Povídky a drobné kresby/Melanie

Povídky a drobné kresby Otokar Mokrý
Evička	Melanie	Helfenburský Cagliostro

Údaje o textu
Titulek:	Melanie
Autor:	Otokar Mokrý
Zdroj:	MOKRÝ, Otokar. Povídky a drobné kresby. Praha : J. Otto, 1886. s. 39–92. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Přijel jsem do Bolzana. Parný vzduch srpnový schlazoval se na ledových vrcholcích alpských a ovíval mi horké skráně dechem vějíře, rozkmitaného v žeřavém teple plesovém. Bezestinnou ulicí doplížil jsem se ku kavárně na dolejší části města při samém břehu Eisaku a sklesnuv na rákosovou židli verandy, srkal jsem s rozkoší syna Jemenu ledovou kávu.

Kolem bylo pusto; — několik důstojníků bavilo se whistovou hrou opodál pod plátěným stanem, jehož vchod byl kvetoucími oleandry úplně zastíněn. Čas občas zaznělo lhostejné nějaké slovo hráčovo, pomísené s šelestem karet, pak zavlálo zase kolem hluboké ticho, přerývané jen bzukotem much. Sáhl jsem z dlouhé chvíle po doutníku, bych zaplašil chmuru spánku, jež počala se mi klásti již na víčka. V brzku zmocnilo se mých rukou také bezvládí, že klesly mi mimovolně do klína, žhavý doutník upadl na mramorovou podlahu a hlava schýlila se k ostré hraně kulatého stolku. Počal jsem sníti. V luzném přechodu do čarovného, jakoby motýlími křídly kolébaného sna překvapil mne ještě na okamžik pablesk skutečnosti; — několik jemných akkordů zaznělo dusným vzduchem, jehož líné vlny roznášely jen velmi neochotně měkké tony jakési známé mi písně. Pootevřel jsem oči a obrátil mimovolně hlavu v končiny, odkud sladká hudba zaznívala. Zadíval jsem se do útulného protějšího okénka, pod usměvavé věncoví révy, a zrak můj zabloudil skulinami zelené žalusie až hluboko dovnitř v samý klín roztomilého boudoiru. Strnul na chvíli v temnotě, a když opětně okřál, vystupovaly již z šerého přísvitu jemné silhuetty nábytku, lenoška blankytným atlasem pokrytá a na ní půvabný zjev mladé dámy, probírající se v sešitu hudebních skladeb. Patrně se příliš nebavila, nasvědčovalo tomu aspoň lehýnké zívání, měnící se při každé téměř stránce z polootevřených ústek. Zatím prchlo kouzlo spánku tak rychle, že mi bylo lze studovati až do jemných odstínů hebké záhyby nedbalkového roucha, rozlévající se po blankytném povlaku pohovky, na níž dáma odpočívala.

Tu zdálo se mi, jako bych byl zaslechl lehké zaklepání na dvéře komnaty, jež zticha se otevřely. U vchodu zjevil se, či mihnul se spíše obrys vysoké postavy. Stínový obrázek postupoval dovnitř salonu krokem tichým jako ze sna, až splynul v místech těch, kde dáma spočívala, s panujícím tu pološerem v jedno. Zahledl jsem ještě zákmit bělostné ruky, nad níž se skláněly neurčité obrysy hlavy příchozího, spočívajícího na měkkém taburetu u nohou dámy.

V tom zavanul náhle horký odpolední větřík do svadlých kadeří révy; odpoutaná haluz přimknula se těsněji k otvoru žaluzie — neviděl jsem více do komnaty a v zápětí na to zmocnila se mne opětně předešlá mdloba. Po chvilce jsem opětně procitnul a vzchopiv se mocí z židle opustil jsem kavárnu, kde bylo vše již pohříženo v líné odpolední siestě. Kráčel jsem semo tamo na zdařbůh ulicemi horského městečka, až octnul jsem se na samém konci na břehu zeleného Eisaku, který valil bystré vlny po smaragdovém kamení. Několik kroků od břehu upoutal mou pozornost kostelíček podivných tvarů, jehož kachlová střecha zářila v odpoledním slunci pestrou mosaikou. Lákán ledovým chladem, vanoucím otevřeným portálem chrámu, vešel jsem dovnitř a bavil se chvíli studiemi nevyzpytatelné architektoniky starodávných pískovcových náhrobkův a oltářních obrazů pokrytých vesměs hustou clonou prachu. Znenadání octnul jsem se v odlehlém ambitu. Unaven jednotvárnou obchůzkou ohledl jsem se mimovolně po sedadle, na němž bych odpočinul, tu zahledl jsem při samé zdi zamříženou zpovědnici a opodál nízkou lavici. Přítmí, které se po ambitu rozkládalo, nedalo mi zdaleka rozeznati bližších tvarů, proto ustrnul jsem nemálo, když přistoupil jsem na několik kroků ku zpovědnici a zpozoroval, že nejsem samoten v šerém zákoutí. O zadní stranu lavice opíraly se dvě klečící postavy, pohřížené v hlubokou pobožnost; nasvědčovalo tomu aspoň dumavé schýlení hlavy na tvrdý, voskem pokapaný a propálený okraj klekátka. Nechtě rušiti zbožné nálady, odplížil jsem se po špičkách stranou pod pilíř chrámový, kde naskytla se mi příležitost pozorovati z blízka a při sporém osvětlení protějšího zamříženého okénka nenadálý zjev. Brzy seznámil jsem se s profilem bledého dívčího obličeje, jenž náležel prvnější z prosebnic; druhá — starší postava mne nepoutala, neposkytujíc mým zrakům ničeho zvláště zajímavého. Čím déle jsem na dívku hleděl, tím vábnějšími zdály se mi pološerem kostelním obemžené její rysy, a když náhle pozdvihla hlavu nad okraj klekátka, seznal jsem, že jsou líce její nebesky spanilé.

Byla patrně ještě velmi mladistva; — v domněnce té potvrdil mne aspoň plachý hled a bojácné přimknutí se k starší družce, když zaslechla lehký šramot, jejž jsem nevčasným pohnutím způsobil… Starší dáma pohledla na ni zdánlivé přísným zrakem a porušená pobožnost počala znova.

Nemohl jsem se nasytiti pohledu na půvabný zjev; — luzné snění unášelo mne v tu chvíli v posvátnou tíseň andaluského kláštera, jemuž šumí obrovské korkové duby do kleneb a dumavý veletok šplouná pod gotickým oknem. Sletí jsem se zlatým paprskem tam v tichou loď chrámovou, bloudil jsem po pestré mosaice a zulíbal hedvábný pantoflíček seňory, pohřížené ve zbožné snění.

Nevím, byla-li podivná tato vidina následkem odpoledního rozčilení, jisto jest, že když jsem procitl, lepý přízrak i podnět jeho zmizel; stál jsem sám pod pilířem pustého chrámu a vyšel jsem po chvilce volným krokem na ulici.

Cestou přemýšlel jsem mnoho o dojmech právě minulých, i nemohl jsem se ubrániti domněnce tajné souvislosti obou tak valně rozdílných zjevů dnešního odpoledne. — Každým způsobem počal můj pobyt pod Alpami velmi zajímavě!

Přibyv na náměstí ohlížel jsem se, kde bych se ubytoval; za chvilku na to stál jsem již před vysokou budovou, zjevil se ošumělý sklepník, trhnul několikráte chraplavým zvoncem, vyrušil odkvetlou, plochoprsou panskou ze sladkého spánku v lóži portýrově a konec dlouhých svízelů byl, že octnul jsem se v přívětivém pokojíku a rozložil sprahlé údy k odpočinku.

Po celou tuto dobu nepřervalo se vlákno vzpomínek; snulo se kolem věncoví révy roztomilého domečku proti kavárně, pak doploužilo se zase až v tiché zášeří kostelíčka… Duch můj kráčel po jeho stopách jako děcko v pohádce, jež rozvíjí na bludné pouti hustým lesem klubko, darované mu dobrou sudičkou. A byl bych skutečně zabloudil na křivolaké cestě vzpomínek; násilně vyrval jsem se neplodnému snění a chtě obrátiti mysl jinam, vyňal jsem z cestovní torby zápisní knížku. — Sotva jsem rozevřel sponu, vypadl k zemi malý lísteček ukrytý mezi listy knížky; zdvihnuv jej seznal jsem, že to doporučení staré mé tety k rodině plukovníka, jenž trávil dny nenamáhavé služby v tichém Bolzanu.

Pokynutí toto bylo mi tím vítanějším, že jsem si vzpomněl zároveň na zajímavé vypravování tetino o životě rodiny plukovníkovy. Sdělilať mi před odjezdem nejednu kapitolu svých staropanenských pamětí, kteréž vesměs na „dvoře“ plukovníkově nasbírala; i byl jsem žádostiv seznati některé z osob, jež tvořily román staré panny.

