Poslední paní Hlohovská/IX

Poslední paní Hlohovská Karolina Světlá
VIII	IX	X

Údaje o textu
Titulek:	Poslední paní Hlohovská
Autor:	Karolina Světlá
Zdroj:	SVĚTLÁ, Karolina. Poslední paní Hlohovská. Praha : Nová osvěta, 1949. S. 183–191.
Licence:	PD old 70

Valilo se to s výšin severovýchodních po všech cestách a stezkách jako moře do kraje. Ohromní lidu selského zástupové, samé to postavy vyhublé, nuzně jen chráněné oděvem, v ruce hůl, na rameně pytel s chlebem, hrnuli se proudy mohutnými ku Praze. Netáhliť tam ani na pout svatojanskou ani na pout svatováclavskou, byloť teprve záhy na jaře. v březnu roku 1775.

Vydalať císařovna se synem patent, v němž sedlákům ruční robota usnadněna, jinak vše při starém zůstalo, avšak dovoleno jim, o ostatní s pány se domluviti. Aby tak učinili, táhli sedláci teď ku Praze ke svým vrchnostem, tam sídlícím. Vypravovali si cestou, že chtěl císař mnohem více pro ně učiniti, ale že šlechta tomu bránila, vyčítajíc prý mu, že jeho předkové všichni její práva hájili a spíše k tomu hleděli, ji obohatiti, ale on že ji hodlá ožebračiti, obětuje jejich zájmy sedlákům pro nic jiného, než aby se mohli doma pohodlně na peci váleti a zaháleti. Usnesli se tedy sedláci na tom, že se k nim vydají a s nimi ve vší skromnosti a mírnosti promluví, když jim toho císař dovolil. Chtěli jen dokázati, že jim nejde o zahálku, a jim konečně jednou odkrýti, co zkusí od úředníkův, kterak s nimi nakládají, kterak je drou, snad bez jejich vědomí a proti vůli jejich, co musí snášet za let neúrodných, kterak a jak bídným způsobem vymíraly teď právě celé rodiny; vše jim hodlali v pravdě vylíčiti, prosíce je snažně, aby konečně nad nimi se slitovali a jim jiného neobětovali, než nejskrovnější drobty jich hojnosti, spokojeni že s tím budou.

V každé vesnici vzrůstal počet poutníků, všude se sedláci zastavili, svůj úmysl ostatním vyjevili a kdo smýšlel jako oni, koho též hnětlo a tížilo, k nim se přidal, provázen jsa od ostatních vroucími modlitbami a pláčem, aby dobře u pánů pochodili a oni se jim za to nemstili, že si troufají upřímně a bez obalu jednou k nim promluviti.

V čele tlupy kráčeli dva mladíci, oba štíhlí a vysocí, oba krásné podoby a ušlechtilých způsobů, kdož je neznali, za bratry je měli a těšili se jich pěknosti. Větší a silnější z nich nesl prapor. Byl z režného plátna jako haleny těch, kteří za ním táhli, a na něm vyobrazeno rádlo, na důkaz, že jen žádají ulehčení práce své přetěžké, ale že se jí nikterakž vzdáti nechtějí. — Druhý nesl bibli předl sebou, aby každý hned poznal, že je nepudí k pouti té bídná, svévolná lidská choutka, nýbrž podle slov božích že se ve všem zachovati chtějí. Nařizuje v Písmě svatém Bůh, aby lid vrchnosti si vážil a jich poslouchal, ale také v ní psáno, žeť daroval zemi tu všem dětem svým k společnému užívání, že nechce, aby jedni na ní oplývali bohatstvím a druzí vedle nich bídně hynuli, člověk žeť člověka bratr.

