Povídejme si, děti/Jak je svět zařízen

Povídejme si, děti
O vánocích, které nechtěly být	Jak je svět zařízen	Ještě o světě a nehodných dětech

Údaje o textu
Titulek:	Jak je svět zařízen
Autor:	Josef Čapek
Zdroj:	Povídejme si, děti. Praha: SNDK, 1959. Str. 44-42 Moravská zemská knihovna v Brně
Licence:	PD old 70
Index stran

Honem, copak bych vám tak povídal, co by vás bavilo?

Povídejte nám třeba — nu — třeba povídejte, jak je svět zařízen.

Jak je svět zařízen? Copak bych to mohl všechno vypovědět! To bych vám musel povídat od rána až do večera, od večera zase do rána, dneska, zítra a pozítří, letos a napřesrok, pět let bych musel povídat a ještě by to nebylo všechno pověděno, a třeba osm let a ještě bychom nebyli na konci, a kdybychom si ještě čtyři roky přidali, ani pak ještě bychom to všechno nevěděli, jak je svět zařízen. Na to právě je škola a potom ještě všelijaké jiné školy, abyste se tam, děti, pěkně všechno po pořádku dověděly. Proto přece musíte chodit do školy, abyste se tomu všemu naučily a něco o tom věděly.

Ale my bychom to chtěly vědět hned a — to by byla legrace — pak bychom ani nemusely chodit do školy! A vůbec — my bychom udělaly svět docela jinak, jinačí, než jaký je.

A jak jinak byste, děti, ten svět udělaly?

Nu — jinačí, zábavnější.

Tak jak bys ty, Frantíku, ten svět jinak zařídil?

Hm, dobře. Já bych chtěl, aby lidé nemuseli nic dělat a aby všechno za ně udělali skřítkové. Lidé by ráno vstali a už by měli šaty a boty vyčištěné od skřítků, snídani uvařenou a oběd by za ně udělali skřítkové a večeři taky, všechno, všecinko by ti skřítkové udělali.

A co by dělali lidé?

Lidé? Nic. Jenom by si pořád hráli a měli by se dobře, protože by jim museli sloužit ti skřítkové. To bys tomu, Frantíku, moc nepomohl. Lidé by nedělali nic, na nic by ani nesáhli, a zato by za ně museli pracovat chudáci skřítkové. Nebylo by ti pak těch skřítků taky trochu líto? A co kdyby si pak jednou ti skřítkové řekli: Když lidé nedělají, my také nebudeme nic dělat! A když by se pak sebrali a odešli někam pryč a nechali by tu lidi, ať si lidé sami pomohou, jak dovedou, a lidé by nic neuměli a nedovedli by žádnou práci vzít dobře do ruky?

To já, povídá Mirko, bych to na světě zařídil tak, že by všichni lidé mohli lítat ve vzduchu. Že by létali v aeroplánech, v balónech nebo že by měli křídla a letěli by si, kam by chtěli. Panečku, já bych lítal!

A co kdybys ve vzduchu zabloudil?

Hehe, jak bych tam mohl zabloudit, když ve vzduchu nejsou žádné lesy?

Snadno. Letěl bys třeba moc vysoko a daleko a pak už bys kolem sebe nic neviděl, všude dokola by byl jen vzduch a vzduch, žádná cesta, žádná ulice ani domy, a ty bys už pak ani nevěděl, na kterou stranu se vrátit. A tak bys tedy ve vzduchu zabloudil a netrefil bys už domů.

Hm — to já bych tak vysoko a daleko nelétal a vzal bych si s sebou vždycky maminku.

Ale maminka by možná neměla čas; třeba by musela vařit.

Tak to by teda mohlo být na světě zařízeno tak, že všechny věci by byly z jídla. V řekách by teklo mléko a káva a ve studních by byla polévka a na stromech by rostly buchty a pečené maso, domy by byly z perníku a z dortů a skály by byly z cukru.

A fuj! To by potom lidé ani nebyli jako lidé, to by nad vším tím jídlem lítali jako mouchy! Možná, že by se tak z lidí staly veliké mouchy a žádní lidé by pak vlastně ani nebyli, jenom takové veliké mouchy. To by se jistě mamince nelíbilo; ta by jistě nechtěla lítat jako moucha nad bábovkou. A tatínek? Tatínka by maminka lítat nenechala taky.

Víte co, povídá Alenka, to já bych svět zařídila docela jinak. Já bych ho zařídila tak, aby všude byly peníze a každý by si jich mohl vzít, co by chtěl, a lidé by pak nemuseli pracovat. Každý by si za ty peníze koupil, co potřebuje, a když by pak už žádných peněz neměl, tak by šel a vzal by si zas peníze nové a zas šel vesele kupovat.