Čas pokročil však již tak velice, že nebylo lze bez porušení slušnosti odhodlati se k návštěvě, umínil jsem si tudíž, že odročím ji na zítřek. Zatím pralo západní slunce pootevřenou žalusií okna takým úsilím do černého plátna pohovky, že musil jsme se vzchopit a sestoupiti do přízemí, kde nalezl jsem v stínu platánů milého oddechu.

Znenáhla snesl se soumrak na klidné horské městečko, po dalekém obzoru zářily ještě v posledních paprscích sněžné kupy ledovců na rozbrázděných stráních hor jako lalochy stříbrného čepce na vrásčité líci stařeny; čarovná hra světel trvala jen krátký okamžik; brzy snul se od vrcholků až k úpatím hustý černý závoj a v krátce rýsovaly se na lazurovém nebi v přísvitu měsíce jen ostré groteskně rozervané hrany alpského pohoří.

Zatím počala oživovati zahradní místnost, kam jsem se uchýlil; po tmavých větvích platánů vzplála pestrobarevná světla a v přitlumeném jich jasu vlnily se zahradou hloučky přibývající společnosti. Oko mé utkvívalo bez účastenství na příchozích, jen málokterý vábnější zjev přerušil jednotvárnost celkovou; tu ustal příliv a zábava počala jemným zvukem hudby, jež zaznívala opodál z šerého loubí pinií.

Zrak můj těkal teď volně po pestré společnosti — žel že opětně marně, zjevu, jenž mne v odpolední hodině tak uchvátil, zde nebylo — zaniknul jako čarolesklá vidina…

Však nikoliv!

Náhle zpozoroval jsem za sebou ruch, podobný téměř malému pozdvižení. Ohlednuv se, zahledl jsem půvabnou starší dámu, opírající se o rámě muže prostřední postavy a vetchého, chorobného vzezření. Za nimi kráčel mladý, svižný důstojník v živém rozhovoru se starou paní, vedoucí se s mladistvou, štíhlou dívčinou, jejíž krásná tvář zářila v temnu úbělovou bledostí.

Kudy kráčeli, všude tržili hojnost úklon a pozdravů, největší však pohnutí jevilo se v kruzích důstojníků, kteří stáli buď porůznu v kupách, hlasitě hovoříce, neb opírali se nedbale o lenochy židlí, pohříženi v koketné pozorování vábného okolí. Dáma šla po boku svého průvodčího těsnou společností hrdě ku předu; tu i tam odměnila pozdrav sotva znatelným pokynutím hlavou, tu i tam zaplálo však oko její žhavějším žárem, kdykoliv osoba, na níž utkvělo, upoutala je zvláštním nějakým půvabem.

Průvodčí její, dle zevnějšku vysoký vojenský hodnostář, kráčel jí po boku jako automat, nejevě účastenství v nižádnou stranu a děkuje nanejvýše mechanickým pohnutím ruky.

Konečně uhostili se uprostřed zahrady v plátěném stanu, jehož bok byl zastřen průsvitavou, nyní zcela odhrnutou clonou.

Sedě poblíž mohl jsem pohodlně nazírati dovnitř; viděl jsem zasmušilou tvář starého válečníka, schýleného nad láhví právě přinešeného vína; veselá, radostí zářící líce mladého důstojníka, pohříženého v zábavný, živými posuňky provázený rozhovor, jejž tlumilo časem jen klepnutí perleťového vějíře přes hovorná ústa. V hloubi stanu tísnily se k sobě černě oděné dámské dvě postavy, v nichž seznal jsem k nemalému překvapení tajemné prosebnice z kostelíčka na konci města.

„Plukovníkova je dnes velice rozmarnou,“ podotkl kdosi z mého nejbližšího okolí; „za to tísní asi plukovníka těžká starost služební tak velice, že nucen je složiti břímě z polovice na úslužná bedra adjutantova. Vizte, jak ten je horliv ve službě, jaký to zápal!“

„Skandál!“ ozvalo se tamtéž z úst obstarožné dámy s ohromným slaměným kloboukem; „pohleďte jen na ubohou Melanii, jež tulí se tam v koutku ku své vychovatelce; vizte, jak jsou rysy jejího obličeje zase uchřadly. Měla prý dnes opětně záchvat své choroby. Že ji vlekou s sebou — ubohou bytost!“

Poslední tato slova, pronešená skřípavým zvukem, sáhla mi ledovým chladem na srdce; zachvěl jsem se a pohlížel se zdvojeným napjetím do stanu. Hlavou mou křížilo tisícero trudných myšlének, jež soustřeďovaly se vesměs kolem štíhlé bledolící postavy; temné pozadí stanu měnilo se mi před očima zase v odlehlý ochoz kostela, kde snil jsem nedávno tak luzný sen. Viděl jsem opětně lepý snivý zjev, nebyl však již obemhlen čaroleskem svůdné poesie, kabonil se, přibíral na sebe smuteční háv, z něhož vyzíralo jen dvé chorobných lící pod trnovou korunou…

Tu spadla lehká clona stanu, osoby v něm se nalézající změnily se v pouhé stíny. Obávaje se skřípavých slov sousedčiných, odebral jsem se do svého pokoje.

První kapitola slíbeného mi románu tedy již započala.

Druhého dne z rána přemýšlel jsem o návštěvě, již hodlal jsem učiniti rodině plukovníkově. Přiznám se, že jsem byl po dojmech včerejšího večera poněkud ve svém úmyslu zviklán, jakási tíseň svírající mi nitro při pouhé vzpomínce, ukládala mi, abych vzdálil se spíše z kruhu, objímajícího celou plukovníkovu rodinu.

Byl bych málem obětoval zajímavost okamžité pohodlné náladě, než dojem, jaký ve mně zůstavil bledý Melaniin zjev a mystické šero, které se kolem ní rozkládalo, stačilo k okamžitému rozhodnutí. Upravil jsem na rychlo cestovní svou toilettu, jak jen bylo možno nejlépe, a šel jsem.

Ani se nezeptav po obydlí plukovníkově, kráčel jsem přímo k luznému domečku naproti kavárně, kde jsem včera pod věncovím révy dvé tak vnadných lící zahledl.

Plukovník obýval tu skutečně po způsobu anglickém celý dosti prostorný jednopatrový domek s velkou zahradou, ohrazenou červeným cihlovým plotem, jehož skulinami plazily se šťavnaté větve melounů. Vešel jsem na široké nádvoří a vystoupiv po několika stupních kamenné terasy, octnul jsem se u skleněných dveří předpokoje, z něhož mi náhodou vyšel vstříc sám plukovník. Byl právě na odchodu; návštěva moje jej mimovolně zdržela; po krátkém představení a odevzdání doporučujícího listu staré domácí přítelkyně vyjasnila se na chvíli zachmuřená tvář plukovníkova, stisknul mi srdečně ruku a uvedl mne do salonu.

Plukovník pocházel z téhož kraje jako já, rodina jeho byla mimo to, jak jsem zvěděl, s námi i dalece spřízněna, proto odložili jsme brzy těsný háv přísné etikety.

„Rád bych vás představil své choti,“ pravil plukovník, „neodkladná služební záležitost nutká mne však k odchodu. Zůstanete ostatně naším hostem, proto netřeba dalších okolků. Víla mešká dosud ve svých pokojích, návštěva vaše ji zajisté velice potěší, bylať Amalie — tak zvala se má stará teta — vždy její důvěrnou přítelkyní a bude zvědava, zvěděti od vás bližších zpráv o ní.“

S těmi slovy odešel plukovník, zanechav mne samotna v nádherné komnatě.

O Melanii nezmínil se ani slovem, což mne při důvěrnosti jeho tím více překvapovalo. Nechtěl jsem jej nevčasnou otázkou vyrušiti, zdálo se mi také, že sám nechce odhaliti roušku, která snad ukrývala bolestné jakési rodinné tajemství.

Ponechav prozatím rozřešení této otázky stranou, zabořil jsem se po odchodu plukovníkově opětně do kypré lenošky a počal jsem pro ukrácení dlouhé chvíle probírati se po dávném a osvědčeném způsobu v listech rozmanitých alb, rozložených v malebném nepořádku po stole.

Právě utkvěl zrak můj na lepotvárných obrysech Tizzianovy Venuše, jejíž tajeplný originál uzřel jsem nedávno ještě v městě Medicejů, když se tu otevřely dvéře salonu a na prahu zjevila se plukovníková v koketních ranních nedbalkách. Sněhobílý šat ovíval labutím chmýřím zářivou pleť hrdla a rukou a splýval kolem oblých boků k hedvábným střevíčkům, jichž špičky časem z hustých třásní krajkové obruby šatu zvědavě ven vyhlížely.

