Poslední Čech/2.

Poslední Čech Josef Kajetán Tyl
1.	2.	3.

Údaje o textu
Titulek:	2.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky novověké. Čásť třetí. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 19–30. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Bylo téměř o půl noci. Hustý, černý závoj spočíval na městech Pražských a ticho panovalo po velkých prostranstvích i v užších ulicích. Zívaje chystal se podomek v hostinci u „černého koně“ vrata zamknouti; neboť z večeřadla byl již dávno poslední host odešel a umdlené služebnictvo toužilo po spaní.

Jako veliká, ztichlá klec tažného ptactva z nejrozmanitějších končin strměl nyní pěkný hostinec k nočním nebesům; toliko v jedné přihrádce, v nejpěknějším pokoji prvního poschodí bylo ještě živo. U stolu, s něhož byl právě posluha zbytky dobré večeře odnesl a na místo nich několik lahvic postavil — tu seděl Pedrazzi a vedle něho na pohodlném lehátku hověl si po dlouhé jízdě unavený hrabě Jaroslav. Proti zpěvákovi seděla třetí osoba, mladý to muž vážného, ale příjemného pohledu, jejž byl Velenský příteli Pedrazzimu povrchně jako pana Svobodu, hlavního správce otcových panství, představil.

„Deset nejkrásnějších večerů mezi révami pod jiskrodeštivým Vesuvem nevzal bych, můj Carlo, za jediný z těch okamžiků, ježto mi dnes u tebe utíkají, jako Turkům celá století nevýslovných rozkoší devátého nebe!“ promluvil pařížský tenorista. „Čtrnácte dní po sobě stálo teď ve vašich novinách velkým písmem: ‚Carlo, zde jsem z údolí Chamounského‘ — jakž jsme se byli umluvili, že učiním, až jednou Prahu vaši navštívím; zde se tomu Spartanskému provolávání již smáli, hlavu si lámajíce, od koho pochází a koho se týká, a já den po dni zoufal, opět se poptával a opět zoufal, neboť Carlo se nehlásil. Teprva dnes —“

„A sice tam, kdes toho nejméně očekával, nalezl jsi dávno hledaného, není-liž pravda?“ přejal mu Jaroslav řeč s úsměvem.

„Jakobys mi do duše viděl!“ posvědčil Pedrazzi. „Paní baronka se nenadála, jakou rozkoš mi svou besedou způsobí. Ať je zdráva a salon svůj ještě padesáte let cizincům otvírá, kteří nějakého Karla hledají!“

S hlasitým bouchnutím vyletěla na to zátka z láhve šampaňské a ušlechtilý nápoj pěnil se šumivě v dlouhohrdlých sklenicích.

„Za zdraví všeho, co v srdci nosím!“ zvolal zpěvák sklenici do ruky bera. „Pí, můj Carlo! Tys jediný délkou a šířkou rozprostřen po srdci mém, a já ve tvém také snad někde nějakého místečka zajímám! připí našemu přátelství!“

Hlasitě zacinkaly na to sklenice jedna o druhou — a Pedrazzi naléval poznovu.

„Nejsem všetečný, bratře!“ mluvil pěvec dále, „ale bezpochyby sedí ještě někdo ve tvém srdéčku; neťukneme si také na jeho zdraví?“

„Ty jsi dnes velmi dobrého rozmaru,“ odpověděl přítel, chopiv se sklenice.

„Corpo di Bacco! Jakž bych nebyl?“ zvolal Pedrazzi s tváří ozářenou a naléval po třetí. „Což nemám zase tebe? — tebe jediného na dalekém světě, kdežto jsem posud jako věčný poutník vypálenou Saharou putoval a nadarmo po svěžím pramenu soucitného srdce toužebné zraky otáčel? S veselým zpěvem, cinkem a zvukem táhnou veškeré zpomínky na dny s tebou ztrávené duší mou — a neměl bych býti dobrého rozmaru? Čili mám s tebou mluviti jako s panem hrabětem a zapomenouti na pražského malíře?“

„Nebuď bláhový, Ludvíku, a nezlob dobré lidi,“ řekl Velenský trochu nevrle.