Ondřej, poslední odpraveného pána Hlohovského potomek, nesl prapor a harfeník bibli. Byla to tatáž bible, v níž v lese čtoucího překvapil představeného Jednoty; byla skoro tak stará jako spolek ten sám, nikoli ještě tištěna, nýbrž jen uměle psána. Bylo-li potřebí zástupy osloviti, neb vybídnouti vesničany, jichž dědinami se ubírali, k účastnění se tažení jejich, vždy oni to učinili. Byltě harfeník všude znám a spřátelen, každý v krajině té ho znal a miloval pro moudrá jeho slova a krásné písně. Jak on promluvil, vše k němu a za ním se hrnulo co za přítelem zkušeným a věrným, který k ničemu zlému by neradil, nejlepší s každým jen zamýšleje. Bratr pomocník neobmezil se jen na obce bratrské ve svých výpravách, nýbrž rozšířil si sám svou úlohu, chodil se svou harfou, jak dalece mu síly stačily, a všude rozsíval setbu svých myšlenek a rozplamenil v srdcích mu naslouchajících přesvědčení, sám že si musí národ sklíčený pomoci ze své tísně a povstati jako muž otevřeně a přímě k právům svým se hláse, a nikoli jako otrok zákeřnické pikle kouti utiskovatelům. Kdyby nebylo jeho bývalo, sotva by je byl pronikl duch takové sjednocenosti a svornosti, sotva by byli táhli tak klidně a důstojně bez všelikých výtržností, sotva by byli odolali, tvoříce teď moc, mstíti se těm, jichž moc tak často tíhou nesnesitelnou na bedrách a srdcích svých cítili. Dva dni táhli tímtéž tichým velebným způsobem, v noci pod širým nebem táboříce, i nepoznali žádné překážky. Když zámku neb dvoru některému se blížili, úředníci dávno před tím, než k němu dorazili, na útěk se dali, vědomi si jsouce svých hříchů na nich spáchaných a děsíce se, den odplaty že jim nastává. Teprve na sklonku třetího dne, když na úpatí hor se octli, majíce před sebou planinu, vyskytovala se na obzoru zeď hrozebná, pohyblivá, rychle se mu blížící, dlouhé to řady vojska. Doletěla postrašenými uprchlíky do hlavního města zvěst, sedláci že táhnou ku Praze na pány, aby s nimi konečně účtovali. I vyslaly úřady proti nim pluk vojáků.

Neradili se poutníci, co mají činiti; byli na setkání takové připraveni a směle a důvěrně proti vojsku se ubírali. Vždyť musili velitelé jeho viděti, že nejsou ozbrojeni, a slyšíce je zpívati píseň svatováclavskou, musili poznati, že nezamýšlejí nic zlého. Ostatně byli hotovi cíl a úkol cesty jim zjevit, přesvědčeni jsouce, že je nechají pak volně a pokojně dále táhnout, poznání nabyvše, že se jim nejedná o vzpouru. Ale zmýlil se lid ve své důvěře, že, kráčí-li cestou zákonnitou, hláse se o svoje práva, bráněno mu býti nemůže. Mýlil se, nikoli ponejprv a bohužel také ne naposledy.

„Stůjte!“ ozval se náhle hromový hlas, když sedláci vojsku na několik set kroků se přiblížili, „stůjte, jinak dám do vás pálit!“

Zastavili se všichni, nevěřivše svému sluchu, že takovým způsobem v pochodu jsou zadržáni.

„Čeho od nás si žádáš, pane, nebo co nám neseš, že kroků našich zarážíš?“ volal Ondřej k veliteli vojska. Byl to mladý muž v stejnokroji, jemuž z každého tahu zpupnost hleděla.

Jsa takto osloven, celý hněvem se zarděl.

„Nemáte se mne co tázat, nýbrž povinností vaší, abyste mne neodkladně poslechli,“ znova sedláky okřikl. „Poroučím vám, abyste se dali klidně zajmout, jinak bude s vámi naloženo s přísností patřičnou.“

A řady vojska na jeho povel sedlákům na očích zbraní svých ostře nabíjeli.

Počalo to mezi lidem úzkostlivě šuměti na vyhrůžku tak surovou a strašlivou. Ale mladíci nepozbyli klidu.

„Proč nás chceš zajmout, pane Hypolite Felsenburku?“ ozval se proti němu neohroženě harfeník. „Ubíráme se ku Praze, abychom s vrchnostmi svými v dobrotě se smluvili. Chceš-li nám v cestě bránit, tož sis špatně přečetl patent císařův, jenž nám to dovoluje. Vůli císařovu tím za neplatnou prohlašuješ.“

Mladý Hypolit z Felsenburku znova se zapálil hněvem nevýslovným.

„Prohlesnete-li ještě jediné slovo, kloučkové,“ křikl, „tož dám na vás již zde vykonat, co na každého čeká, kdož z vás spatří Prahu,“ a tím významně ukázal na dva vysoké stromy. „Kdo z vás nadál vůli mé se vzpouzet bude, živ s místa toho se nepohne.“

Znova to zašumělo mezi lidmi, ale tentokráte již ne úzkostlivě, nýbrž hrozebně. Za odpověď namířilo vojsko na zástupy.

