděti, že má platinové sponky a vytáhnuv náprsní tobolku, podělil celou společnost kartonovými lístky, na kterých bylo vytištěno: Edmunda Robiček-a Nástupce Rudolf Klein, Praha-Vysočany, mimo to vykresleno bylo rukou uměleckou: velkolepý to podnik, založen roku 1916. Na obrázku představoval tovární objekt ohromné město; tisíce a tisíce lidiček pobíhá na nádvoří továrny a nakládá výrobky pana Robiček-a Nástupce na automobily a vozy. Koně se vzpínají, lokomotivy dýmají, jsouce připraveny rozvážeti obuv značky »Noblesse« do celého světa. A nedaleko za továrnou kotvi parníky, aby přepravily se s nákladem nedostižné obuvi přes oceán.

»Znamenitý podnik,« poliboval si pan Orenstein prohlížeje si reklamní lístek. »Pěkná továrnička — všem židovským dětem řečeno. Kolik zaměstnává dělníků, pane disponente?«

»Přes dvacet,« odpověděl sebevědomě pan Lüftschütz, bera s uspokojením titul disponenta na vědomí, »ale to všecko nic není. Máte ponětí, jak rosteme? Příští měsíc přijmu pět nových dělníku a slečnu do písárny. Pan Klein se o nic nestará a všecko nechává na mně. To je velká odpovědnost, máte ponětí. Když jdu s něčím na šéfa, on tam nikdy není a povídá: Machen Sie, wie Sie wollen, Herr Lüftschütz, Sie haben eine wunderbare Schrift — to je taky pravda, já píšu jako kaligraf, máte ponětí —«

»Odpusťte, že vás vyrušuji,« pronesla slečna Irma s tak sladkým úsměvem, jako byla čokoláda, kterou stavěla na stůl před pana Lüftschütze. »Nic se nežinýrujte, pane prokuristo a počínejte si, jako doma —«

»Rukulíbám, slečno, á — čokoláda — to je dobré — výživné — tu já rád — co bych se žinýroval — já jsem všude jako doma — jsem moc oblíbený člověk — ženské jsou do mně celé pryč — mám jich vždycky nejmíň pět v rezervě — já se jim nemůžu ubránit — co mám dělat — když jsem byl v Olomouci u firmy Nägele & Klappholz — světový podnik — milionové obraty — nechtěli mě pustit — povídal pan Klappholz: Mensch, Sie haben eine wunderbare Schrift — já bydlel u paní doktorové Stieglitz — báječný pokoj ve stylu Ludvíka XV — smyrenské koberce — starožitnosti —«

»Fajnovej štof!« pronesl znalecky pan Orenstein, ohmatávaje s odborným zájmem cíp páně Lüftschützova hábitu. »Co jste platil?«

»Hm — to si myslím — laková látka není dneska k máni — to je prima anglický kamgarn — máte ponětí — já mám všecko nejjemnější, apartní, okasní — to byste koukal, plný kufr prádla a šatů — všecko extra kvalita, — já mám taky cylindr, který nosím jenom na veliké svátky nebo když přijedu domů na dovolenou — já jsem z Košťálové Hory — maličké hnízdo — nekulturní — žádná industrie — jednou jsem přijel domů, vzal jsem si cylindr, krásný, žlutý raglán, hochmodern, chrysantemu v knoflíkové dírce — rokoková hůl — bílé glacé rukavičky — lakýrky a bílé kamaše — no, povídám vám, něco epochálního — kluci za mnou běhali a pokřikovali: »Pane Cirkus!« — povídám: nekultura — nedostatek civilisace — lidi se koukali s oken — všecko se za mnou obracelo — povídali si: To je mladý Lüftschütz — weit gebracht — přivedl to daleko — čímpak je — ale řiditel továrny, já vím moc — v hotelu »Čtyrák« udělal jsem hotovou sensaci — s panem starostou jsem si zahrál partii kulečníku – dal jsem mu padesát napřed — prohrál a měl velkou zlost — se mnou chce někdo hrát? — já jsem mistr — to se nenajde —«

