Poslední doby v Bílé věži/Noc

Poslední doby v Bílé věži Josef Kajetán Tyl
Večer	Noc	Jitro

Údaje o textu
Titulek:	Noc
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť třetí. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 70–82. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

„Hoj, hoj, kupte! Pěkné zboží — tenké plátno — pevné škorně!“

Hlasité volání — podivný křik, smích a váda — rozléhalo se po ulicích města Hradiště, jako hučení vln okolo mořských břehů. Houfy rolníkův, tlupy měšťanek, zde onde panská čeleď z okolních hradů tiskli a míhali se mezi prkennými a plátěnými boudami prodavačů. Nad branou vlál praporec královský — po ulicích bylo viděti biřice s královskými oděnci na znamení a pro výstrahu, aby se nerušilo právo výročního trhu.

Tu — hle, děsivý pohled! Kotouč tmavého, těžkého dýmu vyvalil se ze střech u prostřed města, a za ním vyšlehnul sloup divých plamenů. Hrůza rozlítla se po veselých sborech kupců a diváků — prodavači trnou, blednou — smyslů zbaveni metají zboží na zem — ženy lomíce rukama pozdvihují vřeskot srdce pronikající — koně se plaší, skoty hučí — nastává útěk, zácpa, násilí, padání — strašlivý pohled!

A v hrůzoplném zmatku, nastojte! vyřítí se z tajných doupat hejno loupeživé čeládky, jako roj hladových vlků a škohrtavých krkavců.

„Běda!“ úpí Hradiště. „To jsou kati hrdých Vítkovců! To je pomsta zpupných pánů!“

„Hoj, hoj! Veselý trh! Dejte, nebožátka, dejte!“ chechtají se oděnci. „Prodejte krev i zlato!“

Ani statku, ani života není šetřeno! Čeleď se vzteká — a tropíc nelidské žerty nenachází odporu. Město v jednom plamenu! A na bráně stojí sám Vítek Rožmberk, mocný Vítkovec, jenž byl před časem nedávným Hradiště králi postoupil; stojí tam nyní s jiskřícíma očima, a uchvátiv královský praporec, zlomil jej a vrhnul dolů.

„Chraň si, Otakare, to město věrné!“ směje se při tom divoce. „Přijď, ale brzo, nežli ti ssutiny jeho poví, že se nedají Vítkovci lidem tvým drážditi!“

* * *

V jarní ozdobě skvěla se zahrada nádhery milovného Otakara. Z tisíce libovonných květů vanul kolem sladký zápach, a na lehýnkých větvičkách houpalo se peřesté množství opeřených pěvců. Pod krůvkem tmavozeleného loubí seděla spanilá Kunhuta, mladá, ohnivá královská choť Otakarova. U nohou jejích klečel nejkrásnější panic na dvoře královském, bohatý, ostrovtipný, medoústý Záviš z Falkensteina, nazván Rožmberský, hlava mocných Vítkovců.

Umělou rukou probíral čacký milostník panských ženštin struny po drahé loutně, a Kunhuta zpívala. Slavík v blízkém keři umlknul a poslouchal milostnou píseň spanilé pěvkyně.

V tom přichází Otakar. I vzchopí se Kunhuta a běží mu vstříc.

„Odpusť Vítkovcům!“ prosí v nevinném pohnutí srdce útrpného, a lichotně zraků svých k choti pozvedla. „Nevypovídej žádného z království! Záviš tě prosí ve jmenu bratří svých — já tě prosím ve jmenu statného Záviše!“

Plamenně spočinulo Otakarovo oko na pověstném Vítkovci, jenžto se nízko přede tváří královskou uklonil.

„Přibližuješ se i k branám domácího ráje mého, ty hladký, svodný pokušiteli?“ otevřela se posléze vážným hlasem ústa králova. „Hleď, abych tě již nikdy na cestách svých nepotkal! Jdi a oznam bratřím, že jest Otakar jediný pán ve svém království, a jeho vůle že se musí plniti.“

Řekl a pojav žasnoucí choť za ruku, rychlým krokem odešel.

