Poslední doby v Bílé věži/Večer

Poslední doby v Bílé věži Josef Kajetán Tyl
	Večer	Noc

Údaje o textu
Titulek:	Večer
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť třetí. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 61–70. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Krásný letní den odcházel. Šestnácte hodin byl se na bohatou krajinu Pražskou, jako na vyšperkovanou nevěstu, milostně usmíval, a maje teď s ní se rozloučiti, ještě jí na památku zlatou roušku daroval, kterouž ona ihned, panensky uzardělá, zastírati se začala. Jako dlouhé, růžemi a rubíny protkané třepení padaly při tom s tiché výsosti paprsky i do skrovného okna Bílé věže, kdežto mezi pevnými stěnami, za hustou mříží, ušlechtilá mužná postava seděla. Byla to bledá, jenom jiskrnýma očima oživená, tmavými kadeřemi ovinutá a lesknavými vousy obrostlá tvář českého pána, Záviše z Falkensteina.

Mír a statečná odhodlanost jevily se v pohledu muže slavného. Hlava jeho byla poněkud skloněna, plna hlubokých myšlenek. V rukou, složených na klíně, spočívala vzácná loutna.

Z nejtajnější srdce jeho schránky vyvinul se nyní hlasitý povzdech, hlava se povznesla a leskem večerní záře zplanuly líce jeho. Dlouhou chvíli utkvělo pak oko na plamenné obloze, ústa se pohnula k sladkobolnému úsměvu, v rukou zazněly stříbrné struny a se rtů splynula tichá píseň:

„Zlaté nebe, drahý plášti,
Rozepnutý nad vší zemí —
K čemu ty mě vábíš leskem?
Já se tebou neodím!
Neplatné jsi pro mne roucho,
Kříž a křížem rozedrané!
Za mřížemi — za hustými,
Černé pruhy v tobě vidím:
Slzami se oči kalí —
Pruhy ale, černé pruhy,
Žádná slza nesplákne.“

Hlas uvězněného pěvce umlknul, ale oko jeho tkvělo posud na obloze, ježto nyní přicházejícím soumrakem se jasniti a promodrávati začínala. Semotam proskakovaly hvězdy a kynuly Závišovi jako staré, věrné známé. Konečně hořela celá nebes opona paprskováním nesčíslných světů, a opět zazněla v Bílé věži tichá píseň:

„Hvězdné nebe, věčná kniho,
Otevřená všemu světu,
K čemu ty mě vábíš leskem?
Já se blaha nedočtu!
Pro mne jsi ty smutné písmo,
Kříž a křížem přetrhané!
Za mřížemi — za hustými,
Černé pruhy v tobě vidím:
Slzami se oči kalí —
Pruhy ale, černé pruhy,
Jenom krev má opláchne!“

Píseň dozněla — bolněji a hlasitěji však, než byla počala, a náhle vzchopil i vztyčil se pěvec, hlavu k nebi povznesa. Oči jeho ve tmách se jiskřily.

„Ostříhej, Bože, zdravých smyslů mých!“ zvolal, vzácnou loutnu odhodiv, jakoby se nástroje smrtícího zbaviti chtěl. „Mám-li sobě sám pohřební písně zpívati? Nic — nikoli! Slunce moje musí Čechy ještě zahřívati a jmeno Závišovo ještě jako chvalozpěv o vlasti zaznívati!“

V tom zachřestěl před vězením svazek hrubých klíčů, železem kované dvéře se otevřely, a do klenby vešla, týl na prahu nízko sehnuvši, veliká, panská postava. Na hlavě měla sprostý klobouk a dlouhým jízdeckým pláštěm ukrývala bohaté roucho. Za ní vešel strážník s planoucí pochodní.

