Povídky a drobné kresby/Evička

Povídky a drobné kresby Otokar Mokrý
	Evička	Melanie

Údaje o textu
Titulek:	Evička
Podtitulek:	Arabeska
Autor:	Otokar Mokrý
Zdroj:	MOKRÝ, Otokar. Povídky a drobné kresby. Praha : J. Otto, 1886. s. 7–38. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

I.

Umdlen suchopárnými studiemi a pokryt prachem zvetšelých kodexů, opustil jsem v srpnu 186. vesele Prahu, hodlaje stráviti několik neděl u strýce, který byl hospodářským správcem na starém hraběcím zámku K… v Pošumaví.

Na nádraží n…ckém očekávala mne staromódní ekypáž; kaleska hranatých tvarů s vysokými péry, jež upomínaly na obrovské oslí uši, na nichž houpalo se, jako vzdušné lůžko Mohamedovo, žíněné nitro kočáru. Rozviklaná dvířka se otevřela a bezedná propasť kalesky pozřela mou drobnou postavu, která chvěla a tetelila se pod koženou „korbou“ při každém drknutí rozeschlých kol o štěrkový kámen okresní silnice.

Dojeli jsme ku bráně, nad níž skvěla se v plném jasu úplňkového měsíce červená pětilistá růže rožmberská. Železnými hřeby okovaná vrata zaskřípěla v podvojích, pak šlo to dusotem po bývalém zdvihacím mostě a v zápětí na to sestoupil jsem ve dvoraně pusté a zimavé, jako síň Fingalova ve starých zpěvech nordických.

Nikdo mne nečekal ani nepřivítal; bylo mi nevolno i neveselo, a když ulehal jsem pod těžkými hedbávnými nebesy ve starožitné komnatě, cítil jsem, že ševelí mi kolem spánku dusivá křídla těžkého snění, jehož přízrak marně plašilo od mého lože kabalistické znamení „muří nohy“, vysoustruhované nad vysokou pelestí. Konečně zdřimnul jsem přece a laškovitý sen přenesl mne v luzný sad, kde poletoval kolem mne jako ve feérii svatojanské noci vířivý rej nedávno překonaných paragrafů digest a pandekt v podobě zdrobnělých světlušek, zářících v mohutném keři známých čtyř „lilijí juris“, pod nimiž spočíval jsem já, zastíněn jarobujným kmenem nikdy nevadnoucího římského práva, jako Shakespearův statečný mistr Klubko stříhaje udiveně obrovskými boltci maně přikouzlených uší…

Zámek k…ský, v němž probudil jsem se po romantické té první noci, nevypadal za dne mnohem vlídněji a útulněji; rozsáhlá budova ve vlaském slohu renaissančním, byla ve všech svých prostorech neobyčejně sešlá. Štíhlé sloupoví loggie opínala šedá vlákna pavučinových lián, bujících tu jako v pralese; pestrá freska, zobrazující jednotlivé výjevy loveckých kratochvílí, vybledla a oprýskala; s nádherných plafondů opadalo štukoví kus po kuse, kupíc se na vydrolené podlaze mramorové v neladné hromádky rumu, obrazy rozvěšené po stěnách sžírala plíseň, a obrovité vlaské komíny přeumělého řemeslného díla zely čirou, zimavou prázdnotou.

Jedinké jen křídlo ušlo zhoubě, ovšem za těžké výkupné; musiloť svléci starobylou svou nádheru a oděti se jednotvárným stejnokrojem kancelářských jizeb a pokojů, upravených k obydlí strýcovu. K nim přiléhala i má ložnice, bývalý sál jídelní, kam sneseny jako do starožitnické komory trosky starého rožmberského nábytku, mezi nimi i mé včerejší Záhořovo lože.

Budovu zámeckou obklopoval sad, v němž na místě révového věncoví věsily se po rozsochatých větvích stromů guirlandy prádla; v husté trávě proháněla se jako na prérii stáda mladého dorostu bravu i skotu, a domácí vodní ptactvo batolilo se a štěbetalo nad zádumčivou tůní rybníka, pokrytého jediným zeleným povlakem.

Procházel jsem se chvíli bez určitého cíle po zahradě; probrázdiv ji kříž na kříž, zastavil jsem se u malé polosesuté kapličky, která choulila se skromně do severního cípu hradební zídky, pomalované obrovskými postavami starých rožmberských rytířů. Práh kaple, vytesán z otřelé kamenné desky náhrobní, byl zakryt špinavým květem blínu a spoustou kopřiv. Po zamřížených okénkách šplhalo se modravé psí víno a pod okapem prejzové střechy šuměly vydoupnalé stříbrolisté topoly.

Ne bez namáhání otevřel jsem sešlá, červotočivá vrátka a vešel dovnitř spustlé svatyně. Těžké, snětivé ovzduší a pološero tu vládnoucí zarazilo mne v prvním okamžiku tak, že tvořily se mi mžitky před očima; po chvilce teprve jsem náležitě prohledl a seznal, že nejsem v kapli samoten.

