Poslední Čech/15.

Poslední Čech Josef Kajetán Tyl
14.	15.	16.

Údaje o textu
Titulek:	15.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky novověké. Čásť třetí. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 166–181. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Po krásném jitru přišlo krásné odpoledne a krásný podvečer. V malé, avšak úpravné zahrádce u bývalé školy seděli tři lidé — na drnovém sedátku Lidmila, u nohou jejích v bujném trávníku Pedrazzi a stranou vedle ní starý otec. Vedle Pedrazziho ležela kytara, nerozlučná jeho družka…

Před tím procházeli se Pedrazzi a Lidmila po blízkých lučinách: tam natrhali strakatého kvítí, a dívka rovnala nyní ten různobarevný chomáč a pletla z něho věnce. Bylať to její oblíbená zábava; Pedrazzi jí pomáhal kvítí vybírat a hleděl na ni s rozkoší, jako činívají děti při nevinných hrách.

Při tom vypravoval anekdoty ze svého mnohotvárného života, popisoval cesty své, mluvil o Jaroslavu — mluvil o něm živě, se vší vroucností svého čistého srdce, a Lidmila poslouchala s blahostným klopotem prsou svých; paprsky blahého úsměvu přeletovaly tvář její — veškerá duše dívčí pásla se na slovech jeho. Každým okamžikem zrůstala přízeň a důvěra její k člověku, jehož duše na povrchu všech slov a všeho smýšlení plovala. I rozprchaly se mráčky okolo mysli její, a v bohatém šperku odhalovala se dívčí krásná bytosť před jeho zrakoma.

Dále popisoval touhu svou, kteráž ho konečně do Čech přivedla, k otcovským lučinám a za milou sestrou. Z prsou starého Svobody, sedícího tu s hlavou sklopenou jako v hlubokých myšlénkách, dralo se chvílemi polohlasité vzdychání.

„A nebesa vystlala cestu mou do Čech svým nejkrásnějším požehnáním,“ mluvil Pedrazzi. „Zde jsem nalezl přítele, sestru — a jestli mne snad posud něco minulo, po čem srdce bažilo, potkala mě tisícerá náhrada tím, že jsem poznal vás — a tak se vyplatila touha moje s přebohatým ziskem.“

„Já vaší touze jaksi nevěřím,“ usmála se dívka. „Zdáť se mi býti jenom nalíčena, jako vaši divadelní rekové.“

„To mi činíte bolestnou křivdu. Touha moje po Čechách rostla s počtem dnů mých — i myslím, že byla ta jediná, jež mě v tísni a hluku šírého světa při síle a dobré mysli zachovávala. Život bez vřelého pomyšlení na domov — svatý Januare! to musí býti kus duševní nuzoty, a já bych nechtěl ani v ráji zůstávati, kdybych se měl zpomínek na místa dětinství svého odřeknouti, a všeliký hlas v sobě udusiti, kterýž po cizích krajích v člověku šeptá: Jdi a podívej se, jak to doma vypadá!“

„Ale dal jste o tom špatné důkazy,“ namítla Lidmila. „Taková léta v cizině — a žádné zprávy o sobě neposlati!“

„Zdání je proti mně — to se přiznávám,“ řekl zpěvák; „ale v skutku tomu tak není, moje přísná sudičko! Duch můj zalétal do Čech až tuze často — nechť jsem byl za Tiberou nebo za Rýnem, oči moje točily se pořád po horách, z jichžto lůna Labe vybíhá; ale já se nemohl odhodlati, abych byl srdci svému na papíru ulevil, abych byl tu svou sladkou, panenskou touhu před sebou spatřil — černou na bílém. Já to držel za zkázu své nejkrásnější radosti, kdybych se byl o překvapení v domě otcovském připravil — ach, já byl tak blaženě pošetilý, že jsem nemohl obraz setříti, kterýž mi byl od nejmladších let o domově v duši utkvěl — že jsem myslil: Doma to vypadá ještě tak, jak jsi to byl opustil. A potom ten hlučný, střídavý život okolo mne! — člověk nemohl ani k rozumu a povážení se dostati. Někdy jsem se domova také ostýchal — to bylo svědomí a zbytky z prvnějších let, kdežto jsem co možná se ukrýval — a posléze byly to snad cesty osudné.“

„Aha!“ prohlásila se dívka. „Patříte vy také mezi ptáčky, jižto si tak rádi na osud stěžují, když někde na vějičkách uváznou? Jáť myslím, že by to muži lépe slušelo, aby pramen štěstí i neštěstí svého jen v sobě samém vyhledával.“

