Přeskočit na obsah

Povídky a drobné kresby/Zorka Opatie

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Zorka Opatie
Podtitulek: Povídka z Přímoří
Autor: Otokar Mokrý
Zdroj: MOKRÝ, Otokar. Povídky a drobné kresby. Praha : J. Otto, 1886. s. 157–186.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Asi půl hodiny cesty od Volosky rozkládá se při mořském břehu víska Opatie. Úzký pruh zeleni, jenž unikl jen náhodou všeobecné spoustě, kterou rozséval v pravěku zlý démon deštěm kamenů po žírných nivách přímořských, malý jen kouteček země, ale plný vnady a půvabu! Ostrá, černá skaliska vroubí jej dokola — vše dýše tu sladkou vůní; od stříbrošedé lilije, vyrůstající hrdým stvolem z červenavé štěrbiny vyvětralého krašovitého kamene, až do bujných trsů růžových, hrajících celou stupnicí měnivých barev na úbočí, porostlém rozmarinou a vavřínem. Všude ozývá se šum, ševel a švehol, jenž mísí se v tajeplný rozhovor vln, stenajících v hluboké tůni věčně nepokojného Kvarnera.

Před lety zanesla sem vlna náhody Václava Smutného, soukromníka z Prahy.

Smutný byl v rodině své velice nešťasten. Sklíčen od narození nezhojitelnou chorobou — padoucnicí — uzavíral se vždy jen sám v sebe, nevyhledávaje styků se zevnějškem, který naopak neustával vztahovati po něm polypí svá ramena. Bylť Smutný neobyčejně bohat a vyhlídka na dobré zaopatření byla tak lákavou, že přehlednuto zcela to, co dělilo jej od ostatního, šťastnějšího světa.

Hrozný neduh nebyl překážkou sňatku s mladistvou, velmi sličnou dívkou z vyšších tříd pražské společnosti. Následky nerozvážného kroku dostavily se dosti záhy.

V několika nedělích po sňatku vrátila se mladá paní ku svým rodičům, želíc trpce té chvíle, kterou snažilo se lichotivé její okolí odíti barvami pokud možno nejvíce růžovými.

A což bylo zvláště trapným — ta hlodavá vzpomínka, že v krátce nebude sama již sníti ten živý těžký sen, který kmitl se duhojasem jejího mládí jako černá silhuetta —

Smutnému narodil se hošík v odlehlém pošumavském zámečku, kamž odebrala se choť jeho na nucený vdovský odpočinek; — jediné vřelé políbení na růžové líčko děcka, suchá obřadní poklona při rozchodu obou manželů — toť byly dojmy, které odnášel si Smutný s sebou do ciziny. Těkal několik let bez určitého cíle po dalekých krajích zámořských, až zmrzen na konec cestováním, odhodlal se ku stálému pobytu v Opatii. Ubytoval se v nízkém domku, ležícím na samém břehu mořském při říšské silnici, jež vine se odtud bílou, křivolakou stuhou mezi skalisky až k Pulji. Malebná poloha domku lákala jej více než jeho majitelé, zasmušilí manželé Calzolajovi požívající nechvalné pověsti v okolí. Měli jediné děcko, malé, sotva šestileté děvčátko, Anettku, která stala se záhy milou společnicí chorému seveřanu. Jedinou zábavou Smutného byly daleké procházky po rozkošném břehu mořském, kdež bloudíval celé hodiny, sbíraje lesklé lastury, které dívka se zvonivým smíchem vplétala si v černé vrkoče.

„Proč jste stále tak smuten, signor?“ říkávalo děvčátko, pohlížejíc jiskřivým okem, plným slunného veselí, do bledé tváře cizincovy, kterou neobehrál nikdy ani jedinký plachý zákmit úsměvu.

Smutný z pravidla neodpovídal, zasmál se vždy jen trpce a ukonejšil zvědavost děcka nějakou pohádkou, jichž měl nevyčerpatelnou zásobu.

Když vracívali se k večeru z bludných potulek domů, vítal nevlídný rybák Anettu vždy jen mrzutými slovy, peskuje dívku, že přináší domů jen bezcenné skořepiny.

„Kdyby sáhl raději ten podivín do sáčku,“ mumlal s hrozivým posuňkem, „a nasypal ti do zástěrky raději několik napoleondorů, jichž tam jako makrel v síti!“

„Pravdu díš, muži,“ vmísila se v hovor žena bledých lící, upírajíc světle modrý, nepříjemně pichlavý zrak na pýřící se děvčátko; „od té doby, co vkročil ten cizinec přes náš práh, zdá se mi beztoho, jakoby nám byl někdo učaroval.“

Manželům Calzolajovým vedlo se opravdu špatně. Podloudná živnost, jež kvetla tu dříve, dokud necenila vláda důležitost svého pomoří, nedařila se více a přísné oko dogany bdělo nad rybákovou bárkou jako sama Prozřetelnost.

