Povídky a drobné kresby/Kvarnerem

Povídky a drobné kresby Otokar Mokrý
Zorka Opatie	Kvarnerem

Údaje o textu
Titulek:	Kvarnerem
Podtitulek:	Obrázek z cest
Autor:	Otokar Mokrý
Zdroj:	MOKRÝ, Otokar. Povídky a drobné kresby. Praha : J. Otto, 1886. s. 187–199. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Bylo velmi časně z rána, když poloospalý, mna sobě ještě oči po prudce přerušeném spánku usedl jsem do drožky, která mne odvážela z nádherného opatijského hotelu „Kvarnero“ do Rjeky. Široširé moře, rozkládající podél cesty v pravo do nedohledna sinavou spoustu vod, podřimovalo dosud klidným snem, hladina jeho, sčeřená vlhkým ranním větříkem, podobala se obrovskému zrcadlu omženému lehýnkým povlakem dechu. Nebylo ještě ani potuchy po bárkách a kocábkách, jež jako dlouhonozí komáři po celý den brázdí povrch tmavomodré rjecké zátoky, bělavé rybářské domky přilepené jako laštovčí hnízda k černým skaliskám stály tu němy se zabedněnými okenicemi a ani nezbytný ten starý rybák spravující sítě nezakmitl se na obzoru přímořské idylly.

Svěží venkovský vzduch prosycený ostrou vůní slané vody ustoupil pojednou dusnému oparu, který stínil blankytný obzor, když vjíždějí jsme do rjeckého předměstí. Rozsáhlé továrny, nevím již kterých „bratří“, dýchaly tu jedovatými miasmy a chrlily s dusivým kouřem do vlnek zálivu ošklivé přiboudliny, pokrývajíce hladinu na několik honů do dálky špinavě duhovým pokostem.

Rychle přesunulo se však zase nepěkné toto pozadí, a širokými, výstavnými ulicemi, zdobenými po maďarsku pěkným zevním nátěrem — dorazil jsem ku přístavišti, kde chystal se právě Lloydový parník „Messina“ na cestu do Kvarnera. Zbývalo mi jen málo času ku procházce opuštěným, liduprázdným molem. Několik plachetních lodic přetížených nákladem duboviny a mouky — tu i tam chatrný parníček připevněný rezavými řetězi ku kolísavému, červeně natřenému přístavnímu soudku, toť celá ta námořní sláva vyhlášeného emporia naší druhé říšské polovice.

Zíval jsem nudou, naslouchaje jednotvárnému kokrhání kohoutů odbývajících ranní „kuropění“ v mezipalubích, kdež drhli poloospalí námořníci špinavou lodní podlahu. — V nádherné budově rybního a ovocného tržiště bylo také ještě pusto a prázdno, zubožené postavy morlackých prodavaček kmitaly se tu jako plaché stíny nabízejíce živě šťavnaté plodiny vyprahlých strání skalnaté své domoviny. Čičové podobní pastýřům z jeslí poháněli bílými ulicemi stáda huňatých černých ovcí, jež stále se plašily a žalostivě bečely vracejíce se po každém vykročení; z divokých nehláskovaných těch zvuků vyznívala bolná touha po kamenité poušti, kde za každým balvanem tajil se pro ně trs šťavnaté pastviny. Honcům nezbývalo než lákati je k sobě lichotivými slovy a přivinouti je konečně na ňadra zahalená ryšavou kožešinou.

Odmítnuv ještě nabídku starého morláka nesoucího v koši dvě obrovské, červeně kropenaté kraby — vkročil jsem po chvilce na paluby „Messiny“, která skvěla se dnes hávem zvláště slavnostním. Vyšňoření kameriéři v bohatě lemovaných livrejích běhali sem tam, voskovaná podlaha společného lodního salonu leskla se jako zrcadlo a po stolích rozestaveny v nádherných vásách kytice z vonného kvítí.

Zalíbilo se mi tu jak náleží, a když vyprázdnil jsem dle obyčeje na posilněnou pohár ohnivého cyperského vína a usedl v pohodlnou popruhovou lenošku, rozhostil se ve mně pocit blahé spokojenosti. Nepřekážel mi v tom ani pohled na skaboněná nebesa věštící bouřlivou nepohodu.

