Poslední Čech/14.

Poslední Čech Josef Kajetán Tyl
13.	14.	15.

Údaje o textu
Titulek:	14.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky novověké. Čásť třetí. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 151–165. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Tisícero ptačích hrdel pělo ranní píseň. Kořenaté, dlouhokmenné jedle a borovice vydávaly kolem vonný zápach. Jasná obloha prostírala se nad širokým lesem, jímžto kamenitý úvoz se táhl.

Po této cestě jel v malém najatém kočárku Pedrazzi, pustiv se dle úmluvy za starým Svobodou.

Mimo hlavní příčinu cesty své doufal mezi tím časem i větší plynnosti v českém jazyku nabýti, kteréhož ku svému plánu se starým hrabětem nevyhnutelně potřeboval…

Minulého večera byl zůstal přes noc v blízké vesnici, chtěje se příštího jitra v dávno nevídané krajině okolo své otčiny rozkošně pokochat.

Nyní přijel na konec lesa, a jako ranou čarodějnou otevřela se před ním prostranná kotlina, obroubená vysokými, temnozelenými horami, po jichžto vrcholcích se růže vycházejícího slunce leskly. Šedá mlha trhala se nad kotlinou a sem tam proskakovaly kupy stromů a červené střechy nízkých obydlí. Měl ještě asi půl hodiny do své otčiny.

Veselá mysl světem prošlého pěvce obestřela se lehounkou rouškou jemných zpomínek na léta dětinská, a srdce jeho rozehřálo se bolnosladkým plamenem. I skočil s vozu a pustil se volným krokem krajinou, aby krásnými, v duši jeho proskakujícími obrazy pohodlně se potěšil. A čím blíže k městečku přicházel, kteréž byl před dávnými lety opustil, tím silněji trhaly se ranní mlhy nad jeho střechami a v jistých nákresích stavěl se mu před oči pohled na drahou kolébku.

S tlukoucím srdcem pozdravoval pracovité obyvatele, jež krásné jitro za denním chlebem na pole uvádělo, i byloť mu, jakoby měl již již tváře potkati, kteréž by znal, a kteréž by samy jako na známého se usmály: ale očekávání jeho se klamalo — a v srdce jeho vloudil se pocit žalostné osamělosti.

Několik set kroků od městečka dohonil dívku, která se dle zdání z ranní procházky vracela. Jediný pohled na ni ho mocně dojal. Nebyl to úkaz všedního lopocení maloměstského. Byla to spanilá, obzvláštní péčí a útlýma rukama pěstovaná růže. Pěkný, slaměný klobouček zastiňoval kvetoucí, ačkoli jemným obláčkem tajného trudu poněkud zachmuřené tváře; úpravný oblek, bledě žlutá, řasná sukně a zelený kabátek jevil krasocitnou oblibu.

Byla pohřížena v knize a teprva pozdravením Pedrazziho protrhla se ze čtení. S malým uzarděním, ale přívětivě děkovala člověku neznámému, kterýž se jí v těchto končinách neobyčejným úkazem býti zdál.

„Vejití moje v toto místo bude šťastné,“ řekl Pedrazzi, hlavou poukázav na městys, „an se mi u bran jeho anděl zjevuje.“

„Je mi líto, že se, pane, mýlíte,“ řekla dívka s malým, potutelným úsměchem; „neboť bran tu nenaleznete — a tudíž nebude také po andělích památky.“

„Já o ně také tuze nedbám, když mi pozemšťanky v takovéto postavě nepřítomnost jejich vynahrazují,“ řekl zpěvák a s obratným poklonkem octnul se po jejím boku. „Odpusťte mé prostosrdečnosti. Jsem-tě ubohý, světem proháněný poutník, bez domova, a proto rád z každé náhody kořistím, kterou si jako zlatý lupen do knihy zpomínek svých uložiti mohu. A to doufám i s dnešním jitrem učinit.“

„Já vám nemohu v ničem zabraňovati,“ prohodila dívka s přirozenou prostomilostí, „a také tomu nerozumím, jak byste z několika kroků do tohoto místa něco zlatého vytěžiti mohl.“

„Já se tu ale hodlám několik dní zdržeti,“ namítnul Pedrazzi.

„Několik dní?“ ptala se dívka potutelně. „Byl to již dříve úmysl váš, anebo je to nápad této chvíle?“

„Úmysl je několikadenní,“ odpověděl zpěvák; „ale dnešní jitro přitisklo naň pečeť věčnosti. Co by se mne týkalo, já bych tu ztrávil celý život.“

Dívka se naň poohlédla a zavrtěla usměvavě hlavou. Pedrazzi hleděl jí ale tak srdečně a neúhonně do očí, že se nemohla mrzeti nebo něco zlého mysliti.