Vyšla mi vstříc s lehkým úsměvem, a nežli jsem se vzpamatoval z prvního překvapení a několik zmatených slov na omluvu uchystal, snesla se již Víla naproti mně do lenošky podávajíc mi měkkou ruku k políbení. Snad bylo v salonu tak dusno — nemohu si aspoň vysvětliti, proč zaprahly rty mé náhle tak palčivým žárem, když dotkly se jemného tkaniva bílé ruky…

„Karel mne právě zpravil o vašem příchodu, spěchala jsem uvítat hosta tak zajímavého. Přinášíte mi zajisté hodně mnoho vzkazů od dobré mé staré družky; jsem již nedočkavá…“ pravila Víla upírajíc velké své modré oko na mne tak pevně, že jsem byl mimovolně nucen sklopiti zrak.

Přemoha první rozpaky počal jsem sbírati ve svých upomínkách sporé zprávy o své tetě a litoval věru velice, že jsem jí před odjezdem více pozornosti nevěnoval — nebyla by se aspoň tenká nit rozmluvy tak často trhala. Víla mne však podivuhodným taktem vždy vytrhla z rozpakův a tak přestál jsem první oheň dosti obstojně. Sklonili jsme se již ku věcem lhostejnějším, když tu vešla do salonu černě oděná dáma, v níž seznal jsem na první pohled družku Melaniinu.

Víla se vzchopila chvatně z lenošky a kráčela patrně v rozpacích staré dámě vstříc. Vyměnily spolu několik slov v polštině, jichž smysl mi zůstal pro přílišný chvat, jakým byla pronešena, utajen, zaslechl jsem toliko asi po dvakráte jmenovati Melanii.

Zpozorovav, že stávám se osobou zbytečnou, zdvihl jsem se taktéž ze sedadla. Víla přistoupila opětně ke mně — viděl jsem však, že vznešená rovnováha veličenského jejího zjevu vůčihledě mizí — přijal jsem pozvání na odpoledne k malému zahradnímu dýchánku a vzdálil jsem se.

Octnuv se na terase, ohlednul jsem se mimovolně ještě jednou nazad a zrak můj přeletl řadou pokojů hraničících se salonem. Kráčeje kolem nejzazší komnaty, zahledl jsem tam cosi podivného. Na černém klekátku spočívala tam štíhlá mladistvá postava a pjala bělostné ruce k ebenovému krucifixu, s něhož svítala bledá podoba Ukřižovaného. Opodál stála zase známá černá dáma a tlumila bílým šátkem hlasité lkání. Bezděky připadl mi tu na mysl dojímavý obraz posledních okamžiků hrdé královny Albionu — nemohl jsem však přemítati déle, u vchodu komnaty zjevila se Víla, a já, obávaje se, bych nebyl zpozorován, spěchal jsem kvapně po terase dolů. Za malou chvíli nalézal jsem se opětně již v hôtelu.

V hlavě mé vířil znova rej nových a nových dojmů, a byla-li tíseň, která mé nitro svírala, již před návštěvou rodiny plukovníkovy dosti mocnou, zdvojnásobila se, když jsem byl zase samoten v hotelu, a ulehala na mne značnou tíhou.

Kdo jest Melanie? V jakých svazcích stojí k rodině plukovníkově? Co značí její podivuhodné chování? Odkud ten trpitelský ráz v něžné líci její?

Pak snesly se myšlénky mé zase k půvabné postavě Vílině, oblétaly zvědavé čarovný její zjev a hledaly marně souvislosti mezi ní a vzdušnou bytostí Melaniinou.

Jako v temném pozadí míhala se v reji myšlének zádumčivá postava plukovníkova, brzy však vyneslo také ji snění na povrch a ozářilo ji jasnějším světlem. Paprsek snu snesl se zvolna i na nepovšimnutou dosud osobu pobočníkovu a unášel ji v samý střed romantického kruhu, opínajícího tichý plukovníkův dvorec.

Vzpomněl jsem opětně na stínovou hru, jíž mi odpolední mdloba včerejší pod úponkami révovými vykouzlila, plaché zjevy přibíraly znenáhla životní barvy — již myslil jsem, že uchvacuji zlatý konec zauzlené niti — v tom shasl paprsek snění a po myšlénkách mých rozhostila se čirá temnota…

Sešel jsem do zahrady. Usednuv na včerejší své místo počal jsem — ovšem že velmi roztržitě, čísti nepatrný místní časopis, který zanášel se v tu dobu právě hrůzyplnou událostí, sběhnuvší se před několika dny nedaleko ve štilfském sedle. Událost ta byla také skoro výlučným předmětem rozhovoru při okolních stolech, kde velmi živě rokováno o děsné vraždě, která v brzce na to stala se předmětem líčení před tribunalem několika soudních dvorů.

Většina společnosti vylučovala ovšem již tehdy náhodu, — nešťastný případ, jakýž není vzácností v alpských ledovcích, a přičítala truchlý skon Angličanky, jejíž děsně zohavená mrtvola nalezena byla v sněžných roklích štilfských, na vrub zločinné ruky provázejícího ji manžela — pravého to „Modrovousa“, jak kdosi ze společnosti případně podotknul.

Rozpředla se rozprávka o neštěstích, o zločinech a tajemných událostech všeho druhu; za chvíli podobala se celá společnost rozjařenému kongresu soudců a státních návladních, kde pronášeny nejsmělejší náhledy o soudnictví a nejpodivnější opravy trestního řádu.

Tu přišel k mému stolu mladý, hubený mužíček zapadlých, téměř pergamenových tváří, z nichž zářily z pod hrubých brejlí dvě pronikavě zelené oči, které ustavičně semo tamo těkaly. Oděn byl v ošumělý letní šat, hlavu měl pokrytu slaměným kloboukem, který zajisté již několik letních saison pod žhavým sluncem tyrolským prodělal, nohy vězely v ohromných botách loďkovitého tvaru. Mimoděk připomenula mi jeho postava celou řadu podobných stvůr, s nimiž shledal jsem se nedávno na půdě italské; pravzor cicerona stál přede mnou.

„Pán jest zajisté cizincem,“ počal lámanou němčinou; „kdybych směl nabídnouti skromných svých služeb, pokládal bych se za šťastna.“

Tanula mi na rtech odmítající odpověď, když tu cicerone pokračoval:

„Zahledl jsem vás, nemýlím-li se, včera odpoledne v chrámě a litoval jsem velice, že mi nebylo možno odstraniti se na chvíli ze sakristie“ — (dověděl jsem se zároveň, že je kostelníkem), „byl bych si dovolil upozorniti vás na některé znamenité náhrobky — než zdálo se mi také, že byla pozornost vaše přítomností tak velice zaujata, že by byla nerada věnovala chvilku zpráchnivělým vzpomínkám dávné minulosti. Nechtěl jsem vás vyrušiti, a po odchodu obou dám odešel jste tak kvapně, že jsem vás již více dostihnouti nemohl.“

Při posledních slovech jsem sebou mimovolně trhnul; drzost protřelého individua mne zarážela a zvláště protivným byl mi ten zelený, pevně na mne upřený zrak. Nicméně náhlé zabočení řeči ciceronovy k oblíbenému předmětu působilo na mne smířlivě; pošinul jsem tudíž židli blíže k němu a postaviv před něho nedotknutou ještě láhev vína, pravil jsem k němu:

„Děkuji vám za ochotu — nepotřebuji vašeho průvodu, vypravujte mi však něco ze zdejšího života.“

Nechtěl jsem přímo tázati se na dámy, o nichž se průvodčí zmínil, bylť bych jej učinil maně důvěrníkem svých citů, proto počal jsem z povzdálí, věda dobře, že z vlastního popudu k předmětu tomu se vrátí. Přátelský styk s rodinou plukovníkovou ukládal mi mimo to nejpřísnější zdrželivost. Kostelník přimhouřil šibalsky oči a pergamenovou jeho lící zahrál živěji strnulý tam stereotypní úsměv, když počal těmito slovy:

„Společenské poměry zdejší poskytují málo nového a zajímavého — nudil bych vás obšírnějším výkladem. Nejsem ostatně mluvkou z povolání jako italští moji kollegové. Myslím, že se vám lépe zavděčím, sdělím-li s vámi jistý příběh svého života; nebude snad tak dojímavým a pestrým, jako vzpomínky, které vyvolala štilfská událost v myslích přítomných, domnívám se však, že vám poskytne přece několik paprsků k osvětlení jediného obrázku zdejšího života, pro nějž jste včera tak zvláštní účastenství jevil.“

Důvěrný ton poznámky této se mne opětně poněkud nelibě dotknul — než zvědavost přemohla i tento odpor, proto odhodlal jsem se, že vyslechnu vypravování jeho bez dalších ohledů na nevlídnou osobnost. Měl jsem mimo to ještě dosti času před sebou; — dýchánek u plukovníků odbýval se až pozdě odpoledne, i nevěděl jsem, jak bych lépe strávil několik hodin před nastávající návštěvou.