„Ne, ne — v tom případu jsem pravý Vlach — pověrčivý, co možná nejvíce,“ řekl Pedrazzi. „Já nevyvedl nic sám ze sebe, všecko vyšším řízením, nebo dobrotivou náhodou. A na mou víru, Madonna! když si zpomenu, jak jsem domov opustil, musím věřiti, že se nějaké vyšší nebeské neb démonické mocnosti člověku do života pletou. Vidíte, já jsem byl sice veselý, ale přece dobrý, poslušný klouček, to svědectví si musím dáti; já se ještě vidím, s jakou pobožností jsem uši a oči otvíral, když nebožtík otec skrovné poklady svých vědomostí před námi vykládal, a já to cítil ohnivě, že slova jeho cestu k srdci i mysli mé nalezala, i lpěl a visel jsem na něm, na té dlouhé, vážné postavě s těma černýma očima, jakobych se od ní odklestiti nemohl. A jak jsem byl přirostl k Miladě! Hodina mi byla věčností, když jsem ji neviděl. Já si nemohl život jinak nežli při ní, vedle boku jejího, mysliti. A vidíte, přec se to všecko změnilo, přec to všecko docela jinak vypadlo!“

„A nesměli bychom věděti, jak se to událo?“ ptala se Lidmila s líbezným úsměvem a s tak srdečným účastenstvím, že jí mohl člověk největší tajemství svěřiti.

„Proč ne?“ řekl Pedrazzi s podobnou přímostí do očí jí hledě. „Dnové moji nejsou zahaleni pláštěm tajuplných mysterií, a chcete-li prostinké vypravování vlaskočeského tenoristy poslechnouti — jsem vám ihned k službám.“

Na to si odkašlal a položil jako v hlubokých myšlénkách prst na čelo.

„Aha! již to mám! Byl jednou jeden —“

„— král, a ten měl tři syny!“ vskočila mu se smíchem Lidmila do řeči.

„Nelíbí se vám ten začátek?“ ptal se Pedrazzi s komickou vážností. „Nu, nic neškodí; já dovedu také jinak začíti. Chtěl jsem vám jen dáti důkaz, že mi pohádky z dětinských let až dosaváde v uších znějí. Tedy:

V nevelkém, ale pro trampoty vezdejšího života dosti prostranném městečku, u paty hor krkonošských, byl živ učitel, a to byl otec můj — anebo alespoň muž, jejžto jsem otcem nazýval. Kdybych byl malířem, mohl bych ještě dnes podobu jeho vykresliti, že by ani čárky nescházelo. Hubená, vytáhlá postava v hnědém, obnošeném kabátě; vlasů tmavých, z předu řídkých a hladce přičesaných, oči jako dvě černé hvězdy, ústa trochu široka, ale plna krásných bílých zubů. Když se usmíval, nemohlo býti na světě dobrosrdečnější podoby. Hlas jeho byl zvučný jako sváteční zvon na našem kostele — a když zas někdy ve škole okřiknouti musel, zatřásla se každá žilka i v nejnezbednějším uličníkovi. Jinak ale byl jako dobrý beránek. A jak mě miloval! Celé večery sedával jsem na jeho kolenou, a on mi povídal historie a pohádky, nebo vzal housle a hrával mi písničky a učil mě zpívati. Na matku se nepamatuji, tu byli časně v rakvi z domu odnesli; avšak myslím, že by mě nebyla mohla srdečněji milovati, nežli činil otec. Místo matky stála mi po boku sestra. Byl to anděl mého dětinského věku. Já nemohl býti šťastnější. A přece jsem z ráje svého utekl!

Bylo mi asi deset let — tu přišla do městečka cestující herecká společnosť. Obyvatelé se nepamatovali na podobnou událosť, a všecko bylo v napjatém očekávání. Nejusedlejší sousedé mluvili o komediantech, tím více tedy mládež, nemohouc sobě nižádný obraz o věcech udělati, kteréž tito toulaví umělci vyváděti měli; neboť až posud neznali nic jiného, nežli starého kejklíře na provaze, kterýž každý rok jednou a sice o výročním trhu do městečka přicházel a prohnaného paňácu s sebou přiváděl.

První hra těchto za božími brambory putujících umělců byla: Šalomounův rozsudek. Biblický příběh vězel ještě veliké části bohabojného obecenstva ze škol v paměti, a kteří ho nevěděli, dali si jej zatím čerstvě povídat; u večer nezůstala ani jedna dobrá matka doma. Divadlo bylo natlučeno.