„Zavěs pochodeň do kruhu a počkej venku!“ řekl k němu vladyka příchozí. Na to se obrátil k žasnoucímu Záviši, a obě ruce proti němu vztáhnuv, zvolal srdečně:

„Pozdrav tě Bůh, příteli!“

„Hvězdy nebeské!“ zkřikl tento radostně překvapen a hbitě ku pozdnímu hostu přikročiv, dychtivě mu do tváří nahlédl. „Tys to, Mutino můj? Pro živý Bůh! — překotil se Vyšehrad? Vyhynuli nepřátelé moji? Mluv, co tě přivádí do Závišova skvělého paláce?“

„Měl jsem arci dříve přijíti —“

„Měl jsi, měl, Mutino můj! Po dvou dlouhých letech první to věrná tvář! O mluv, co dělá ten vratký svět? V jaké roucho oblékají českou zemi? Co tropí na královském hradě — a přede vším tu ovlažující rosu na prahnoucí prsa má! — jak se vede mé Jutě? — to pověz nejdříve! — jak se vede drahé choti mé a mému dítěti? Hle, slza se leskne v oku Závišově — i nestydím se za ni a nedám ji za nejskvělejší perlu z Václavovy koruny — velikou tíží padne však také jednou tato vřelá krůpěj na váhu, až se budu se synem choti své rovnati! Že mě svobody zbavil, křivě na soud pohnal, nespravedlivě statky pobrati hrozil — toho všeho nechytí se pamět moje, a tuhé, nepanské vězení toto budu za pouhý sen považovati; že mě ale dvě dlouhá léta nadarmo po objetí manželky mé toužiti nechal a nelidsky o pohled dítěte mého oloupil: za to budu na něm — jakože věčný mstitel nad námi! — velikou náhradu žádati!“

„Ještě tu hlavu staré plameny rozněcují a v těch prsou bývalé vášně se stíhají!“ promluvil Mutina Kostomlatský tichým povzdechem, když byl s velikou útrpností dlouhý výlev Závišových citů vyslechl. „Upokoj se, příteli! Těžké bezpráví a veliká křivda potkaly tebe — žalostně to víme; nechť ale nyní rouška zapomenutí řadu oněch smutných dnů zakryje, a jakž i prsa tvá hořkostí překypují, poslechni s mírnou myslí rady věrného přítele. Zítra budeš opět státi na soudě — vím to, a proto jsem přijel do Prahy — Záviši! učiň vedle žádosti královy a postup hrady, kteréž na tobě žádají.“

„Ha, podvádivý sluchu! Mutino — je-li možná? K tomu ty mně radíš — ty, mého života věrná ratolest? Proto bych byl tedy rozkoš dvou krásných jar oželel a v puchu mrzkého vězení duši svou k vytrvání ocelil, abych nyní podle skřeku lidí skákal, jenžto se třásávali, když kročila noha má?“

„Cítím to, cítím, co v tobě plamenem šlehá; avšak Václav je králem a pánem tvým — vyplníš tedy rozkaz královský.“

„A je-li nespravedlivý —?“

„I nad králi je soudce — nad zemí je nebe, a za nespravedlivostí králů chodí pokuta, věčná mstitelka, jako za nepravostí lidu poddaného.“

„Pro živý Bůh!“ divil se Záviš, ruce spínaje. „Mutino! kdes nabyl toho chladného mudrctví?“

„Nebyli jsme dosti dlouho ohněm a vlnami hnáni, aby se vyčistil zrak a vychladla prsa naše?“ tázal se Mutina poněkud horlivě, příteli vroucně ruku tiskna. „Poslyš rady mé! Čili raději věku svého sílu mezi pustými zděmi zmaříš? Zbislav ze Třebouně ještě nezapomněl, že jsi ho sehnal s purkrabství, a dokud jakož podkomoří myšlenky své uším královským našeptává, není naděje, že se pře tvá k prospěchu tvému ukončí. Aneb je tobě na tom dosti, že se někdy Pražan pod Bílou věží zastavuje a písně tvoje poslouchá? Velebívali rozum tvůj a pověst v tobě umění čarodějné hledávala; poslední dvě léta neměl jsi ale z obou nic —“

„Mlč — mlč! ty na místě mém nebyl bys mohl jinak jednati! Čili jsem měl před lebkami, jež vítr nadul a kteréž hračkou rozmaru mého bývaly, pokorně šíji skloniti a říci: Ejhle, tu jsem! — naložte se mnou, jak se panáčkům líbí! — Hvězdy nebeské! Jaké právo mají bez výplaty požadovati věci zastavené? Kde jest oněch 50.000 hřiven stříbra, jež Otakar Kunhutě zápisně přislíbil? Nemá-li synáček a dědic jeho chuti, placením spravedlivých dluhů královské poklady stenčovati, nechť mě v držení statků ponechá, kteréž mi po matce jeho zůstaly — anebo ať otce z hrobu vyvolá, aby slib svůj zapravil. Já nedám práva nebo dědictví Kunhutina a svého syna ztenčovati!“