„Tedy pí!“ zvolal Pedrazzi. „Na zdraví otce tvého!“

„Bůh mu dopřej dlouhého zdraví!“ řekl Jaroslav pološeptem a lehýnký mráček přeletěl čelo jeho.

„Aby se dočkal radosti na synu svém!“ ozvala se tichým, vážným hlasem u stolu třetí osoba, kteráž byla posud skoro pořád mlčela.

„Amen!“ doložil Pedrazzi a v okamžení na to držel v ruce prázdnou sklenici.

„Máte-li chuti k morálnímu čtení,“ ozval se hrabě, bodavě oko své na Svobodu upřev, „hleďte, abyste si jiné posluchače objednal. Já nemám chuti z vaší moudrosti něco získati.“

„Já projevil své nejčistější přání, pane hrabě,“ řekl Svoboda vážně, „a nevidím v tom nic závadného, an šlechetnému otci přeji, aby se na zdařilém synu radosti dočkal.“

„Mlčte, mlčte! však já vaše přání znám!“ odsekl Jaroslav a mrzutě na lehátku se otočil.

„Ale svatý Januare!“ zkřikl Pedrazzi. „Co pak vám napadá? Carlo — milý pane správče, mějte pak rozum! Carlo, netruď mi tu krátkou půlhodinku, kterouž po tolika dlouhých, pustých dnech s tebou ještě tráviti mohu, anebo ať na věky věkův ochraptím, jestli zítra k tobě do vozu neskočím a z pokuty za ztrátu dnešní chvíle celých čtrnácte dní na tobě viseti nezůstanu — jako vyhladovělá pijavka.“

„To můžeš — i déle,“ usmál se Jaroslav. „Ale pomysli, co by Praha říkala?“

„Ať říká, co jí nejmoudřejšího napadne,“ řekl pěvec; „ať mi žehná nebo ať nade mnou kletbu pronese — v tom případu jsem pravý neznaboh! A kdyby si ubohá zoufati měla — žádné smilování! Čekati musí, až se Ludvík se svým Karlem potěší. Tedy smluveno a uzavřeno!“ mluvil dále, opět nalévaje, „pan Svoboda je svědek; já pojedu zítra s tebou a přilepím se na tebe, až tě omrzím. Připíme si! — tak! — A nyní s Bohem! Spi dobře na zemi domácí! Já chtěl sice dnes mnoho s tebou štěbetati; ale když tě budu moci zítra mučiti, přemohu dnes laskominku a popřeji ti času k vyspání.“

„To také nejlépe učiníš!“ zazívnul Jaroslav; „neboť nevím, jestli by mi klapky nezapadly — na vzdor tvému důvtipnému hovoru.“

„To pochází od velikého pohnutí u milostpaní tety!“ prohodil Pedrazzi. „Potokové slzí, ježto jsi při loučení vycedil, spláchli všechnu sílu, kterouž ti roztřásavá poštovní mašina ještě nechala.“

„Nech starou baronku na pokoji! Onať je v mém celém příbuzenstvu ta jediná, kteráž o mně laskavě myslí, a bolesť její byla srdečná, že jsem se dnes tak záhy z náruči její vytrhnouti musel. Ale jakž jsem mohl jinak? Tu sám vidíš,“ mluvil Jaroslav dále, hlavou na Svobodu poukázav, „že na mne přísný exekutor otce mého čeká, a synovské povinnosti nesmím rušiti.“

„Tedy ho rychle z očí tvých odvedu, abys neměl těžké sny! zvolal Pedrazzi a chopiv Svobodu, na němž viděti bylo, že by rád odpověděl, pod paží, odcházel s ním z pokoje. „Adio, Carlo! Mně se bude zdáti o ráji, a šťastný Adam budu se procházeti v kvetoucích pokladech věčného jara, jen že místo po boku Evy — po boku svého Karla!“

S těmi slovy octnuli se za dveřmi na chodbě, kdežto již hasnoucí lampa mžikala.