Můj otec řídil hudbu. Jak? — to nevím. Jindy jsem ji slýchal od domácích lidí chváliti; ale toho večera neměl jsem pro nic vedle sebe sluchu. Já hleděl jen před sebe. Otec nám dopřál té radosti, protože to byla komedie, z které prý si mohli mladí lidé kus mravného naučení vybrati. Já tedy stál s Miladou vedle basy, nespouštěje oka s přední opony. Malba na ní byla sice již tak setřena, že jsem nemohl jakési velké figuře v dlouhé zelenavé sukni hlavu nalézti. Za to jsem ale poznal, že vede nějakou menší figurku v modré sukni — jen že jsem u té zase kusa nohy neviděl. To však neškodilo mé fantasii, a já čekal s horoucí duší na věci, které se před námi díti budou.

Konečně se vyhrnula opona, a postava za postavou přicházela na prkna — v podivných, červených a žlutých, otřepenými portami lemovaných sukních. Mně bylo, jakoby se mi před očima říše netušených divů otvírala; já hleděl na ty chatrné opony a vývěsky, jakoby mi duše z těla vyletěti měla, i rozuměl jsem tak dalece německy, že jsem pokrok děje stopovati mohl. Pane Bože, jak mi tlouklo srdce! Já to měl všecko za pravdu a skutečnosť, i vykřikl jsem ve smrtelné úzkosti, když vousatý kat, v krvavé kazajce, ruce až po ramena vyhrnuty maje, živé děcko popadl a za nohu je drže s hlavou dolů, blysknavou širočinu na ně napřáhl. Já myslil, že mi očima, ušima, ústy všechna krev vyběhne! A můj ples konečně, když se moudrému Šalomounovi, s korunou ze zlatého papíru, zalíbilo pověstný rozsudek pronésti! Já plakal rozkoší… až mě basista šťouchnul, abych nedělal hlouposti.

V noci na to nemohl jsem usnouti; byl jsem jako v horečném zápalu. Kdykoli jsem oči zamhouřil, míhala se přede mnou ještě jednou celá ta řada podivných postav s divadelních prken. Konečně mi arci víčka spaním zapadla — ale tu jsem byl sám Šalomounem i vynášel jsem rozsudek, a kat popadl zase dítě za nohu, a já v něm celý poděšený poznal Miladu. I křičel jsem a ležel v potu jako v koupeli.

Nadarmo bych vám chtěl popisovati, co se v následujících dnech se mnou dělo. Já nemyslil na nic jiného, než na komedii. Stoje, chodě deklamoval jsem několik pochycených slov, a přeříkávaje svou školní lekci, kázal jsem jako Šalomoun; při tom jsem si udělal čepici z papíru a pověsil si okolo krku velký sestřin šátek.

Že jsem od té chvíle, jak jen možno bylo, do divadla se dotíral — samo sebou se rozumí. Nejen o představení, ale i o zkouškách přikrádal jsem se mezi ty vábivé plátěné stěny, a pokládal se za šťastného, když jsem mohl kulisu pošoupnouti, hercům židli podati anebo jim docela do vinopalny pro snídaní doskočiti. Štěstí moje dosáhlo ale nejvyššího vrcholku, když jsme jednou školní zpěváci při provozování jakéhosi Fausta na hřbitově miserere zpívali. Já měl při tom malé solíčko, a to jsem si před produkcí nejméně stokrát na zahradě — na těchto místech — opakoval. Také to večer šťastně vypadlo, a když jsem druhého dne, sotva ze školy vyklouznuv, zase na zkoušku se přikradl, zaťukal mi za kulisou někdo na rameno.

Já se honem ohlídnu.

Přede mnou stál malý človíček, kterýž obyčejně veselé role vyváděl. Jmenoval se Horina. Jakobych ho ještě viděl! Tenounká poziturka s úzkou, bledou tváří, ale s bystrýma, nepokojnýma očima. Ty mu v těch důlkách jen jen hrály. Celé tílko vězelo ve fráčku hřebíčkové barvy, jehož úzké šosy až na lejtka dosahovaly — v šedivých krátkých nohavicích a v botách se žlutými podkolinky.

Mlčky na mne tenkým prstem zakýval a vlekl se za nejzadnější oponu. Tam se dal se mnou do řeči.

Máš, synáčku, trochu kdy?

Mám.

A víš, kde zůstávám?

Vím.

