Poslední Čech/3.

Poslední Čech Josef Kajetán Tyl
2.	3.	4.

Údaje o textu
Titulek:	3.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky novověké. Čásť třetí. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 30–41. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Příští jitro spatřilo mladého Velenského a soudruha jeho na cestě k otcovskému sídlu. V ranních temnostech zmizela nejbližší, poněkud holá krajina okolo hlavního města; když ale konečně slunce z plamenného, růžemi vytkaného lože na modrou nebes oponu vyploulo a proudy světla svého po vůkolí rozlilo, střídaly se okolo hbitě jedoucích pocestných lesnaté pahorky, bujně zelenavé role, kvetoucí sady a poklidné vesnice.

Smyslové cestujících probrali se z posledního polospánku, v nějžto je bylo časné vstávání, ranní povětří a houpání vozu na počátku jízdy ukolébalo, a oči proletovaly s potěšením rozmanitou, v lesku ranního slunce tonoucí krajinou. Nejživější byl ovšem Pedrazzi, kterýž si počínal, jakoby za zpěvným skřivanem k modré obloze vyletět a s hravým hříbětem po travnatém pastvišti dováděti chtěl. Čilá mysl jeho utkvěla na každém předmětu a živá obraznosť upnula k němu ihned půvabnou rozmluvu. Porovnávalť obrazy, kterými se byl duch jeho na mnohých a dalekých cestách jako vzácným pokladem obohatil, a žil takto dvojí život — v minulosti a v nynějšku.

„Krásná je ta země vaše!“ zvolal nejednou, pohledem na bohatou, požehnanou krajinu rozčilen, — „vnadná jako výkrojek ze samého ráje! Svatý Januare! nemohu pochopiti, jak ty podivné cizozemské báchorky o Čechách povstaly! Člověk nezkušený myslil by, že tu za každým krokem medvěda potká.“

„Země naše má to neštěstí,“ odpovídal Jaroslav, „že leží, skrovné, věncem vysokých hor obehnané údolí, u prostřed jiných národů, z nichžto každý ode dávna žádostivým okem po ní střílel, a nemoha cíle svého dosáhnouti —“

„— jako liška o hrozni rozhlásil, že je nezralá! je-liž pravda?“ zasmál se Pedrazzi. „Teď by ale mohly přece všeliké předsudky a lživé pověsti pominouti? Teď byste mohli přece tak vysoko čelo své napnouti, že by i nejvzdálenější končiny tvář vaši spatřily a poznaly?“

„Však ono také panování nepravých o nás předsudků již dochází, ačkoli pověsť naše nikdy k jasné, všeho mráčku prosté výši nedospěje, dokud se veškeren živel náš ve dví rozpadávati… bude jako oheň a voda.“

„Jak to?“

„Země naše,“ řekl Jaroslav, „je od nějakých časů bojištěm dvou stran, z nichžto každá před sebe prapor národního blaha vyvěsila a právě odpornou zbraní, cele protivnými cestami k stejnému cíli pospíchá. Lidu našemu schází totiž posud úplné, celou jeho útrobu pronikavé vzdělání; onť nemá posud jasného vědomí ani o účelu a povinnostech, ani o silách a schopnostech svých; posud nežije; celá jeho bytosť je, abych řekl, pouhá vegetace. Z tohoto stavu jej ale vytrhnouti — jest cíl a snažení oněch dvou bojovných stran; jen že jedna druhé překáží a dosažení účelu pospolného vzdaluje. Apropos, pane Svobodo!“ obrátil se nyní k správci, kterýž proti němu seděl, pokojně před sebe hledě, jakoby si posavadních slov mladého hraběte ani nevšímal… „Jak pak to vypadá s naší novou školou?“

„Výborně, pane hrabě!“ odpověděl tento vážně. „Na podzim se otevřela a radosť je tam nahlídnouti. Učitel si počíná jako muž plný šlechetné horlivosti a dokonalé známosti svého povolání.“

„Jet bezpochyby Čech?“ prohodil Jaroslav s malým úsměchem, z kouta svého po oku na Svobodu hledě.