„Chcete-li zde svůj stánek vyvoliti,“ prohodila lehce, „bude vám jen třeba ucházeti se o svolení zdejší obce, a ta bude sotva tak ukrutná, aby nesplnila žádosť, na kteréž vám tak mnoho záleží.“

„A nemohla byste mi poradit, jak bych se v přízeň obce vaší dostal?“

„To nemohu. Za jedno: není to ani obec moje — a za druhé: jsem zde ještě po novotě. Dosaváde tu žádného neznám.“

Pedrazzi se zastavil a upřel na dívku zpytavě oči. Byloť mu, jakoby s nich náhle bělmo padalo.

„Tedy se vámi toto místo nehonosí jako domácí květinou?“ ptal se jí zvědavě.

„Nikoli!“ usmála se dívka položertovně. „Já vykvetla na jiných lučinách.“

„Tedy mi nebudete moci také pověděti, přijel-li sem tyto dny starý muž s dívkou, kteréž bych přál, aby jen stínem vaší bytosti byla?“

„Přijel-li sem někdo se stínem bytosti mé, to nevím,“ řekla dívka s podivením řeč tenoristy vyslechnuvši. „Ale s opravdovou bytostí mou přijel sem otec můj!“

„Váš otec?“ zvolal Pedrazzi… „Ne snad z Velenského zámku?“

„Ano, z Velenského,“ odpovídala dívka s rostoucím podivením. „Jak to, pane, víte?“

„O já vím ještě více,“ smál se nyní Ladislav radostně, „já umím čarovati a vidím do dálky. Já vím, že máte doma bratra, já vám nesu od něho to nejvřelejší políbení a tuhle v náprsní kapse hezké psaníčko.“

„Je-li možná?“ zaradovala se překvapená dívka.

„O já umím ještě víc!“ dováděl Pedrazzi, jejž tento výstup nad míru bavil. „Ve Velenském zámku je také jistá Milada.“

„Je, je! Ta nejšlechetnější dívka v celém okolí.“

„To mě těší, zvláště an mi to vaše ústa povídají. Co mi dáte? já vám sem přičaruji — bratra jejího!“

„Bratra?“ opětovala dívka a předvídajíc pravdu, hleděla naň s podivnou směsí radosti a překvapení.

„Hokus pokus — a již vám skládá Miladin bratr svou nejponíženější poklonu,“ dováděl zas Pedrazzi, uchvácen proudem svého dobrosrdečného rozmaru, „a má bezpochyby to potěšení, že může ve spanilé osobě vaší pozdraviti slečnu Svobodovou?“

„Ano, moje nepatrná osoba má to štěstí, nazývati se Lidmilou Svobodovou,“ uklonila se dívka s polovážnou a polosměšnou ceremonií.

„Princeznou, královnou, bohyní jste, má nejrozkošnější!“ plesal Pedrazzi téměř dětinskou radostí, „a já velebím hodinu, kdyžto jsem za vámi na cestu se vydal.“

„Za námi?“

„Ano, ano, divte se, jak chcete. Bylo mi, jakobych jel naproti svým nejblaženějším hodinám, když jsem tuto cestu nastupoval a přisám Bůh i svatý Januar! štipec rozumu a srdce mého se tenkráte neoklamal; protož dobrořečím hodině, kteráž mě do vozu uvedla.“

„A co vás, pane, vlastně za námi přivádí?“ ptala se dívka, nemohouc nijakým způsobem slova Pedrazziho si ještě vyložiti.

„Abych upřímně pověděl, je to věc důležitá, a jedná se při ní o vysvětlení starého tajemství,“ řekl Pedrazzi vážněji, nežli byl až posud s dívkou rozprávěl, a objevil jí v krátkosti, co jej za otcem jejím pohnalo…

Mezi tím dostali se do městečka. Ladislav poslal svůj povoz do hospody a sám šel hned s Lidmilou.

Dívka bydlela s otcem svým v těch místech, kde druhdy škola stávala; ale bouravý a stavivý duch nového věku byl se dotknul také tamních stavení, a tak zde nepoznal Pedrazzi po tolika letech nic jiného, nežli blízké, věkopevné hory, ježto jaksi lítostně na to marné, světské namáhání hleděly.