Právě v době, do níž spadá toto vypravování, stihla manžely Calzolajovy zlá nehoda. Byvše přistiženi při podloudné dopravě značného nákladu cizozemského zboží, byli odsouzeni k pokutě, přesahující daleko jich skrovné jmění. Domek měl býti prodán veřejnou dražbou.

Před nadcházející tou katastrofou bylo v jizbě manželů Calzolajových dlouho do noci světlo. Kdo by byl odhrnul révovou haluz, ovíjející šťavnatými úponky nízká okénka pobřežního domku a vhledl nepřimčenou žaluzií dovnitř jizby, byl by uzřel vysokou postavu rybáře, procházejícího se prudkými kroky s hlavou svěšenou a založenýma rukama po světnici. Stín blikavého kahánce kreslil na začazené stěně obrovskou silhuettu ženiny hlavy, klímající nad sněhobílým lůžkem, kde spala malá Anetta. V ohništi doutnalo uhlí pod měděnou pánví se zbytky večeře a v koutě oblizoval bílý huňatý psík rybářský pohozené kosti smaženého žebírka.

„Nemohu jinak,“ vyrazil ze sebe muž, jakoby vyrušen z těžkého snění. „Nesnesu té hanby, a ostatně, komu bude tím ublíženo?“

Žena pohledla naň bezmyšlenkovitě, tím bezbarvým vodovým svým zrakem, a pak přikryla starostlivě Anettu, jejíž růžová nožka odkopala ve spaní pokrývku.

Na to shaslo světlo.

Smutný vyšel časně z rána na obvyklou procházku.

Anetta ho tentokráte nepřevážela; mělať nakázáno nést košíček s čerstvě vylovenými kraby na trh do Rjeky. Krásné letní dopoledne rozestřelo veškerý svůj půvab nad břehem opatijským. Moře, plné člunů a kocábek rybářských, bylo klidné jako hladina rybníka, posetého rejem pestrobarvého vodního ptactva. Jen kolem skal, vyčnívajících z lazurové hladiny, hučely vlny, rozrážejíce o příkré boky balvanů tmavomodrou hruď, obetkanou bělavou třásní mořské pěny. V úpalu slunečním blýskaly se ostré útesy vápencových skalisek jako břitké sekery, ostíněny chvílemi jen hejny plachých racků, kteří odpočívali tu znaveni, ulevujíce si táhlým, pronikavým vzkřekem.

Smutný kráčel dle svého obyčeje po příkrém svahu pobřežním zase dolů k mořské hladině.

Cesta byla tentokráte zvláště namáhava. Trnité úponky malin, spředené drobným chmelem a jerichovou růží v jedinou neproniknutelnou houštinu, kladly mu překážku při každém kročeji, a trapné to sestupování unavilo jej tak, že teprve po hodné chvíli stanul celý uřícen a trnitými ostny pobodán dole mezi skalinami.

Usedl na kámen, zdvihající se nad beztvárnou tříští skalních balvanů, a pohlížel do vymleté sluje, kde rozrážela se v jednotvárném hukotu mohutná vlna přílivu.

Zvláštní zjev upoutal při tom veškerou jeho pozornost. Veliký mořský krab oddělil se jako tříštka od šedého skaliska, rozepjal široká svá, cihlově načervenalá klepeta, vypoulil černé visuté své oko a zlým pohledem stíhal kořist — velikého plže, který netuše nebezpečí opustil právě bezpečný svůj skořepinový domek a roztahoval bezstarostně lenivé údy v měkkých loktech kolísavé vlny.

Únava klopotné chůze a palčivé vedro dopolední obestřely smysly Smutného černou mrákotou, zlý neduh vztáhl po něm příšernou svou kostlivcovu ruku, ve hlavě zavířilo to jako vlnobití a celé ječivé moře zmatených vidin zatopilo rázem duši cizincovu. Z jich reje, který křepčil stále divějším vírem kolem bušících tepen, nořily se vždy určitěji obrysy obličeje Calzolajova, s tím zlým nazelenalým okem tak pevně na Smutného upřeným, jako tam dole v tůni visuté to oko krabovo, vbodající se v kořist nebohou. Pronikavý výkřik, pak prudký pád, provázený temným šplunem, jakoby skácelo se beztvárné těleso do hluché skalní tříště — a v zápětí na to ticho hrobové…

Když vracela se Anetta od Volosky k domovu, zastoupil jí cestu v odlehlé zátočině silnice — otec, vynořiv se jako duch ze zeleného rokytí, lemujícího strmý mořský svah. Bled, rozčilen a sotva dechu popadaje sdělil děcku, že nalezl právě ve skalách dobrého „forestiera“ s lebkou o břitkou hranu balvanu roztříštěnou.