„Strašlivé dáváš naučení lidu, mírně za právem svým se beroucímu,“ zvolal Ondřej, nevolí planoucí, „střelbou chceš ohlušiti prosebného jeho hlasu a oprávněné jeho žádosti? Kterak tedy se má spravedlnosti domáhati? Násilím, zradou, skutky krvavými? Což ke vzpouře sami mu neukazujete cestu, vy, jeho pánové? Nemusí lid ten, který chceš dát zajmout, šibenicí ho straše, litovat, že krutých oněch prostředků nepoužil k vymanění svému? Jestliže dáš pálit do lidu bezbranného, tož jméno vražedníka si zasloužíš. Avšak nebude se tomu nikdo diviti, tys prý Felsenburk, a Felsenburkové konali vždy rádi služby katovské na lidu českém…“

Přehlušilo další jeho řeč hrozné zadunění, sto blesků nad hlavami lidu ohnivou přelítlo stopou, i odpověděl jim brzo tisícerý strašlivý ryk, zasténání, zaúpění. Hustý mrak čpavého kouře zahalil na několik minut zjev plný nevýslovného zmatku. Jedna část sedláků se dala v slepém pudu sebezachování do šíleného útěku, rozprchnuvši se na všecky strany, jsouc vojskem pronásledována, a druhá jich část rozlícena vrhla se na vojsko neodolatelnou silou, a hole v jejich rukou strašlivou se staly zbraní.

„Co jsme učinili,“ volali, dorážejíce na šiky ozbrojené jako lvi, „že nás chcete vražditi? Vždyť jste mezi námi zrozeni a víte, jaký snášíme los. Jestiť hříchem, že jsme se vydali na pout, abychom prosili, by nám byl život usnadněn, že nás chcete trestu vydati? To tedy za to, že jsme si chtěli, co nám patří, v dobrotě vydobýti, že pošlapáni, utýráni, umučeni, na pomstu jsme nepomýšleli, že vše jsme prominouti chtěli, jen jednou bude-li poctivě s námi jednáno?“

Ale nebyla jim obrana nic platna; palba se opakovala, a kdo neklesl v krvi své, jí omámen a ohlušen, brzo se octl ve vazbě.

Ondřej a harfeník první byli strženi do hrozného víru, jemuž nadarmo opříti se snažili. Okolo nich zuřila největší, nejdivočejší řežba. Harfeník klesl, do hlavy kulkou raněn, na zem a Ondřej, uhozen klackem soudruha, jenž jej napřáhl vlastně na lebku vojáka, s nímž se rval, padl vedle něho bolestí napolo omráčen na kolena, chráně ho tělem svým před novým poroucháním.

„Prchni,“ volal harfeník, sbíraje všecky svoje síly, „prchni, jiného pro dnes nezbývá —“

„Bez tebe z místa se nehnu a ty vstáti a já tě pozdvihnouti nemohu,“ zalkal Ondřej.

„Ó, nech mne ležet a se dokrvácet, aby smyla krev Marie Feliciny krutý praotců na národě spáchaný zločin a tvou k ní nenávist,“ vzdychl harfeník omdlévaje.

Slovy těmi jako by byly se vrátily Ondřejovi síly. Okamžik patřil jako zkamenělý do bledé harfeníkovy tváře, vše kolem sebe zapomínaje, a najednou se vzchopil, pozdvihl ho jako pírko, a pevně k prsům ho přitisknuv, razil si cestu mezi zápasícími. Vyraziv z jich houfů zmatených, kvílících, zamířil přes pole k lesu, opodál se černajícímu. Spatřilť pan Felsenburk, že smělý praporečník, od něhož maně odtržen a po němž dychtivě slídil, prchá, nesa soudruha v náručí, i poručil svým lidem, aby ho následovali, kdož mu ho přinese živého či mrtvého, velké že může býti jist odměny. Vydali se za ním, dojeli do lesa, obklíčili, prohledali ho rub na rub, a když se uprchlíků dopíditi nemohli, zapálili ho, ale po obou mladících nenalezli ani stopy. Buď v nějaké skrýši hrdinsky zahynuli, či Ondřej nadlidský dokázal skutek, utíkaje tak rychle, že měl les již za sebou, než ho vojsko prohledalo a zapálilo.

Podařilo se jiným houfům lidu selského ku Praze se dostati. Ale prosby a žádosti jejich nejen zamítnuty, ale ani nevyslechnuty, a s nimi jako s povstalci nakládáno. Mnozí z nich uvězněni, jiní nazpět na jejich panství posláni, kdež tresty přísné jim uloženy, a čtyry z nich potkal skutečně osud, jímž vyhrožoval pan Felsenburk. Byli oběšeni na veřejných silnicích, každý za jinou branou, okolojdoucím na postrach a vyhrůžku.