Na stupních chudičkého oltáře, prostého svic a všelikých ozdob, klečely dvě dítky — chlapec a děvčátko, odříkávajíce po tichu modlitbu ze starého nebeklíče, rozloženého na pultu. Drobné jich obličejíky obracely se chvílemi zkroušeně k oltářnímu obrazu, znázorňujícímu štětcem dosti umělým známý výjev zachránění zakladatele vysokobrodského kláštera, Petra Voka, z dravých vln Vltaviných.

Děti byly oděny chudobným šatem sirotčího ústavu, který nalézal se v přízemí zámku k…ského, zřízen lidumilností hraběte pro osiřelé dítky služebníků nižší třídy.

Zvláštní mou pozornost upoutalo děvčátko, jehož bledé líce neobyčejně jemných a ušlechtilých rysův svítilo pod clonou zlatoplavých kadeří právě tak nebesky lahodně jako na obraze tvář Matky boží, zachraňující zoufalého Rožmberka.

Vyrušeny šelestem mých kročejů, trhly sebou dítky a vzchopivše se od pultu, mířily plaše ku dveřím kaple. Zachytil jsem děvčátko za ruku a pohladiv zlaté její vlásky, otázal jsem se měkce:

„Kam pak tak zčerstva, má drahá!“

Důvěrný tón slov těch působil jako kouzlem na sluch sirotka, odvyklý dávno snad již sladkým zvukům něžného hovoru; děvčátko se zarazilo, ohledlo se plaše kolem a upjalo na mne velké své modré oko, snivé tak jako kalíšek šumavského lesního zvonce.

„Modlili jsme se s Prokůpkem za své pěstouny,“ vyhrklo jí z úst a chlapec mačkal při tom rozpačitě v ruce komisní sirotčenskou čepici, škubaje svou družku za záhyb sukénky.

Nežli jsem se nadál, zmizely mi dítky jako ptáci a jen vlnivý pohyb ostružin, obrůstajících otevřená zadní dvířka kapličky, naznačoval mi směr jich plachých kroků.

Prostičká ta příhoda zaměstnávala mou mysl ještě při stole, kdež vyprávěl jsem ji strýci. Ten poslouchal mne s chladnou, bezúčastnou tváří, jako bych přednášel mu v kanceláři referát o odvodu obilí, a nepohnuv ani brvou, dodal suše:

„Zajímá li tě osud těchto dvou sirotků, vyhledej si odpoledne ve zdejším archivu fascikul D—IV.—18, kde najdeš leccos, o čem budeš vážné přemýšleti.“

II.

Zašel jsem skutečně ještě téhož dne odpoledne do staré vrchnostenské spisovny a probrav se spoustou zaprášených hospodářských účtů panství n…ckého, nalezl jsem konečně hledaný fascikul. První stránka archu, tvořícího obal zažloutlých spisů, opatřena byla švabachovým nadpisem: „Věrné vylíčení vodní spousty léta Páně 18…, vypsal lesní Hroznata.“

Nemile překvapen, že očekávaný román scvrkl se na pouhé líčení jakéhos všedního příběhu, obracel jsem mrzutě list za listem, až došel jsem na poslední stránku, kdež utkvěl můj zrak na zvláštním odstavci, připsaném červeným inkoustem. Četl jsem, co vypravoval dále Hroznata: Žena moje Kristina chřadla vůčihledě po hrozných bědách letošního jara. Ke všemu dostavila se ještě událost, která očekává se jinde s nelíčenou radostí. — Od té doby, co uzřel světlo tohoto světa synek Prokop, obestřela smysly její mrákota, z níž propukaly chvílemi neklamné známky šílenství. Jednou — pamatuji se, že bylo to v předvečer svatého Václava — zhoršil se nešťastný stav její do té míry, že musil jsem s krvácejícím srdcem sáhnouti k zoufalému prostředku — vtěsnal jsem, pokud jen bylo možno šetrně, bílé, útlé její ruce do svěrací kazajky.

Sotva se tak stalo, připadalo mi, jakoby byl padl do duše její první jasný paprsek. Tělo se horečně zachvělo; oko, to krásné, hluboké, tmavomodré oko pozbylo matného lesku; strhaná duhovka pokryla se zase obvyklým snivě měkkým nádechem, ústa, chvějící se druhdy třeštivým smíchem, počal obehrávati lahodný úsměv těch starých, zašlých časů prvního našeho manželského štěstí; — bezděčným pohybem uvolnil jsem provazovou spruhu a vděčný pohled byl mi za to odměnou. Na to následovala tato tajemná slova:

„Bylo to o svatém Janu Křtiteli loňského roku; tys meškal jako porotce již několik dnů u krajského soudu v P…; byla jsem v myslivně úplně sama. Krátila jsem si dlouhou chvíli všemožně a naposledy dala jsem se do vyšívání polštáře, jímž chtěla jsem té překvapiti o nastávajících jmeninách. Schylovalo se již silně k večeru, když tu zahrčel před našimi vraty kočár znamenaný na dvířkách hraběcím erbem naší vrchnosti. Nežli jsem se probrala z prvního, velmi mně nepříjemného překvapení, otevřely se již dvéře světnice a jimi vešel pan hrabě Artur, provázen naším lesním příručím.

Pan hrabě zůstal tu u večeře a otálel s odjezdem tak dlouho, až se na konec rozhodl, že zůstane v myslivně také přes noc.