Tedy počkej, až bude po zkoušce. Potom jdi napřed — ale dej pozor, aby tě nikdo neviděl, až budeš vcházet do domu. Já vklouznu hned za tebou…

Mně šla hlava kolem. Co mohl ode mne chtít, že to chtěl tak tajně? Já si dělal tisíceré myšlénky, a sotva jsem se dočkal okamžení, kdežto jsem mohl do jeho příbytku vklouznouti.

Konečně jsem tam stál. Byla to letní sednička v podkroví nízkého domku na konci městečka. Okno šlo na zahradu, a vysoká jabloň hleděla do něho. Pěnkavy štěbetaly zrovna naproti. V celé sedničce nestálo nic jiného než postel z holých nemalovaných prken, viklavý stůl, dvě staré židle a kůží potažený kufr. U okna visela kytara. Na stole ležely hromady přeházených papírů, muzikalie, role a několik knih, vedle toho nakrojený bochník chleba a talíř s pozůstatky bramborů od včerejší večeře.

Horina vycenil usměvavě zuby, když mě na úzkých schodech u dveří svého bytu zahlídl. Pokýval hlavou, vytáhl z kapsy klíč a otvíral tak pozorně, jakoby se do cizího příbytku dobýval anebo posvátné ticho své skrýše porušiti nesměl.

Tu si zatím sedni, synáčku! řekl pak ke mně, když jsme byli přes práh kročili, a okázal mi na židli. Já si sedl — i děkoval jsem Bohu, že jsem seděl; neboť mi samou zvědavostí nohy klesaly. Horina otevřel mezi tím svůj kufr a vyndal sešitek obrazů. — Tu se zatím na něco podívej, řekl mně — a já začal malované listy převraceti. Byly to figurky z divadelních her ve svých oděvích. Zvědavě tkvěly oči moje na těch rozličných postavách; snažily se ale nadarmo nějakého smyslu z nich dostati.

Horina poklízel si zatím stůl, potom sundal kytaru, naladil ji, trochu zabřinkal — konečně sedl si vedle mne na druhou židli a začal mi obrazy vykládat.

Byli to znamenití hercové u velkých divadel. Já myslil, že jsou to samí králové a rytíři, nebo zaklení princové.

V celém světě to není jako ve vašem náprstkovém městečku, milý hochu! mluvil mi Horina. Vaše boudy a my ubozí v nich jsme jen holí sprosťáčkové, pouhé odřízky té skvostnosti a nádhery, kteráž jinde rozkvítá. Jinde máš herce, kteří zlatem a stříbrem se odívají, v kočářích jezdí, s knížaty u jednoho stolu sedají. Krásnějšího života nemůže na světě ani býti, než jaký vedou tito uměloové. Všude rozkoš, všude úcta, všude hojnosť. Tu tě zvou, tu se o tebe derou, tu ti pletou věnce, tu ti sypají peníze. Jak ti povídám, milý synáčku! — váš zdejší představený i se svým syndikusem nedovedli by jim ani kabáty vyklepat.

A proč nejste vy také takovým umělcem? osmělil jsem se Horinovi otázku předložiti.

Proč? ušklebil se můj nový přítel. — Nevíš, proč není zdejší hrobník farářem, nebo pastucha kantorem?

Bezpochyby proto, že se hrobník a pastucha za nic jiného nehodí, a nebo že musí býti farář i hrobník a pastucha i kantor na světě.

Bezpochyby, můj mladý filosofe! bezpochyby! — Všickni nemůžeme na světě na jedno místo doběhnout — někteří musíme zůstati po zadu; sic by nastalo po cestách tlačení a zácpa, a konečně by ani jediný k cíli nepřišel. Za tou příčinou musíme také státi jedni nízko, druzí vysoko; ale kdo může, kdo má síly a smělosti, byl by blázen, aby se nedral k výsosti. Ku příkladu — kdybych já byl z mládí tvůj hlas měl — seděl bych snad nyní na hedbávných seslích.

Můj — hlas? ptal jsem se u hrozném podivení, a srdce mi trnulo sladkým očekáváním.

Počkej, synáčku! řekl Horina, vzal opět kytaru a přejel ohebnými prsty po strunách. Dej pozor! — Zkusíme hned, co v tobě vězí.

I musel jsem mu na to celou scalu zpívati; Horina mě vodil v terciích, quintách i oktávách; musel jsem tóny brzo celou silou, brzo jemně vyrážeti, brzo krátce, brzo dlouze vydržovati; slovem: zkoušel mě, jakoby byl chtěl každou žilku mého krku a mých prsou poznati. Při tom pozorně poslouchal, pokyvoval hlavou, zamhuřoval oči, jakoby hlas můj takto lépe pojmouti mohl, až posléze několik zvučných akkordů učinil a přestal…

Škoda! — škoda! vzdychl si pak po krátkém zamlčení.