„My půjdem ještě spolu, milý pane!“ řekl teď Pedrazzi k Svobodovi. „Já mám něco na srdci, a rád bych si ulehčil, nežli se položím. Hledám totiž klíč k jakémusi tajemství, a vy mi jej můžete podati. Nemyslete, že je to dětinská zvědavosť — nikoli! nepovědomý, neúkojný hlas mého srdce mě k tomu dohání, a já musím pravdu zvěděti. Nechtěl byste mi čtvrt hodinky obětovati?“ doložil posléze, když byl Svobodu již ke dveřím pokoje svého dovedl, a nežli mu tento odpověděti mohl, stál s ním již za prahem.

„Jene, popostrč lampu a podej nám sklenice!“ velel pěvec letitému sluhovi, kterýž byl, jak se zdálo, na pána čekal. „Račte se posadit, milý pane! nebudu vás dlouho zdržovati. Já jsem řemesla nebo umění svého zpěvák, jmenuji se Pedrazzi —“

Svoboda se uklonil.

„— postavení moje v životě pospolitém je dosti příjemné; mám trochu víc, nežli moje potřeby obnášejí, a jsem veliký dlužník vašeho hraběte — totiž mladého Velenského. On to nazývá arci jen pouhou náhodou, co mě u něho zadlužilo, ale já v tom vidím silnou nit z oné osudné sítě, pod kterouž se celý vesmír třepetá, a magneticky ukovalo se moje srdce k srdci jeho. Kdyby nebylo Karla — anebo, jak vy ho jmenujete, Jaroslava — tlely by nyní kosti moje ve střevách vlašské propasti. Váš hrabě zachoval mi život. Jindy o tom více; nyní to sem nepatří. Až posud nemohl jsem jinak se odsloužit, nežli vděčným pocitem; ale teď se mi zdá, jakobych něco proň udělati, jakobych mu aspoň podobnou měrou odplatiti mohl. U baronky Běloveské mluvilo se dnes o starém hraběti Velenském; já nevěděl, že je otec Karlův, neboť jsem neznal ochránce svého s jiné strany, nežli co českého malíře; on cestoval pod tím jménem a já neměl příčiny o jeho stavu pochybovati; bylť jsem rád, že divným řízením umělec k umělci tak pevnými okovy se upoutal. Dnes teprva zvěděl jsem jeho pravé jmeno — a tuť mi také hned otec jeho i vše, co jsem byl o něm zaslechl, jako tížící skalisko na srdce upadlo. Co je to, pane, se starým hrabětem? V saloně mluvili o jakési nemoci, o stálé vidině, nedělali z toho žádné tajemství; ale já, člověk s poměry vašimi cele neznámý, nemohu si přece dobrý obraz o neštěstí otce přítele svého učiniti. Co je to? — poučte mě, pane! Nemůžete-li to učiniti, musím zítra samému Karlovi o té věci otázku předložiti; ale nyní se to snad může státi bez nejmenší závady o srdce jeho a já dostanu měřítko, podle něhož myšlénky, slova i chování své urovnám. Kdo ví, nepovede-li to k něčemu dobrému.“

Pozorně byl Svoboda Pedrazziho vyslechl a pak se na několik okamžení zamyslil.

„Já sice nevím,“ jal se konečně mluviti, „k jakému cíli a prospěchu s vámi o věcech jednati mám, které vás jakožto cizince interesovati nebudou —“

„Ale ony mě interesují, můj zlatinký! — náramně interesují!“ dosvědčoval Pedrazzi, a sahaje do krásně vykládané skřínky pro havanské cigáro, pobízel hosta svého, aby taktéž učinil. „Líbí-li se šálek čaje? Můj Jean je excellentní kuchtík a při čaji pravý Číňan. Nebo se vám líbí raději sklenka s křídovitých pahorků Šampaňských? Malá vlažička nebude na škodu.“

„Děkuji,“ omlouval se Svoboda, „pro mne je k tomu trochu pozdní hodina. A kdyby mě při tom něco lidského potkalo,“ mluvil dále s polovičním úsměvem, „nevím, jak bych vám věc dosti srozumitelnou učinil, abych nebyl tuze obšírným?… Znáte historii českého národa?“

„K své hanbě musím se přiznati,“ usmál se Pedrazzi a zapaloval si cigáro v pěkném stříbrném troubeli, „že je mi o ní sotva tolik povědomo, jako o knihách nesmrtelného Konfu-tse!“