„Proč jsi ho jen opouštěla,“ pravil s výčitkou muž k děcku; „bylas tolikráte již jeho andělem strážným! Ó jak želím toho neblahého rozhodnutí matčina, která tě tak zbytečně hnala dnes do Rjeky — — Kdybys byla teď u něho meškala, dojista nebyl by padl za oběť té ukrutné nemoci.“

Dítě dalo se na místě odpovědi do hlasitého srdcelomného pláče.

Dražba usedlosti manželů Calzolajových se neodbývala — zaplatili na krejcar celý požadavek skráceného poplatkového eráru, ba zdálo se, že vychází i slunéčko jistého blahobytu nad rozedranou chýží rybářskou.

Náhlé úmrtí Smutného zavdalo sice úřadům příčinu k jistým poptávkám, avšak vědecky zcela jasný průběh a neklamný konec chorob podobného druhu, jakou trpěl Smutný, nepřipouštěl dalších vyhledávání, až spláchla na konec vše vlna zapomenutí.

III.

[editovat]

Minulo několik roků. Z pustého dvorce Calzolajova vyrostla elegantní villa, jejíž zlatý nápis „Abbazia“, umístěný na průčelí renaissanční budovy, lákal z daleka již k milému pobytu. Před domkem rozkládalo se v zeleném rámci blýsknavých keřů laurocerasu veliké prostranství, vypěchované drobounkým pískem a pokryté pohodlnými sedátky; sklánělo se zvolna k moři, kde v nejzazším obzoru rýsoval se tmavomodrý hřbet výspy kresské. Nádhernou budovu obklopoval sad s exotickým stromovím. Stinné aleje širokolistých platánů střídaly se se skupinami nízce přistřižených keřů, vroubících nádržky, v nichž pohrávaly si mořské rybky rozmanitých barev a tvarů. Nad záhonky vzácných květin kolébaly se pod tmavomodrou oblohou mohutně vypěstěné palmy, kývajíce spokojeně vějířem šťavnatých listů ve vlahém přímořském vzduchu. Loubím starých cypřišů vedla odtud stezka k moři, kde ukrývaly se za skalní slují lázně, něžné jako dětská hračka. Bylo tu krásně „jako v ráji“, dle slov starého přívozníka Giacoma, jenž na vratké své lodici dovážel k „Abbazii“ cestující od parníku, nemohoucího pro mělkost břehu a příkré skalní útesy zakotviti bezprostředně u villy.

Více však než veškeré tyto půvaby, odkouzlené drsným skalinám, lákal milostný zjev Anetty, která tu kvetla v oslňující nádheře jižní přírody jako pravá princezna z báje. Přibyla sem teprve nedávno, meškavši před tím po několik roků v dívčím ústavu v Terstu, který opouštěla skoro s nechutí. Anetta odebrala se totiž z domu rodinného hned po oné neblahé události se Smutným a odcizila se mu během let docela. Lítost nad nešťastným osudem vlídného cizince, smíšená s jakousi tajemnou, neurčitou, ale hroznou předtuchou, naplnila jí srdce již v nejútlejším věku hořkostí, která nevytratila se ani později, ač ji rodiče zasypávali všemi možnými laskavostmi.

Tak vyrostla dívka jako strůmek zůstavený sobě samu a měnivému rozmaru hravé ruky přírody. Ta zdobila ji zatím všemi šperky své nevyčerpatelné klenotnice, a když přivezl si otec Anettku do rodné villy, uvítal ji souhlasný úsudek celého okolí lichotivým názvem „Zorka[1] Opatie“.

Jemnost povahy, spojená s neobyčejnou sličností, učinily zjev Anettin do té míry sympatickým, že ustoupila do pozadí i neoblíbenost starého Calzolaja, který byl zatím ovdověl, a villa jeho přestala býti chmurným přízrakem, před nímž do nedávna ještě opatijské matrony úzkostlivě se křižovaly. Zvláště vřele oceňoval půvaby Anettiny mladý Pietro, syn mlynáře z Volosky, soudruh z mládí a bývalý společník dětských jejích her. Po dlouhých letech sešli se zase; švarná slečinka, vládnoucí vybroušeným vkusem nevinné koketterie, a nehybný vesnický hoch, tající rozpačitost uzardělých lící pod ličidlem moučné úběle.

„Máš mne dosud ráda, Anettko?“ ozývalo se nesměle ze rtů mladíkových.

„Milý Pietro — jak mohl bys jen pochybovat!“ odtušila vždy dívka, hladíc jej po dlouhých černých kadeřích. Při tom smála se s touž upřímnou dětskou veselostí, jako před lety, když hrávali sobě pod visutou obrubou voloských břehů v drobounkém písku, tulíce se k sobě pod fíkovou haluzí jako dva slavíci. Tak odcházel vždy mladík od dívky s duší plnou blankytu…

Anetta pěstovala se zvláštní zálibou malbu akvarelů, jíž přiučila se v ústavě. Za slunných letních dnů konala pravidelné procházky v okolí a přinášívala si vždy bohatou kořist náčrtů z malebně romantického pobřeží.