A co kdyby byl někdo takový zlý a nepřejícný, že by všechny ty peníze posbíral sám pro sebe a pořád by chodil a sbíral je jen pro sebe a jiným lidem by pak už žádné nenechal?

Tak víte co? povídá Alenka. Tak by to mohlo být tak, že všechno na světě by bylo zadarmo. To by bylo ještě lepší! Člověk by šel třebas do hračkářského krámu nebo do cukrářství a vybral by si, co se mu líbí a na co má chuť. A pak by řekl „Má úcta“ a lidé v krámě by také řekli „Má úcta“, nikdo by nic nemusel platit a zas by si šel někam do krámu pro boty nebo pro šaty, a tak by to bylo všude, že by všecko, všecinko bylo zadarmo a lidé by nemuseli pracovat.

Hm, a co ti lidé v těch krámech? To je, Alenko, přece také práce po celý den, a ti ostatní by nedělali nic, jenom by chodili a vybírali si zadarmo, co by se jim ráčilo.

No přece, tak tedy ti lidé v těch krámech by také měli všechno zadarmo a vybrali by si všude, co by chtěli!

Ale vždyť přece by všechny ty věci musel někdo urobit! Museli by přece nějací lidé časně ráno vstávat a ty rohlíky a to cukroví upéci pro ty ostatní, kteří by si to pak jen vybrali, snědli, nic by za to neplatili a nemuseli by nic dělat. Nebo ty hračky, to by museli také nějací lidé v dílnách a továrnách udělat. A šít boty a šaty! To by někteří lidé museli pracovat za ty jiné, kteří by měli všechno zadarmo a nedělali by nic. To potom ti, co pracují, by si řekli: A to bychom byli hloupí, abychom pracovali, když ti ostatní mají všechno zadarmo a nemusí dělat nic! A tak by také nic nedělali a potom by v krámech nebylo žádné zboží, ani jedna houska, ani jedna kokoška, nikde žádné boty ani šaty, nikde by se nic nedostalo, protože by nikdo na světě nechtěl pracovat. A lidé by umřeli hladem a byl by konec světa.

Tak tedy by všichni lidé museli pracovat!

Však to také dělají! Maminka pracuje, tatínek pracuje, každý dospělý člověk musí dělat nějakou práci. I děti pracují; chodí do školy, učí se, a to je přece také práce. Děti přece musí chodit do školy, aby se něčemu naučily, aby až dorostou, uměly něco na světě dělat, aby uměly pracovat.

Já, až budu velká, povídá Alenka, já bych chtěla být kuchařkou nebo paní doktorkou, nebo ještě raději vdaná, jako je maminka.

A já, povídá Mirko, já bych chtěl být takovým šoférem, co lítá v balóně nebo v aeroplánu.

A Věrka by chtěla být učitelkou.

Boženka by chtěla být prodavačkou v krámě.

Toník by chtěl stavět mosty a věže a tunely, být inženýrem.

A Otík by se chtěl stát vojákem nebo hasičem.

To Jenda ne. Jenda by chtěl být myslivcem.

Vlastě by se nejvíce líbilo, kdyby mohla být švadlenou, ne, modistkou.

A co ty, Karlíčku? Já bych chtěl být ten pán, co je nahatej!

Jakým nahatým pánem bys chtěl být?

Jako jsem viděl na obrázku, byli takoví páni, jenom plavky měli.

Aha, zápasníkem, nebo snad plavcem?

Ano, plavcem, anebo kapitánem, nebo námořníkem.

Tak víte co, děti? To už musíte s tím vším začít, abyste se tomu všemu brzo naučily. Necháme už povídání a jděte si hrát.

Ano, hrát, pojďte si, děti, hrát — — ale na co?

Hrajte si na vaření, s panenkami, větrníčky a s drakem, hrajte si na školu, na prodávání, stavte si v písku tunely a města, nebo si hrajte na vojáky, na hasiče a na myslivce, na šití s hadříčky a na vlak, hrajte si na loď a na závody, ó jejej, děti, to je na světě nějakých her na všecko, čím se, až budete veliké, chcete stát!

Už si hrajeme! — A na co vy si, pane Čapek, budete hrát?

Já, já si budu hrát sám na sebe.

Hehe, a jak si to, pane Čapek, na sebe hrajete?

Jak? Takhle: zakouřím si a přecházím chvilku sem a tam. Hleďme, povídám si při tom, tak tuhle práci jsem už udělal; nu tak, to jsem rád, že je hotova!