„Nedáš?“ opakoval Mutina jemným hlasem a v navlhlém oku jeho jevila se nejsrdečnější útrpnost. „Ubohý příteli! Hvězda tvoje zmizela z oblohy nebeské, a správcové království našeho neohlédají se již po lesku jejím. Čili nevíš opravdu, jak Václav nad hrady po Kunhutě rozhodl? Již loňského roku upsal je Bedřichovi, markrabí Míšenskému —“

„Nebe a země! Co pravíš, Mutino? Mé hrady — což je má Václav již v moci své?“

„Ještě nemá. Přátelé tvoji brání je dosud zmužile proti útokům sborů královských, avšak na dlouho nebudou moci odporovati. Václav utekl se o radu a pomoc k starému císaři, kterýž ovšem za časů posledních tobě nepřál, a návodem jeho pevně uzavříno stůj co stůj statky po Kunhutě, jakož k pokladům královským patřičné, z rukou tobě vyrvati.“

„Nuže tedy ať se o ně pokusí!“ zvolal Záviš hlasitě, a zanícen přirozenou pýchou, jakož i vědomím o slávě a moci rodu svého, čelo pansky pozdvihl. Byloť, jakoby proudem rostoucího a se všech stran se hrnoucího nebezpečenství i odhodlanost jeho se množila. „Ať se o ně pokusí! Mne mohou okovy stížiti, mají-li ještě smělosť — z rukou Závišových mohou zbraň vymknouti; ale ještě jsou živi bratří uvězněného, udatný Vok a tvrdolebý Vítek, i Jindřich Rožmberský — ještě stojí a kvete Růže na povětří českém, byť i nejskvělejší korunu její byli v temné vězení povrhli — ještě je živ Hynek z Dubé, Jaroslav Sternberg i Mutina Kostomlatský, a ti nedají Záviši klesnouti!“

„To nedají!“ odpovídal Mutina s tichou ale srdečnou povážlivostí. „Ozbrojiliť již také veliké zástupy a pozdvihli pole proti Václavu — i král uherský hotoví se, vtrhnouti do Čech s rukou pomocnou; ale k jakému konci přivede nás válka domácí? Mám-li mluviti o ranách, ježto se po všech údech vlasti naší teprva nedávno zacelily? Mám-li se bolestně i srdce tvého dotknouti a ptáti se: Záviši, chceš býti příčinou nového krveprolití? Jest vraždění národu, z jehož lůna jsi pošel — jest popel domů, pláč a nahota lidu českého onen sloup nebetyčný, na němžto jsi upevniti chtěl jména svého věnce? Záviši, Záviši! pamatuj na bitvu moravskou a krvavé její ovoce!“

„Ustaň, ustaň!“ úpěl v nejhlubších útrobách pohnutý vězeň, a obrátiv se od přítele, sklesl podle stěny na kamenné sedadlo, oběma dlaněma si tváře a oči zastíraje, jakoby strašných podob viděti nechtěl, ježto se upamatováním na něho jako z půlnočních hrobů šklebily. „Živtě Bůh!“ mluvil po chvíli temným zvukem dále, „nepravě činíš, Mutino, že prstem nešetrným záclonu s nešťastných dnů života mého odhrnuješ! Dosti dlouho trýznil mě nemilosrdně hlodavý červ zlého svědomí, a v krvi se topilo srdce mé, než po těžkém pokání k břehu pokoje a míru dobředlo. Ano, vinou stížil jsem duši svou; ale cokoliv člověk učiniti může pro národ, učinil jsem potom na smíření zrady své. Moje ruka a jméno potřely po všech krajích sápavé loupežníky! Mnou zakvetl veřejný pořádek! Já pojistil všelikou majetnost upevněnými zákony! Mými poklady živila se vzácná umění — strojily se rytířské hry — Mutino, mám-li se před tebou honositi! Živtě Bůh!“ zvolal dále, v zanícení svém hrdě se povznesa. „Tu pýchu musí mně přítel — musí mně celý svět i u vězení prominouti, myslícímu, že mne národ velebil! Čili mám toto svědomí teď, jako obnošené, vetché roucho s beder svrhnouti? Mám se bohatství odříci a s ním i Závišovu slávu jako otřenou hračku pohoditi? Nic — nikoli! Statky moje jsou díl, ba základ pověsti mé — jich se neodřeknu na věky!“