„Dokud je pan otec na živě,“ řekl tento, „nebudeme lid náš, obzvláště ten prostý venkovský, jinak nežli po pravé cestě k osvícení rozumu a zušlechtění srdce voditi.“

„Tak?“ ozval se Jaroslav a bledé tváře jeho poněkud se zarděly. „Tedy myslíte, až jedenkráte já na místo otcovo nastoupím, že budu lid svůj v temnosti a surovosti držeti?“

„Jakž bych to mohl o tak šlechetném kmenu českého panstva mysliti?“ řekl na to správce pokojně. „Ale nejsem vševědoucí a nevím tedy, jakými cestami se napotom panu hraběti kráčeti zalíbí.“

„Nedělejte se,“ zamumlal Jaroslav mezi zuby… „byl bych málem řekl —“

„— hloupějším nežli vskutku jste!“ doložil Svoboda mírně. „Neračte svému ostrovtipu žádného násilí činiti.“

„Já nepotřebuji žádného vykladače slov svých!“ odsekl Jaroslav; potom se zamlčel a vtisknuv se do kouta, lehkým pláštěm tvář si zahalil. Svoboda hleděl mírným okem po okolí a Pedrazzi střílel pozorně očima s jednoho na druhého, nechtěje rušiti anebo na jiný předmět uváděti rozprávku, z níž dojímavého poučení a potřebného snad světla nabýti doufal.

„Ale co pak máte s tou češtinou?“ ozval se konečně Jaroslav trhnuv sebou na svém sedadle. Uznávaltě, že byl Svobodu urazil, a že nějakým způsobem řeč začíti musí, aby své překvapení vyrovnal. „Co to do těch lidí nutíte? Co budou z toho Čechové míti, jestli jazyk svůj podrží? Co jim na tom záleží, mluví-li česky nebo německy? Národ zde zůstane dle celého počtu svého, neutrpí nižádné škody, aniž vyhyne, když i česky mluviti přestane.“

Jedním proudem byl Jaroslav tyto otázky prohodil, a učiniv nyní malou přestávku, zdál se odporníka svého k odpovědi vyzývati. Bledá, tichá tvář jeho nabyla při tom živosti, a temně hořivé oko jeho spočívalo zvědavě na Svobodovi.

Tento zachoval mírnosť svou a jal se po krátkém rozmýšlení takto mluviti:

„Jesti to — a nevím, mám-li říci: Bohu žel! anebo: Bohu díky! — ponejprv, pane hrabě, co mi zjevně takové otázky předkládáte: a dle živosti jich nemohu jinak, nežli domýšleti se, že s mé strany rovně tak upřímného vyznání víry očekáváte, jakož jste nyní sám přede mnou učinil. I pokusím se tedy o to na vaše pobídnutí, aby se nezdálo, že mají naše interesy ochablejších zástupců, nežli vaše. Škoda jen, že na mnohé otázky vaše také tak krátce odpovědíti nemohu, jako vy jste mi je předložil. Především ale musím se očistiti z bolestné výčitky. Ptáte se: proč jazyk český do lidu vnucujeme? Kdo se toho kdy dopustil? a kdo se toho mohl kdy dopustit? Či je to vnucování, když o blaho národu svého pečliví muži povstanou a to, co se jim v srdci znítilo, co v hlavě zablesklo, horoucími slovy svým pokrevným bratrům zvěstují? — a když pak tito, z hrobového spaní, z dávnoleté temnosti vytrženi, najednou za světlem se vzchopí a jako za vodící hvězdou pospíchají? Nikoli! U nás není žádného donucování. Národ náš lne ku své drahé věci z vlastní pohnutky, z onoho věčného přirozeného lnutí ke všemu, což jej k vlasti poutá, z onoho ušlechtilého pocitu, kterýž — třeba léta v srdci doutnal — konečně přece v živý plamen vyšlehne. My nechceme žádných donucenců! A pak — toť sám dobře víte, jako já — kdež máme prostředků, jimiž bychom někoho donucovali? Kde máme ústavů, kde zákonů nebo nějakého zřízení, ježto by něco podobného jenom trpěly, neřku-li aby samy jazyk český do lidu našeho násilně vlévaly? Co se děje, děje se vlastním popudem, děje se ostnem přirozené, z dřímoty konečně povstalé přítulnosti ke všemu, co sluje národním.“