Neposlouchej mne dále — netaž se více; vyznávám se zkroušeně z hříchu, z těžkého hříchu, jehož buď Bohu navždy žalováno. Ach, jaký osud čeká mého ubohého Prokopa!“

Při slovech těch poznamenala se šílená, jejíž rty počaly již zase přecházeti do sinobleda, znamením kříže.

„Ty víš,“ pokračovala dále hlasem, měnícím se v úpěnlivý sten, „že hledala jsem sama smrt, že neštítila jsem se nebezpečí, které šklebilo se na mne z dravého víru rozkypělých vln. Tenkrát pocítila jsem první ostrý hlod zlého svědomí, jehož od té doby ohlušiti nelze i kdybych do bezedného jeho jícnu vrhala jedno po druhém, co mi ve světě nejdražším, kdybych vsypala tam veškeré své myšlení a cítění, své srdce — i svou duši…“

Za týden na to odvezl jsem ženu do pražského ústavu choromyslných, kde skonala dne 15. listopadu l. P. 18… a já?…

Odpověď na tuto otázku nalezl jsem na poslední stránce fascikulu, kdež poznamenáno cizí rukou:

Lesní Hroznata byv pro různé nesprávnosti, objevené v jeho revíru, jasným hraběcím přípisem ze dne… č. … ze samostatné lesní služby propuštěn a z milosti za hajného na ch…ské panství přesazen, oddával se tam nemírnému pití lihovin, kterémužto zlozvyku ostatně již od úmrtí své manželky holdoval.

Jednou o masopustě v třeskuté zimě, obaliv se hrachovinami, činil v mumraji tom vesnické mládeži ch…ské různé kratochvíle, představuje jim rožmberského medvěda, jehož obraz, památka po starých držitelích ch…ského zámku, skvěl se v obrovském znaku, namalovaném nad průčelní branou.

Vyčastován od veselé chasy rosolkami i všelijakou pálenou vodou, usnul Hroznata na zpáteční cestě do své chatrče u můstku, vedoucí přes řeku Bl…

Hrabě Artur vraceje se tudy právě z Litvy, kamž jej pozval kníže Starzyński na honby medvědů, nalezl zde kořist, která v pralesích sarmatských jisté jeho kuli tak zlomyslně se vyhýbala: zmrzlé tělo medvěda — Hroznaty naloženo na střechu zavazadlového vozu a pochováno následující den na hřbitově ch…ském. Děti nebohého hajného, Prokop a Evička, vřaděny mimořádně mezi chovance hraběcího sirotčince. Účtem, na němž zaznamenány výlohy pohřbu Hroznatova, zaplacené z důchodenské pokladny ch… ské, končil fascikul.

Svazuje opět lepenkové desky spuchřelým provázkem, přemýšlel jsem v prvním hnutí své zeleně mladé duše právnické o nápadné nepříslušnosti tohoto rukopisu mezi spisy úřední a měřil jsem již v duchu disciplinární trest, který stihl by registrátora, kdyby vyšel na jevo tento jeho poklesek a zvěděla o něm vrchnost tak choulostivě zde zaujatá.

III.

Umínil jsem si, že navštívím sirotčinec, jehož dva mladí chovanci zajímali mne nyní dvojnásobně.

Zaklepal jsem na dvéře bytu starého učitele, který byl zároveň ředitelem ústavu. Zvučné basové „dále“ volalo mne dovnitř veselého, vzdušného pokojíku, jehož čistě vybílené stěny byly ověšeny guirlandami starých zbraní a dvojí řadou jeleních a srnčích parohů.

U prostřed stál dlouhý rozkládací stůl, pokrytý starými novinami, po nichž rozloženo v morušovém listí množství zlatožlutých kuklí hedvábníkových. Učitel smekl domácí čapku, protkávanou zlatým drátkem a perličkami, a po krátkém uvítacím rozhovoru jal se mne hned zasvěcovati v nejjemnější tajiny hedvábníkového chovu, což musil jsem již přenésti přes sebe s oddanou trpělivostí.

Když skončena po dlouhé hodině přece učená přednáška s demonstracemi, jal se mne učitel provázeti jednotlivými místnostmi ústavu. Prošli jsme jídelnu, jejíž holé stěny zdobil jediný toliko obraz: výtvor bizzarní obrazotvornosti neznámého umělce, znázorňující lebku, jejíž pusté hrozné důlky oční rozplývají se při bližším pohledu v něžnou skupinu dítek hrajících si v kvítí; navštívili jsme dále dětskou spací komnatu, v níž po příšerném způsobě sálů nemocničních rozestaveny postélky dítek, pokryté zelenými houněmi, a při nich almárky na prádlo, komisně do šeda natřené; vešli jsme i v modlitebnu s řadami tvrdých klekátek ostře přihoblovaných, aby udrželo se spánkem unavené tělo v čilosti při několikerém odříkávání růžence.

Blahopřál jsem panu učiteli ku vzornému pořádku, který zářil z jizeb vybílených a vydrhnutých nade sklo; louče se pak s ním, vzpomněl jsem si jako mimochodem na sirotky Hroznatovy. Bodrý stařec rozplýval se sdílnou ochotou, a když svěřil jsem se mu, že mě osud těch dítek zvláště zajímá, slíbil mi, že zdvojnásobí vůči nim svou dosavadní péči a neopomine časem zpraviti mne o všem důležitém, co by se jich týkalo.