Hněvem překypěla prsa Závišovi. Dlouho hleděl za králem.

„Jediný pán?“ promluvil konečně v slovech polotajných. „Myslíš opravdu, že by žádný jiný v Čechách veleti nedovedl nežli ty, veliký potomku Stadického rolníka? Před časem a s velikou odvážlivostí osekáváš pevné kmeny kol svého trůnu — hleď, aby se bez jejich podpory nezvrátil!“

* * *

V průvodu skučivé vichřice, žhavého blesku a lomcující bouře sletěla půlnoc k ustrašené zemi.

Na veliké síni hradu Krumlovského stál dlouhý, stříbrnými číšemi posetý stůl; kolem stolu seděly rozehřáté tváře, ohnivé zraky a lající ústa Vítkovců, pánů Rožmberských, Hradeckých, Lomnických, Příbenických i Pelhřimovských; a nejpřednější mezi nimi Záviš Falkensteinský, nejstarší syn Budivoje Skalického, pána na Krumlově.

Skučivě úpěla Meluzina okolo vysokých, silou světel zářících oken, a potřásala jimi, jakoby je proraziti a zrádný hovor na síni přeslechnouti chtěla.

„Zkáza Otakaru!“ vzkřikl nyní Záviš, plnou číši k ústům zdvihaje.

„Zkáza Otakaru!“ zvučelo to ze všech hrdel po síni, a v každé ruce zablýskla se číše.

„Jakože poslední tuto číši na půdě české vyprázdním,“ mluvil Záviš dále, „tak jistě uvidíme pokoření nepřítele svého! Má-li podle vůle Otakarovy síla Vítkovců v Čechách klesnouti, a synové mocné Růže bedra opásati k pouti z dědin otcovských: zůstane po jich odchodu v zemi české černá propast — Otakarův hrob! Zdráv budiž Rudolf! On bude práva českých pánů svědomitěji a moudřeji šetřiti — a Otakar nechť si pak dřevěných mužíků proti síle jeho do pole postaví!“

* * *

Hlučno jest u Vídně po císařském táboře. V lesklé zbrani stojí vojsko Rudolfovo a spojenců jeho, říšských knížat. U prostřed, na vysokém trůně, sedí bývalý hrabě Habsburský, nyní věhlasný vůdce a ředitel německé říše.

Dle obyčeje svého v lesku stříbra a zlata, se skvostným komonstvem, přichází nejbohatší mezi přítomnými hlavami korunovanými — král český, Přemysl Otakar Jediný! Stížen klatbou závištné Říše a zarmoucen světskou nevděčností — stísněn silou nepřátel venkovských a opuštěn zradou pánů domácích, nemohl šlechetný, královský tento hrdina zbytky vojska svého císařským, dle počtu pětkráte silnějším sborům na jistou vraždu vydati; žádal o příměří, podal pravici k míru, a dnes měl před Rudolfem se pokořiti a dědičné své království od něho za léno přijmouti.

Přicházíť veliký rek, velebný bojovník pro víru, pověstný podmanitel pruských pohanů. Vznešená postava jeho jest oděna tichým smutkem — z lásky a péče o národ svůj potlačenou hrdostí. Přichází. Kloní před Rudolfem kolena, a nepřátelé kolem plesají! Mezi nimi Čechové Vítkovci a Riesenburkové.

Ale v houfě odpadlých od krále svého pánův stojí s tajným hořem — hlava Záviš. Prsa dmou se hněvem a lítostí; vidíť on cizích nepřátel posměšné vítězství nad králem českým.

„Nebe a země!“ mluví v duchu sám k sobě, očima ohnivýma kolem stříleje. „Proto-li jsem zrušil věrnost k utiskovateli panských práv — proto-li domácí válku roznítil, abych slavnou korunu Čechův spatřil poníženu před národy, jichžto zrakové ještě slepnou leskem jejím? Živtě Bůh! Otakar a Čechy nebyli u mne jedna osoba. Hanbu českou nechtěl jsem ze setby své skliditi — a přece, mohlo-li ze semena odbojství a nevěry něco jiného vzejíti? — Záviši! Záviši! to není věnec oslavy, o němžto snívala mladistvá duše tvá! — Ubohá Kunhuto!“

* * *

Smutné hrany zvoní Praha. — Hlasité štkání zalétá daleko za brány její. Otakar se loučí s městem svým!