„Kdybyste ale mlčeli,“ vpadl mu Jaroslav do řeči; „kdyby nebylo křiku těch vašich vlastenců, ani toto by se nedělo.“

„Křiku?“ ozval se Svoboda trochu horlivěji. „Chcete-li býti spravedliv, nesmíte straně naší křik připisovati. To víte sám tak dobře jako já, že by se jí křik ani netrpěl, kdyby i hned tak přepjatě horlivá nebo nevzdělaná byla, aby křik za svůj nejlepší prostředek považovala.“

„Naposledy mě budete chtít ještě přemluvit, že docela mlčíte?“

„To ne — i nevím také, proč bychom mlčeli? Proč by zavřel ústa člověk, jejž věčná prozřetelnost osvítila, aby zářil před svým národem? Čili jste nepřítel vší osvěty národu? A nejste-li — jakož to pevně věřím — proč káráte spravedlivé orgány naše a své podobné bezpochyby hájíte? Čili zanevíráte i na horlivé Němce, když na př. k obraně hynoucího ducha německého v Elsasích, nebo proti zdánlivému ztenčování německého práva v krajinách Pobaltických, nebo k pevnému setrvání všech končin německých v jediném bratrském spolku v časopisech hlasy své pozdvihují? Čili mají k tomu všemu Němci již od přírody zvláštní výsady, schopnosti a povolání, kterýchž se národům slovanským nedostává?“

„Ale co když sám lid k podobnému vzbuzování žádných náklonností, žádné chuti nemá?“ navrhnul Jaroslav.

„Já nemíval z mládí také někdy chuti jíti do školy,“ usmál se Svoboda, lehynce rameny pokrčiv; „ale otec myslil, že nebude přece na škodu, když mě tam i proti mé vůli pošle.“

„Vaše podobenství je hrozně kulhavé. Učiti se musí lid, a vy jste musil také jíti do školy; ale zde se jedná o to, jakými prostředky by se měl učiti, jakou cestou by měl jíti do školy — a tu přece náklonnost jeho není věc poslední. Čechové ale chtějí býti Němci, to dokazuje řemeslník, průmyslník, měšťan, vesničan — všecko se učí německy a dává děti své učiti. Ano mnozí již jazykem českým cele opovrhují a chtějí býti jenom Němci. Proti tomu nemůžete přece nic namítnouti?“

