Povídky (Herites)/Znamení/IV

Znamení František Herites
III	IV	V

Údaje o textu
Titulek:	Znamení
Podtitulek:	IV
Autor:	František Herites
Zdroj:	Povídky od Fr. Heritesa. Praha: Libuše, Matice zábavy a vědění, 1890. s. 28–32. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Paní Boucká s okem zamženým dívala se za odcházejícím. Neopomenula poslati za ním křížek do vzduchu.

„Chudák,“ řekla. „Co se nadře. Co se nalopotí… A jaké má za všechno uznání?“ doložila po chvíli pomlčení s povzdechem a stírajíc slzu, jež byla v oku se zaleskla.

„Otci zajisté stačí úplně vědomí konaných povinností,“ podotkl vážně František.

„Vlastní svědomí,“ doplnil Jan.

„Krásné věci — pravda,“ přisvědčila matka. „Ale což to plátno všechno? Jiní jsou daleko již před ním. Předešli ho ve službě. Jsou vysoce postaveni. Mají jmění.“

„Maminko,“ napomenul Jan. „Tyto výčitky musily by otce bolet — —“

„Vždyť já nic nevyčítám,“ odmítala matka. „Bůh mě chraň. Ode mne otec neslyšel nikdy slova špatného za celých pětadvacet let našeho manželství… Pravila jsem to vše jen vám. Jste již odrostlí. Dávám vám jaksi příklad, abyste věděli, jak se chovat, dle čeho se řídit v životě. Člověk někdy musí se i zapřít, musí se poddat, přizpůsobit okolnostem — hlavou zeď neprorazí…“

„Máme býti snad jinými nežli jest náš otec?“ otázal se František.

„Hesla otcova,“ pravil Jan jako by v odpověď za všechny, „jsou a budou i hesly našimi!“

Paní Boucká byla odzbrojena.

„Jdětež, dětinové!“ zvolala. „Jako bych snad napomínala vás k jinému. Bůh by mě musil trestat. Chtěla jsem jen říci — naznačiti… Ach, milé děti! Kdybyste jen tušily naše starosti!“

„My vám věříme, maminko,“ promluvil hlas měkce jménem a v souhlase ostatních. „Víme dobře, co činíte oba pro nás.“

Paní Boucká byla pohnuta upřímným a nelíčeným uznáním. „Kdyby nám bylo jako naproti Károvým,“ pronášela s jakousi závistí. „Těm je snadno. Mají všude přátel, všude protekci, i na vysokých místech, u vesel, ze všech stran se jim pomáhá, přichází vstříc. Ti zaopatřují snadno své děti — ale my…“

„Nejhorší časy jsou šťastně za námi,“ pokusil se František potěšiti matku. „Studie, díky vám, již dokončujeme…“

„Díky nebi, které nás neopustilo,“ odmítla zásluhy matka, ve své zbožnosti vše dobré na světě připisujíc jen bytostem vyšším. „Však nastávají nám ještě těžké chvíle. Bude potřebí řádně vás v životě zakotvit — —“

„Však my se neztratíme, maminko,“ tlumočil zase František mínění společné. „Pomůžeme si vlastní silou — —“

„A vlastním duchem,“ přisvědčil Jan hrdě.

„Přisámbůh, že skolím každého, kdo se odváží pochybovat, že stanu se generálem!“ zvolal Maxmilián.

Do rozmluvy bylo přivedeno trochu veselí. Paní Boucká s úsměvem zadívala se na svého nejmladšího, jak tu stál, vztýčen, přehlížeje vítězně okolí, jako by právě byl vyhrál rozhodnou bitvu. I v jejích pyšně nadějných očích skromná hvězdička na kabátě synově měnila se v lesklou zář, jež zaplavovala chvatně celý růžový výložek a změnila jej ve zlatý límec…

„Jen když nám Pánbůh zachová všem zdraví,“ pravila paní Boucká sebedůvěrou synů svých povznesena, ale jako vždy všechen zdar činíc závislým na Boží pomoci. „Zejména otci… Jen aby dnešek nepřinesl nic zlého,“ pravila s tváří náhle starostlivou, spínajíc ruce na klíně.

„Je snad tatínkovi něco? — —“

„Klepejte na stůl, hoši,“ odpovídala matka, sama třikrát dotýkajíc se prstem stolní hrany. „O nemoci, když se mluví, snadno se přivolá; dobře jest hned ji zaplašit, kdyby snad se blížila. Trochu byl tatínek opravdu dnes rozpálený — —“

„Ničeho jsem nepozoroval — —“

„Ale já jsem pozorovala; já ovšem na otci vidím každé hnutí… Doufejme, že to jest pouze od nevyspání,“ doložila chlácholivě. „Kdyby si byl alespoň po obědě hodinku zdříml… Spali jsme špatně,“ vracela se k dnešní noci. „Jsem sama ospalá. Také u mne ovšem na spaní není ani pomyšlení… Kde pak u nás přijdu chvilenku k oddechu, k pokoji…“

Páni Boučtí úsměvně na sebe pohlédli. Odpolední zdřímnutí náleželo ku slabým stránkám matčiným. Vytratila se do alkovny a tam oddala se na chvíli tajenému požitku, natáhnouc zemdlené údy své na starou pohovku.

Bratří uchýlili se do studentské své jizby, Eliška přinesla si k nim ruční práci.

Návrat matčin z alkovny teprve odvolal ji z milého kruhu. Nastala práce jiná. S matkou společně daly se do uklízení, čištění; hebké ručky Eliščiny nesměly báti se ani mýdla ani mycích kartáčů. „Za práci nemusí nikdo se stydět,“ říkala paní Boucká, sama příkladem jdouc napřed své dceři.

Hoši zatím přichystali se k vyjití. Beztoho že jenom překážejí, mínila matka. A všude se pletou.

Maxa zúmyslně stoupal na mokrou zem, již klečíc na zemi, Eliška drhla.

„Půjdete již jednou!“ durdila se paní Boucká; jenom na oko. Provázela odcházející se zalíbením, s pýchou mateřskou. Dívala se za nimi ještě oknem na ulici.

Eliška odvážila se jen pokradmu mrsknouti očkem ven, kde bratřím přicházel již naproti její Vilém a kamarádsky zavěsil se v loket Maxmiliánův.

„K večeru můžeš si také trochu vyjít,“ potěšila matka zarmoucenou popelku. A Eliška s chutí největší, radostně pustila se zase do hrubé své práce, aby jen brzo byla hotova.

Však zde jest již její rytíř. Bratr Max přišel pro ni.

„Kde pak jsi nechal soudruha?“ táže se matka.

Eliška se červená jak růže. Vždyť dobře ví, kde ho zanechal — v sadech ho zanechal… přechází tam již asi netrpělivě sem tam, nedočkavě…

Hodina povolená k procházce prodloužena ovšem o dobrou polovici. Kdyby loučení tak dlouho netrvalo!

Poslední stisk ruky vyměněn až v domě.

„Dobrou noc! — —“

„Servus!“ — Maxmilián již kráčel po schodech, neohlížeje se, a jen se ušpulil za sebou zaslechnuv podezřelé mlasknutí — —

Jan s Františkem byli již doma. Vrátili se s otcem, čekavše na něj až vyjde z úřadu, s hlavou sehnutou, akty pod paží.