„Ale což ti nezbude hojnost na statcích vlastních, když i hrady po Kunhutě postoupíš?“ tázal se Mutina důrazně. „Domnívá se Vítkovec býti žebrákem při pokladech rodu svého, při oddanosti lidu svého, při lásce přátel — v náručí milostné choti s nevinným dítětem —?“

„Nemluv o choti mé — mlč, libohlasý, dotíravý rádce! Nedotýkej se paměti mé s této strany, aby nezaplanula všepožíravým, nepřístupným plamenem. V náručí mé Juty! — Živtě Bůh! právě ta andělská žena váže a poutá mě k Bílé věži! Čili bych měl k ní odtud přistoupiti řkoucí: Odpusť, choti drahá, rozená z krve královské — Záviš nemůže splniti, co přislíbil. Pramen chlouby jeho vyschnul — peruti vysokolétavých zámyslů jeho spadaly; již s ním nevyletíš nad výsost obyčejného českého vladyky. — Země a nebe! nežli bych statky po Kunhutě postoupil, raději ať nepřátelé moji palčivou touhu svou v krvi mé uhasí!“

„To neučiní, je-li spravedlnost při králích a láska s moudrostí při tobě!“ ozval se na to líbezný hlas u dveří, a do vězení vešla útlá ženská postava. Zahalena byla sice rouchem stavu prostého, ale z pod bělavé loktušky vysvítala ušlechtilá spanilost knížecí. Tiché hoře polétalo jako lehký mráček po milostné tváři — nyní je ale sladký úsměv krásných úst a blahé záření modrých očí jako sluneční poblesk zaháněl.

„Hvězdy nebeské!“ zkřikl, sprásknuv ruce nad hlavou Záviš po celém těle trnoucí. „Je-liž to mámení rozpálených, v nehodné vazbě chorajících smyslů mých? Čili jsi to v skutku, Juto má?“

„Záviši!“ ozvala se žena příchozí hlasem nejvřelejší touhy, a vrhnuvši se na prsa uvězněného, s vášnivou prudkostí k němu se vinula.

„Juto! Juto!“ plesal manžel překvapený, a prahnoucí rtové jeho hledali medová ústa milostné manželky — a s horoucím líbáním pomísily se ponejprv po dvou smutných letech obou radostné slzy.

Překvapením a blahostí nenacházel ještě jazyk Závišův žádoucích slov.

„Manželi, nenech mě déle o samotě stýskati!“ promluvila s tichou, srdce pronikající prosbou Juta. „Odloupni tvrdou neústupnost, jížto jsi opancéřil mysl svou, a dej přístupu k srdci radám upřímným. Popusť hrady královské — nevězni se déle z vlastní vůle — nečiň za živa z manželky své vdovu, z dítěte svého sirotka. Bohatstvím vládne a hojností oplývá Záviš Vítkovec i bez věna vdovy královské, a co by snad nenasytné, dalekoběžné toužení tvoje na statcích nenalezalo, doplní hojnou měrou láska má a úsměv dítěte tvého!“

V tom vešel přes práh do kamenné klenby starý zbrojnoš, nesa v loktech dvouleté spící pachole.

„Tuto pohledni synu svému do tváří,“ mluvila choť Závišova dále, „a spatři v nich pramen rozkoší, kterých si za žádné světské statky nezjednáš!“

Kvapným krokem přistoupil Záviš k šedivému zbrojnoši, a pojav dítě z rukou jeho, vinul je k srdci svému, líbaje čelo i tvář jeho.