A vskutku, jedva vyjeli jsme z rjecké zátoky, zahalily se modravé boky kerského ostrova hustým závojem mlhy, a blesky, provázené temným duněním hromu, křižovaly se o překot zasmušilou oblohou. Na štěstí splnilo se bodré naše české přísloví o ranním dešti a ženském pláči — neminulo ani čtvrt hodiny a zase usmívala se na nás nebeská báň, osušivši rychle uslzená líce, která splynula s mořskou hladinou v jedinou zářivou pláň blýskající mezi černými skalami jako roztavené stříbro v kadlubu. Stápěl jsem s rozkoší zrak do sinavé mořské hladiny, která kouzelnou hrou světel a stínů měnila každým okamžikem svou tvářnost, tu planouc brunátným nachem červánkovým, tu odívajíc se tmavomodrým lazurem, vroubeným třepením pěny mořské, jež kypěla a vířila pod těžce oddychujícím lodním šroubem.

Minuli jsme ploché břehy Krku s luznou Mališkou pohříženou v syté zeleni vinných keřů a blížili jsme se ku Kersu, jehož hrbolaté boky podobné vlnovitému hřbetu mořské nestvůry byly v mlhavých obrysech viditelny již ze zálivu rjeckého.

Zatím povlékla se obloha poznovu truchlorouškou šedavých mraků a spustil se déšť tak vydatný, že opouštěli jsme o překot palubu uchylujíce se do vlídného podlodí, kde roznášela se právě snídaně — šťavnatý anglický beefsteak, vroubený novými brambůrky přismaženými do žlutava na jemném oleji.

Zatím co vábné toto vnadidlo konejšilo rozkolíbané žaludky obyvatelů „Messiny“, duněly nad námi po prkenné podlaze paluby těžké kročeje lodníků, kteří oděni v nepromokavé žluté, kožené haleny, kmitali se semo tamo jako fantastičtí potápěči Verneova nautilu, odklízejíce stopy ranního lijavce.

Vpluli jsme do chobotu před samým hlavním městem ostrova a zdaleka již vítal nás veselý pokřik ostrovanů kupících se na molu k přivítání „Messiny“, která jediná prostředkovala pravidelné spojení zapadlé té končiny se světem ostatním. Zastávka byla velmi krátká a stačila sotva k povrchnímu obhlednutí husté směsice jednopatrových budov seskupených za přístavištěm v hlavní náměstí, v něž ústily úzké špinavé uličky čpějící zdaleka dehtem a rybím tukem.

Když opouštěli jsme zátoku kerskou, věsil se ještě chvílemi mlžný závoj drobounkého deště na černá holá skaliska, pak ustoupila však již docela proměnlivá nálada oblohy slunečnímu blankytu, a paluba až dosud opuštěná počala se opět plniti pestrým rejem cestovatelů, kteří vylézali jako mloci po dešti z dusivých kabin podlodí.

Ochotný kameriére postavil s okázalým posuňkem hladce oholených lící popruhovou lavičku na nejpohodlnější místo paluby, a v zápětí zabořila se do ní vysoká postava muže elegantního zevnějšku. Šedý svrchník, až po krk upjatý, černě lakované, v předu sešněrované cestovní střevíce, do nichž ústily pestře pruhované hedvábné punčochy, nízký, plstěný klobouk tmavozelené barvy dávaly tušiti anglického sportsmana, který z dlouhé chvíle odhodlal se asi k „nudné“ projíždce Kvarnerem.

V domněnce té potvrdila mne také nezbytná červená kniha čouhající z kapes svrchníku a brožura nadepsaná „Zwischen Pontus und Adria“, která ležela nedbale pohozena na popruhovém stolečku.

Muž, upoutavší takto mou pozornost, byl silný čtyřicítník silné, svalnaté postavy, rázovitých, ač značně pouvadlých rysů obličeje s energicky mohutným nosem a hustými kníry nad rty, jež zdály se býti stále staženy ku přísnému kritisujícímu posuňku, kolem něho pohyboval se starý pán, vyžehlený, vymydlený, špoulící plná, delikátně oholená ústa, a mhouřící pronikavá zelená očka pokrytá brejlemi; skupení dvou těchto „Inglesů“ — jak nazvala je mladá, tlustá panička z Lussin piccolo, bavilo mne po celou dlouhou, jednotvárnou plavbu kolem pustých břehů táhlého ostrova, až octli jsme se konečně zase na nové stanici — v zátoce lussinské.

