Poslední paní Hlohovská/X

Poslední paní Hlohovská Karolina Světlá
IX	X

Údaje o textu
Titulek:	Poslední paní Hlohovská
Autor:	Karolina Světlá
Zdroj:	SVĚTLÁ, Karolina. Poslední paní Hlohovská. Praha : Nová osvěta, 1949. S. 191–200.
Licence:	PD old 70

Těžké, studené, bledé mlhy vlekly se zdlouhavě po horách pomezních. Někdy z nich se spustil ledový dešť, pronikaje jako sty jehel oděv chatrný houfu lidu selského, tlupou vojáků provázeného.

Bylo to roku 1781; císař Josef II. prohlásil před krátkým časem svobodu vyznání ve všech svých zemích dědičných, načež se přihlásila i Jednota českých bratří, dosud za velikého nebezpečí v skrytosti služby Boží konavší, veřejně a radostně k dávné víře. Byloť bratří do počtu asi jedenkrát stotisíc, nejvíce podle břehů Labe usazených. Ale brzo doznali k velikému hoři svému, k nim že se svoboda nevztahovala; zvláštní přísností proti nim zakročeno. I pykali své důvěry v slovo císařské a přímosti, jíž k zásadám svým se hlásili, draze.

Rozhlašovalo se, že náboženství jich plno bludů býti se ukázalo, když kněží jinověrci je zkoumali, že nejsou Bratří vlastně jiného, než zbytky někdejších starých adamitů, jichž výstřednostem jest úřadům ostře se opříti, aby jed nákazy nevnikl dále a j. v. Duchovním, v jichž osadách Bratří se vyskytovali, nařízeno, aby se starali, by nazpět je přivedli do lůna církve samospasitelné, a kdyby se zdráhali příliš urputně, tedy aby na ně působili, by se aspoň přidali k vyznání augsburskému. Těm, kteří na svém státi zůstali, děti pobrány a katolickým rodičům na vychování dány, oni sami ze země vypovězeni co bludaři nebezpeční společnosti lidské. Poručil císař, aby dopraveni byli do Sedmihradska až na turecké hranice, kdež měli býti muži vřazeni mezi vojsko, a ženy, obdrževše denně tři krejcary na výživu, přidržovány ke komisním pracím, šití, praní atd. Právě první jich houf, vojskem obklíčen, ubíral se do vyhnanství.

Dokud Bratří příkrým průsmykem vzhůru stoupali, zpívali svoje staré žalmy, ale když dostoupivše hřebene hory lesnaté se ohlédli a před nimi hluboký se otevřel rozhled do krajiny ozářené jediným úzkým bledým paprskem slunečním, podobajícím se mdlému, slzavému úsměvu matky, s dítkami svými se loučící, tož zpěv náhle umlkl a v hlasité, bolestné vzlykání se proměnil. Všichni padli na zem, nabrali si po hrsti hlíny, do svých toreb co nejsvětější památku ji uschovavše. Avšak, vojáky popoháněni, brzo vstáti musili, dávno ještě než poslední modlitbu dokonali, a brzo v lese zmizeli.

Poslední v průvodu byl stařec, veden vysokým, krásným mužem a ženou zahalenou v hrubý plášť s kápí. Byliť to zajisté manželé, a kmet ten jednoho z nich otec. Koho, nelze bylo uhodnouti, neb oba tak laskavě k němu se měli a tak pečlivě s ním nakládali, jako by byl jeden jako druhý dítě jeho pokrevní. Manželé ti asi velice se milovali, neb nehleděli-li si do očí, tož aspoň týmž směrem zrak jich zalétal, jako by nemohli jinak, než jedno vidět, jedno cítit a jedno myslit.