„To není pranic divného,“ řekl Svoboda; „neboť jsou lidé, kterých se dějiny české blíže týkají, nežli vás, kteří by je znáti měli, jako vy své ut, re, mi, fa, sol, a přece o nich ani tolik nevědí, jako vy o čínském zákonodárci. Ptal jsem se vás jen proto, abych vás nenudil věcmi, které snad již znáte.“

„Jednejte se mnou jen jako s pravým nedoukem. Nebudeť mi na škodu, když počnete od abecedy.“

„Málo kterou zemi naleznete na kouli světa našeho,“ začal na to Svoboda vypravovati, „kteráž při tak skrovné rozlehlosti dějištěm tak velikých, znamenitých a na celý věk svůj působících činů byla, jako země česká, a málo který národ shledáte, kterýž by při tak obmezeném počtu u veliké veřejnosti slavněji a mohutněji byl vystupoval, jako národ český. Měliť jsme doby, kdežto žezlo panovníků našich od moře Baltického až k Adriatskému sahalo; byliť časové, kde se před hlukem české zbraně vůkol všickni národové třásli, a byli časové, kdežto duch český jasností poledního slunce zářil, an zatím vůkol tma neumělosti nebo nečinnosti ležela. Měliť jsme také věk — s bolestnou zpomínkou nazýváme jej nyní zlatým — kdežto se učenci, měšťanu i šlechtici prsa s hrdostí dmula, když se o Čechu mluvilo, a on na kolébku svou okázati a říci mohl: I já jsem Čech! Ale jakož národové celého světa, k jistým výsostem vyniknuvše, pomalu anebo náhlým překotem zase k pádu a nízkosti přicházejí — jedni, aby úkol svůj odbyvše k věčnému odpočinku se uložili, jiní ale, aby v tuhém zkoušení sílu svou otuživše a poznavše, k novým a ještě slavnějším, ještě bujařejším činům se zase vzchopili: takto se převrhla a rozdrobila i mohutnosť česká brzy na to, když byla skoro nejskvělejšího stupně dospěla, a v černých rumech někdejší slávy své, mezi roztrhanými věnci a polámanými meči bloudila pak s hlavou hluboko svěšenou déle než půl druhého století. I otupěla ve své slabosti a neměla již téměř ani místečka v srdci pro hoře své. Tehdáž tu byli Čechové jen podle jmena. V řadě činných, sebevědomých národů byl byste je hledal nadarmo. Chrám české národnosti stál opuštěn, šperku svého pozbaven, brány jeho byly zavřeny, plamen na oltáři jeho vyhaslý a cesty k němu zanešeny bodláčím. Konečně ale vzchopilo se několik mužů, jichžto bolesť nade stavem národu horoucnější a odvážlivější byla, nežli všeobecná ochablosť, i začali tlouci na brány opuštěného chrámu, a pozdvihli hlasů svých a volali a hřímali v zmalátnělé duše bratrů svých, aby pomněli rodu svého a otců svých, by co hodní a vděční potomci slavných předků přivedli jmeno české k nové oslavě; aby se uchopili jediného krom pouhých zpomínek jim pozůstalého dědictví, mateřského jazyka, a pomocí jeho pod ochranným štítem spravedlivé a milostivé vlády znovu na dráhu osvěty a pozemského blaha se povznesli. I povstali mužové, kteří potřebu přirozeného mateřského jazyka k pravému, jistému a rychlému vzdělání národu, k vyvinutí se duševních sil jeho a k dosažení žádoucího blaženství uznali, a také ihned utuhlou k němu lásku v prsou domácích buditi, sočivé předsudky neznalců a nepříznivců porážeti, o zvelebení drahně zanedbaného pracovati — slovem: z jazyka českého pevný, pěkný mramorový sloup tvořiti začali, okolo něhož by národní štěstí svých nesčíslných, vonným květem osypaných ratolestí bezpečně otáčeti mohlo.“