Jaká škoda? ptal jsem se s napjatou zvědavostí; ale Horina ji byl jenom probudil, nechtěl ji však ještě ukojit. Znaltě srdce lidské a věděl, jak se rozsívá semeno, které se má hlubokými kořeny ujmouti.

Zamlčel se na mou otázku — ale po chvíli začal se mě sám vyptávat.

Není-li pravda, synáčku? — ty jsi včera zpíval to solo na hřbitově?

Zpíval.

Jak náleží dobře! Kam jsem dnes uši nastrčil, všude jde řeč, že bys měl o něco většího se pokusit.

Mně se vrazila krev do tváří, a srdce mi tlouklo radostí.

Oh — proč ne! jektal jsem zmateně — jáť bych rád, kdyby bylo možná —

Nu, počkej! stáhl Horina své uzounké tváře k líbeznému úsměvu — kdo ví, co se nedá dělati. Ale přede vším — prst na ústa, synáčku! Ani slova žádnému o tom, že jsi byl u mne a že jsme spolu něco vyjednávali…

Já se vrátil domů s jakousi hrdostí. Slova Horinova byla mě naplnila temným, ale mnohoslibným tušením — a že jsem uměl mlčeti, to dodávalo věci tím větší zajímavosti i důležitosti. V uších mi znělo, co byl Horina o životě herců povídal, a před očima tancovaly mi jejich postavy — já ovšem pořád mezi nimi.

Druhý, třetí den stál jsem zase na zkoušce a Horina mi ťukal zase na rameno. Jdi napřed, šeptal při tom; já přijdu hned za tebou. — Já se nezdržel ani okamžení. Velikou oklikou, jakoby skutečně na tom něco záleželo, aby mě nikdo nepozoroval — přikradl jsem se k jeho příbytku.

Nu, jak se vede, synáčku? začal ke mně, když jsme byli zase do sedničky vklouzli. Nezapomněl jsi, co jsme ondyno spolu mluvili? Měl bys chuti svého štěstí na prknech zkusiti? Já bych něco pro tebe měl.

Tak? — a co pak by to bylo? Nesmím to vědět?

O smíš — smíš! Je to věc kapitální! Poslechni!

A nyní se vytasil. Měl dobrou spekulaci. Bylať přede dveřmi hra, které mu direktor k určitému týdennímu platu každého půl léta jako nádavkem dopřával (obyčejně to bývá umělecká žebrota, která si dává beneficí říkati), a k této hře chtěl mne použiti. Kalkuloval dobře, an jednou vějičkou dva ptáky na lep dostati zamýšlel — totiž zvědavé obecenstvo a mne trulanta. K této hře chtěl dávati kus, kde jsem měl skoro hlavní roli hrát; měl jsem zpívat, tancovat a bubnovat; když mi to popisoval — a popisovati uměl! — byl bych tu chvíli na divadlo vyběhl a kdo ví jaké kusy vyváděl.

Nyní se jednalo jen o to, aby otec přivolil. Ale to si vzal Horina na starosť. Utekl se chytře k jeho dobrosrdečnosti a vyobraziv mu prospěch, kteréhož by vychudlá kapsa pocestného, ale z přízně laskavého obecenstva se radujícího herce nabyla, kdyby tak roztomilý, v celé osadě dobře známý a od výborného mistra ve zpěvu vycvičený pacholík na divadle vystoupil — dosáhl na něm svolení, a mně bylo otcovskou autoritou takořka veleno, abych se k tomu dni přichystal a věc dobře vyvedl.

Já skákal radostí. Před otcem nechtěl jsem ji ovšem vyjeviti, obávaje se, aby mé srozumění s Horinou se neprozradilo: tím větší kříž měla však se mnou Milada. Ta mě musila vyslýchati, musela se mnou tancovati, zpívati a šat na mne chystati. Mezi tím chodil jsem arci také k Horinovi a ten pracoval vskutku rukama a nohama, aby ze mne výbornou marionetku učinil. Při tom neopominul ovšem i z druhé strany své sítě roztahovati. Nejdříve prohazoval mezi obecenstvem — čili vlastně v hospodě jednotlivá slovíčka o zvláštní pochoutce, jakáž se krasoumnému obecenstvu připravuje — potom mrkal očima, špoulil ústa, mnul si ruce a jakoby prozrazoval nejdůležitější tajemství, vyslovil jméno mé; později přicházelo poznamenání o mé schopnosti, pak rostoucí divení a konečně vyznání, že divadelní svět až posud nic podobného neviděl.