V pozadí bělalo se cosi jako široká skalní stráň, po celém průčelí divokými rostlinami rozbrázděná; čím více blížil se však parník k záhadnému skalisku, tím zřetelnější stávaly se obrysy, až vyklubaly se na konec ze skalnatého přeludu (který opětuje se téměř před každou stanicí na výspách kvarnerských) — skupiny bělošedých budov řadících se nad zátokou v široký polokruh zvaného přístavního městečka Lussin piccolo.

Zajímavá zemička. Za dob středověkých býval ostrov lussinský neznámým sídlem pastevců. Teprve ve století patnáctém zanesla sem hybká vlna benátské civilisace čilejší proud života. Plavba lussinská nabývala znenáhla významu, nadaní, čiperní ostrované stali se v brzku jakýmisi Feničany v malém, podnikajíce obchodní výpravy na lodičkách, doma z javorových lesů vyrobených, až i do dalekého moře Černého, ba i za oceán.

Skromná osada Lussin piccolo a Lussin grande zkvetla brzy na zámožné město přístavní; když pak roku 1794 pojal rodák lussinský, šlechetný lékař Bernardo Capponi, blahodárnou myšlénku, zaříditi zde svépomocné společenstvo zvané cancello dei poveri a Camera di sicurta (jakási vzájemná pojišťovna), byly základy blahobytu ostrova již pojištěny.

Společnost, jež založena byla se závodní jistotou 189.525 zl., vládne nyní již jměním pěti milionů, obchodní loďstvo skládá se z 500 lodí o průměrném ročním nákladě 50.000 tun. V témž poměru vzmáhal se počet obyvatelstva, hlouček chudých rybářů, který ku konci předešlého století čítal stěží 1800 duší, vzrostl na 6000, z nichž valná většina jest velice zámožnou, neboť co zatím energičtí mužové meškají drahnou část roku daleko od krbu rodinného ve službách Neptunových, hromadí šetrné, hospodárné ženy v úhledných kamenných domcích trofeje obchodní přičinlivosti, a štědrá vlna moře nahrazuje vrchovatou měrou to, co odepírá nehostinná, sluncem vyprahlá poušť ostrova.

S pocitem naskrze sympatickým pohlížel jsem na útulné městečko lussinské, jež po našem příjezdu rozechvělo se zimničným ruchem.

V okamžiku připlul k lodnímu našemu kolosu roj drobných lodiček ověšených pestrými vlajkami. V jich čele kolísal se po nepokojných vlnách člunek obsazený několika pány, úředně vážného zevnějšku — patrně místními hodnostáři, kteří ubírali se na palubu „Messiny“ za jistým slavnostním účelem.

Rychle vyšplhali se po kluzkých železných schůdkách parníku a spěchali k mému nemalému překvapení — přímo ke skupině mých Inglesů.

V čele jich kráčel mladý muž bledých lící, povadlých kancelářským ovzduším. Zevnějšek jeho byl dosti elegantní, až na některé nepravidelnosti salonního černého obleku, připomínající velikou vzdálenost Lussinu od ostatního světa. Nejvíce trapným bylo, když mladý gentleman schovával nešťastnou potrhanou rukavičku, bale v úzkostech ruku v pěsť pod poletavým šosem fraku.

„Jak jste se dověděl, že Jeho Excellence pojede tudy?“ otázal se po odbytých obřadních představeních joviální pán se zelenýma očkama mladého muže trnoucího ještě v dojmu odbytého právě „tváří v tvář“ s osobností, jak se zdálo, vysoce postavenou.

„Dle rozvinuté vlajky soudil jsem na vzácnou návštěvu,“ odvětil zajíkavě mladý muž, hrouže ještě hlouběji orukavičkovanou pěsť do hlubin frakových kapes.

Pohledl jsem na přídu lodní a vskutku třepotala tam vesele pod stinným blankytem pestrá říšská vlajka.

Velký pán bavil se zatím pohodlně dále čtením brožury a jen chvilkami pozdvihl matný, kalný zrak nad obrubu černého binoklu, poctívaje mladého muže některou blahosklonnou otázkou.