Všech právem nabytých zemí, Rakous, Korutan i Štýrska, byl obětoval k zachování míru a pro bezpečí národu českého; avšak dosavad stál jako hrozivý obr na cestách nepřátel svých, a ti jej podkopávali, nedbajíce, jestli je těžkým pádem svým podrtí. I povstal tedy ještě jednou — ještě jednou vztyčil se lev a zařval a zajiskřil očima na houf hladových vlků. Sebralť poslední sílu Čechů a Moravanů, připojiv k ní nepatrnou pomoc Slezanů.

Bolestné tušení klíčí velikou duši královskou. Skoumavým zrakem počítá věrné, ale nevelké sbory, postavené na poli Moravském, rovná je k síle nepřátel svých — a hluboký povzdech uklouznul mu z prsou hrdinských. Ale pevný jest úmysl jeho, bojovati poslední boj o svou a Čechů slávu — boj o život a smrt. Nábožná tichost leží jeho táborem. Poslední noc před bitvou rozvěsila nad ním tisíce svých věčně planoucích lamp.

Mezi houfy císařskými panoval hluk. Veselé písně zněly okolo nočních ohňů, a teprva pozdní hodinou rozložila se mohutná těla bojovníků k odpočinutí, ale duše jejich obírala se živými sny o zítřejším vítězství.

Jediný člověk — a to Čech, nenalezá po straně Otakarových nepřátel toužebně hledaného poklidu. Popochází ještě stanem svým, a srdce jeho tone ve vlnách pobouřené lítosti. Jesti to Záviš Vítkovec. Vyhostěn jest posud rod jeho z Čech — on sám toulá se ještě cizinou, a přece ho vroucí láska vábí k dědinám otcovským! Oslava jmena českého byla touhou jeho, a blaženost národu byla modlitbou jeho; nyní ale strojila se pohroma jmenu českému, nyní se chystal hrob blaženosti jeho. Vidělť Záviš tu náramnou sílu, kteráž i zoufanlivý odpor věrných pozůstatků a bývalého vojska českého zničiti musila.

„Nic — nikoli!“ promluvil sám k sobě. „Tak nemá klesnouti ten blýštící sloup slávy české, tak nemá shasnouti to slunce mezi knížaty! Ještě je čas, ještě ho mohu zachovati! Přijme-li mne na milost, opustím Rudolfa; postavím se na úsvitě s lidem svým po boku hrdiny českého a vylámu hryz jedovaté, tajně se plazící zradě, nežli se zítra k němu přiblíží. Jestli ale prosbu Závišovu oslyší —?“

Rozohněná obraznost uvedla mu nyní před oči stav země české, v jakýž upadnouti mohla zkázou Otakarovou — a těsné, bolestné vzdechnutí uklouzlo z ňader jeho. Tu vešel posel do stanu.

„Neseš milost Otakarovu?“ ptá se ho Záviš se srdcem zbouřeným.

Posel zasmušiv tvář neodpovídá.

„Nic?“ táže se opět Záviš. „A mluvil jsi o mé lítosti — o jeho nebezpečí — o pomoci mé na zejtří — o tajném nepříteli v zástupech jeho — mluvil jsi?“

„Mluvil,“ odvece posel temně, „a dlouho mě Otakar poslouchal. Ale osud ho již uchvátil k jisté oběti, a zamotán v síti jeho řekl mi rek nešťastný: Odejdi! Otakar se nespolehne na zradu a také se jí nezhrozí.“

„Běda!“ úpěl vyhostěný pán český, kterýž měl na zejtří meč svůj barviti krví českou. Svědomí jej odsuzovalo.