Jednoho jitra upoutal její pozornost starý hřbitovní kostelík se špičatou kamennou vížkou, dumající v tichém ústraní mořského chobotu. Nádvoří chrámečku tvořilo pravidelný čtverhran, vydlážděný otřelými deskami ze starých náhrobků. Po stěnách pjaly se haluze obrovského růžového keře, poseté velikými plnými květy, které plály tu v sinavém přítmí zeleného listí jako červené hvězdy, přikrývajíce soustrastně trhliny starých zdí chrámových.

Pod věncovím keře rýsovalo se špičaté okénko, za jehož zaprášenými olověnými tabulkami bylo lze pozorovati vrásčitou tvář stařeny, předoucí len na vřeteně starodávné řezby.

Dívka posadila se na drnovou lavičku poblíž dveří chrámových a jala se kresliti zajímavé zátiší. Pohřížila se v práci svou tak dokonale, že nepozorovala ani, jak mizí pozvolna stín, jenž halil dosud celé nádvoří, a jak paprsek sluneční metá sem stále prudčeji žhavé své šípy.

Teprve když dopadl na napjatou bílou blánu papíru a nakreslil tam silhuettu hlavinky ku práci skloněné — vyrušila se dívka a vztahovala mimoděk ruku po vějíři. Nebyl na sedátku. Dívka se ještě rozpomínala, kam jej asi uložila, když ozval se tu za ní příjemný mužský hlas cizího přízvuku.

„Račte laskavě prominouti, slečno — snad náleží vám tento olivový vějíř, jejž zdvihl jsem právě ze země, vcházeje do dveří. Jsem šťasten, že mohu jím posloužiti právě v okamžiku, kdy jeví se jeho naléhavá potřeba.“

Dívka přijala mlčky vějíř a pohlížela polorozpačitě, polozvědavě na cizince, který zdál se býti půvabným jejím zjevem tak překvapen, že ztratil pojednou nit hovoru, hned zprvu tak uměle spředenou. Zatím spočinula oko dívčino se zálibou na mladém muži prostřední postavy, s vlídným, příjemným, ač ne zcela pravidelným obličejem. Modré, hluboké oko, tvořící v koutcích víček jemné kruhovité vrásky, rty, ostíněné knírem kaštanové barvy, jemně tvořený, poněkud mohutný nos, vše to skládalo se v milý, sympatický celek, jejž doplňoval ušlechtilý zevnějšek cizincův, elegantní cestovní šat světlé barvy.

Mladý muž pokročil blíže ku stojanu, na němž ležel akvarel.

„Jak něžná to práce — a jaká šťastná myšlénka právě toto zátiší! Přiznávám se, že dávno již neupoutalo mne cosi hned při prvním pohledu tak bezprostředně jako tento kostelík. Připadá mi tu jako ve starém, opuštěném hradě, jehož síně zarostly růžovými úponky. Neschází tu ani arkýřová jizbička se starou sudičkou; pohledněte jen laskavě, slečno, na tu stařenu s kostěnými brejlemi, jak tam v okně vrásčitá její ruka pilně svíjí tajemné přadeno osudu. A což více, ani nádherný spanilý zjev pohádkový…“

„Jsem vám velmi povděčna,“ přerušila jej prudce Anetta, pýříc se pod slaměným kloboučkem až po šíji, průsvitavými krajkami pokrytou. „Oceňujete vřele půvaby našeho okolí, ač — jak pozoruji — nejste tu domovem.“

Jakoby se byla ulekla důvěrného tonu, jímž vyzněla poslední tato slova, sklopila dívka náhle zrak a sáhla ku stojanu, sbírajíc kreslicí náčiní.

„Jest již příliš slunečno — musím přerušiti práci,“ pravila při tom pološeptem.

Cizinec pohlížel toužebným zrakem na růžové prstíky, sbalující drsný papír, a když chystala se dívka k odchodu, odhodlal se k nesmělé otázce:

„Směl bych zvěděti, kdy bude slečna pokračovati v zajímavé své práci? — Počatý akvarel zajímá mne nemálo…“

Poslední slova dodal zajíkavým již skoro hlasem.

„Pracuji v létě každodenně,“ odvětila dívka; „ostatně toto kostelní nádvoří je každému přístupno, i nemohu vám brániti, abyste sledoval třeba již zítra mé čmáranice.“

Po těchto slovech odkvapila s krutým úsměvem, plným sladké něhy i svrchované hrdosti, nechávajíc mladého muže rozpačitě státi u pootevřených dveří kostelního dvorku.

Druhého dne již časně z rána zaskříply mřížové dvéře villy „Abbazie“ a jako křepelka osením hopkovala zarosenou ještě travou Anetta. Zabočila do cypřišové aleje k mořským lázničkám.