Celé městečko bylo jako v kvašení. Nemluviloť se o ničem, nežli o brzké benefici, a jindy nejvlažnější, nejnetečnější hlavy namáhaly se uhodnouti, co to asi bude? Ani zvýšený plat — jak divadelní cedule pravila: požadovaný za příčinou velkých výloh za nové šatstvo a nové dekorace, kteréž pak diváci ve své zvědavosti arci přehlídli — jak povídám, ani zvýšený plat je nezastrašil; taneční sál, kde divadlo stálo, byl natlučen, ano, kdyby byl mohl boky své roztáhnouti, byl by snad onoho večera ještě jednou tolik hostů do lůna svého ukryl.

A výsledek celé hry byl šťastný. Horina se opět usmíval, a chodě okolo kulis mnul si ruce; diváci radostí vejskali, a já se topil ve vlnách neznámé posud rozkoše. Viděl jsem již v duchu, jak se naplňovalo Horinovo proroctví — viděl jsem, jak na mne skvostná roucha nejznamenitějších umělců padají.

Jediná tvář, na nížto jsem nic radostného ze svého pokusu nespatřil — byla tvář otcova, a když jsem na to druhý den hned ráno po škole vyklouznuv a k Horinovi doskočiv, před obědem zase domů se navrátil, nalezl jsem milého tatíka, an se dlouhými kroky po sednici procházel. Hned jsem poznal, že se buďto již něco přihodilo, nebo že se něco přihodí.

Kde jsi byl? ptal se mne otec, když jsem polohlasitě ho pozdraviv, knihy se chápal.

Já nevěděl, mám-li s barvou ven; ale jakási umělecká pýcha dodávala mi smělosti, a já odpověděl dosti neohroženě: U Horiny.

Ode dneška ať mi přestane to běhání za těmi komedianty! Již jsi dost času promařil. Co se hodí pro ně, nehodí se pro tebe. Ty si hleď svých kněh, abys obstál na hlavní škole při zkoušce; pak se postěhuješ do latinských škol.

Mně bylo, jakobych byl ortel smrti slyšel. Latinské školy mne sice neděsily — ale varovati se herců! jak jsem to měl snésti? I svěsil jsem hlavu — neboť jsem si netroufal ani ceknouti. Znal jsem otce i hlas jeho, i věděl jsem, že s ním žádné žerty nejsou, když v jistém tónu mluvil. Chtěl jsem dělati, jakoby mě nenadálý zákaz ani toho nejmenšího přemožení nestál — i nutil jsem se do veselé tváře; ale tajnou lítostí vázlo mi při jídle každé sousto v ústech, v noci jsem nemohl spát — a druhý den ráno vykradl jsem se před školou k Horinovi. Tam jsem se dal do pláče a žaloval své neštěstí.

Horina mě pozorně poslouchal; potom začal hlavou kývati. Škoda, škoda! vzdychl konečně. Kdybych já měl tvůj hlas a takové schopnosti, nebydlel bych nyní pod krovem. A co bude z tebe, třebas tě i do latinských škol strčili? Někde nějaký kantor v ošumělé kazajce — a nebo se budeš muset jako červ starými folianty provrtávat, v noci bdít, ve dne školní prach polykat, preceptora s metlou se bát — ne, ne! ty bys mohl jiný život vést.

Ale jak? ptám se malomyslně.

Jak? pousmál se Horina. Velmi snadně — a já bych ti to mohl pověděti. Ty musíš o tom ale sám přemýšlet.

Ach — já jsem již přemýšlel; ale tenkráte je moje hlava jako zabedněná.

Když mi, synáčku, slíbíš, že mne jenom proto poslechneš, abys svému starému otci a své roztomilé sestře pohodlný život zjednal, abys jim hojnosť vezdejších rozkoší připravil a jako vděčný syn se prokázal — pak ti svou dobrou radu udělím.

Udělte, udělte! já vám všecko slíbím, prosil jsem zvědavostí jako posedlý.

Jdi tedy domů, synáčku! poklepal mi ochotný rádce na tvář — a mysli si pořád: Zde moje štěstí nekvete! Jinde čekají na tebe zlatí časové, nedej si je tedy zkaziti. Staří lidé nemají v té věci kusá rozumu a povážení — pak jsou ale rádi, když se děti o jich pohodlí starají.