Byl to hezký, žlutý, kamenný domek o jednom poschodí s červenou střechou; ale Pedrazzi byl by za to radostně kus svého srdce obětoval, kdyby se byl mohl s tím načernalým dřevěným domkem shledati, na jehož prahu co malé pachole se svou Miladou hrával. Při domku byla skrovná zahrádka.

Starý Vavřinec otvíral oči s nemalým podivením, vida dceru s mladým neznámým člověkem přicházet. Pozdravení z obou stran bylo krátké. Pedrazzi hleděl více na to, aby hned v první chvíli poznal, jak má se starým zacházeti.

„Podívej se, tatínku!“ řekla Lidmila, „co jsem to hned na první své ranní procházce nalezla! Tu ti vedu posla od našeho Vojtěcha.“

„Od — Vojtěcha?“ chtěl starý říci, ale slova mu zhynula hned při úmyslu v ústech malomluvných, a jen oči jeho upřely se zvědavěji na Ladislava.

„Tak jest,“ dotvrzoval zpěvák hledaje list ve své tobolce. „Mámtě v úmyslu, pozdržeti se nějaký čas v této rozkošné krajině, a pan syn byl tak laskav, že mě k vám a k milostné vaší dcerušce odkázal, aby mi čas v příjemné společnosti uplynul.“

Starý Svoboda něco zamumlal a Lidmila se usmála.

„Vida, jak je náš Vojtěch dvorný panáček!“ prohodila, odkládajíc klobouček, „že v nás tolik půvabu vyhledává, abychom pobavili muže, kterýž poznal půl světa a jeho nejvybranější společnosti.“

„Kterýž ale v tom půl světě ještě nenalezl, co se mu v odlehlém koutečku milé vlasti zjevilo,“ doložil Pedrazzi.

„Nejhlavnější věc bude nyní bezpochyby, abyste v tom koutečku dobrou snídani nalezl,“ usmála šedivka; „a protož dohlednu, abyste neměl, nač byste si stěžoval.“

Svoboda četl zatím synův list, nevšímaje si toho, co se vedle něho děje.

Nyní dočetl.

„Syn mi tu píše mnoho pěkného,“ řekl na to, chtěje něco povděčného přednésti. „Čím vám mohu posloužiti?“

„Prozatím jen tím,“ řekl Pedrazzi, bystře očí svých na starce upíraje, „abyste mě svou důvěrou poctil. Pan syn vám sice, jak se domnívám, nic zevrubnějšího o mně nepíše; ale stalo se to dle mé žádosti, a já myslím, že vám stran osoby své dosti platného poručení podám, když vám řeknu, že jsem — Miladin bratr.“

Starcem to trhlo, jakoby byl před ním žhavý blesk zafičel. Ladislav něco podobného očekával a nespustil s něho zpytavých zraků ani na okamžení.

„Mila — bra —?“ vyrazil ze sebe stařec temným zvukem, a vypouklýma očima, svislými tvářemi a pootevřenými ústy proskakovalo náramné ustrnutí.

„Aj, svatý Januare!“ řekl zpěvák s prostosrdečným úsměvem, „což pak je to něco tak divného a hrozného, když se člověk vrátí, jejž byli osudové na několik let z domácích krajin odvedli?“

„To ne — ale tak náhle — jako z hrobu —“

„Proč právě z hrobu? Měli jste mě za mrtvého? anebo je při mně tolik strašlivosti, že jako půlnoční duch vypadám? Ne, ne — z hrobu nepřicházím, ale rovnou cestou ze šírého světa, kdež arci život ve své plnosti se jeví.“

„A — co tu — chcete?“ vypravil stařec ze sebe tak nuceně a nejistě, jakoby se vskutku něčeho strachoval.

Ladislav se mu dal do smíchu.

„Zlého tu nechci nic, to můžete býti ubezpečen. Já přijel jen, abych učinil sestře utěšení a jistoty jí poskytl, že má ještě na světě člověka, kterýž bude zajisté pro celou budoucnost ochranné ruce nad ní držeti.“

„Ochranné ruce? — a což jich posud neměla? což tu není starý pán?“

„Myslíte hraběte Velenského?“

Ano. — Ví již pan hrabě, že tady jste?“ ptal se stařec dychtivě.

„Neví,“ řekl Pedrazzi. „Já uznal za dobré, dříve s vámi pojednati, nežli se u něho ohlásím.“

„Se mnou?“ žasnul Svoboda.

