Povídejme si, děti/Předmluva

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Předmluva
Autor: Josef Čapek
Zdroj: Povídejme si, děti. Praha: SNDK, 1959. Str. 6-7 Moravská zemská knihovna v Brně
Licence: PD old 70
Index stran

Že prý mám zas povídat něco pro děti.

Ono se řekne povídat, ale co? Měla by to byt nějaká pohádka? — Cožpak o to, nějaká pohádka, to by bylo pěkné! Ale jaká pohádka by to měla být? O králi, o královně, o nějaké princezně? — Třebas, ale takové pohádky už známe. Tak o Palečkovi, o obrovi, o víle? — To už také známe! — A což o čarodějnici, o drakovi? — Známe! — Tak tedy o čertovi nebo o hloupém Honzovi! — Ty ne, ty už také známe!

Tak tedy víte co, děti? Nebudeme si povídat žádnou pohádku, když už je všechny znáte, ale budeme si povídat, jako si povídají velcí lidé.

Tak ano! To my moc rády slyšíme, jak si velcí lidé povídají, to se nám někdy tuze líbí.

Ale jak si povídají velcí lidé?

No, povídají si třeba něco o tom, co se právě děje, co zrovna dělají, co je opravdické.

Hm — a dělají děti a mají děti také také něco opravdického?


A jejej, lidičky, jakpak by ne! Něco děláme jako děti a něco jako velcí lidé; takový my, děti, máme život. Dýcháme, spíme, jíme přece zrovna tak jako velcí lidé, stejně s nimi, vedle nich jako oni, a nemyslete si, vždyť my máme také své starosti: hra a škola, to je naše práce. A to všechno je docela opravdické, tak jako velcí lidé mají své opravdické věci. A o tom všem si budeme povídat, jako zas velcí lidé si mezi sebou povídají o svých věcech! — Tak, a teď, pane povídači, povídejte! Začněte už! Ale ať je to všechno pravda a ať je to zábavné! A nebudete-li to někde povídat dobře, však my vás okřiknem.

No tak, děti, já už povídám.