„Je tomu asi třicet roků“ — vyprávěl průvodčí — „když meškal jsem ve Španělích jakožto sluha majora z P., nyní plukovníka zde, který byl tehda vojenským zástupcem při … ském vyslanectví v Madridu. Pán můj byl tehdáž velmi mlád a náležel jak vynikajícím svým postavením, tak i zvláštními osobními půvaby k předním hrdinům vznešeného světa madridského. Bylo právě v době karnevalu, když přibyli jsme do starodávného sídelního města nejkatoličtějších králů; hlučná zábava stíhala zábavu, řada dvorních plesů nebrala konce a mladý major tonul ve víru rozkoše, pije plným douškem z šumné číše slastného života. Měl jsem častokrát příležitost pozorovati z daleka pestrý rej, který otáčel mladého vojína, a pohlížel jsem s rozkoší na ztepilou jeho postavu, jak lehce vznáší se po boku hrdých seňor, nořících důvěrně zářivé zraky v usměvavé rysy mužně krásného jeho obličeje.

Jedenkráte vrátil se major z dvorního plesu neobyčejně rozčilen, a od té doby pozoroval jsem v celém jeho chování podivuhodnou změnu. Dříve rozmarně, ba mnohdy divoce vesel, kloníval teď zasmušile hlavu, míjel nápadně hlučné společnosti soudruhů a vyjížděl vždy pod večer zcela sám koňmo za brány města.

Jedenkráte usmyslil jsem si, že jej budu potaji stopovati. Byl nevlídný, mlhavý podvečer. Sivé kotouče mlhy věsily se na prořidlé koruny akacií, lemujících okraj blátivé silnice, na níž zazníval z dálí stlumený dusot koně majorova, doléhaje mi k sluchu jako temné vzlykání. Kráčel jsem za jednotvárným zvukem, až octnul jsem se náhle na rozcestí, kde odbočovala silnice ve dvě široké polní stezky vedoucí ku známým villegiaturám, které v dobu tu pohříženy byly ještě v mrtvý spánek rušený jen časem teskným skřípáním větrných korouhviček — jedinou to známkou života v hluché tišině.

Bylo mi jaksi nevolno — pověrčivost, bující na klassické půdě španělské, opředla také mne kouzelnou sítí, jakmile octnul jsem se na opuštěném rozcestí; byl jsem již na váhách, nemám-li se raději vrátiti zpět do města, když mne tu vytrhlo z přemítání zaržání koně, jež zavznělo na konci polní stezky.

Zahalil jsem se těsněji v plášť a dal se v pravo; krok můj bořil se v promoklou blátivou půdu a za nastalého náhlého soumraku nerozeznával jsem již více předmětů okolních. — Zdálo se mi, že jsem nadobro ztracen, že utonu jako osamělý poutník zaveden bludičkou v bezedné bařiny. Domněnka ta nabývala podstaty, když zároveň prosvitla šedivou clonou mlhy blýskavá rudá světélka. — Odhodlán již na vše kráčel jsem dále za matnou září a znenáhla octnul jsem se v hustém loubí vysokých korkových dubů, jež obklopovalo starý maurický pavilon.

Přistoupil jsem blíže k pavilonu; skulinou vetché okenice dralo se pronikavé světlo — bludička, jež mne sem zavedla. Příležitost byla příliš lákavou, než abych jí nepoužil; vystoupil jsem na vyčnívající římsu pavilonu a přiložil oko ku skulině.

Uzřel jsem rozlehlou komnatu, vyzdobenou přepychem báječné nádhery. Těžké gobelíny pokrývaly jednu část stěn obrážejíce se v hladinách benátských zrcadel, kde obrázkové jich tkanivo splývalo v jedinou fantastickou arabesku. Druhou část vykládaných stěn zdobily obrazy v těžkých zlacených rámcích — podlaha kryta byla vzácnými indickými koberci pestrých barev, a opodál na římse krbu, v němž praskal veselý oheň, stály vedle skvostných etrurských vás mramorové sošky. Komnatu osvětlovala jediná alabastrová lampa visící na zlatých řetízcích s vysokého stropu, který pokryt byl polovypuklými sádrovými zdobami.

Byl jsem prvním pohledem tak zmámen, že nerozeznával jsem bližších obrysů; teprve když se oko poněkud ustálilo, shledal jsem, že tkanivo gobelínů zobrazuje jednotlivé výjevy biblické; ze zlatých rámců hleděly na mne přísné tváře mnišské a z alabastrových sošek bledé, dojemné líce svatých — v pozadí pak komnaty rýsovaly se temné tvary velikého černého kříže, na němž rozepjata byla postava Spasitelova se zářící zlatou korunou.

Trnul jsem překvapením.

Další mé pozorování přetrhlo náhle lehýnké zavrznutí dveří, jimiž vešla do komnaty ztepilá postava dámy.

Černé atlasové roucho, přepásané v bocích bílou hedvábnou šňůrou, přiléhalo těsně k lepým tvarům těla, že zdála se býti spíše sochou, jíž zabušilo srdce divokou touhou po životě, když svezlo se dláto mistrovo naposledy po úbělových jejích ňadrech a žhavý polibek zaplanul na zimném mramorovém čele. —

„Odpusťte mi poetický tento blábol“ — vyrušil se cicerone sám z vypravování — „ale vdova Velasquezová, již poznal jsem ihned v dámě vcházející do komnaty, byla tak krásnou, že vzpomínka na vábný její zjev dodnes prosaickou mou duši mocně uchvacuje.“

Pak pokračoval dále, oddychnuv si z hluboka:

„Dáma kráčela přímo ku kříži, umístěnému v rohu komnaty, poklekla na jeho úpatí a jala se ovíjeti háv zlatých kadeří, splývajících bujným proudem po šíji, kolem nohou Spasitelových. Při tom upírala jiskřící zraky s takou vroucností ku zbědovanému obličeji Ukřižovaného a vzpínala k němu ruce s takou něhou, že připomínala celým zjevem kající ženu biblickou. Pak zastínily dlouhé brvy zářivé oko — jediný vášnivý blesk vznesl se ještě ku kříži, na to vyřinula se z temné řasy bohatá slza, kanouc po hebkých lících, odkudž svezla se do šňůry perlí na úbělovém hrdle.

Z úst vydraly se prudké steny, okamžik na to — nevím, zdaž uhasínala to alabastrová lampa, či zrak můj stálým napjetím náhle se zakalil — zdálo se mi, že zesinaly příšerně bledé líce, křečovité škubání svalů zhyzdilo krásné rysy obličeje, v zápětí dolehl mi k sluchu temný, kobercem dušený pád… Dáma ležela ve mdlobách na úpatí kříže.

Tu otevřely se poznovu dvéře komnaty — na prahu zjevila se mladistvá dívčina, pohlížejíc ustrašeně na děsný výjev — nežli však mohla přispěti ku pomoci, vzpamatovala se již dáma a vzchopivši se náhle velela přísně.

‚Co zde chceš?! Odejdi!‘

‚Major z P. právě přibyl a očekává mou velitelku v saloně zimního dvorce,‘ odtušila dívčina celá se ještě třesouc.

‚Přijdu ihned,‘ zněla lahodnější již odpověď.

V zápětí na to byla komnata úplně pusta.

Rozechvěn rozčilujícím pohledem sestoupil jsem opatrně z římsy. Znal jsem Velasquezovou dle pověsti jakožto dámu neobyčejně výstřední, nenadál jsem se však, že popřeje mi náhoda zahlednouti boudoir přední madridské krásky v tak chmurném přísvitu. —

Chvěl jsem se ještě dojmem, když octnul jsem se opět ve vlhké trávě dubové aleje; měsíc vyhledl právě na chvíli z roztrhaných oblaků a osvítil tmavé pozadí věkovitých stromů. Před zraky vynořily se mi jako vzdušný přelud obrysy villy, ozářené plným leskem měsíce, jenž počal klásti dlouhé stíny po pustém sloupoví opínajícím průčelí hlavní budovy, k níž přiléhal zasmušilý maurický pavilon.

Shledal jsem, že jest villa opuštěna — toliko na pravém křídle bylo několik oken osvětleno. Došed na konec aleje, uzřel jsem koně majorova uvázaného na omšelém kmeni, schyloval teskně táhlou šíji k zemi a škubal sporou travinu.

Teprve pozdě v noci navrátil jsem se bez úrazu domů; major přiklusal až časně z rána.

Za nedlouho po tomto příběhu počaly v kruzích vznešené společnosti madridské kolovati pověsti, že krásná vdovička Velasquezová, majitelka rozsáhlých statků v Andalusii, odhodlala se podati ruku švarnému majoru z P.

Zpráva ta byla tím zajímavější, čím všeobecněji byla známa výstřední povaha Velasquezové; z tmavých zraků seňor sršely pod rouškou útrpnosti s příštím osudem majorovým blesky divoké žárlivosti; bylť major, jak jsem již zprvu podotknul, lvem salonů madridských, a zvěsť o jeho zasnoubení zlomila mnoho nadějných kvítků pučících v srdcích vzpurných krasavic.