Brzy na to ozýval se ranním tichem veselý šplíchot vody, promísený zpěvem. Anetta, oděna v řasnatý plovací šat, koupala se v moři, dovádějíc tam jako zlatá rybka ve vlnách, ranní chladnou brisou lehce sčeřených. Bílé tílko její zářilo úbělovým jasem ze zelenavé vodní tůně — růžové prstíky ztrácely se v sypké vrstvě drobného písku, z něhož vyrůstaly slizké lodyhy mořských řas, posetých mušličkami a hvězdicemi chvějivých polypů. Dívka připlovala až ku hranici koupelny, označené tlustým lanem, když objevil se tu na cestě shora nad skalním břehem Pietro. Zahlednuv Anettu, pokynul jí jaksi zasmušile na pozdrav a byl by šel dále, kdyby ho nebyla dívka sama zastavila slovy:

„Kam pak tak na spěch — proč pak mi nenabídneš ani tu krásnou růži, kterou máš tak okázale připjatou za kloboukem?“

„Však jich roste dosti za hřbitovní zídkou,“ odpověděl mrzutě mladík, sáhl prudce po klobouku a hodil růži do moře… Pak dal se na útěk, jakoby by byl zločin spáchal.

Dívka vylovila růži a vetkla si ji zrosenou a scuchanou do vlhkých kadeří.

U hřbitovního kostelíka procházel se zatím již netrpělivě mladý muž, očekávaje, kdy vynoří se z pozadí silnice postava sličné kreslířky. Nečekal dlouho; bylať tu již po chvilce Anetta, a oba vyměnivše spolu přátelské již pozdravení, vešli do nádvoří, kdež chystala se dívka pokračovat v práci včera započaté.

První předmět, na němž utkvělo cizincovo oko, byla růže ve vlasech dívčiných.

„Jak zbědována je ta ubohá stolistka! Dovolte, slečno, abych vyměnil ji za lepší.“ Při tom pokročil mladý muž ke zdi a utrhl tam z plazivé guirlandy velkou, krvavě rudou růži, již s dvorným úklonkem podával Anettě.

Ta ucouvla, jakoby vyděšena, o krok zpět a s odmítavým pohybem ruky pravila pološeptem:

„Díky, nemohu ji přijati — hřbitovní kvítí nepřináší štěstí.“

Cizinec se zarazil a dodal smutně:

„Promiňte moji nejapnost; zapomněl jsem docela, kde se nalézáme. Vždyť i u nás v Čechách dí přísloví, že po hřbitovním kvítí bolívá hlava.“

„V Čechách,“ chopila se dívka s radostným výkřikem slova. „Ach toť velmi zajímavé! Vypravujte mi, prosím, něco o půvabné té zemi, o níž jsem za dětských let tolik slýchala od jistého cizince, který býval u nás hostem.“

Poslední slova vyplynula z úst dívčiných jaksi sklíčeně, a také cizinec se při nich zarazil, ba skorem zachvěl. Na to pokračoval nutě se k hovoru:

„Ano, přicházím z Čech, z nenáviděné té země, i divím se vám opravdu, slečno, že jevíte vůči ní takovou účast; je to první případ na celé mé cestě alpskými zeměmi.“

Hovor cizincův stával se stále živějším a upoutal dívku tak, že nerozevřela ani torbu s kreslicím náčiním, nýbrž usednuvši na drnové sedátko, naslouchala napjatě výkladům cizincovým.

Seznámil ji při tom s různými podrobnostmi, sdělil jí v proudu řeči zejména také, že matka jeho obývá rozkošný zámeček v Pošumaví, on sám že odbyl právě studia na akademii východních jazyků ve Vídni, odkudž má po krátké dovolené nastoupiti konsulární úřad na některém z řeckých ostrovů, a že zavítal sem do Opatie, aby seznal místo, k němuž pojí se chmurná událost rodinná. Bližšího a jmenovitě též jména svého mladý muž nesdělil. Dívce ušlo docela pohnutí mladého muže při dřívější její zmínce o cizinci, který býval hostem jejích rodičů; proto byla tím více vzrušena nenadálým jeho sdělením o chmurné události.

Nemohouc déle již přemoci vnitřního pohnutí — zdvihla se po chvilce ze sedátka a poroučela se mladému muži, předstírajíc náhlé zemdlení a neschopnost k pokračování v akvarelu, a tak rozešli se oba neuspokojeni, jakoby jakýsi mrak, jehož společný původ ovšem netušili, byl zlehka obestřel jich mysl.

Za několik dnů po tomto setkání objevil se mladý muž ve ville „Abbazii“. Starý Calzolajo uvítal jej s obvyklou, chladně nevlídnou tváří, která pokryla se výrazem zděšeného ustrnutí, když představil se mu mladík jakožto Vojtěch Smutný, syn bývalého jeho hosta.