„Tiše vyslechl jsem tuto těžkou a dílem i spravedlivou žalobu,“ řekl Svoboda po krátkém zamlčení, „spravedlivou, pokud stíhá vředovitou částku národu, kteráž lepšího poznání nemajíc a po jakémsi povrchním, ale nepravém, toliko v mozku jistých zbloudilců panujícím lesku toužíc, již o mnoho lepší býti se soudí, když jazykem obecného, snad sprostého, ale počtem silnějšího lidu nemluví — lidu, jehož mozoly přece pošetilý život svůj zachovává. Ostatně není ona i při své bídnosti samojediná mezi národy světa tohoto. Abychom nejbližší příklad vzali — podobá se oné převrácené částce národu německého, kteráž myslí, že o padesáte stupňů pravého vzdělání výše postoupila, když francouzsky rozpráví. Co se ale, pane hrabě, obvinění vašeho týká, že se Čechové zněmčiti chtějí, to musím ve jmenu všech krajanů svých za nepravé prohlásiti! Kdybyste chtěl, pane hrabě, v dějepisu lidu našeho nazpět postoupiti, shledal byste, že toto vtékání cizího živlu v český život již déle šestera století trvá — že byly doby, kdežto národnosti české jistější záhuba hrozila, nežli za našich dnů, kteréž tak rády svorností a uznáním všech národností se honosí; i poznal byste, že se Čechové povždy cizímu živlu vzpírali, a byť i na některý čas ochablosť ku svým vlastním věcem a zalíbení v cizích byli jevili, přece nikdy tak nevděčně a hanebně nad svou krví a ctí se nezapomněli, aby byli chtěli jazyk svůj za jiný vyměniti a národem českým být přestati. Patrný důkaz toho máte na pokolení našich dnů. Musíť teprva z hlubokého prachu očí pozdvihnouti a protírati je polo zaslepené, a již se žene hučivým proudem k drahému paladium národnosti své. Literatura, toto naše jediné měřidlo postupujícího neb klesajícího ducha národního, napořád se zmáhá a šíř a šíře ratolesti do života rozpíná; každá myšlénka, týkající se rozkvětu a zvelebení českého jazyka, českého národu, nachází vřelé účastenství a Čechem slouti nepokládá se již za svědectví nevzdělanosti a prostoty. Že se ale Čech bedlivě i jazyku německému učí, musí při nynějších okolnostech spíše k zásluhám se počísti. On vidí, že při nynějším stavu veřejných věcí ve vlasti své jiným spůsobem k osvícení, hodnosti a užitku, nebo, v čem se to vlastně všecko spojuje: ke kusu chleba nepřijde, nežli pomocí jazyka německého — a proto se mu přiučuje vedle jazyka mateřského; nikdy ale k vůli onomu tento nezradí.“

„To se klamete sladkým omylem,“ usmál se Jaroslav jaksi lítostně. „Čili skutečně nevíte, jakých pokroků jazyk německý v Čechách dělá?“

„Dělá-li jakých — ačkoliv mi nedokážete, že by se byl za posledních časů v českých osadách jako panující rozhostil, ježto já spíše dosvědčím, že v místech, kde se před dvaceti lety skoro ani slova českého nemluvilo, nyní již zhusta čeština zaznívá — dělá-li však, jakož pravíte, němčina skutečně jakých pokroků, račtež také pomysliti, že nově probuzený a čile již pohybný duch české národnosti nejméně v rovné váze s ní se drží a nikdy více pod ni neklesne. Co se půldruhému století při úplné ochablosti nezdařilo, nezdaří se nynějšku při procitnulém jeho vědomí.“

„K té víře je věru potřebí české tvrdohlavosti a vlastenecké zaslepenosti!“ řekl Jaroslav, mrzutě se zase do svého kouta tiskna. „Čili jste opravdu tak nevidoucí, abyste nespozorovali, jaká to doba obecného blaha v Německu nastává? Obchod je v největším rozkvětu, průmysl přináší denně krásnější ovoce, vědy a umění stojí na stupni úžasné výsosti, školy jsou v nejkrásnějším pořádku, všickni stavové mají stejných práv — skvělá budoucnost není daleká. Jakž to vypadne s Čechy, kteřížto v jazyku svém ani nejmenšího poučení nabýti, ani nejprostějších vědomostí získati nemohou? — kteří držíce při jazyku svém, ani stínu toho nadíti se nesmějí, co jim poněmčení poskytnouti musí?“

„Nehledíce na to, zdali Německo ve všech věcech nad Čechy vyniká — i musel byste býti ve vlasti úplným cizincem, kdybyste v ničem zemi naší stejného, ne-li vyššího stupně nepopřál; ale dejme tomu, že všude nízko pod Němci stojíme: řekněte mi, kdy by asi mohlo vaše oblíbené poněmčení slíbených užitků přinésti?“ ptal se Svoboda, tiše na soka svého pohlížeje.

„Až bude úplné,“ řekl tento.