Tak řečnil pan Lüftschütz neustále a neúnavně, nepouštěje nikoho ke slovu. Jestliže se slečna Irma pochlubila bratrancem inženýrem, přebil ji pan Lüftschütz svým bratrem doktorem, ačkoliv byl jeho bratr beznadějný starý student, zmínil-li se pan Orensiein s důrazem o švakrovi řediteli, odmítl ho povýšeně pan vrchní účetní s poukazem na strýce vrchního ředitele. Orensteinovi byli slavně poraženi, zničeni a vzdali se boje. Při tom neúnavně a s nezmenšenou chutí pojídal vše, co mu bylo pohostinně předloženo. Když dojedl, pohlížel starostlivě a tázavě na paní Orensteinovou. Paní Orensteinová posílala s velikým sebezapřením k cukráři, k uzenáři a konečně nabídla panu Lüftschützovi s těžkým srdcem knedlíky, které zbyly od oběda. Byl to povážlivý čin. Knedlíky od oběda, pěkně opečené, jedla k smrti ráda služka Ančka, která sloužila v rodině přes dvacet let. Byl pak nepsaný zákon, že vše. co zbude od oběda, patři Ančce a nikomu jinému. Zákon byl překročen. Ančka jala se ostentativně skládati svoje věci a byla usmířena teprve předčasnou vánoční nadílkou.

Konečně se zdálo, že má pan Lüftschütz dost. Vzdychl stísněně, naklonil se k slečně Else a něco jí pošeptal. Slečna Elsa cudně se zarděvši vstala a vyšla ven. Pan účetní kráčel za ní. —

»Nu?« tázala se dychtivě paní Orensteinová.

»Nu,« odpověděl nevrle pan Orensrtein.

»Co říkáš — was sagst du zu ihm? Já myslím, že to bude Elsa, ačkoliv bych byla radši, kdyby se vdala Irma — má čas —«

»Já bych ho nechtěla, kdyby měl milion — raději si vezmu Kubu Lustiga,« pravila jízlivě slečna Irma.

»Ty do toho nemáš co mluvit, ty mlč!« zarazil ji pan Orenstein, »mně se taky moc nelíbí — je to šmok – moc mluví – takové lidi nemám rád —«

»Pst —« zasyčela výstražně paní Orensteinová. »Už jdou.«

Pan Lüftschütz se vracel a v chůzi zapínal si knoflíky.

Co bylo potom? Že se tak hloupě ptáte. Samo sebou se rozumí, že paní Orensteinová a slečny provedly pana účetního po pokojích, pochlubily se skvostným zařízením o ukázaly výbavu. Pan Orenstein pak zavedl pana Lüftschütze do skladu, kdež oba pobyli hezkou chvíli. Zatím byly dámy v horečném napětí.

Když se opět vrátili, provedl pan Lüftschütz opět několik neodolatelných účetnických poklon a vnadně si poskočiv poroučel se.

Pan Orenstein ho vyprovodil až na ulici. Když se vrátil, zapálil si spokojeně doutník, zachrchlal odplivl sl a prohlásil: »Režie je kryta!«

Dámy pohlédly na něho tázavě.

»Povídám, režie je kryta,« opakoval pan Orenstein. »Udělal jsem s ním dobrý obchod. Prodal jsem mu všechen póvl, který mám už ležet řadu let a který mně užíral věk. Všecko, co ten chlap snědl a vypil, započítal jsem do režie.«

»No, zaplať Pámbu!« zvolaly dámy zbožně.

Jen Alfredek byl nespokojen, poněvadž mu pan účetní nepřivezl žádných známek. »Takových ženichů bych potřeboval!« prohlásil. »Špína a ne nápadník!«

Když pan Lüftschütz seděl ve vlaku a přemýšlel o obchodě, který právě učinil, tu si najednou vzpomněl, že se chtěl vlastně oženit. »Tak vida, a já si ty ženské ani pořádně neprohlédl!«

A obrátiv se k svému sousedovi pravil: »Já vám říkám — pane — máte ponětí — pane, starosti — pane, pro ty obchodní starosti nemá člověk času myslet na svoje privátní záležitosti!«