* * *

Pátek — den sv. Rufa — den 26. měsíce srpna 1278 — den to nešťastný v dějinách národu českého! Onť hleděl na krvavý pád velikého Otakara a nezahalil se nocí černou! Moravské pole vssálo do sebe hrdinskou krev kleslého krále, a utrpení, utiskování osiřelých zemí vzešlo z toho drahého semene.

Nade trůnem Přemyslovým a vůkol nad lidem, kterýž ukrývaje se ve stínu jeho, úzkostně ke dnům budoucím pohlédal — nad dědictvím královského sirotka, sedmiletého Václava, měl ochrannou ruku držeti strýc jeho, markrabě Otto Dlouhý. Ale krvavým písmem zůstala v paměti české vepsána řada dnů poručnictví jeho — braniborské vlády. Mor a bída porážely tisícerou střelou vyzáblé oběti do hrobu. Po horách a lesích ukrýval se rolník před cizími lupiči — chatrč jeho strávil plamen — na poli páchla krev — stodoly čněly k nebesům jako duté hrobky nad bývalou hojností — matka vraždila dítě z krutého hladu.

Hlava utiskovaného národu, mladý panovník, kvílí s matkou ve vazbě na vysoké Bezdězi. Hořem je sklíčeno srdce vdovy královské; potoky slzí tekou po ztrápených lících.

Bezdězi! proč se nerozpadnou stěny tvé?

Jest zimní noc. Jasnou září polévá luna pevné hradby, a hrobové ticho leží v lůně jejich. Tu vrzne branka — na ztepilou brůnu sedá ubledlá Kunhuta; strážník ji pouštěl na Mělník, i mohl slibu jejímu věřiti, an tu matka jediného syna v zástavě nechává.

Ale pod vysokou Bezdězí čeká sbor českých rytířů, a v čele jejich Záviš z Falkensteina.

„Vítej nám, hvězdo nadějná!“ pozdravují teď ženu rtové známí s pokorou a srdečností. „Udatná ramena čekají na příchod a rozkaz tvůj! Morava ti podá útočiště. Zatřesou se Braniboři. Pomsta brousí meč!“

„A co syn můj?“ slzí Kunhuta.

„Svatá jest hlava panovníkova! Neopováží se dravá loupež ruku na ni vztáhnouti.“

* * *

Jasná duha, ten svědek boží, přepnula Prahu od půlnoci k polednímu, a líbezné proroctví rozlítlo se po kraji, že dědic království českého šťastně se navrátí.

Jarem ozdobila se opět země. V nejkrásnějším rouchu kvetoucích stromů a peřestého kvítí skvělo se okolí Pražské. Tisíce nadějných, radostných tváří hemžilo se po drahách. Po pěti letech nehodného zajetí vrací se Otakarův syn ze Žitavské tvrze, kamž ho byly hříšné ruce po útěku matky zavezly, nehledíce na vladařskou svatost. Velikými sliby, silou českého stříbra musil národ vykoupiti krále svého — i jásá nyní, vida dvanáctileté pachole s usměvavou tváří vedle biskupa, mezi davem panstva, kráčeti v dům otcovský. „Hospodine pomiluj ny!“ rozléhá se po všech končinách.

Avšak ejhle! — kdo to stojí na prahu královského sídla? — Žena s tváří bojácnou, s tlukoucím srdcem. Vznešená, vnadyplná postava s dvouletým, milostným děťátkem na rukou. Oko její spočívá na nádherném stavení jako na věcech známých, drahně oplakaných.

Uvnitř hradu, ve skvostné komnatě, stojí mladý Václav s listem v ruce.

„Drahé dítě!“ čte z listu hlasem třesoucím; „odpusť ženě, kteráž tě pod srdcem nosila, a v srdci nositi nikdy nepřestala.“

„Kde jest — kde jest matka má?“ zvolal na to. „Proč nekvapí obejmout syna svého?“

A s radostným pláčem vrhá se mu k srdci vznešená, vnadyplná postava — vdova Otakarova.