Stařec bolestněji než ostatní zaškytl, naposledy do vlasti se ohlížeje. Nemělť naděje, jako ostatní, že se do ní jednou zas navrátí, nastane-li doba příznivější. Hořce zaplakal, že musí svoje staré kosti nésti do ciziny, že mu dopřáno není, složiti je v otčině. Průvodčí jeho jemně a starostlivě mu domlouvaje, vedl ho dále za předcházejícími, aby trapný ten okamžik příliš se neprodloužil. Žena na místě svém sama obmeškala; nemohla uplakané oči odtrhnout od pohledu posledního na milovanou vlast, na otčinu tu samých mučedníků, jichž počet rozmnožovala.

Chtěl voják, netrpěliv nad jejím váháním, i ji pohánět bodákem, aby spěchala za ostatními, tu mu v tom zabránil cizinec s průvodčím, náhle vystoupivší za skalou, odkud Bratry do vrchu stoupající, od nich nejsa viděn, již po delší čas pozoroval.

Průvodčí, pokynuv vojákovi, s ním se vzdálil stranou, a cizinec patrně v největším překvapení k ženě přistoupil.

„Smím-li pak věřit očím svým,“ zvolal, „jste vy to skutečně, hraběnko Felsenburková?“

Byl to císař Josef, který, meškaje právě v Čechách za příčinou stavby pevnosti Josefovské, zvědavostí puzen, vydal se na blízké hranice, aby se podíval na bludaře z Čech se stěhující a s nimi — nepoznán — do hovoru se dal. Když je viděl z údolí přicházeti, najednou mezi nimi se mu zamihla tvář dávno nevídaná, ale nikoliv zapomenutá. Myslilť v prvním okamžiku, že to jen následkem živé upomínky. Vzpomnělť si totiž císař, patřící na Bratry, na tu, kteráž byla tak horlivá jich přímluvkyně a pro ně se vzdala jeho přátelství, celého svého jmění a postavení vznešeného, zmizevši, jako by ji byla země pohltila, když ji seznámil se svým smýšlením. Vypravovaliť si lidé, že se utekla do nějakého vzdáleného kláštera v zoufalství nešťastné k němu lásky. Slyšeli jeho i její služebníci tehdáž až do předpokojů ozvěnu prudkého jich rozhovoru, domnívajíce se později, že to byla asi nějaká milostná, žárlivá hádka, následkem jíž slečna světa se vzdala.

Živě, ó velmi živě dosud si připomínal Josef II. krásnou a duchaplnou slečnu Felsenburkovou a dosud nezapomněl, jaký pocítil hněv bolestný, když se dozvěděl o jejím útěku záhadném, v nějž dlouho věřiti nechtěl, neustále doufaje, že se navrátí, až se vzdory unaví. Jakž by se nebyla navrátila, vždyť znala jeho city, dobře jí bylo povědomo, čím mu jest a na ní že jen záleží, první jemu nablízku zaujmouti místo. Marně však čekal na jedinou ženu, jejížto duchu a povaze se obdivoval… Snad právě proto, že byli příčinou ztráty té, s Bratry přísněji nakládal, než by byl jinak činil, snad je chtěl za to pokutovat, ze země je vypovídaje, že ho připravili o jedinou skutečnou přítelku, o jediné srdce, v které důvěřoval a jemuž v lásce se hodlal naklonit, kterému by se byl snad za oddanost královsky odměnil…

Ne, nezmýlil se, nebyla to hra jeho obraznosti, že viděl mezi Bratry nezapomenutelnou Marii Felicinu, kteráž si tak hrdě mu vzdorovati troufala, byla to skutečně ona. Ucouvla před ním tak podivně, jako on ji vítal.

„Vy jste to tedy skutečně!“ ještě jednou volal císař se svou starou k ní vřelostí. „Ale co děláte v průvodu těch lidí?“

„Sdílím jich osud, císařský pane, ubírajíc se s nimi k rozkazu vašemu do vyhnanství,“ odvětila Marie Felicina s veškerou svou dřívější výsostí.

Císař sebou trhl.

„K vám zajisté rozkaz ten se nevztahuje,“ pravil hlasem nejistým.

Marie Felicina trpce se pousmála. — Pohled pln truchlivé výčitky císaře se dotkl.