„Až bude! — Tedy připouštíte, že není posud úplné?“

„Lež a patrný blud nikdy nedotvrzuji.“

„A z nynějšího stavu jeho neočekáváte žádného vyvinutí nějakého vyššího života?“

„Z polovičatosti nemůže nikdy nic dokonalého vzniknouti.“

„Což ale aby úplné poněmčení jeho nikdy ani státi se nemohlo?“

„Ono se ale stane, a již se i stává.“

„Tu vaši domněnku znám a již jsem také na ni odpověděl, pane hrabě! Okázal jsem, že na omylu býti ráčíte, a kdybyste se přesvědčiti chtěl, poznal byste pravdu mých odmítek. Čili nemůžete vskutku nijak věřiti, že nynějšek nedovede, co mnohá století nedokázala? Myslíte, že věk náš tak daleko vyspěl, že je mu to hračkou, celý, v kořeně a jádře svém ještě uchovalý národ jako hebounkou pařížskou rukavičku na ruby obrátit? Myslíte, že je za dnů našich již tak snadno vytrhnouti z prsou národu všechen přirozený pud, kterýž jej k otčině, k jazyku, ke všem drahým návykům čarovnými pouty víže? — nebo vymazati z paměti jeho všechny posvátné zpomínky, ježto jej pobádají, aby se novou, velikou přítomností hoden stal slavné minulosti jmena svého? Čili se, pane hrabě, domýšlíte, že je vůbec tak snadno všechny známky národnosti z lidu setříti — snadněji, nežli jej k uvědomění sil jeho, nežli jej k žádoucí osvětě povznésti? Anebo se domníváte, že veliká úloha našeho věku v tom spočívá, ze všech národů zvláštní ráz setříti a slíti je v jeden veliký? Toho tuším nezlíbí se vám proti denním úkazům tak rozličných, v obapolném zápasu nyní právě se troucích, na sebe řevnivých národností evropských dokazovati a dějepis, tento neúplatný, nestranný soudce skutků lidských, poučuje vás, pane hrabě, že se národ náš neponěmčí. Onť jest v tomto způsobu, při neustálém vtékání cizích částek v jeho bytosť, takořka jediný příklad v dějinách člověčenstva, a co po tolika krvavých, v osudné minulosti svedených bojích, po tolikerém a tak bolestném zkoušení uhájil a v nejhlubších útrobách uschoval: tím nepohodí teď jako věcí neplatnou.“

„Ani když se mu jiná platnější do ruky dá?“

„A kteráž byla by platnější? Snad němčina? Domníváte se opravdu, pane hrabě, že se vede lid k jasnějšímu a mravnějšímu poznání, když se mu učení jazykem vykládá, jímžto ledva několik slov mluviti, ale ničeho pojmouti, ničeho promysliti neumí? Netane vám v skutku na mysli bídný, politování hodný stav národu, kterýž toliko v jazyku nepřirozeném k nějaké a to arci dosti plané, povrchní vzdělanosti se dotírá? Anebo chová snad v sobě jazyk německý nějakou zvláštní nadpřirozenou sílu, kteráž nade všemi překážkami vítězí? Jest on snad ten jediný vyvolený, kterýmž důstojno člověka vyučovati? nehodí se k tomu stejnou měrou také český?“

„Podle nynějšího stavu jeho — nehodí. Kdež máte v něm pramenů, pomůcek a návodů k jakékoli větvi lidského vědění? kde máte knihy, školy, učitele, kteří by jazykem národním k lidu mluvili?“

„A myslíte, že k tomu ke všemu jazyk český nikdy ani nestačí?“

„Já ho tak dobře neznám,“ řekl hrabě; „vím toliko, že se rádi bohatostí a ohebností jeho vychloubáte; ale zanedbán tak dávný čas — jakž by mohl ke všemu tomu stačiti?“

„Kdyby ale přece stačil — a kdo ho nezná, nemůže mu právem ničeho upírati! — a kdybychom všechny vámi uvedené požadavky ku všeobecnému vzdělání — totiž knihy, školy a učitele měli: myslíte, že bychom pak s českou hlavou a s českým jazykem tak dobře k oněm výšinám světské blaženosti doběhli, které jste právě tak horlivě v Německu vychvaloval?“