„Nemějž paměti pro křehkost matčinu,“ prosí; „slabá byla choť velikého otce tvého, ale o blaho syna svého vždy pečlivá. Odpusť jí a přijmiž dítě její za bratra!“

„Budiž bratrem mým!“ zvolal Václav s vlhkýma, radostí se skvoucíma očima, Kunhutino dítě líbaje.

„Odpusť také manželu mému!“ prosila ještě vdova královská.

„Odpusť, pane!“ ozval se v tom i jiný libozvučný hlas, a k nohám Václavovým sklonila se ušlechtilá postava pověstného Záviše.

„Budiž otcem mým,“ sehnul se k němu král srdečně pohnutý; „budiž nejprvnější vedle mne v království mém!“

* * *

S četným komonstvem táhne řada českých pánů, nejvznešenějších to úředníků krále Václava: Ojíř Lomnický, Hroznata z Husic, Hynek z Dubé, Vítek Rožmberský, a v předu všech jich přítel, nejvyšší hofmistr, Záviš Vítkovec.

„To je ten vševěda,“ šeptají mimojdoucí rolníci; „to je ten černokněžník! On čte ve hvězdách a hledí do vnitřnosti země. Královnu omámil a popudil k lásce tajným nápojem. Tělu jeho neuškodí ani meč, ani šíp — proto se může snadno v boj s lítými vrahy pouštěti.“

„Nepomlouvejte!“ káral je mírumilovný, zkušený šedivec. „Čili nevíte, že tisícerá ústa o blahočinění Závišově povídají? Jeť on podivný, ale dobrý a moudrý pán — a země česká pokvete, dokud on vedle trůnu jejího státi bude!“

Neslyšíť sice Záviš tato slova, znáť ale již dávno pověsť svou — a nyní jede v hlubokých myšlénkách.

„Všeho jsi nabyl,“ mluví v duchu sám k sobě, „o čem ohnivý duch tvůj někdy sníval — slávy, statků, přátel — královnu jsi uvedl na lože manželské — král je hračkou rukou tvých — jediný skok ti zbývá, a seděl bys na stolici Přemyslovců — pryč, pryč, pokušiteli!“ ulekl se náhle myšlenek svých a pohodnul koně, aby je rychlejší jízdou jako setřásl; „nebudu již hráti o čest a svědomí!“

„Veliký jsi ty muž,“ začal opět po nějaké chvíli s hořkostí, „veliký jsi, Záviši — jenom že do bran českého města nesmíš, kde bývalý tvůj příznivec, pozorný Rudolf mešká! Nyní tam plesají — choť i syn a přátelé — a ty nesmíš jich hostům věřiti! Polovici pokladů svých postoupí ti Růže, opatrný plavče po vlnách říšských — nebudou ti na škodu; jen se zasměj, ukaž tváři líbeznou! — Ty vráskuješ to přísné čelo? Nevěříš mně? — Oh!“

„S Bohem, pánové!“ zvolal pak najednou hlasitě na své soudruhy a uhnul se i s čeledí svou do blízkého dvora. Ostatní pánové vjeli do Chebu, kdežto král Václav dle dávné úmluvy s velikým hlukem zasnoubení slavil s Jitkou, dcerou císařovou, u přítomnosti matky své a nevěstina otce.

* * *

„Miserere ei Domine!“ neslo se v temných, hlubokých hlaholech po vysokém sklepení chrámovém. Záře nesčíslných světel rozlévala se po velikém oltáři a padala dolů na stříbrnou rakev, před níž král český na kolenou plakal. Za ním stál nejvyšší hofmistr jeho s bohatým pláštíkem tváři ukrývaje, utíral slzu, kanoucí na drahý, vyšívaný límec. Oko jeho, ve sloup obrácené, tkvělo na rakvi a loučilo se na věky s pramenem a štítem výsosti své po Čechách.