Ve mně vyvolala zpráva ta živou upomínku na večer strávený u zdi maurického pavilonu, nezmínil jsem se ani slovem o tajemství; jehož prozrazení mně ostatně také služební můj poměr k majorovi zabraňoval.

Ku konci masopustu slavena svatba a hned na to odjeli jsme na statky Velasquezové do čarovné Andalusie. Major vzdal se svého postavení u …ského vyslanectva, ponechal mne však i na dále ve svých službách.

Novomanželé žili zprvu velmi šťastně a spokojeně, ani mráček nekalil jim obzor žití, jenž rozpínal se nad nimi jako tmavomodrý lazur věčné usměvavé oblohy andalusské. Tu však pojednou počalo se z neznámých mi příčin chmuřiti čelo majorovo, slunný klid, v němž kolébala se mysl jeho v prvních okamžicích štěstí, ustupoval bouřlivému nepokoji, těkával po komnatách jako u vytržení, pak dával si osedlati koně a bloudíval zase pozdě do noci po okolí, co zatím krásná seňora v pustých síních plakávala.

Tušil jsem z dálí příčinu náhlé změny, nenadál jsem se však, že mi náhoda popřeje opětného pohledu v tajemství našeho panstva.

Kráčel jsem jednou pozdě v noci úzkou chodbou, vedoucí ku komnatám majorovým. Dvéře ložnice nebyly dobře přivřeny a tak mohl jsem snadno pozorovati, co se uvnitř děje. Major seděl v hedvábném křesle a opíral zadumanou hlavu o mahagonový stolek. Před ním stála v bílém řasnatém rouchu, jako zjev ze stříbrné mlhy utkaný, vznešená postava panina, upírajíc naň zářivé oko s tak prosebným výrazem, že mně při pohledu na ni téměř vlhly zraky.

Major sebou prudce pohnul, pozdvihl hlavu a zvolal:

‚Vaše chování, madame, mne naplňuje opravdu již vážnými obavami. K čemu to věčné tajemnůstkářství, jaký význam a účel, rcete mi, mají pravidelné ty dochůzky do osamělého zahradního pavilonu, kterýž dala jste při našem příchodu tak tajemně upraviti? Jsem věru valně znepokojen a lituji slabé oné chvíle, kdy jsem vám přislíbil, že šetřiti budu všech vašich libůstek, jež začínají mi nabývati rázu povážlivého.‘

Neodvětila ani slovem, přistoupila toliko blíže ku křeslu a jala se vášnivě objímati majora, jenž ji něžně od sebe odstrkoval.

Pak vrhla se mu k nohám a vzlykala úpěnlivě:

‚Probůh, nepátrejte dále, neodhrnujte roušku, jejíž odhalení oběma nám bylo by osudným. Vždyť jste mi to před sňatkem tak svatě byl přislíbil. Ó, jsem tak již velmi, velmi nešťastná…‘

Další rozhovor utlumilo polohlasité štkání. Rozčilen dojmem opustil jsem chvatně chodbu.

Připadalo mi vše jako dětská báj vypravující o vlnité řadě zakletých komnat, z nichž poslední ukrývala v sobě osudné tajemství. Majorová zdála se mi býti čarodějkou, která bránila princi pohlednouti v kouzelné to pološero komnaty. Zda uposlechne její výstrahy?

Po výstupu tom byl major na pohled poněkud klidnějším, tvář jeho počala se zase vyjasňovati, a zdálo se, že zavládne na zámku dávný slunný rozmar.

Nemohu si dodnes vysvětliti, jaká prudká touha hnala mne tehdy k tomu, bych sám roztrhal kouzelné sítě nedorozumění; domníval jsem se, že posloužím zájmu obou.

Tušil jsem dobře, že by major pouhým sdělením toho, co zažil jsem před maurickým pavilonem kdysi v pozdní noční chvíli, se nespokojil, ba snad ani slovům mým neuvěřil. Proto usmyslil jsem si, že donutím ho jinak ku zrušení slibu, jejž učinil své paní, že nebude pátrati po účelu tajných jejích dochůzek do pavilonu.

Dal jsem napsati lístek toho obsahu:

‚Mějte se na pozoru, paní vaše vás klame; v zahradním pavilonu odbývají se každého pátku pastýřská dostaveníčka… Je v celém okolí známo, že švarný abbé z N. již za života Velasquezova…

Však dosti na tom, opětuji jen, mějte se na pozoru!‘

Lístek ten pohodil jsem jednou z rána u sedátka v osamělém loubí parku, kam v tu dobu mimo majora nikdo nepřicházel. Vstával totiž velmi časně a studovával tam vždy starodávná válečnická díla, v nichž nalézal dosud ještě zvláštní obliby. Pozoroval jsem ukryt za hustým jasmínovým keřem, jaký účinek bude míti několik slov mnou maně na papír vržených.

Co se týče abbého z N., jehož jsem vpletl v sítě své intriky, byl osobností majorovi velmi dobře známou. Navštěvovalť častěji jeho salon a vynikal jak vzácnou duchaplností, tak i uhlazeným zevnějškem, přizpůsobeným zjevu svých předchůdců z blahých dob francouzského ‚vladařství‘. Použil jsem zúmyslně této osoby, bych cíle svého snáze dosáhl, vědělt jsem, že žárlivost jeho dovede vzbuditi toliko osobnost zajímavá a nevšední.

Major vkročil do loubí a zdvihl skutečně na zemi pohozený lístek. Z počátku zdráhal se jej otevříti, vida však úplně neznámý rukopis, neodolal zvědavosti.

Sotva že přečetl několik řádek, zbledl a klesl na sedátko. Oči se mu divoce koulely, ruka stiskala křečovitě osudný lístek, jenž octl se v okamžiku roztrhán na tisíc kousků v písku.

‚Bylo by tedy přece pravda to, nač neodvážil jsem se pomysliti ani v době nejvyššího rozčilení, v němž zmítá se má duše od onoho okamžiku, kdy zahledl jsem Melanii vyjíti poprvé z pavilonu?… To znamenaly tedy ty slzavé, prosebné vaše zraky, madame?‘

Major chodil v prudkém pohnutí chvíli ještě semo tamo, pak odešel přímo do zámku.

Obával jsem se možných následků známé jeho prudkosti a litoval jsem již upřímně kroku, k němuž zavedlo mne nevčasné vnitřní hnutí. Upokojil jsem se teprve po polední, když uzřel jsem oba manžely sestupovati po širokých schodech zámeckých do verandy, kde ve stínu oleandru připraven pro ně pod plátěným stanem stůl s chladivými nápoji a svěžím jižním ovocem.

Podivil jsem se veselému výrazu pánových lící, netuše, že se dovede tak znamenitě přetvářeti; při bližším popatření zdálo se mi však přece, že oheň, jejž mu veselý rozmar na tvář vykouzlil, šlehá spíše z výhně divoké vášně, než z nitra ovanutého jarním dechem lásky.

Přiblížil se večer. Soumrak obestřel mlžným závojem husté křoví parku a jen bílé stezičky prosvítaly ještě černými skupinami granátových a oranžových hájů, které byly právě osypány nejbujnějším květem.

Tu zašustěl jemným pískem poboční stezky, vedoucí ku zdi zahradní, lehýnký krok; tmavá postava brala se přímo k odlehlému pavilonu a došedši ho zmizela v nízkých jeho dvířkách. Pak nastalo zase úplné ticho, přerývané jen tlukotem slavíků hnízdících po stech v jasmínovém loubí.

Náhle zavzněl u vchodu zahrady strašlivý výkřik, jemuž v zápětí následovaly dvě střelné rány. Nastal děsný zmatek, rázem osvícena okna dřímajícího zámku, služebnictvo sbíhalo se ze všad na nádvoří a spěchalo v ustrašeném hloučku ku vchodu zahradnímu, kde nalezen pod zelenou mříží abbé z N. s prostřelenou hrudí, z níž řinul se ještě teplý proud krve do vlhké trávy.

Opodál ležela vypálená bambitka.

Umírající pohnul sebou, jakoby se chtěl násilím ještě vzchopiti ze země, rty jeho zašeptaly několik nesrozumitelných slov, pak se zase pevně zavřely. Skonal.

Mezi tím, co odnášeli mrtvolu abbého do vnitř zániku, pospíchal jsem k pavilonu. Nalezl jsem dvířka dokořán otevřena, i mohl jsem bez závady vejíti dovnitř.

Zahledl jsem tutéž komnatu a v ní dojímavé divadlo. Na úpatí kříže ležela ve mdlobách dáma oděná černým atlasovým rouchem, přepásaným jako prve bílou hedvábnou šňůrou.