„Jestli dovolíte,“ řekl zas onen se vší svou přítulností a tonem srdečným, „promluvím s vámi upřímně a hned v první chvíli našeho seznámení objevím vám příčinu, která mě za vámi pohnala.“

Stařec neodpovídal, ale nepokojné pohybování hustých obočí jevilo, že se ho chápe zvědavosť. Pedrazzi to vzal za odpověď, a posadiv se proti němu, mluvil dále:

„Hrabě Velenský dal mou sestru po úmrtí otce našeho vychovati, vykázal jí pak místo v domě svém a vedle srdce svého, jednal s ní co otec a zanesl ji pokladem své přízně… Co myslíte, proč to asi učinil?“

Oči jeho spočinuly při tom pátravě na tváři starcově. Zdáloť se, že chce v každém trhnutí žilek jejich žádanou odpověď čísti.

„Nevím,“ řekl na to stařec, oči nepokojně k zemi klopě.

„Něco důležitého v tom jistě vězí, to je patrno,“ řekl zase Pedrazzi. „Či myslíte to nazvati pouhou náhodou, že si přízeň jeho právě mou sestru, děvče úplně neznámé, vybrala?“

„Nevím,“ odpovídal starý.

„Náhoda zde nepanuje — tak soudím alespoň já, a dlouholetý plán hraběte mě v této domněnce potvrzuje.

„Dlouholetý plán?“

„Či nechtěl ji synu svému zasnoubit?“

„Chtěl — chce — on ji zasnoubí.“

„Již nezasnoubí,“ řekl Ladislav s pevným názvukem. „Za jedno nemá k tomu ani Milada, ani mladý hrabě chuti — a za druhé jsem tady já, kterýž nyní sestře bezstarostná léta připraviti mohu, i bez hraběte Velenského. Z toho svazku nebude tedy nic.“

„Nic?“ vypravil ze sebe stařec s velikým úžasem.

„Hrabě je s tím srozuměn a odřekl se dávnoletého, oblíbeného zámyslu,“ odpověděl Pedrazzi. „To však nepatří k věci mé jako spíše to, proč hrabě dívku z rodu prostého jedinému synu dáti chtěl?“

„To nevím, nevím!“ nutil Vavřinec ze sebe a chtěl vstáti.

„Počkejte ještě, milý pane!“ zadržel ho Ladislav s vlídnou prosbou, a slova jeho nabývala nyní pořád většího důrazu. „Já se vás nevyptávám k svému prospěchu. „Bůh jest nad námi, já v celé té věci nehledám žádného užitku. Jáť mohu zejtra i se sestrou do světa odjeti a přízeň hraběte Velenského navždy oželeti. Ne k vůli sobě a Miladě, ale k vůli samému hraběti pátrám po nějakém tajemství. Jemu leží něco na srdci, něco více, nežli svět se domnívá, něco jiného, nežli vlastní syn jeho udati může, já to vím —“

„Co víte?“ ptal se Vavřinec, nepokojně sebou trhnuv.

„Že mu krom žalosti nad synem ještě něco z mladších let srdce tísní,“ řekl Pedrazzi tak pevně, jakoby měl toho největší jistotu, každý dojem slov svých na starcově tváři stíhaje. „Vy jediný víte prý o jeho tajných záležitostech — a protož jsem se utekl dříve k vám, nežli s ním samým promluvím…“

„Ne, ne — nic mluvit!“ řekl Vavřinec velmi kvapně a s patrnou úzkostí pochytil při tom Pedrazziho za ruku. „Věčně budeme jen spolu mluvit,“ doložil temně, jakoby to chtěl ukrýti před Lidmilou, kteráž právě přes práh vešla.

Přinášelať přípravy k snídaní. Ladislav se chtěl poroučeti. Mělť ještě svůj povoz a příbytek na starosti.

„Aj, zač pak držíte českou hospodyni?“ řekla dívka, „domníváte-li se, že bych se nebyla již postarala, abyste všecko v nejlíbeznějším pořádku nalezl? Pobuďte u nás mysli pokojné a požijte, čeho vám prostinká kuchyň poskytne.“

Ladislav se nedal arci pobízet. Byloť mu již, jakoby se mezi lidmi nacházel, k nimžto jej dávný, sladký obyčej poutal. Letmo zmizelo mu jitro v rozkošném hovoru s dívkou, kteráž před ním, jakož před bratrem milované osoby, ani nevědouc, veškerý poklad své nevinné, čisté, cituplné duše prostírala.

V blahostném zanícení odešel konečně od ní. Musel se po vlastní domácnosti ohlédnout. Ta mu však neposkytla ani veliké starosti, ani velké zábavy. I vyšel si zase a hledaje po městečku, kde by co známým hlasem k němu promluvilo, dostal se okolo zahrady — až k tichému hřbitovu.