Kunhuta tlela v rakvi — s ní zapadlo Závišovo slunce. Nepříznivci jasnosti a velikosti jeho obsypali ho nyní jako noční výrové, strhnouce pronikavý křik okolo uší králových, a muži pověstnému nezbylo nic jiného, nežli rozloučiti se s Prahou, odejíti na hrady a býti při mále svým vlastním králem.

Tu stojí nyní slavné Růže ratolest — Záviš v domě otcovském! Oči jeho polétají z oken nádherné tvrze po kvetoucí krajině, a srdce jeho plní se sladkým toužením.

„Strojte se!“ velí na to zvučným hlasem čeledi. „Dosti dlouho stůně pod mou střechou vdovství; pojedeme na panské námluvy! Raduj se, Jene — přivedu ti matku“ — líbá pak syna po Kunhutě — „a neboj se, že ti na statcích ubude. Co ti matka zůstavila, co ti bratr na stolci královském před šlechetnými svědky potvrdil, to ti věrně zachovám, k tomu i nových, mocných přátel namluvím. Sešelť jsem já toliko na čas s oblohy království našeho, neboť jsem nechtěl, aby se mračením čela mého zasmušovala; ale vyskytnu se na ní opět, a jako nevídaná posud kometa zhrozím nepřátely své, že se dají na útěk!“

Tiše, s usměvavou tváří hledělo na něho spanilé pachole, nechápajíc tajný smysl slov otcových; ale bratří a přátelé Závišovi plesali, poznavše úmysl muže velemocného, a pověst, ta bleskokřídlá, nahnuvši ucho k tajným rozmluvám nespokojených pánů začala jinocha na trůně Přemyslově děsiti, jako by mu překocení hrozilo.

* * *

Tancem a zpěvem veselí se při radostných hodech města i hrady bohatého Záviše, a v sídlo jeho, v pevný Fürstenberg, sváží se na velikých vozích, cokoliv může potěšiti srdce člověka a v rozkoších zatopiti smysly jeho.

Konajíť se královské přípravy ku křtinám, a lid hrnoucí se k nevídanému divadlu, diví se, vrtí hlavou, křižuje se a přeje dobrého konce.

Pozdravená spočívala na bohatém lůžku Juta, sestra Ladislava, krále uherského — pána Záviše z Falkensteina druhá choť. Zdravé nemluvně dřímalo vedle šťastné matky.

Oči její pásly se s nevýslovnou blahostí na nejdražším klenotě ze všech pokladů jejích, a duše její poletovala dílem po krásných obrazech budoucnosti, dílem si zahrávala s podobou milovaného manžela.

On ale, potěšený otec, byl zajel do Prahy, aby pozval krále na křtiny a o kmotrovskou službu jej požádal. Jiní poslové byli se k Ladislavu do Uher a k Jindřichovi, knížeti slezskému, do Vratislavi rozlítli.

S dvornou pokorou klečí teď pověstný Vítkovec před mladou královnou, mluví slova líbezná, prosí o milost královského navštívení, a na důkaz hluboké své úcty podává jí roušku nevídané, kouzelné krásy.

Ale mladá panovnice poslouchá slova muže rozhlášeného s bázní nezkušené dívky, a majíc drahé roucho přijmouti, utrhne ruku bělostnou a trnouc zvolá:

„Pryč ode mne! Duše má se děsí kouzla!“

Vzchopí se Záviš; užasnut hledí na bojácnou hrdličku, a úsměv přelítne tvář jeho. Pokloní se a odchází. Ale na prahu mu hrozí devět mečů.

„Ve jménu krále,“ předstoupí Zbislav Třebounský, nynější Václavův důvěrník, „tys vězeň můj!“

„Jsem!“ zvolá Záviš planoucích zraků, „jestliže ochromla pravice má!“

Avšak síla najatých vrahů, spiklých odpůrců, zničila hrdinské rány jeho, a odvlekla ho v tuhé vězení.

Před králem poklonila se pak nepřízeň ochotná, lichometně řkoucí:

„Tebe chtěl zrádně hříšník v domě svém zkaziti — sám ale padl v nastražený hrob.“

Ubohá Juto! — Nešťastné křtiny!