„Přicházím vyslovit vám vřelý dík za laskavé ošetření nešťastného otce a za péči věnovanou mu v posledních strastiplných jeho chvílích. Zvěděl jsem teprve po delším pátrání v okolí, že byl to váš rodný krb, kde nalezl tak vlídného útulku muž osudem tak těžce zkoušený.“

Slova tato pronesl mladík chvějným hlasem, plným opravdového bolu, a podával bílou, jemnou svou ruku Calzolajovi, který ve hrozném svém vzrušení sotva dovedl zamumlati několik nesrozumitelných slov.

V tom odhrnula se lehkým šelestem portiéra dveří a na prahu salonu objevila se — Anetta.

Mladý muž, mile překvapen, vzchopil se hbitě ze křesla a zvolal:

„Vy zde, slečno?“

„Má dcera Anetta, neunavná druhdy průvodkyně vašeho otce,“ vypravil ze sebe Calzolajo a vzdálil se po těchto slovech, jakoby prchal před dojmem, jejž zůstavilo v mladých duších nenadálé to shledání.

Po delším hovoru, v němž vyměněny různé podrobnosti, opustil Vojtěch rozradostněn salon Calzolajův — kdež dostalo se mu na rozchodu vlídného pozvání k častější návštěvě. Od té doby býval Vojtěch u Calzolajů hostem téměř každodenním a volný život venkovský, neuznávající těsných pout etikety, dopřával mu hojné příležitosti ku stálému styku s Anettou. Procházel se s ní rozlehlým sadem — účastnil se vyjížděk na svižné bárce, kterou tak dovedně řídil starý Giacomo, a provázíval dívku i na dalekých uměleckých výletech, „na honbách za akvarely“, jak nazývala Anetta žertovně svoji pouť za původními motivy.

Krátká přestávka nastala jen jednou, když prohodil kdosi v saloně Calzolajově, že mladý Pietro dal se vřaditi k dalmatské zemské obraně, odcházející právě na vzbouřené bosenské hranice. Sdělení to způsobilo Anettě lítost a zasmušila se nad tím tak, že po několik dnů nevyšla ani ze svého pokoje…

Vojtěchova dovolená chýlila se ku konci, léto zvolna oprchávalo, vavřínové keře v sadě odívaly se již lesklými bobulemi uzrálých plodů, z korun platanů ztrácel se lístek po lístku, jako první stříbrný vlas, jejž vytrhává pečlivá ruka ze stárnoucí drahé hlavy; hladina Kvarnera ztrácela vůčihledě tmavomodrý kovový nádech, povlékajíc se smutným závojem šedavé mlhy.

Bylo krásné říjnové jitro, když vydala se Anetta s Vojtěchem na vyjíždku dosti vzdálenou, na ostrov Kres, kdež mínila navštívit několik družek z ústavu. Moře bylo klidné, jako nehybná spousta azuru, vroubená toliko třásněmi bílé pěny, kterou vyluzovala z mrtvé hladiny čilá vesla lodníků. Čas ob čas přeletěl širou vodní plání bludný racek, třepetaje ve vzduchu rozepjatými ostrými křídly, a za lodí snul se roj delfínů v komickém tanečním sdružení.

Loď minula malebné břehy Krku, tonoucí u Mališky v bujné zeleni, v níž rýsovaly se jako na pohyblivé divadelní oponě bílé vísky a městečka ladných tvarů se štíhlými kamennými vížkami a kostelíky rozsetými po horských svazích.

Po dlouhém a namáhavém veslování objevil se konečně úzký chobot kresské zátoky, obklopené hradbou bělošedých rozervaných skal, sklánějících ostré boky kolmo do moře. Pozadí zátoky zdálo se býti zdaleka obrovskou skalní strání, prorvanou černavými útesy; — čím více blížila se však loď ku břehu, tím znatelnějšími stávaly se pak zprvu obrysy, až proměnily se zdánlivé útesy rázem ve spoustu bílých kamenných domů, tvořících město Kres, rozložené půvabně v polokruhu po obou březích mořského chobotu.

Anetta odebrala se po návštěvách a Vojtěch bavil se zatím prohlížením útulného městečka, kde jevil se po ulicích a náměstích čilý ruch. Náhodou přibyl právě také Loydový poštovní parník, a tu oživlo rázem celé městečko jako mravenisko, když sáhne znenadání rušivá ruka do opuštěné jeho kupy.

Návštěvy Anettiny se prodloužily — jak dalo se očekávati — a bylo již silně po poledni, když objevila se dívka celá rozjařena, záříc dojmem milých upomínek, které jako ohnivé víno vstoupily jí v měkkou snivou duši.

Přešli nábřeží, kde houpaly se plachetní lodice, přetížené nákladem, a zabráni v rozhovor, octli se po chvíli za městem v těsných uličkách vinic, ohrazených nízkými zídkami z ledabylo seřaděných kamenů.