„Svoboda, kterouž ráčíte poskytovati, vztahuje se tedy nejen k jistým národům, ale i k jistým osobám? Jedni smějí směle věřit, co jiným věřit zapovídáte? Děkuji, Veličenstvo, že mne chcete z klatby, která stihla obec naši, vyjmouti. Věříc jako sestra česká, chci stejně trpět s ostatními sestrami… Dovolte, abych se ubírati směla za svým manželem.“

„Za vaším manželem,“ znovu císař užasl. „Vy jste se provdala a za koho?“

„Provdala jsem se za toho, který mne zavrhl, když jsem byla hraběnkou Felsenburkovou, u něhož bylo moje bohatství, moje krása ničím, poněvadž jsem pocházela z rodu nepřátel vlasti. Provdala jsem se za syna jednoho svého vrátného, Ondřej Hlohovský jeho jméno,“ pravila panovníku, jenž nemohl dnes, jako jindy opět očí od ní odtrhnout, a úsměv pyšný a milostný zaskvěl se na tváři mladé ženy. „Jestiť on potomek pánů českých, jejichž jmění i jméno se dostalo předkům mým za odměnu zrady na nich a na národě vlastním spáchané. Vznešená povaha jeho rozplamenila v srdci mém lásku nejvřelejší, nejčistší, nejpokornější, jíž je žena schopna. Zavržena od něho, umínila jsem si zoufale, že Ondřej, nemoha a nechtěje mne milovati, aspoň mi musí nevědomky dobrořečiti. Zamýšlela jsem státi se u vás, pane císařský, jenž jste mne přízní svou poctíval, orodovnicí stálou a zastánkyní neúnavnou lidu toho, na němž otcové moji tak hrozně se prohřešili a který on nad vlastní život milovati mne naučil. Krutý však mne očekával klam, seznala jsem, že není ve vás oné vysoké spravedlivosti, pro kterou jsem vám byla dosud se klaněla. Shledávajíc, jaké máte s národem českým úmysly, nahlížejíc, že moje nejvřelejší prosby a domluvy u vás nic nezmohou, náhle jsem se rozhodla, přetrhla jsem jedním rázem všecky pásky k světu, k mé rodině mne poutající, i uprchla jsem v přestrojení chudého hudebníka z Prahy na hrad Hlohovský k Ondřeji. Přijal mne jako bratr a já, stavši se údem církve jeho tajné, účastnila jsem se všech jeho myšlenek, záměrů a činů. Získala jsem si jeho důvěry v míře nejvyšší. Netušil ovšem, koho daří city svými nejpěknějšími a nejvřelejšími. S ním zároveň od Bratrů našich za vůdce a řečníka zvolena, vedla jsem před několika lety naše vesničany ku Praze, spoléhajíc s nimi na slib vámi udělený, že smí poddaný o svoje práva s vrchností volně se smluviti beze zlých následků. K smrti raněna vojskem vaším, vyslaným na úkor slibu tomu proti nám bezbranným, o slovo císařské jako o štít posvátný se opírajícím, a domnívajíc se, že umírám, Ondřeji jméno svoje konečně jsem vyzradila. Krev moje tekoucí v boji za práva lidu českého náhle spláchla ze srdce jeho všecko záští k rodu mému. Tak vášnivě Marii Felicinu si zamiloval, jak druhdy ji nenáviděl. Uchvátiv mne do náruče, prchal se mnou ze seče, nadlidským jen namáháním život mně zachoval. Unesl mne k představenému obce naší, kmetu to otcovskému, jenž nemohl pro stáří výpravy naší se účastnit. Požehnav sňatku našemu, oba nás za děti přijal. Ondřej vzdělával skromný jeho pozemek a já blažena sloužila jim oběma, domnívajíc se, že náhle v ráji jsem se octla. Jen jediná chmura nad štěstím naším se vznášela. Žádné dítko na nás se neusmívá. Avšak teď, když znova na slovo vaše spoléhajíce, k víře naší veřejně jsme se přihlásili, v naději, že jste se konečně přec na Čechy rozpomněl, a co jiným národům popřejete, poskytnete i jim — tu nebi jsme blahořečili, že nám žádných neseslalo, neb musili bychom se teď z vlasti stěhovati — bez nich.“

A oči paní Hlohovské, jimž nebylo mezi tím časem, co na císaři spočívaly, ubylo ani jediné jiskry někdejšího čarovného jich lesku, zahořely v bolestném rozjitření. Tesklivě od něho se odvrátily, potopivše se ještě jednou do kraje rodného, v roušky smutečně sivých mlh víc a více se halícího.