„Aha! zdá se mi, že jsem dnes o těch pánech slyšel. Nejmenovali se vlastenci?“

„Jmenovali a posavad se tak jmenují.“

„Posavad? — tedy ještě existují?“

„Ještě? — A což pak jste nenašel i jinde lidi, kteříž by toto čestné jméno nesli a také ho zasluhovali? Což nemají též jiné země vlastenců, že i vám, u věcech našich bez účastenství stojícímu, tento posvátný název nápadným býti se vidí? Zlé bych prorokoval vlasti své, kdyby vlastenců neměla. Což byste soudil o zemi, nemohoucí honositi se muži, kteří by napnutím všech sil svých o blaho její pečovali? Bylo by dětské, kdybych v hovoru s mužem vašeho postavení obšírně uváděti měl, že bez lásky k vlasti, bez pevného, čistého vlastenectví ještě žádný národ k něčemu velkému nedospěl, a že je světanství bez vlastenectví nesmyslná smyšlenka, nemající žádné podstaty. — I naše země zplodila v posledních časech mužů vlasteneckého smýšlení, a k těmto náleží také starý hrabě Velenský.“

„Tolik jsem v saloně porozuměl!“ řekl Pedrazzi, ohořelé cigaro oklepávaje; „ale jak to s ním vypadá tuhle?“ doložil potom, lehkým hnutím ruky na čelo okázav.

Svoboda pokrčil rameny.

„Kdybyste v Čechách déle pomeškal, shledal byste nejednou, že člověka, kterýž krásné jméno vlastence zasluhuje, přepjatým, pošetilým, nebo i šíleným nazývají. Jeť to věc přirozená. První hlas vlastenců zavzněl za časů všeobecné ospalosti; počínání jejich muselo míti ráz šlechetné horlivosti, jakéhosi nadpozemského zápalu; udiveni otvírali ospalci očí svých, a nemajíce sami v sobě míry na myšlénky a záměry nenadálých buditelů, považovali je za vyběhlíky z věčného pořádku, za pomatence a nebezpečné blázny. A mezi zúmyslnými odporníky nebo svéhlavými nevědomci přeletuje tato pověsť posavad jako zlá pověra. — Co se týče hraběte Velenského, nemohu dle jasných jeho chvil a udání otce svého jinak souditi, nežli že také on vlasť vroucně zamiloval a veškeré kořeny života svého v českou půdu zakotvil, českým sluncem a deštěm je živil — že byl Čechem a po novorození českého národu toužil. Utkvěla-li však tato jeho touha, toto jeho bažení tak pevně v mysli jeho, že nevida ve své domněnce okolo sebe posud nic jiného, nežli odrodilosť a protivenství, sebe nyní za posledního Čecha považuje, anebo přivedla-li jej k tomu smutnému bludu nějaká neobyčejná nešťastná příhoda: to si netroufám rozhodnouti; to ale jest pravdivé, že již drahně let v hlubokém zármutku pro zhynulý národ tráví, denně jako nad hrobem jeho pláče a při tom skoro poustevnický život vede.“

„Ale což nemá zdárného syna?“ podivil se Pedrazzi. „Nemůže mu ten útěchy poskytnouti?“

„Ach, milý pane, to by bylo mnoho co povídati. Smýšlení otcovo a synovo jsou dva nepřátelské poly!“

„Co že pravíte? Takový horlivec pro svou ideu byl by si jediného syna tak převráceně vychoval?“

„On ho sám nevychoval, nýbrž jsa již nešťastnou myšlénkou tísněn a v rozbroji se světem i s vlastní domácností, zůstavil jeho vychování choti své. Jaroslav se dostal brzy do rukou cizích a vyrostl s náhledy, jakéž vůbec ještě ve veliké části jeho stavu panují. Pravdať arci, srdce jeho je šlechetné, plno čisté, dalekosáhlé lásky, duch jeho je sklad nejvzácnějších vědomostí — onť také upřímně a vřele vlasť naši miluje; ale k oblažení a oslavení jejímu volí právě ony prostředky, jež úplný rozkvět její zimním dechem zapuzují a jež tedy lidé, jako otec jeho, za škodné uznávají. Protož nebylo také nikdy jemného, sladkého svazku mezi ním a starým hrabětem; nikdy po sobě netoužili, nikdy se nevyhledávali, a přece jsou oba duše ušlechtilé, přece nikdo z nich útlé meze povinnosti nebo veřejné slušnosti nepřekročil. Chtěl-li co otec — arci mimo jednu a to nejhlavnější věc! — vždy byl syn poslušný; měl-li kdy syn nějakou žádosť, byl mu otec vždy po vůli, a já bych to chtěl blažeností svou uručiti, že se oba milují; neboť vyjmem-li jeho stálou vidinu, je starý Velenský vzor lidské šlechetnosti — to musí Jaroslav uznati, a on sám je tak vzácný obraz šlechtické spanilomyslnosti, že mu dobrý stařec zazlíti nemůže; oni se milují, ale rozdílné smýšlení o věcech národních staví a tře se mezi ně jako děsivá příšera.“