V proudu zábavy zavěsila se dívka bez zdráhání v nabídnuté jí rámě Vojtěchovo a tak došli ruku v ruce až ku břehu mořskému. V pozadí bělal se osamělý dvorec se zahrádkou o několika květinových záhonech; nad ním trčely šedé, bledozeleně zbarvené skály s vinicemi, krušně vypěstěnými na kamenitém návrší, po němž vinula se hadovitá stezka kamsi dovnitř ostrova. V před roztáčela čarolesklou plochu hladina moře, posetá drobnými ostrůvky s miniaturními strážními domky.

Mladý párek se zastavil a usedl na balvan pod rozsochatým fíkem. Dívka opřela rozpálené skráně do dlaně, kučery lesklých, černých jejích vlasů draly se růžovými prstíky — nožka, obutá v zelený atlasový střevíček, hrála si nepokojně s trsem rozmariny, vyrůstající divoce z rozštěpeného kamene.

Nastala dlouhá, skoro trapná pomlčka, již přerušila Anetta opustivši náhle místo, kde usedli, a berouc se v rozmarném poskoku přímo k moři. Zde okázala rukou směrem k východu a pravila:

„Jak jste šťasten, že ubíráte se tam, kde slunce vychází — v tu kolébku světa — již líbá východ spanilý — jak dí něžná píseň.“

„Nelze mluviti o štěstí,“ odtušil teskně Vojtěch, „když zároveň slunce to shasíná — a to snad navždy.“

„Ještě nezašlo a pak — proč by nemělo vyjíti?“ dodala dívka a zapýřila se při tom jako tmavá růže.

Pustý dvorec se zabedněnými žalusiemi a starý zubožený fík, svíjející se nad šedým balvanem, byly jedinými mlčelivými svědky výjevu, jenž na to následoval. Jisto jen, že loď, vypluvší brzy na to z kresské zátoky, odvážela k Opatii dvé šťastných lidí, jimž svítil na cestu veliký, úplňkový měsíc, který jako obrovský zlatý svícen rozléval po hladině opojné kouzlo sinomodrých paprsků.

Rozruch slunného nedělního dopoledne oživil dlouhou hlavní ulici Volosky. Rybáři vyprodali koše makrel, jichž zbytky ještě tu a tam se povalovaly, třpytíce se modrozeleným leskem v bílém prachu silničním, barkáři svěřili své pestrobarvé lodice měkkým loktům nevrle jindy mořské pláně; vyšňořené dívky zaměnily těžké vahadlo měděnců za krajkový šáteček, a bosí, osmahlí kluci pokuřovali si na nárožích. Vše kupilo se ve veselém hovoru kolem zelených vrat vinárny, kde naléval potměšilý německý hostinský bledočervené víno, páchnoucí z daleka vavřínovou třešní.

Smích, zpěv, váda a křik splývaly v jediný neladný šum, který divně se lišil od temného zvuku varhan, vycházejícího z pootevřených dveří kostela, kde sloužila se velká mše nedělní.

Po chvíli vyhrnul se z kostela zástup, jejž tvořily ponejvíce staré ženy rybářky groteskních, vrásčitých rysů. Nerozptylovaly se jako jindy; švitořivý jich dav rozdrobil se v menší hloučky a ty obstoupily košatý ořech, vyrůstající na kostelním nádvoří.

Brzy zjevila se příčina neobvyklého toho úkazu. Silnice rozvlnila se kotoučem prachu, jakoby do ní byla zadula bóra, a hned na to vynořily se v bílých obláčcích obrysy kočáru, taženého párem bystrých vraníků.

„Nevestica,“ zavznělo ze středu ženského skupení a jako na povel rozestavily se rybářky dvojřadím kolem kamenného terasu, tvořícího vchod ku dveřím chrámovým.

Zatím otevřel dvířka kočáru galantní ženich a pomáhal odtud švarné nevěstici. Lehýnký větřík odslonil jí bílý snubný závoj, kmitaje jím jako vějířem z labutího chmýří kolem lící bezvadné perleťové pleti. Dlouhá jemná brva, osvícená jiskrou tmavožhoucích zraků, klopila se v stydlivém vzrušení, které vykouzlilo také na tvářích jemný přídech nachu. Vlas černý jako eben, vroubený květem kamelie, splýval volným proudem po těsném atlasovém živůtku.

„Krásná, krásná Zorka Opatie!“ zaznělo to přitlumeným hlasem v celém sboru.

„Ovšem krásná, bude-li jen také tak šťastna,“ doložila jizlivě stará rybářka, žehnajíc se křížem…

Párek snoubenců, provázen toliko starým pánem zachmuřeného vzezření, došel zatím ke dveřím chrámovým a zmizel tam za tmavočervenou atlasovou oponou.