„Zač mě považujete, abych věc na bílém dni ležící upíral? to se samo sebou rozumí.“

„A snad bychom pak onoho žádoucího cíle ještě dříve dospěli, nežli kdybychom na úplné poněmčení čekali?“

„Nemohu zapříti, že mám přirozený jazyk za nejvhodnější, ba jediný prostředek k brzkému a jistému vzdělání národu.“

„Proč tedy proti němu horlíte? proč nám ho nepřejete? proč mu nedáte vůle a prostory, aby se v úplné síle své rozkládati a ze zdravých kořenů zlaté ovoce přinášeti mohl? Proč to našincům za zlé pokládáte, když v něm k lidu mluví a nejvhodnějšího, ba jediného prostředku k brzkému a jistému vzdělání národu svého užívají? Proč sám v tomto poznání nepovstanete a co šlechetný syn slavného rodu českého ruku ochotnou k pomoci nevztáhnete? Proč nás odkazujete na nemožné poněmčení? Dejte nám jen, oč dobrý, tichý, věrný ale i bystrý, důvtipný a pilný národ prosí, a brzo jej na onom stupni výsosti lesknouti se spatříte, na kterýž nám nyní jako na věc nepřístupnou ukazujete…“

V tom se zastavil kočár a učinil přítrž další rozmluvě. Bylo to na místě, kde se obědvati mělo.

„Bravo!“ zvolal Pedrazzi, zaslechnuv tuto novinu. „Vy budete při chuti od samého jazykem tepání, a já mám hlad ze samého uší natahování. Parbleu! byla to krvavá šarvátka. Já se jen divím, že jste při tom krupobití ran ještě bez úrazu zůstali. Mně bylo, jakobych četl pikantní článek v satyro-humoristickém žurnále. Po jídle budu prositi o pokračování.“

Ale bojovníci neměli, anebo alespoň nejevili odpoledne tuze veliké chuti novou seč počíti. Jesti to vůbec skoro vždy věc nemožná, anebo alespoň pokaždé špatně vypadne, když se lidé úmyslně k interesantnímu hovoru připravují. Mimo to bylo mezi Jaroslava a Svobodu jakési chladné napnutí vstoupilo, tak že se jim takořka žádná rozprávka dařiti nechtěla. Tím živěji počínal si Pedrazzi. Onť viděl a cítil mezeru mezi svými soucestníky, a čilý vzdělaný duch jeho snažil se všemožně, aby ji nějak vyplnil. Vypravoval i vybízel k vypravování, vyptával se na okolní místa, byl všude očima i jazykem, a zahlédl také první na vzdáleném pahorku z vysokých topolů štíhlou vížku strměti, kterouž mu pak Jaroslav za cíl dnešní cesty poznamenal.

„Je-li možná?“ zvolal Pedrazzi. „Aj, tedy mi buď již v dálce pozdravena, vížko plechová, v nížto můj Karel jako nevinné pacholátko snad vrány vybíral! Já se ti musím přiznati, Carlo mio!“ mluvil dále, „že se jako dítě na rodinné místo tvoje těším. Jesti to ponejprv, co zámek váš navštěvuji, a přece mi je při tom, jako bych měl mezi staré, dávno nevídané přátele vejíti. Nepamatuji se, že by mi bylo srdce kdy tak tlouklo.“

„Snad ani, když jsi po letech do vlastní otčiny přicházel?“ usmál se Jaroslav.