„Povídalo se,“ prohodil Pedrazzi, „že se teď mladý na zvláštní otcův rozkaz domů navrací?“

„Takž jest,“ dosvědčil Svoboda. „Od nějakého času přepadá starého bázeň, jakoby již nad hrobem stál; i chce tedy, jak praví, poslední života svého záležitosti v pořádek uvesti, a protož povolal jediného dědice svého z ciziny. I vytknul mu nejdelší lhůtu, a spoléhaje se na poslušnost synovskou, vyslal mě dnes napřed, abych ho zde uvítal a ještě jednou nevýslovnou touhu srdce otcovského mu oznámil. Zítra nás bude doma čekati.“

„Jsem žádostiv toho podivného muže seznati.“

„To nevím, pane, jestli se vám podaří. Starý hrabě nepřijímá žádné návštěvy,“ řekl Svoboda k odchodu vstávaje.

„Jak?“ vzchopil se Pedrazzi. „A vy myslíte, caro mio, že bych konal tu cestu nadarmo?“

„Nadarmo ne; vždyť se zdá, že hojné náhrady ve společnosti mladého hraběte naleznete.“

„To také vskutku naleznu — ale starého hraběte musím také poznati. Mne k tomu pudí cosi tajného, čemuž odolati nemohu.“

„O tom budete museti tedy s mladým promluvit. Vůbec ale myslím,“ doložil usměvavě, „že dlouhou chvílí zahynete, budete-li mít čtyry a dvacet hodin na Velenském zámku ztráviti. My vám tam nemůžeme hlučných zábav poskytnouti, a posléze bude se vám zdáti, že jste v klášteře.“

„Ale kdož pak vám povídá, že toužím po hlučných zábavách?“ řekl Pedrazzi. „Patříte vy také k světu, kterýž člověka dle stavu posuzuje? Já vás mohu ubezpečit, že umím býti velmi vážným, a kdyby to i ze srdce nešlo; pomyslete — vždyť to musím již k vůli svému povolání uměti. Ne, ne! buďte bez starosti, a kdyby byl zámek Velenský sídlo českých trappistů, mně se nebude stýskati. Měli jsme na příklad nyní hlučnou zábavu? A vidíte — čas mi uběhl tak líbezně, že bych s vámi do rána vydržel.“

„Bylo by to přece trochu mnoho,“ usmál se Svoboda, „a zítra by nás to třeba mrzelo, kdyby nám za bílého dne a v pěkné krajině oči zapadly. Za vaši pochlebnou poklonu zůstanu dlužníkem, a jelikož Velenský zámek mermomocí svou návštěvou poctíti hodláte, jsem nyní skoro rád, že se mi poštěstilo, dáti vám alespoň slabý, povrchní nástin o naší panské rodině a o poměru starého hraběte k mladému, nežli by se vám snad odjinud nepravým světlem oči byly zakalily. Ostatně naleznete na zámku také ženskou společnost — nu, však uvidíte. Zatím dobrou noc!“

„Spanilou společnost — to se rozumí?“ zdržoval ho Pedrazzi kvapnou otázkou.

„Já neznám francouzské gusto,“ vymlouval se Svoboda, „a mohl bych něco vychváliti, co by pak před znatelským, cizozemskou krásou vybroušeným zrakem zkoušku neobstálo. Zatím — dobrou noc!“

„Dobrou noc, nemilosrdný člověče!“ volal za ním Pedrazzi.