Z celé poloúřední rozpravy zachytil jsem toliko poznámku, že ponebí Lussinu je velmi utěšené, že na silnici za Lussin grande roste i svatojanský chléb a že při nedávných říšských volbách sněmovních panoval podivuhodný klid.

Rozmlouvajícím došla velmi záhy nit hovoru; pán titulovaný excellenci obrátil se ku příchozím zády a procházel se nahoru a dolů po palubě.

Na štěstí zavzněl brzy zvonek odchodu, deputace zmizela po železných schůdkách s touž rychlostí, s jakou byla na ně před chvilkou vystoupila a v posledním plachém zákmitu člunku zahledl jsem ještě radostnou líc mladého muže svlékajícího se zadostučiněním prožluklé rozpárané rukavice…

Sotva zmizely půvabné břehy ostrova, zavzněl zvonec lodní poznovu, tentokráte zval zvučný jeho hlas ku společnému obědu.

Nedopatřením neobjednal jsem si místo při společné tabuli, a tak nezbývalo mi než popocházeti semo tamo a prohlížeti své okolí.

Pozorování, jež jsem tu učinil, bylo daleko zajímavější, než společnost shromážděná u table d’hôte. Na patě hlavního stožáru seděl na svinutém lanoví finanční strážník v ošumělé uniformě pojídaje v bratrské shodě s prostovlasými morlackými poutnicemi z plechove misky zapraženou polévku, v níž plovala zrnka zeleného hrachu a rozvařené rejže. Na prkenných sedátkách v oddělení třetí třídy leželi mezi zabitými telaty vojáci přikusujíce ku komisárku ovčí sýr. Chutnalo jim všem tak znamenitě, že nepostřehl jsem v jich sytých spokojených zracích a v jich tlustých, červeně zbarvených lících ani nejmenšího zákmitu žádostivosti, když vylezl premovaný kuchtík z prkenné boudy kuchyňské. Letěl o překot do jídelny s velikou porculánovou mísou, na níž spočívala pikantně obložená veliká mořská ryba. Ani při ostatních „chodech“, sestávajících ze smažených kuřátek v jemné garnituře bledozelených fasolových lusků, z lanýžových paštik a vkusných nákypů — nepohnuli bodří synové Marsovi brvou. Zpívali jen rozmarné písně své domoviny.

Zatím jedlo, pilo a hodovalo se v lodním salonu až do soumraku, kdy vzácná společnost vyšla se vychladit na palubu.

Pán se zelenýma očkama objevil se nejdříve. Obličej jeho až dosud sladký a usměvavý hořknul a kabonil se vůčihledě, krátká, odměřená jeho procházka nahoru dolů po palubě stávala se každým krokem prudší a nepokojnější, vtělený beránek připodobnil se rázem vlku pobíhajícímu v kleci těkavě od mříže ku mříži.

Slunce právě zapadalo za purpurovou obrubu dalekých břehů italských a červená záplava paprsků pokrývala široširou slaň guirlandami žhavorudých růží.

Pán se zelenýma očkama nachýlil se přes okraj lodi přepásaný drátěným lanem. Příkladu jeho následovala ostatní vzácná společnost. Eh což! Nebylo divu — kouzelná hra soumrakových stínů je na moři tak neodolatelně lákava.

Za bouře a nepohody přistáli jsme pozdě v noci v Zadru.

Bledá a znavená společnost ulehla si do kajutových loží, rozestavených v poschodích nad sebou jako hrobovce starých katakomb, já samojediný opustil jsem parník…

Několik dní na to, sedě v kavárně na Piazza delle erbe a popíjeje lahodný maraschino pravé výroby Girolama Luxarda — pročítal jsem z dlouhé chvíle právě došlé vídeňské denníky. Dověděl jsem se, že „můj“ Lloydový parník „Messina“ šťastně doplul do Dubrovníka, kdež sestoupil ministr správce Bosny a Hercegoviny se svou družinou za účelem slavnostního otevření jízdy na dráze z Metkovič do Mostaru. —

„Jak byl jsem tak nevědomky šťastným,“ zaplesal jsem v duchu dopíjeje kalíšek zaderského nektaru.