Náhoda nedopřála mi delšího pobytu na zámku k…ském; po několika dnech sdělil mi strýc, že bych si prodloužiti mohl příjemně trudná léta studentského živoření přijetím vychovatelského místa v hraběcí rodině, za kterýmž účelem musil bych se ovšem odebrati za vrchností do stálého jejího nynějšího sídla v dolním Štýrsku na zámku m…ském. Měl jsem připravovati tam mladého pana Otokara na trnitou pouť právnického studia. Uvázal jsem se v nový svůj úkol a preceptoroval statně po celý rok v daleké cizině, nemaje ani nejmenších zpráv z domova. Byl jsem již mrzut a rozteskněn, když došel mne tu z nenadání přípis starého učitele k…ského. Sděloval mi, že Evička nemešká již v sirotčinci. Náhodou sem zavítavší hrabě Artur postřehl na útlém děcku tolik krásných vlastností a zaujal se něžným, půvabným jejím zjevem tak, že musilo ihned býti vyhověno jeho žádosti, aby byla Evička poslána do pražského pensionátu madame Le Brise a tu jeho nákladem vychována.

Prokop počínal si jako šílený, když odváželi mu Evičku v hraběcím kočáře. Dívka, vstupujíc na stupátko, ohledla se ještě naposledy po bratrovi; veliké modré její oko zalilo se slzou jako kalíšek pomněnky, hebounkou dlaní zakryla si drobný obličej a viděl jsem, jak řine se jí mezi dlouhými růžovými prstíky krůpěj bohaté slzy.

Kočár odhrčel po císařské silnici. Prokop provázel jej, pokud mu nohy v běhu stačily; pak sklesl uštván jako jezevčík do kvetoucího vřesu, lemujícího okraj silnice.

Byl jsem na blízku. Hošík seděl dlouho na mezi, opíraje spocené čelo o ruce, smutně nad koleny skřížené. Po chvíli se vzpamatoval, utřel si oči šátkem a vyňav ze záňadří zápisní knížečku, počal tam cosi tužkou rýsovati. Přistoupiv pokradmu blíže, pozoroval jsem s podivením, jak z pod hrubé špičky vynikají ku podivu ladné obrysy kadeřavé dívčí hlavinky, v jejichž jemných rysech poznal jsem na první pohled líbezný zjev Evičky.

Hned druhého dne učinil jsem o tomto neobyčejném objevu sdělení na vrchní kuratorium sirotčího ústavu a za několik neděl došel zase odtud přípis, sdělující, že chovanec sirotčího ústavu k…ského, Prokop Hroznata, přijat na útraty státní za učně kreslířské školy, zřízené při vídeňské akademii výtvarného umění.

Toť vše, co událo se tu od té doby, co opustil jste K…“ končil starý učitel; „tuším, že v brzku přestanu býti Vaším zpravodajem; zlá, léta již se vlekoucí choroba lomcuje zvláště letos zuřivě mými údy — obavám se, že až navštívíte zase K…, zastihnete mne již v hlubokém spánku pod košatou moruší, kterou jsem si sám v nejútlejším koutečku našeho svatého pole vypěstil.“

Přečetl jsem několikráte srdečný dopis a bylo mi stále teskněji i přes to, že nechápal jsem, proč obtěžuji si mysl poměry i osobami, po kterých — přesně vzato — mně vlastně ničeho nebylo.

IV.

Minulo dalších několik roků bezmyšlénkovitého, fajacky příjemného života na zámku M…ském. Úloha má byla dokonána; mladý adept přísné bohyně spravedlnosti připraven na sladký okamžik důvěrného sblížení se s ní v horoucím polibku první státní zkoušky.

Chystal jsem se k odjezdu do Čech; filosoficky hubená má zavazadla chvěla se v koutě mé mezzaninové komnatky před útrapami daleké cesty; otevřel jsem již dvéře vedoucí do chodby, když ozvalo se mi tu vstříc několik pomíšených ženských hlasů. Přijela do zámku stará komorná Amalie a s ní nová společnice naší komtesky — chovanka prý pražského vychovacího ústavu — jak vyzvěděl jsem z hovoru zvědavých služek a panských soustředěných na chodbě. I mne zmocnil se mimoděk záchvat této přeletavé choroby dcer Eviných — sešel jsem na nádvoří, kdež stál kočár právě přibylý. Mrzutý portýr, pravzor bručivého zámeckého cerbera, otvíral dvířka, jichž skulinou vyklouzla nejprve malinká Popelčina nožka krásné mladé dívky, přioděné kašmírovým šatem cestovním. Palčivé odpolední slunko ozářilo zplna jemný obličejík, v jehož jemných, poněkud pobledlých lících poznal jsem ihned čarovné měkké tahy dětské prosebnice z kaple k…ské.

Přiznávám se, že bylo mi kolem srdce jaksi krušno, když uzřel jsem Evičku zde samotnu v daleké cizině. Připadaloť mi osiřelé to děcko jako něžná slzička Panny, která vykvetla z čista jasna na husté mezi a rozhlíží se zaroseným okem úzkostlivě kolem, čekajíc v bázni, kdy přiblíží se ruka chodcova, která urve ji ze stvolu třeba jen v přátelském úmyslu, aby vetkla rudé kvítečko do kabátové dírky.