Ticho nastalo mezi pevnými stěnami Bílé věže, rušené jenom temným paprskováním planoucí pochodně nebo hlasitým povzdechem uvězněného.

„Lidé, lidé!“ jal se konečně tento mluviti, když byl nejprudší nával citův jeho zase v mírnější meze ustoupil. „Co chcete ze mne učiniti? Mám-liž jako choulostivé děcko radostí plakati — anebo nad osudem svým zuby skřípati? V jakém to zakuklení — jakou cestou musela se’s ty, dcero královská, k srdci přikrásti, k němužto jsi upoutána nejsvětějším právem? Nebe a země! Václav mi dal velmi opatrné strážníky, že jsi dříve do náručí mého vklouznouti nemohla!“

„Václav to neučinil z vlastního pohnutí,“ odpovídala Juta. „Srdce jeho je dobré; ale nepřátelé tvoji obklopili je tak silnými hradbami, že nebylo možno přístupu k němu nalezti. Dnes teprve poštěstilo se mi v tomto rouchu, s dítětem na rukou, padnouti mu k nohám —“

„A prositi za milost, abys několik okamžení u manžela stráviti směla?“ tázal se Záviš s velkou hořkostí.

„Ano, prositi za manžela!“ opětovala choť jeho s plamennou hrdostí. „Budeť on zítra opět státi na soudě — a milost králova mu přijde vstříc; on se jí s mužnou odhodlaností ukloní a povolí —“

„Nic — nikoli!“ zvolal Záviš s vypukající prudkostí, „toho neočekávej —“

„On povolí —“ vmísila se mu choť do řeči a vroucně se k němu tulíc, prosebně před ním bělostné ruce spínala. „On se rozpomene nad svou manželkou, nad svým dítětem — sám nad sebou — navrátí se v život, kdež po něm láska touží, a kdež mu znovu chrám blahosti brány své otevře. O viď, že se již ode mne svéhlavě neodloučíš?“ prosila dále u velikém pohnutí, a oběma rukama skoro křečovitě k srdci ho tisknouc, v hlasitý pláč vypukla. „Ty mě nesmíš nechati o samotě jako vadnoucí květinu na poušti — anebo jsi pohřbil všechnu milost k Jutě své!“

„Nepohřbil, Juto má — nepohřbil!“ ujišťoval ji Záviš hlasitě a se srdcem tlukoucím, třesoucí se rty skláněje k lícím jejím, aby s nich proud slzí zulíbal. „Tys nerozbitná kotvice života mého — tebe se nespustím! Okaž mi jen cestu z těchto skálopevných stěn, já ji nastoupím. Pomoz mi k útěku — choti — Mutino, jaká myšlénka to ve mně zableskla? — pomoz mi ujíti, prchnouti z této nehodné vazby — na všecko se odvážím, jen abych se pokořiti nemusil vůli hladových nepřátel!“

Horečně planuly při tom líce jeho, a slova padala jako šípy z plného toulu. Oběma rukama držel přítele v objetí.

„Upokoj se na mysli zbouřené,“ promluvil tento s laskavou vážností a s oním vřelým soucitem, s nímžto byl celý manželů hovor poslouchal. „Nebudu zde o poctivosti podobných kroků slova rozkládati; věz ale, že synové naši, můj Hynek a tvůj Jan, u krále v zástavě zůstati by museli, abych s tebou nic zrádného nevyvedl, a —“

„Nuže tedy mluvte — raďte, — určete sami, co učiniti mám!“ zkřikl Záviš od přítele zprudka se odtrhnuv. „Smyslové moji jsou rozptýleni — mějte mě za děcko na vodítkách a dojděte se mnou k nějakému konci!“

„Postup zítra statky královské!“ prosila Juta jedním hrdlem s Mutinou, a šedivý zbrojnoš blížil se s pacholátkem, kteréž nevědomky po otci ručinky napínati začalo. Byla to tichá, ale nejsilnější prosba k srdci otcovskému.

„Nuže tedy —“ zvolal Záviš u víru pobouřených, sobě odporných citů — mezi panskou hrdostí, manželskou láskou a chutí k novému, činůplnému životu; „nuže tedy učiním podle žádosti vaší!“

Zvolal — a plesající choť prudce k prsům přivinul.