Z toho poznáte, moji laskaví, že jsem padl zkušenému lovci do tenat. Vězel jsem v nich tak, že mi nebylo již možno se vyplésti.

S tlukoucím srdcem vrátil jsem se domů, přikrádaje se, aby mne nezastihlo oko otcovo. Při knihách neměl jsem od té chvíle stání. Celý jsem hořel zvědavostí: Co mi Horina asi poradí? — Ale po celý den, po celý večer nesměl jsem z domu páchnouti. Otec mě k práci takořka přikoval. Já se již třásl nedočkavostí — ale také co živ poprvé hněvem, že mi otec překážel, a čím dále, tím pevněji zrůstalo ve mně předsevzetí, že učiním, co mi Horina poradí. Zdáloť se mi, že se jedná doma se mnou tyransky; i příčila se ve mně chlapecká pýcha, a já si předsevzal vší silou štěstí svého dobyti.

I druhý, třetí den nepustil mě otec z očí. Pode mnou hořela podlaha. Já si přál býti mouchou, abych byl mohl oknem vylítnout. I začal jsem se přetvařovati. Šaškoval jsem, potom sedl zase ku knihám, ale o divadle neuklouzlo mi ani slovíčka. Když jsem byl však o samotě, tu jsem tím hůře dováděl — tu jsem plakal a na celý svět zanevřel.

V tom stavu mysli přistoupil jsem k oknu, posílaje toužebné zraky v onu stranu, kudy se chodilo k divadlu. Tu přicházel Horina k domu našemu. Já mu div oknem do náruči neskočil. On kýval a vrtěl hlavou na mne již pozdálí, a já mu rozuměl, jakoby byl nejsrozumitelnějším jazykem rozprávěl, neboť nouze osvěcuje i nejtemnější temna světlem důvtipu. I krčil jsem ramena a stáčel tváře nad míru truchlivě, na znamení, že se nemohu z domu vzdáliti. I on mi dobře rozuměl, a opatrně se kolem ohlídnuv, zdali ho nikdo nepozoruje, třel se okolo domu našeho a zrovna pod oknem vytrousil kousek papíru. Já hned skokem jako hladový ostříž dolů se schodů, z domu ven — neboť ze dveří vyběhnouti jsem přece mohl — a pak s papírem jako s drahou kořistí zase nahoru. V té chvíli jsem myslil, že tajemství celého světa v ruce ukrývám. I plesal jsem, vida se o samotě, a prohlídnul si papír. Tužkou stálo na něm psáno: Hleď, abys ke mně dnes přišel; já budu doma celý den a celý večer.

Bylo to několik nepatrných slov, ale mne div nepobláznila. Celý den mi znělo v uších: Hleď, abys dnes ke mně přišel! — a já bych se byl z celé duše na to odvážil… ale nevěděl jsem jak. Proti otcovu zákazu zjevně jednati — to jsem si nedůvěřoval, ale za jeho zády byl bych se již o něco pokusil. Také to bylo tím způsobem vábivější. Bylo to poprvé, co jsem patrného přestupku se dopouštěl, ale tajná jakási moc mě k tomu táhla za vlasy.

I lámal jsem si hlavu, jak bych se mohl z domu beze všeho podezření dostati, až mi posléze něco připadlo, čeho bychom se byli v jiném případu snad ani já ani moji domácí nenadáli. Napsal jsem na podobný proužek slova: Dnes večer po divadle — a svěřil ho spolužákovi, na něhož jsem se mohl bezpečiti. Ten ho musel doručiti Horinovi. Čím dále jsem do tajného kutění se pouštěl, tím větší rozkoš mi z něho zrůstala — tím ohnivěji jsem na věci lpěl.