Trudný a dojista bizzarní tento nápad vnukla mi, náhodou myslí mou přeletěvší, upomínka na sežloutlé papíry archivního fasciklu k…ského.

Když vyprchal jemný parfum poetického přirovnání, pohledl jsem na dívku zase přirozeným zrakem, který nemohl se dlouho nasytiti půvaby, jež obestírala ještě čerstvá mlha prvního rozpuku mládí.

Nebyl jsem asi samojediným pozorovatelem dívčích vděků — z okna levého zámeckého křídla hledělo sem dvé rovněž tak bystrých a zvědavých zraků.

Byly to zraky Otokarovy.

Teprve k večeru přálo mi štěstí, že setkal jsem se s Evičkou o samotě; neznala mne již, a když připomenul jsem jí první naše setkání v kapli k…ské, zarděla se rozpačitě a zraky jí při tom zvlhly. Vyptávala se mne živě na Prokopa, o němž prý nemá již po několik roků žádných zpráv. Sdělil jsem jí, co věděl jsem sám z dopisu učitelova. „Ubohý hoch“ — pravila s povzdechem — „jak vede se mu asi v cizině. Ne lépe nežli mně!“ — Při tom zavanul jí červenými rtíky šelest podobný jemnému svistu poledního vánku, čechrajícího vonné plátky stolistky.

„Proč kladete tak zvláštní důraz na to příkré slovo ‚v cizině‘, milá slečno?“ ozval se pojednou za námi hlas náhle objevivšího se Otokara. „Oddával jsem se již celé odpoledne naději, že švarná naše jihočeská krajanka i v zeleném Štýrsku mezi námi zdomácní!“

Na vlídná ta slova neodpověděla Evička ničeho; v nevýslovných rozpacích, celá se červenajíc škubala krajkový lem hedvábných rukaviček.

Ustoupil jsem do pozadí, provázen plachým pohledem dívčiným. Vyloživ se po chvilce z okna své studentské mansardy, pozoroval jsem, jak nabízí Otokar Evičce své rámě, jež tato zdvořile odmítla; zavěsila se v ně ostýchavě teprve u vchodu tmavé aleje zámeckého parku, kdež oba zmizeli.

Přecházel jsem chvíli po komnatě dlouhým vážným krokem s hlavou smutně svěšenou jako zasmušilý ataman z maloruské dumky o dněperské rusalce, pak jal mne záchvat špatné nálady tak mocně, že usmyslil jsem si vyraziti ještě téhož večera aspoň na chvíli z dusného ovzduší zámeckého. Vzpomněl jsem si na přítele lékárníka S. v Mariboru, vzdáleném toliko na jednu stanici jižní dráhy; vlak právě odjížděl a po chvilce již ocitl jsem se v jídelně tamního hotelu u města Vídně. Stůl nočních hodovníků, popíjejících ohnivý jihoštyrský samotok, byl bohatě obsazen a kolem něho kmitala se spanilá Slovinka se zrakem jiskřícím nad granát révy.

Opodál rozjařeného Artušova kola v tmavém zákoutí světnice sedel bledý, hubený mladík, rozčechrávaje si v dlouhé chvíli jemňounké chmýří brady, po umělecku do špičky přistřižené.

Vedle něho na lavičce ležela nedbale pohozená torba cestovní, z níž vyčnívala paletta potřísněná křiklavou směsicí barev. Nenaleznuv přítele lékárníka — proti obyčeji dnes nepřítomného — usadil jsem se k osamělému hosti, jehož rysy byly mi hned na ponejprv sympatickými — jaksi z dávna již známými. Ihned po chvilce vysvětlila se tato záhada — představilť se mi mladík jakožto absolvovaný žák kreslířské školy Prokop Hroznata, sděluje mi zároveň, že ubírá se právě po odbyté průpravě na první samostatnou uměleckou pouť — která ovšem při prvním pohledu na chudý ošumělý jeho zevnějšek měla valnou podobnost s „vandrem“ řemeslnického chasníka.

Měl jsem srdečnou radost z tohoto nahodilého setkání. Vyzval jsem mladého přítele, aby se vrátil se mnou na zámek, dokládaje k tomu: „Evička bude mít velikou radost, až vás tak z nenadání uhlídá.“ Při slovech těch zbarvila se bledá líce Prokopova jemným nádechem ruměnce, oko zajiskřilo živějším ohněm a se rtů jeho vyhrklo to zpola radostně, zpola tesklivě:

„Evička je tedy dlouho již na zámku…“ Při tom tiskl mi hubenými prsty pravici a jal se mi líbati obě ruce jako šílený. Stálo mne to dosti namáhání, nežli uvedl jsem Prokopa na pravou míru; po půlnoci odjeli jsme pak společně z Mariboru na zámek M…ský.