Zatím co kněz kladl zlatotkanou štolu na liliovou ručku krásné nevestice, rozpředl se ve stínu ořechu tento rozhovor:

„Všimli jste si toho Calzolaja, jak pyšně ubíral se kolem a nikomu ani do očí nepohledl? Jaký to milord!“

„Můj Bože, kamž by se také dělo,“ přizvukoval druhý hlas. „Však to skalisko za Opatií, kdyby mělo ústa, mohlo by leccos vypravovat. A je prý to syn toho forestiéra… Líto mi jen Zorky; byla to milá dívka… a nemá o ničem ani tušení.“

Z kostela vyšli novomanželé, dvířka kočáru přiražena chvatem a jako blesk zmizel povoz v zeleném stromořadí, lemujícím silnici.

* * *

Vojtěch chystal se k odjezdu na místo svého povolání do Kalamaty, kamž jej měla po několika nedělích následovati Anetta. Bylo ujednáno, že odpluje Vojtěch s parníkem „Danubio“, který odjíždí každého úterka z přístavu rjeckého. Tam se měl ještě rozloučiti s tchánem, který meškal již od včerejška ve Rjece za jistými obchodními záležitostmi.

Starý Giacomo usedl již do švarné své přívozní lodice, kterou přezval ku poctě domácí slečny „Zorkou Opatije“; — zavazadla snesena na terasu a Vojtěch vyměnil s půvabnou žínkou poslední polibek, provázený šelestem sterých povzdechů — když tu vrazil znenadání mezi loučící se skupení sluha Calzolajův celý uřícen.

Sotva dechu popadaje vyrazil ze sebe tato slova: „Pán usedl v Rjece na loď, ubírající se s vystěhovalci do Austrálie. Před odjezdem odevzdal mi tento list, nakazuje mi důtklivě, abych jej ještě ráno před odjezdem mladého pána odevzdal.“

Při tom vyňal z příruční torby zapečetěný list, adresovaný na Vojtěcha, který jej chvatně rozevřel.

List obsahoval poznámku: „Vojtěchu Smutnému k vlastním rukám“ a zněl takto:

„Krev otce tvého volá ke mně ze země, mám býti zlořečen od té země, která otevřela ústa svá, aby přijala krev otce tvého z ruky mé. ‚Běhounem budu na zemi i na to přijde, že kdo mne koliv nalezne, právo míti bude mne zničit.‘ Tak psáno v bibli. Činil jsem, seč jsem byl, abych přerušil vaše spojení. Pietro přenáhleným svým odchodem skřižoval veškeré mé plány. Od té doby byl jsem nešťastným; ve volosském kostelíku kalil se mi zrak — zřelť jsem na štole knězově, vás spojující, zcela zřetelně krvavé skvrny. Než musilo se tak státi. — Co mohu pro vás učiniti jest, že jdu vám navždy z cesty. Snad požehnání — třeba vyšlo ze rtů zločinných — vyváží hroznou kletbu, kterou béřu já samojediný na svá bedra, aby nedostavila se v pokolení příštím.

Calzolajo.“

Mezi tím, co četl Vojtěch list — nebohá Anetta uchvácena dojmem nenadálého sdělení sluhova klesla do těžké mdloby. Když po mnohé něžné péči manželově zase z mrákot se probrala, byla první slova, jež blesla jí zase ze rtů:

„Dej mi ono psaní!“

„Nemám ho více,“ odtušil měkce Vojtěch, „roztrhal jsem je, obávaje se, aby zmatený jeho obsah nerušil dále tvůj klid.“

Anetta zprvu stěží se ukonejšila a to jen tak dalece, že nepátrala více po podrobnostech listu otcova. Později, když byla sama s to přemítati chladněji o náhlém jeho zmizení a uvážila odmítavé, ledově chladné chování otcovo, jak jevilo se vůči ní v posledních letech, vpravila se konečně v osudnou tu příhodu.

S okamžité cesty Vojtěchovy ovšem sešlo a mladí manželé zůstali si po boku. Vojtěch stal se zamlklým. Hrozné odhalení, jehož nejasná tucha dříve již jej skličovala, otřáslo veškerou jeho bytostí, ba chvílemi zdálo se, že děsné to vidění, které rozervalo Calzolaja při pohledu na štolu ve Volosce, vztahuje i po něm ledovou ruku a otravuje měkké, snivé jeho srdce krůpějemi jedu. Než i přes to nevyšlo z úst jeho ani slůvko výčitky a celé tajemství listu pochováno v cituplném ňadru Vojtěchově jako v hrobě.

Manželé opustili Opatii nadobro a usadili se na jednom z četných čarokrásných ostrovů řeckých. Půvabné snivé kouzlo východu, „té kolébky světa“, jak nazvala jej v rozmarné chvíli Anetta, opáčíc okřídlené slovo básníkovo — stalo se skutečně kolébkou nového jich blaha, které vykvetlo z rovu nešťastných vzpomínek jako trs plamenné růže tam na hřbitůvku opatijském.


  1. Zoře.