Zlatý háv vlasů rozplýval se bujným proudem po šíji a clonil z části idealně krásné rysy obličeje zohyzděné křečovitým škubáním svalů…

U nohou jejích klečel major, drže v pravé ruce bambitku. Obličej jeho byl zsinalý, rty se prudce chvěly. Volal úpěnlivě o pomoc, mumlaje k sobě:

‚Šílená!… a já ji podezříval. Ubohý abbé…‘

Nebudu více líčiti další události. Vysvětlím vám několika slovy celý průběh neštěstí.

Major zmítán divou žárlivostí procházel se s večera parkem a zahledl paní svou kráčející jako obyčejně k pavilonu.

Již již chtěl spěchati za ní, když tu uzřel blížiti se ku dveřím parku — abbého z N… Nešťastná náhoda vedla tehda jeho kroky k zámku. Tak aspoň vykládám si já osudnou shodu událostí… Major uzřev jej byl bez sebe. Divokou vášní zaslepen vrhl se naň a zapomenuv všech ohledů, mrštil jím ku mříži zahradní.

‚Ani krok dále, bídníče, leda přes moji mrtvolu,‘ zvolal. Při tom pozdvihl jízdecký bičík a šlehl jím abbého tak prudce do tváře, že mu krůpěj krve vystřikla.

V abbém vzkypěla jižní krev, smrtelná urážka, již vrhl mu major tak netušeně v líc, zbavila jej chladné rozvahy; vyrval se násilím pěsti odpůrcově a zasípal téměř:

‚Urážku tu zaplatíte mi, pane, svou krví!‘

‚Stojím k službám,‘ odvětil major a tisknul již bambitku v ruku rozlíceného soka.

Ještě téhož dne zvěděl major, že stal se abbé obětí neblahého nedorozumění.

Zjev Melanie pohřížené v šíleném vytržení pod ebenovým křížem poučil ho, že zcela jiná příčina poutala snad nešťastnou jeho paní k zasmušilým stěnám pavilonu. Starý sluha Pedro odhalil mu roušku tajemství docela.

V rodině choti majorovy bylo šílenství, jmenovitě blouznění náboženské, dědičným. Pocházelo z dob, kdy jeden z předků slavné druhdy rodiny Velasquezů, velkoinkvisitor svaté římské říše, dal vlastní neteř, jež přilnula láskou k mladému, do pyrenejských hor zbloudivšímu Hugenotu, jako kacířku upálit. Zážeh plamenů hrůzného autodafé zpražil pološílený mozek velkoinkvisitora nadobro, strašná upomínka na událost tuto uchovala se v rodině do dnes v podobě dědičné choroby, jíž bývaly schváceny obyčejně nejněžnější její bytosti — ženy krásou svou po celém španělském světě proslulé.

Jsou podobny vesměs lepým, něžným svým zjevem ovoci z břehů Mrtvého moře, jehož čarovná, duhovými barvami hrající slupka kryje v sobě spoustu prachu a popela.

Po těchto událostech stával se pobyt náš v Andalusii každým okamžikem trudnějším. Zvláště pro mne jala se nabývati španělská půda rázu vždy odpornějšího; výčitky svědomí hnětly mne nade všecko pomyšlení, nedopřávajíce mi klidného spánku; obraz porušeného štěstí vznášel se přede mnou v příšerných obrysech a mísil se v každičkou mou představu; na víčka má ukládala se tíha zimničného snění a do duše smutkem obestřené vkrádal se jediný jen pronikavý paprsek zlého svědomí. Probděl jsem mnoho nocí, konečně stalo se mi břímě viny tak nesnesitelným, že jsem se odhodlal setřásti je s beder upřímným vyznáním. Svěřil jsem se majorovi se vším. Major mi sice nevčasné mé zakročení prominul, výsledek doznání toho byl však, že opustil jsem okamžitě dům majorův a od té doby sledoval jsem osudy rodiny jeho jen z povzdálí; známť je pouze z vypravování staré komorné, k níž poutalo mne druhdy věrné přátelství. Vylíčím vám ještě krátkými slovy jich průběh.

Po smutném výstupu v zámecké zahradě upadla majorová v těžkou chorobu a teprve po dlouhých měsících zotavila se tak dalece, že počala znenáhla opětně rozeznávati nevlídné své okolí. Vědomí, že tajemství její prozrazeno, činilo ji zprvu velice nešťastnou, později však zdálo se, že přispělo značně ku zlepšení duševního jejího stavu. Jisto jest, že veškeré tajemnůstkářství nadobro zmizelo, a když odhodlali se oba opustiti jeviště hrozné události, usadivše se v zámečku na samém svahu Pyrenejí uprostřed polodivého, ale nejvýše zajímavého lidu baskického, navrátil se k nim zase dávný klid a počali znova žíti idyllu, z níž znali teprve jen vábný počátek.

Uplynulo tak několik roků, pamětihodných jediným jen příběhem — narozením roztomilé dcerušky, nazvané po matce Melanii. Podivno bylo tehda všem, kdož nalézali se na blízku šťastné rodiny, že major nesdílel s ostatními, jmenovitě s blaženou matkou radostných pocitů — chmura, jakou ode dávna již nebylo zříti na jeho čele, stínila je opětně, byl mrzut, zádumčiv a nepřístupen jemnému hnutí; hledal jediné útěchy v pusté samotě.

Příčina majorovy zasmušilosti ležela ovšem na snadě. Vzpomněl si na neblahé sdělení Pedrovo a obával se, by nestihla také nebohé děcko kletba, která spočívala na hlavě matčině. Těžkomyslnost jeho měla však v zápětí následky mnohem vážnější, lítost nad náhlou změnou jeho povahy, nedostatek něhy, jakáž v podobných případech vyžadována bývá vášnivým srdcem ženy měrou vrchovatou — vše to hnětlo Melanii tak mocně, že choroba, jejíž smrtonosné símě spočívalo ode dávna v jejím nitru, propukla znova mocí neodolatelnou. Slabé, častými záchvaty v samých základech otřesené zdraví choré paní nevzdorovalo dlouho tvrdošíjné nemoci; nervová horečka odervala Melanii v květu mládí. Se stísněným srdcem pochoval ji major v chladné lůno země, a od okamžiku toho pojal takovou nechuť ku Španělsku, že odhodlal se opustiti je navždy. Odebral se s malou Melanií v průvodu jediné staré komorné nazpět do vlasti a vstoupil zde opětně do služeb vojenských, ponechav vychování nešťastného sirotka příbuzným, žijícím kdesi v jižních Čechách. Sám octnul se v Haliči, kde se, jak mi řečeno bylo, jako plukovník za nedlouho opětně zasnoubil se spanilou dcerou velkoobchodníka, jíž imponovala statná dosud postava vojenská… Co dálo se pak, nevím — pozoroval jsem však dnes, že vám není rodina plukovníkova ni neznámou ni lhostejnou, doufám, že tam nalezl byste, čeho si dále přejete…“

* * *

Průvodčí skončil, zelený jeho zrak tkvěl na rysech mého obličeje opětně tak upřeně a skoro tak drze, že musil jsem mimovolně odvrátiti tvář.

Zaplativ řad, vtisknul jsem na odchodu ze zahrady neunavnému vypravovateli bankovku do ruky, kterou on však s posuňkem uražené samolibosti zamítl. Podivný člověk. Od té doby nesháněl jsem se již více po jeho výkladech a pitvorná jeho postava také nenamanula se mi již více v cestu po celý následující pobyt v Bolzanu.

Nesnadno by mi bylo vyvolávati znova z duše dojmy, jakých ve mně zůstavilo podivné vypravování průvodčího. Zdálo se mi, že klíč k záhadám, jež naskýtaly se mi hned při prvním kroku na půdu bolzanskou, již nalezen — nicméně pochybnost a nedůvěra ve smyšlénku — zač považoval jsem vypravování průvodčího, vzdalovaly mne opětně od pravé cesty poznání.

Těmi a podobnými myšlénkami zcela zaměstnán, odebral jsem se nahoru do své jizby, bych se upravil k nastávající návštěvě u plukovníka, kamž mne poutal nyní nový mocný zájem, živé účastenství s tragickým zjevem Melanie a hrdou kráskou Vílou, jakož vůbec se všemi postavami malého románu. — —

Bylo již pozdní odpoledne, když octnul jsem se ve dvorci.

Společnost nalézala se v zahradě pod obrovskými lipami, otáčejícími hustou alejí zadní křídlo domu, a zdálo se, že vybočila právě z nejlepšího proudu zábavy. Několik starších dám sedělo dosud u stolu přetíženého skvostnými porculánovými příbory a celými kupami jemného ovoce; pánové, většinou důstojníci různých hodností, bavili se hrou v taroky při malých zelených stolcích.

V hloučku rozeznal jsem z daleka již vábný zjev Vílin a vzdušnou postavu Melaniinu, nescházel zde také uhlazený pobočník a zasmušilá stará komorná; skupení doplňovalo několik neznámých mi, celkem ale bezvýznamných dámských tváří.