Eva byla překvapena nenadálým objevením se Prokopa, jehož opustila před lety jako malého vesnického hošíka. Prohlížela si jej zvědavě od hlavy k patě a švitořila jako laštovice, celujíc jej vděkuplně měkkými rtíky po bledých, chorých tvářích; na konec vzala jej se smíchem za špičku brady a pohrozila mu růžovým prstíkem: „Ať mi tedy jen dostojíš v slovu, které dal jsi mi na rozchodu, že až staneš se velkým umělcem, namaluješ mne věrně podle obrazu bohorodičky v kapli k…ské, k níž jsme se tak horoucně spolu modlívali…“

Prokop hleděl na ni udiveně — veselý, skorem rozpustilý tón hovoru Eviččina, jak se zdálo, valně ho nepotěšil — na tváři jeho bylo zřetelně znáti, že dotekla se dívka bolavého místa jeho duše, odbývajíc povrchně s tak nešetrnou povrchností výjev, který pokládal za nejsvětější tajemství své mladé duše, domnívaje se, že i ona chová tento úlomek z ráje dětských snů a tužeb v úctě nejsvětější.

Byli jsme pohromadě v komnatě Eviččině, kamž nás tato pozvala po mém vzkázání o příchodu Prokopově. Bavili jsme se ještě dále hovorem, když se tu ozvalo zaklepání a vešel Otokar, nesa v ruce čerstvou kytici krvavých růží. Spatřiv mne a — neznámého mu mladíka odložil kytici na květinový stolek, postavený u dveří, kdež zmizela, pochována v kosmatých květech modravé hortensie.

Představil jsem mu Eviččina bratra. Vřele a srdečně vyšel mu Otokar vstříc, podávaje mu lepotvárnou, jako hedváb měkkou ruku.

Prokop, jemuž neušlo ani nejmenší hnutí vcházejícího jinocha, dotekl se jen lehce podávané mu pravice a jakoby bodnut žahadlem ukrytým pod růžovými lístky jemně pěstěných aristokratických nehtíků, vyrazil beze slova ze dveří.

„Divná to třída lidí, ti chasníci od štětce,“ ulehčil své nevoli nad podivným tímto výstupem urozený můj chovanec, pohrávaje si s jemně ciselovaným návěskem řetízku u hodinek.

Hovor náš nechtěl se již více ujati; vázl vůčihledě a po chvilce rozešli jsme se v náladě více méně zkaboněné.

V.

Odročil jsem odjezd na několik dnů — pozorování mladých mých přátel, nad nimiž převzal jsem jakýsi duševní patronát, zajímalo mne, i usmyslil jsem si, že musím proniknouti na dno záhad, jež rašily jako poupata v tajemném ovzduší zámeckém.

Odpoledne po příhodě shora vylíčené, vyšel jsem si na procházku do myslivny v nedalekém hájemství r…ském, navštívit tam krajana revírníka. Doraziv po namáhavém pochodu v letním vedru k myslivně, nalezl jsem ji uzamčenu; na drnovém sedátku přede dveřmi, jež byly ozdobeny rozsochatými parohy dančími, seděla stará matička revírníkova, pletouc zádumčivě z hrubé zelené bavlny myslivecké punčochy. Odmítl jsem zdvořile vlídné její pozvání, abych vešel dovnitř, ač bylo mi skorem líto dobré stařenky, když odvětila mi na to s povzdechem: „Tak nikdo dnes nechce překročiti práh naší jizby, jakoby byl zakletý. Před chvilkou byl zde mladíček, bledý a smutný s těžkou torbou na rameni, a i on, ač zemdlen a hladov, pohrdnul mým pozváním. Jináče to bylo v tom našem českém kraji.“

Jindy bych byl zulíbal ruce stařenčiny za bodrá ta slova a naslouchal trpělivě rozšafnému jejímu hovoru — dnes však byl jsem od rána již tak roztržit a duše má po tolikerém citovém napjetí tak ochablá, že musil jsem těkati sám a sám a ssáti do sebe se silicovým vzduchem lesa nové dojmy a myšlénky.

Kráčel jsem travnatou pěšinou po břehu horské bystřiny, v jejíž nazelenalých, jako křišťál průhledných brodech míhaly se stínové obrázky bystroletých pstruhů, noha zapadala do svěžích trsů kostivalu a vrbice s ohnivými karmínovými květy, planoucími jako rudé pochodně v širokých šťavnatých listech lopuchy. Přebrodiv se po přirozené lávce z velikých říčních valounů na druhý břeh, ocitl jsem se v pasece, kdež mezi houštím lískoví a spletitými úponkami divokého chmele a ostružin stěží jen nalezl jsem pěšinku, vedoucí po hřebenu dosti strmého pahrbku, na jehož temeni bělala se mezi stromovím známá mi kaplička svatého Makarta.

Dohmoždiv se konečně přece neschůdného vrcholu, mířil jsem přímo k jasanu, který kynul mi zdaleka od žlutých dveří svatyně. Přibližuje se zvolna, shledal jsem, že je sedátko pod jasanem obsazeno — určitých rysů osoby jsem dosud nerozeznával. Teprve když přistoupil jsem skorem k samému opěradlu, poznal jsem Prokopa, schýleného nad rozepjatou plátěnou mapou. Vzpomínka na starého učitele vstoupila mi živě na mysl; učinil jsem po jeho příkladě a přikročiv po špičkách až těsně k sedátku, přehnul jsem se přes jeho okraj a nahlížel přímo do mapy Prokopovy.