„Kolik a kolikrát, Hospodine,“ zvolala mezi slzami, „děti tvoje ze země české stěhovati se musily, protože pravdu tvou příliš milovaly! Ó, nedopouštěj, abychom tenkráte odnesli poslední její stopu na šlépějích svých. Zůstaniž její svaté símě nadál skryto zde, kdež její rodiště, jedině pravá její otčina, kdež tolikrát nejkrutějším způsobem potlačená, pošlapaná, vymýcená, přec opět zas vypučela a se zazelenala! Ó, vzkvete tu zas, a to zakrátko, naděje ta nás teď sílí a povznášeti nás bude v smutné širé cizině, kam nás vypovídáš, ó králi, abys jinému, milovanějšímu národu pohodlné zde místo uchystal. Ne, že bloudíme ve víře, ale že ti překážíme co Čechové, proto výhost nám dáváš. Pokutou tvou budiž, že přes vůli tvou přec tím se staneš, čím míti jsem tě chtěla. Vzkřisitelem budeš českého národa. Nepřízní svou probudíš v Češích dřímající lásku k odstrčené vlasti a nechutí nespravedlivou k jich jazyku oživíš starou jejich k němu úctu. Majícím se ho vzdáti, teprve drahým a milým se stane. Především ale věz, doba že se blíží krokem neodolatelným, kde poznáš, jen Čech že by ti byl porozuměl, jen on ze všech národů by ti stačil duchem, jen on že by byl skutkům tvým nesmrtelnost pojistil. Nevděkem tam ti odměněno bude, kde tolik lásky rozsils, žádné radosti a slávy tam se nedočkáš, kdes tak bezpečně jich očekával. Litovati, ano litovati budeš a musíš, žes mne tehdáž oslyšel. Již vidím, ó králi, kterak povstává národ český, tebou neuprositelně smrti věnovaný, z hrobu! Nezeslabují ducha národního utiskovatelé jeho, nýbrž zesilují ho. Jen on sám jest s to, aby se usmrtil, přestane-li hájiti svých práv, jinak žádná světská moc nic nad ním nezmůže. Duch ten mocnější ze všech mocí, mocnější jest nad všecky krále, přečká je! Až přijde doba panování jeho, pak, jak zvěstováno jest, korunu postaví na hlavu každého svého dítěte, korunu to pravdy…“

Kápě se svezla s hlavy Marie Feliciny. vlasy rozpoutané vlnily se bohatými lesklými proudy okolo její vysoké postavy. Žár vznešený nadšení posvátného, prorockého zatopil její tvář, když ruce svoje vztáhla proti císaři, jako by do budoucnosti mu ukázati chtěla.

S hlubokým pohnutím císař na ni pohlížel. I zdálo se mu, že na čele ženy vypovězence hrdinsky se stěhující do ciziny a chudoby za přesvědčením svým a chotěm milovaným skvostnější zazářila teď hvězda, než tenkráte zdobila hlavu mladé hraběnky Felsenburkové, když ji v úplňku její pověstné krásy a slávy ponejprv spatřil za oné bálové noci v nádherném paláci mocného a bohatého otce jejího…

Bez jediného slova nechal ji odejíti.

*

Když málo let později zneuznán, nepochopen, nevděkem za nejlepší úmysly odměněn, císař Josef II. na úmrtním loži největší část oprav svých odvolati musil, zdaž si pak vzpomněl na poslední paní Hlohovskou?