Víla se odtrhla nejprve od ostatní společnosti a kvapila přímo ke mně:

„Jak jste zlý, že jste nás dovedl tak dlouho zanedbati. Luk mé odpolední zvědavosti je napjat už nejvyšší měrou — nastane vám velmi nesnadný úkol, vyhověti veškerým požadavkům. Ovšem není luk v rukou dámských tak velice nebezpečnou zbraní.“

Nedovedl jsem si vysvětliti záhadná slova, jež se vyřinula ze švarných úst, a stará teta Amalie, o níž jsme dopoledne s Vílou hovořili, připadla mi jen mimochodem na mysl, přemítající o symbolice tajeplných výrazů Víliných, jež nebyly přece ničím jiným, než pouhou lesklou frásí, jakých na tisíce vyplyne v průběhu dne ze rtů chladné koketky. —

Nevím ani sám, co jsem odvětil, z rozpaků vytrhl mne plukovník, zavěsiv se mi na rámě a počav mi vyprávěti srdečným tonem některé upomínky ze vzdáleného domova.

Znenáhla jsme se přiblížili k ostatní společnosti. Nastal okamžik vzájemného seznání se; na konec octnul jsem se v nebezpečí, jehož dosah jsem ani z daleka netušil, v těsné totiž blízkosti starého hraběte z …feldů, bratra ministra vojenství sousedního jistého státu.

Hrabě byl vášnivým ctitelem nauk národohospodářských, vášeň, s jakouž rozséval kolem sebe zlaté zrno zásad zajímavé této vědy, byla přímo úžasná, žel, že nacházel vždy jako biblický rozsévač kolem sebe půdu neúrodnou, nevděčnou. Vysvětluji si tím nyní radostné jiskření oka, jež provázelo jeho rozhovor se mnou, sledovalť jsem jako dobře vychovaný člověk řeč jeho se zdánlivou upjatostí a s častými pokyvy souhlasu. Dobrý plukovník vytrhl mne opětně, nabízeje mi partii whistu, jehož byl také hrabě vášnivým milovníkem. Nezahlédnuv mezi společností paní domu, jíž byl jsem dosud v přední řadě povinen pozorností, usedl jsem ku hracímu stolku.

Démon hry opředl mne v krátce tak, že zapomněl jsem zcela na nejbližší okolí, nepozoruje ani, že zbýváme skorem samojediní v zahradě. Štěstí mi však i přes to nepřálo; několik nešťastných pokusů připravilo mne o celou hotovost, na štěstí naskytl se ještě opožděný host, jenž mne doplnil v terně. Předstíraje náhlou mdlobu opustil jsem hru; napjetí hráčů bylo tak značné, že nikdo mého odchodu skoro ani nepozoroval.

Ubíral jsem se alejí přímo ku středu zahrady, doufaje, že omamující vůní jižních květů opojím okamžité rozčilení. Než jsem došel ještě na konec aleje, dolehl k mému sluchu jemný šelest, jenž se podobal ševelu listí v rozesněném houští. Kráčel jsem dále za melodickým ševelem, až jsem se octnul na konci aleje u samého rozhraní tenkovrchých cypřišů, v jichž tmavém klínu rýsovaly se bledé obrysy polozbořeného kiosku. Za hlavou šuměly mi v pozadí obrovské lípy; od temného splynulého zvuku toho odstínoval se jemně šplíchot vodometů, tryskajících v osamělých loubích. Zvláštní šelest, jejž jsem zprvu zaslechl, zanikl na okamžik v libé krásné noci; po chvíli zdálo se mi však, že jej slyším opětně v bezprostřední blízkosti. Bylo mi, jako bych bloudil zasněženou plání a slyšel snivý cinkot rolniček blížících se a pak opět v nekonečno se vzdalujících.

Octnul jsem se v úzkém polokruhu, jejž tvořily cypřiše kolem kiosku.

Měsíc proniknul právě třásněmi svislých větví a ukryv postavu mou v kuželovitý stín cypřišových korun, dopřál mi pohlednouti do vnitř zbořeniště, jehož veliké dvéře visely kosmo na porouchaných stěžejích. Uvnitř zahledl jsem dvě postavy ponořené v živý rozhovor.

Siné světlo měsíce opřádalo zlaté kadeře Víly, spočívající na klíně pobočníkově, bledé její líce plálo v magickém přísvitu zelenavých paprsků oslňujícím leskem.

I přes to nebyl jsem si v duši zúplna jist, zdali mne zrak neklame. — Různé dojmy celého dnešního dne a zvláštní kouzlo měsíční noci působily na mne tak opojně, že jsem klesal chvílemi v čarokruhy vidin, jež obestíraly sítí rozpálený můj mozek. Zahrada kolem mne měnila se kouzelným prutem snění v tajeplnou noční krajinu, ozářenou modravým jasem ohnivého souhvězdí jižního kříže; — náměsičné vpravdě snění mé dostoupilo vrchole: zřel jsem před sebou vyčnívati z klikatého stínu pralesa groteskní obrysy pagody, veliký měsíc pronikal zplna úponkovou guirlandou oken dovnitř chrámu, a paprsky jeho kmitaly po kobercích jako zlaté tropické mušky. Tu šlehnul celý proud jich do tmavého zákoutí, kde se tyčila vzhůru divokrásná postava dívčí. Dotknuta prvním paprskem dala se kněžka do šíleného tance, snědá ruka její tloukla vášnivě v chřestící tamburinu a křehké její nožky deptaly květnatý koberec rozestřený před dvacetirukým idólem, jehož démantové zraky sršely nocí jiskrami divoké vášně. Tu se vyronil z pozadí druhý zjev, za ním třetí, čtvrtý, pátý — a v okamžiku naplněna pagoda šumným chorovodem krásných tanečnic. Jich divý rej stával se stále vášnivějším, jiskry ze zraků idólu sršely jako kapky vodopádu — nastal divoký zmatený šum, kněžky vášnivě sobě rvaly ostrými nehty snědá, rozhalená ňadra, krev řinula se proudem po kyprých, svižných jejich údech. Znenáhla klesala jedna za druhou u mrtvém vysílení na tvrdou, mramorovou dlažbu — jen první z nich vytrvala ještě nad kupou umdlelých družek, držíc chřestící tamburinu vysoko nad hlavou. Pak klesla na znak na chladný podstavec příšerné dvacetiruké sochy. Hleděl jsem s úžasem v líce zdánlivě mrtvé kněžky — zřel jsem rysy tak známé — tak velice známé, zdáloť se mi, že pohlížím v bledé, neskonalým utrpením schvácené líce Melaniino.

Proč se mi jevily ve snu stále jen chorobné rysy její? Vždyť bezprostřední popud k horečnému snu zavdal pohled v nitru kiosku, kde spočívala v sladkém rozčilení Víla? Proč vykouzlil mně sen omamujícím dechem vášně sálající její postavu — proč nevynořily se mi z rozbouřených vln obraznosti, jako z pěnivého víru její Afroditiny tvary?

Myšlénky tyto zaměstnávaly mne při prvním procitnutí, k němuž přispěl zvláštní šelestivý zvuk, ozývající se těsně za mnou tak, jakoby si někdo klestil cestu nízkým plotem, lemujícím dokola cypřišový polokruh. Myslil jsem zprvu, že to opozděné ptáče, jež se vrací ku svým do teplého hnízda, a nedbal jsem hrubě rušivého zvuku, zapřádaje se dále v opojné snění. Tu ucítil jsem lehké spočinutí ruky na svém rameni, a když jsem se ohledl, utkvěl zrak můj na bledé tváři Melanie, která se vynořila přede mnou tak náhle, jako báječný, ze stříbrné mlhy utkaný zjev v tmavém pozadí cypřišů.

Vše dálo se tak rychle, že jsem nezískal ani času, bych soustředil znova rozbité myšlénky; pohlížel jsem v úžasu do krásných tváří, jež plály nezvyklým žárem. Celá postava její zachvívala se jako z měsíčních paprsků upředený květ lotosový, dlouhý rozpuštěný vlas poletoval kolem hlavy, již zdobil fantastický věnec z bílých růží.

Ustoupil jsem mimoděk o krok do zadu; dusná tíha sevřela mi hrdlo, tělem lomcovalo mrazivé chvění.