Zřel jsem tam náčrtek, znázorňující v bujném šťavnatém okolí, v němž jsme právě meškali, dovednou kopii oltářního obrazu k…ského. Jednotlivé postavy romantické rožmberské legendy byly vesměs věrné podobizny: s obláčku, chvějícího se nad bystřinou, shlížela na mne tmavomodrým zrakem lesních zvonců Evička — v bizarrních pak lících ďábla, zahrazujícího cestu panu Vokovi — poznal jsem ku podivu věrnou, do nejjemnějších rysů odstínovanou podobou mladého hraběte.

Již vztahoval jsem ruku, chtě poklepati Prokopovi na rameno, trhl jsem jí však ihned zpátky, když rozhledna se bezděčně po okolí, spatřil jsem dole nad zátočinou — Otokara samého, procházejícího se ruku v ruce s Evičkou v hustém doubí, jehož haluze klenuly se tam ve tmavou zádumčivou alej.

* * *

Prokop se více v zámku neobjevil. Za týden opustil jsem i já nadobro usměvavou Styrii. Odjížděl jsem z M… s lehkou myslí, pozorování mé bylo skončeno, situace jasna. Když loučil jsem se s Evičkou, bylo mi přece teskno — mělť jsem mnoho na srdci. Ret můj zůstával však něm, jakoby přimrazen, a roztál teprve, když vtiskl jsem jej v hebké růžové tkanivo ruky Eviččiny, kterou mi takto podala vstříc na rozchodnou.

„Prokop sdělil mi písemně, že ubírá se do Prahy. — Bděte tam nad ním; — ubohý hoch zdá se mi býti poněkud rozčilen,“ pravila starostlivě Evička, upírajíc na mne ten neodolatelný tmavomodrý zrak.

„Výstřednost divné té třídy lidí, chasníků od štětce —“ podotkl jsem, opáče ne bez jisté příchuti trpkosti nedávno pronešená slova mladého pána; „buďte bez starosti — a stále šťastna tak jako před týdnem.“

…Na ta slova jsem odkvapil, poroučeje se rychle zaražené Evičce. —

VI.

Minula dvě léta. — Po dlouhém těkání mimo vlastní obor chlebního studia, jemuž jsem se dle přání svých zvěčnělých rodičů věnoval, vrátil jsem se k nemalému uspokojení veškerých o mé blaho starostlivých příbuzných, tyjících a tloustnoucích pomalu v solidním „postavení“ životním — na praktickou dráhu svého právnického povolání i započal jsem trnitou pouť po suchopárných kancelářích.

Zde, mladý muž v počestném pořádku právních přátel, utápěl jsem mladistvý vzlet a jarobujné nadšení v pěnivé číši trpkého nápoje Themidina a ukládal jednu čarolesklou zpomínku po druhé jako uschlé, vylisované kvítí do zaprášených fasciklů.

Duch, prosycen prósou života, utloukal si zvolna jako orlice v kleci uzavřené pružná druhdy, nyní však nemilosrdně přistřižená křídla, cítil jsem, jak šumí již nad mou hlavou mohutná vlna všednosti, která uzavřela se s hukotem nad myšlenkovým světem poesie prvního mládí. Jinak — po právnicku řečeno — srotuloval jsem ukončené — v duši vyburácevši spory duše mladistvé a s bolným heslem polského věštce:

„zda někdo jiný bez potlesku chodí
jak světem já —; jáť cizincem byl světu
kormidlo řídil plné duchů lodí
a zvolna mizím, jak duch v tichém letu —“

vykročil jsem s resignací do prosaické pusté lady života, toče s neúnavnou pílí, bez povzdechu rumpál zákona a veřejného pořádku.

Na Evičku, Prokopa a celý románek, jenž vyvíjel se druhdy přede mnou na krásném zámku m…ském, jsem poznenáhlu zapomněl.

Náhoda zavedla mne zase v dávno vyhaslý čarokruh mladistvého snění. Navštívil jsem jednou výstavu výročního žofínského obrazového salónu; bylo dusné letní odpoledne — doba to málo lákavá ku procházce komnatami, přesycenými výdechy olejových barev a fermeží — proto byl jsem téměř samojediným chodcem v bludišti sálů výstavních.

Zbýval mi tam ještě poslední výklenek, v němž bývají obyčejně umístěny obrazy oltářní a více méně šablonovité obrazy svatých.

Minuv červenou španělskou stěnu, dělící jednotlivé obrazové skupiny, ocitl jsem se na prahu výklenku, kdež stál před velkým průčelním obrazem mladistvý párek, pohřížený v pozorování uměleckého díla. Uzřel jsem dámu neobyčejně lepého vzrůstu; hnědý dešťový paletot přiléhal jí těsně k tělu, zpola prozrazuje jemné, kypré jeho tvary; plavé kadeře, spjaté v bohatých vrkočích pod vyhrnutou střechou slaměného klobouku, zářily jako bujné trsy zlatých klasův… Podle ní stál vysoký, mladý muž ušlechtilé, svižné postavy, opásán lorgnonem.