Já spával při zemi v jedné sednici se sestrou a letitou děvečkou. Tenkráte jsem se ledva chvíle dočkal, kdežto jsme se před spaním vespolek modlívali. I poklekl jsem jako jindy, sepnul ruce, odříkával obyčejnou modlitbu; ale myšlénky moje toulaly se u komedianta, kterýž mě v klepetech držel jako Mefisto. Ještě snad nikdy nekladl jsem šaty své tak pozorně vedle postele na židli, jako toho večera; musel jsem si je uchystati, abych je později ve tmách nalezl. S jakousi potutelnou radostí vklouzl jsem pod peřinu — a začal v malé chvíli dělati, jakobych nejpevněji spal. Po chvíli se můj nalíčený chrapot utišil — já se pozorně pozvedl a stříhal ušima. Sestra oddychovala vedle mne tak tiše, jakoby andělům v náruči ležela — a stará Marta přizvukovala jí tak zdravým chrápáním, jakoby se do soudného dne probuditi nechtěla. I posadil jsem se na postel a začal potichu odkašlávati. Chrápání nepřestávalo. Chvíli jsem ještě čekal — potom jsem jen splynul s postele a začal se oblíkat. V několika okamženích vězel jsem v kalhotech a v kabátě — a takto, střevíce nesa v kapse, aby mě nebylo slyšeti, plazil jsem se po samé podlaze ke dveřím. Vidět mě nebylo možná; v sednici byla učiněná tma. Dvéře jsem opatrně otevřel, pak zase takto zavřel — a potom jako stín okolo zdi po síni se vlekl — druhými dveřmi na dvoreček a ze dvorečku na zahradu. Zde jsem se teprva obul, vtiskl si čepici na hlavu, vydrápal se na košatý strom, a s jeho kmene vymrštil se potom přes zeď do šíré ulice. Tam — sotva pevnou zemi pod nohama ucítiv, začal jsem uháněti s pyšným vědomím dobytého vítězství.

Horina čekal na mne před domem. Bylť již netrpělivě obcházel, domnívaje se, že nepřijdu. Prudce, skoro vášnivě popadl mě za ruku a vedl pozorně do svého přístřeší.

Nu, jakž je? ptal se mě, když byl tenkou svíčku rozsvítil. Jsi připraven?

Ke všemu.

To je moudře. Moje rada bude se ti zdáti na první pohled těžká; ale tím se nesmíš dáti zastrašit.

A hladkým, hadím jazykem začal mi nyní dokazovati, že mi k budoucímu štěstí jiné cesty nezbývá, než abych se proti zaslepené mysli otcovské divadlu oddal a za tou příčinou bez vědomí otcova na nějaký čas z domu odešel…

Já se té rady ovšem lekl, a v uších i srdci mi zaznělo: Cti otce svého i matku svou atd.; ale Horina mi takořka vrtal jazykem do duše a pokryl všecko tak blysknavými, svůdnými barvami, že se mi radostí hlava točila a před očima mžitky dělaly. Mimo to jsem se přemlouval, že se mi děje doma nepráví; pak mi počala chlapecká samolibosť šeptati, že najdu u divadla svého štěstí, že se navrátím jako pán, potom že svým domácím rozkošný život připravím — a tak jsem konečně se odhodlal potají z domu vyklouznout. Já to všecko považoval za pouhou kratičkou procházku. Na délku času nebo na zármutek svých domácích neměl jsem v sobě žádné míry. Mimo to lpěl jsem na Horinovi celou silou dětinské náklonnosti a domníval se, že mě pod jeho očima nehoda potkati nemůže.

Druhého dne byla neděle. Já se obléknul hned z rána do svátečních šatů, vytáhl dle návodu Horinova z truhly ještě několik kusů čistého prádla, k tomu jsem přiložil něco lepšího šatstva, svázal všecko do malého uzlu, a když byl otec na ranní mši odešel, vykradl jsem se opět dvorečkem na zahradu — a ze zahrady pryč, do šírého pole — na úvozní cestu, kde na mne Horina čekati slíbil. On si byl najal vozík ze sousední vesnice — a ten nás dovezl do blízkého města. Tam jsme…

…avšak právě pozoruji, že se již poslední červánek nad horami rozplývá, a že bych vás musel do rána povídáním trápiti, kdybych měl úplný obraz dobrodružného života svého podati. Chtěl jsem vám jen prozatím okázati, jakým způsobem jsem do rukou chytrého svůdce upadl, kterýž byl v mém hlasu něco nalezl, čím se dala špekulace provádět — a kteréhož jsem od té chvíle za svůj osud považovati uvyknul. Jak se mnou později zacházel, jak jsem mu pak vyklouzl a jak se ze mne vlašský tenorista udělal… to vám povím někdy jindy. Pro dnešek, myslím, jsem se vám již dost uší natýral. Já to vezmu za počátek lekcí, které jste mi v češtině dávati slíbila. — Teď jenom ještě nějakou písničku!“

I chopil se kytary — preludoval několik okamžení a pak ji položil Lidmile na klín.

„Zpívejte, moje rozkošná učitelko!“ řekl při tom. „Uhlídáme, co po vás dovedu. Dnes dokonáme ten boží den povídáním a zpěvem — zejtra mi počnete čtení o vašich básních držeti.“

Lidmila zpívala národní píseň. Pedrazzi zpíval po ní — pak zpívali spolu.