„Ó zůstaň při mně, neprchej! — — Již celé dni bloudím písčitou stepí,“ volala, „již usychá zdroj mých slzí, a cíl přece ještě tak daleký — tak nevýslovně daleký — Ó provoď mne tam do chladivého stínu, kde pod vějířem palmy spočívá On, ponořen v hluboké dumy — ó spěš, než vyschne úplně pramen slzí, jimiž smáčeti musím nohy Jeho, než vítr rozcuchá vlas, jímž stírati chci žhavý proud slzí, než vyprahne ret, který líbati má dobrotivou jeho ruku…

Ó anděle strážný — poznávám tě, toť líce, které se zjevilo Agaře v hluchých písčinách, toť ona paže, která vedla Tobiáše proudy divé řeky, toť ono rámě, jež spouštělo hořký kalich do tmavého stínu oliv v Getsemane —“

Než ještě jsem se probral z překvapení, přemkla se již Melanie přes hustý plot a ovinula mne oběma rukama. Vzpomínka na nedávný luzný a zároveň nevýslovně děsný sen, spojená se skutečnou přítomností předmětu jeho, zmámila mne tak, že nejsa sebe vědom, sním-li nebo bdím, mimoděk jsem opětoval vášnivé objetí. Chopiv Melanii v náruč, cítil jsem horký její dech, jak vane mi v rozechvělé líce, slyšel jsem zmatený ševel jejích rtů, jak šepce mi v ucho podivné báje. — — Přitiskl jsem ji těsně k ňadrům a líbal vášnivě koralové její rty…

Ústa má těkala po bledé její tváři, dotýkala se jejího čela, až utkvěla ve vonném vlasu, kde se potkala s vlhkým květem bílých růží jako s ústy chladné mrtvoly. — A zatím se tulilo ke mně krásné tělo — tlukot srdce ozýval se na mých ňadrech — zrak můj se vpíjel v krásné rysy bledé tváře a hledal tam jiskru života. — Marně! Pohlížeje v oko její, mněl jsem, že zírám v hlubokou propasť, kde se kmitá jen uhasínající bludička. Bylo mi jako magnetiserovi hledícímu v rozšířenou zřítelnici věštky, jež ve snu bez účastenství zírá upřeně v čirou prázdnotu, odpovídajíc odměřeně na každou sebe podivnější otázku. — Bezvládí její netrvalo však dlouho, náhle se vzchopila z mého objetí a počala pronikavým, daleko se rozléhajícím hlasem:

„Aj, viz tam — — již svítí nám hvězda východní. — Skloň se před velebnou Jeho postavou, anděle boží! — Viz, jak mu palma cloní vějířem rozžhavené líce! — Jen vzhledni blíže v čarovné to loubí, jak útulně se snoubí tam tmavý list smrkový se vzdušným vrcholkem palmy. — — Nezříš pod vetchou pažbou cisterny spanilou, božskou Jeho tvář? — — Ó hledni jen! — viz, jak schyluje k ní nebeská svá líce, jak žehná ji, jak odpouští jí — děsné příšeře, jak líbá horoucím rtem — hříšnici ze Samaří! — —“

Zřítelnice Melaniina rozšířila se nepřirozenou měrou — — sledoval jsem směr jejího zraku — zavedl mne přímo do kiosku, kde právě skláněl pobočník mladistvé líce k polibku na rozhalenou labutí šíji plukovníkové.

Tu vzplála náhle celá zahrada rudou září, jakoby oranžovým ohněm zažehnuty kmitaly se věkovité lípy v oparu nočních mlh; ustrašený houfec holubů vyletl ze zdobných svých stánků a poletoval s pronikavým skřekem po zahradě; — znenáhla počalo se vše kolem probouzeti, bylo slyšeti z daleka pronikavé, úpěnlivé hlasy, těžký skřípot vrat, temné dunění povozů, ryk a šum na všech stranách. —

Vytřeštěným zrakem rozhlížel jsem se kolem sebe. Melanie stála dosud vztyčena jako ztrnulá žena Lotova — bez hnutí, beze slova — — Tu zalomcovala jí opětně děsná vidina:

„Aj, viz již nebe otevřené! — — Zlatá záře lesklých jeho komnat rozlévá se kolem. — Pohledni, jak trůní tam na výsosti u svrchované slávě po boku velebného Jehovy. — Zuj přece obuv se hříšných nohou. Běda! On hledí přece milostivým zrakem. Z trnité koruny Jeho šlehají divoké blesky. Oh! — již zasáhl jeden z nich ubohé srdce mé.“

Oharek zapadl v cipřišové loubí a shasl temným sykotem ve vlhkých, noční rosou prosycených větvích.

Melanie klesla beze smyslu k zemi.

Zatím se zdvihly dva plaché stíny z polozbořeného kiosku a spěly přímo k zahradní zdi, jež těsně přiléhala k východišti rudého žáru.

Hořel sousední dvorec.

Po malé chvilce přibyl k nám hlouček společnosti, jenž se dotud bavil hrou v karty pod lípovou alejí.

Galantní dva kavalíři odloučili se ihned od plukovníka, jakmile uzřeli na zdi paní domu, opřenou o rámě pobočníkovo.

Plukovník zůstal sám se mnou a s Melanií. Vrhnul se vášnivě do vlhké trávy, kde odpočívala ubohá ta bytost, líbal ji v sinou, studenou tvář — volal ji nejněžnějšími jmény — marno — nevzbudila se. —

Pojal ji v náruč a odnášel ji tmavou nocí domů. —

Překonán dojmem spěchal jsem ze zahrady, na zpáteční cestě zabloudil jsem do postranní aleje. Tu zaslechl jsem následující rozhovor:

„Lnula bych ještě k němu, ba dovedla bych jej ještě milovati — kdyby nebylo té příšerné španělské episody v jeho životě. To otravuje mi život…“

„A ani vábný zjev Melanie vás, milostivá, nesmíří? —“

„Kdybych nebyla tak velice přesvědčena o vaší oddanosti,“ odvětila milostivá s majestátním klidem, „domnívala bych se, že neprozřetelné — při nejmenším — to slovo postačilo by…“

Jedinou odpovědí na podivná tato slova byl jemný šelest, jakoby se ruka dotýkala třaslavého hedvábí či ret retu.

O polednách druhého dne navštívil mne plukovník. Děkoval mi především srdečnými slovy za účastenství, jež jsem projevil včera choré Melanii.

„Ubohé děcko,“ dodal, „trpí občasnými vidinami, jež již ducha jejího uchvátily tak, že není žádné naděje na uzdravení. Osudné dědictví!…“

Posléz pronešeným slovům porozuměl jsem teprve po chvilce, zaslechnuv z úst jeho s malými změnami skoro totéž, co mi včera vyprávěl kostelník. Přesvědčil jsem se, že nebylo vypravování to pouhým výmyslem, a chvěl jsem se poznav, že stojím tváří v tvář před hlavní jeho osobou.

„Jedinou útěchu v celém svém životě,“ končil plukovník, „nalézám ještě po boku druhé své choti, drahé, milované Víly, jejíž upřímná, věrná láska klade se vždy jako dlouhý stín večerní na odkvetlý sad mého srdce.“

Neodvětil jsem na to ničeho, když jsem však při odchodu stiskl ruku plukovníkovu, plížilo se mi cosi jako lítost rozervaným nitrem.

* * *

Po několika letech přibyl jsem opět do Bolzana. Tentokráte jel jsem však za určitým cílem: hodlalť jsem navštíviti nemocnou matku, jež trávila smutné dni léčení v nedalekém Meranu.

Sestoupiv z vagonu kráčel jsem kolem bývalého domu plukovníkova; okenice byly těsně přimčeny, vrata domovní uzavřena, toliko réva vzpínala se po zdech dávnou bujarou silou a ovíjela je hustou mříží.

Bylo patrno, že je dvorec opuštěn, že obyvatelé jeho meškají mimo něj, zapomínajíce na útulné jeho stěny, z nichž mi kdysi dýchala zvláštní poesie vstříc.

K večeru dojeli jsme do Meranu za úplného již soumraku. Kráčel jsem při matné záři nárožních svítilen k ville „u kamenné stezky“, kde přebývala moje matka.

Nedočkav kvapil jsem po širokých schodech villy do prvního patra a po lehkém zaklepání otevřel jsem dvéře. Zůstal jsem překvapen státi na prahu… Zarazilo mne skupení osob, jež stálo kolem lože zastíněného modrým baldachýnem. Myslil jsem zprvu, že se mýlím zbloudiv snad o poschodí výše; když tu vyšla mi vstříc matka — či spíše stín její — a objavši mne vřele, položila beze slova prst k ústům, velíc mi mlčení.

Po špičkách ubíral jsem se k záhadnému loži a přidružil se k tmavému skupení osob, jež je obklopovalo.

Temný žár hromnice zaplanul tu jasněji a osvítil zsinalé, smrtným zápasem rozervané líce — Melaniino.

Pohledl jsem naposledy v hluboké její oko, sledoval upjatě směr jeho a zachvěl jsem se mimoděk zpozorovav, že upřeno je pevně, bez pohnutí v tu stranu, kde stál pobočník po straně krásné, hlubokým smutečním rouchem oděné dámy, v níž jsem seznal na první pohled — Vílu.

Z oka Melaniina vyšlehla poslední jiskra, poslední výčitka zachvěla se ve smaragdových uhasínajících jeho zřítelnicích — pak zhasla navždy.

Vše stálo kolem pohříženo v němém, bezruchém bolu, i Víla přitiskla batistový, slzami prosáklý šáteček těsněji ke rtům.