Zaujat tímto pozorováním, neměl jsem zprvu ani času pohlednout na obraz — když pozdvihl jsem pak k němu zrak, stanul jsem tu jako přimrazen — zřelť jsem totéž, jen že v nádherném koloritu oslňujících barev, co upoutalo kdysi celou mou pozornost před lesní kapličkou svatého Makarta.

Upíraje oko v nebeské líce Madoniny, sbíral jsem jako v polosnu podrobnosti dávno zapadlých upomínek a ve mžiku stála přede mnou obestřena gloriolou světice — lepá postava Evičky s tím tmavomodrým zrakem lesních zvonců.

V tom ohledla se dáma a současně s ní i její mladistvý průvodčí — byla to ona, zavěšena zase v rámě Otokarovo.

Oba mne hned poznali. Otokar přikročil ke mně a tiskna mi ruku, představoval mi se zářícím zrakem — slečnu Evu Hroznatovu, svou nevěstu…

„Dlíme tu s Otakarem“ — ujala se slova Evička — „jako o dušičkách. — Osud nedopřál mi do této chvíle svlažiti horkou slzou zimavý drn rovu nezapomenutelného tvůrce tohoto obrazu. Dodržel věrně slova daného…“

Tuše neštěstí, přistoupil jsem blíže k obrazu, kdež vyčetl jsem v rohu zpola ukrytý latinský nápis: „In memoriam carae sororis pinxit Procopius.“ (V upomínku drahé sestře vymaloval Prokop.)

„Prokop tedy nežije —“ zvolal jsem, skrývaje marně slzu vyhrknuvší při vzpomínce na sympatický zjev mladého přítele.

„Zemřel v Mnichově letošního jara, schvácen do hrobu bolestným prsním neduhem…:

„Jejž přitáhl si sám nezřízeným životem,“ doložil k těmto slovům Eviččiným Otokar, pobízeje již netrpělivě k odchodu.

* * *

Očekával jsem řádné oznámení sňatku Eviččina s Otokarem. Po několika nedělích dočkal jsem se konečně listonoše, který odevzdal mi tuhý, čtvermo složený papír, jaký obsahuje obyčejně rodinná sdělení, určená pro nejužší kruh přátel a známých.

Jak bolestné, veškerou mou bytost vzrušující bylo mé překvapení, když na místě očekávaného oznámení sňatku četl jsem tuto truchlozvěst:

„Otokar hr… z …,
záložní důstojník pěšího pluku č. 48.,
skonal dne 30. října 1878 hrdinnou smrtí ve skalách Hercegovských.

Co stalo se s Evičkou?

Otázka ta zůstala dlouho bez odpovědi. Teprve po několika letech vynořila se na povrch z hlubiny, kam mezi tím v mysli mé zapadla. Úřaduje jednou jakožto soudní komisař v pražské čtvrti …ské, navštívil jsem za chladného listopadového dopoledne klášter zbožných sester řehole sv. …, maje tam předsevzíti jistý úmrtní zápis.

Fortnýř uvedl mne do hovorny. Síň pochmurná, prosta veškerého nábytku, kromě stolku a několika žlutě hlazených židlí, rozestavených kolem stěn, jež byly pokryty svatými obrazy v dlouhých černých rámech. Se stropu visela cínová lampa, jejíž rudé blýskavé světélko obráželo se smutně v černé plátěné ploše obrovské kopie proslulého obrazu Quidona Reniho — „Dokonáno jest“.

Zavzněl pronikavý hlas zvonce klášterního — oznamujícího mou návštěvu; pak zavládlo zase hluboké, mrtvé ticho, jež rušil jen jednotvárný tikot, vycházející z dlouhé, úzké, černě hlazené skříně, z níž hleděly na mne jako umrlčí líce sinavým ciferníkem starodávné pendlovky.

Bylo mi tu nevlídno, neveselo.

V tom otevřely se zlehka dvéře komnaty a vešla představená, oděná prostým černým rouchem řeholním, jehož teskný ráz zvyšoval sněhobílý čepec, splývající širokými cípy na hrubé sukno vrchního pláště. Opětujíc němě, ale vděkuplně mé pozdravení, přiblížila se beze slova ke stolku, na němž byly rozloženy mé úřední spisy, a hotovila se ku přečtení a podpisu vyplněného úředního blanketu.

Při tom bylo nutno, aby odhrnula závoj, jenž jí ve čtení překážel, učinila tak bezděčným pohybem levé ruky a odslonila uvadlé, sestárlé líce, nesoucí v ladných úsměvných svých rysech dosud patrné stopy bývalé neobyčejné krásy.

Soror Mariae: Eva… zněl podepis, jejž připojila pevnými tahy představená, přeletajíc hlubokým, jako chrpa modrým okem bez účasti obsah listiny.

Tiše, bez šelestu zavřely se dvéře hovorny za abatyší jako za vzdušným, pohádkovým vidmem.

Stoje na prahu stíhal jsem ji zrakem, až zmizela v tmavém pozadí křížové chodby.

Kráčel jsem zamyšlen klášterní zahradou k fortně a zdálo se mi, že kráčím uvadlým, mrtvým sadem upomínek, jež teskně kolem ševelily jako to uschlé zarudlé listí jasanu, harašící pod mými kročeji.