„To jistě ne!“ odpověděl zpěvák s poloutajeným vzdechem, a lehynký mráček přeletěl mu přes čelo, „neboť já ji od svého pacholetství ještě neviděl. Vždyť jsem již skoro zapomněl, jak se moje otčina jmenuje! Avšak — nechme dnes plačtivých zpomínek! Struny srdce mého jsou naladěny k veselé písni a z nejhlubší hlubiny duše pošlu ji na boží světlo, až dům otců tvých tváří v tvář uvidím.“

„Budu z toho míti velikou radosť,“ odpovídal Jaroslav; „ale nevím, kde k tvému zpěvu posluchače seženu a nadarmo tak drahými perlemi, jako tvé tóny jsou, plýtvati, byla by věčná škoda.“

„To by byla — to je věc jistá! a dokud svět tak nezmoudří, aby své trvající zlato za naše pomíjející perle nevyhazoval, nebudu jimi také plýtvati. Ale což potřebujeme posluchačstvo? Nejste tam vy dva? Není tam tvůj otec?“

„Na toho se nespolehej,“ řekl Jaroslav poněkud trpce, „a vůbec musím ti, milý Ludvíku, oznámiti, abys velkých radostí a zábav na zámku našem neočekával. Vypadá to tam trochu kláštersky. A můj otec — nechci, abys v tom nějakého pohoršení nalezl — on je letitý a nepřijímá žádné návštěvy — žádné.“

„To by bylo hezké, abych vešel do domu a domácího pána nepoznal! Či-li myslíš, panáčku, že by pařížský tenorista před očima staročeského hraběte —“

„Povídám ti, že nepřijímá žádné návštěvy, bez výjimky. Mnoho let neviděl cizí lidskou tvář, krom domácích a poddaných.“

„Ale mou musí viděti, a já ho musím také viděti,“ zvolal Pedrazzi, „a kdybych se měl jako podloudník k němu dostati! Pomysli jen, Carlo! tvého otce, otce mého Karla abych neviděl! Ach, s tebou se staly veliké změny od oněch dob, co jsi, pouhý malíř, se zpěvákem Alpy prolézal! Já se těším na tvou domácnosť jako dítě, a ty mě ledovou výmluvou odháníš.“

„Nedělej mi křivdu, Ludvíku! Cokoliv ti zámek Velenský poskytnouti může, toho použij jako vlastního; ale —“

„— po čem vlastně toužíš, na to si nech laskominy zajíti! Není-li pravda? Ale já ti povídám, že musím otce tvého viděti, a kdybych se měl k němu jako tvůj sluha, myslivec, nebo nějaké neznámé, z cizích končin přivezené zvíře dotříti.“

Jaroslav se usmál.

„To bys byl s to udělati,“ řekl, „to tě znám, a kdybych nebyl moudřejší —“

„— nežli já, to se rozumí, tedy bys mi té radosti dopřál. Ale já nepotřebuji tenkráte moudrosti, já chci tu rozkoš, abych otce tvého poznal. Mohl bych ti něco říci, Carlo,“ mluvil Pedrazzi dále, a po tváři jeho přeletěla neobyčejná vážnosť; „mohl bych ti pověděti, že něco nevýslovného, tajemného ve mně bouří, a jako divně se míhající mlha před očima duše mojí vystupuje a padá — co to je, nemohu ještě slovem vyřknouti, ale podobá se to silně úplnému uzdravení otce tvého —“

„Co že pravíš?“ trhl sebou mladý Velenský, a tváře jeho se zarděly a oči jeho poletovaly zpytavě s Pedrazziho na Svobodu.

„Nelekej se a neměj žádné zlé domnění,“ prosil onen, ruku svou na jeho klada. „Já o tom slyšel včera u baronky mluviti — pan Svoboda je bez viny, a já vím, co o té věci souditi. Nemysli, že jsem pouhý komediant, an se k službě nabízím, kterouž bych svému Karlu rád nějaký vděk učinil. Ale pustiti mě k němu musíš!“ zvolal náhle zas plný živosti. „Poznati musí lékař nemocného, má-li medicina účinkovati. Neptej se mne, co počnu; já to sám ještě úplně pověděti nemohu; ale nežli co podniknu, dám ti důkazy, že mi budeš moci důvěřovati; jenom hleď, abych mohl otce tvého poznati.“