Ohrazena zdí a ovroubena hustým stromovím stála tu chladná ložnice, v jejímž lůně všechna strasť i slasť pomíjí. Mřížová dvířka byla otevřena. Ladislav jimi vešel. Hnalo jej to, aby poklekl na hrobě otce, jejž byl nerozumně i nevděčně opustil — a na hrobě matky, kterouž ani neznal.

Starý šedivý hrobník zadělával tu právě černý křížek s bílým věncem na čerstvý pahorek, pod nímž byly dnes ráno kvetoucí poupě ukryli.

„Dobrého zdraví, otče!“ pozdravil ho Ladislav. „Nemůžete mi pověděti, kde tu bývalý učitel Petráček leží?“

„Petráček?“ opětoval stařec a pošoupnul svou koženou čepičku. „Ah, ty milý, nebeský tatíčku, jakž pak bych nevěděl, kde leží, an jsem mu sám lůžko ustlal — hezky hluboké. Pojďte, pojďte! Dřímá tamhle v koutku, kde na něho celý den boží slunce svítí. Leží tam vedle své nebožky. Vlastně přišla již na ně řada, že jsem je měl z toho trochu dlouhého spaní vyburcovat — nebo před několika lety zabloudila k nám také ta paní kolera a začala se nám zde trochu roztahovat, já potřeboval místa; ale starého Petráčka jsem přece ušetřil, jeho kostmi jsem ještě nepohnul. Byla to dobrá duše, Bůh mu dej lehkého z mrtvých vstání!“ doložil s nábožným povzdechem a pohledem k jasné obloze.

Ladislavovi se rozehřála prsa bolnosladkým plamenem. I přistoupil k hrobu, obnažil hlavu a rtové jeho pohybovali se v tiché modlitbě.

Šedivý opatrovník hrobů hleděl na něho s nemalým podivením a vrtěl hlavou. Co chtěl cizinec, a jak se zdálo, vzácný cizinec, u hrobu maloměstského učitele, na něhož po tolik let ani živá duše nezpomněla?

„S dovolením, jemnostpane!“ jal se mluviti, když se Ladislav konečně zase jako k odchodu obrátil, „znal jste nebožtíka?“

„Proč?“ ptal se Ladislav jemným hlasem.

„Inu,“ pohodil šedivec hlavou, „mně to jen tak napadá — proto že míval podivné známosti.“

„Jak to?“

„Zpomněl jsem si na jeho děti.“

„Znal jste je?“ ptal se Ladislav poněkud živěji.

„Trochu se na holátka pamatuji,“ přisvědčil hrobník; „vždyť byly sotva opeřeny, když zase odtud přišly.“

„Kam pak se poděly?“ vyptával se Ladislav dále, nemoha se ubránit malému úsměvu, jenž bezděky tvář jeho přeletěl.

„Kam že ke poděly?“ opakoval stařec… „I to je těžko říci. Hoch se někam zatoulal — bezpochyby, že ho panská krev ve sprostém kabátě svrběla — a holku si po smrti Petráčkově odvezl zase ten, kdož mu ji byl přivezl.“

S náramným podivením poslouchal ho Ladislav; nevěděl, je-li stařec pomaten, anebo zdali s ním žerty provádí.

„Per Dio santo!“ zvolal konečně, „člověče, co to mluvíte? Co pak neměl Petráček vlastních dětí?“

„Neměl, zlatý pane, neměl!“ potřásal šedivec hlavou. „Ta dvě holátka byla mu sotva jedno- nebo dvouroční k vychování odevzdána. Vězelo v tom ale nějaké tajemství, a nikdo se mu jak náleží na dno nedostal. On je však choval jako vlastní robátka, a my jsme uvykli považovati je za jeho vlastní rodinu. Co by se bylo snad později vyjasnilo, ztratilo se tím, že obě děti odtud zmizely.“

I vypravoval ještě věci rozličné; ale Ladislav již z většího dílu slova jeho ani neslyšel. Před ním otvíral se teď náhlou ranou nový, až posud netušený svět, všechny myšlénky dostávaly nyní jiný tvar a běh, a hadice podivných domněnek zakusovaly se mu do prsou. Nepokojně hnalo jej to pod širé nebe, aby se po té nenadálé zprávě zpamatoval a zotavil. Tam se dal konečně do hlasitého smíchu.

„Corpo di Bacco!“ peskoval sám sebe; „nejsi-li blázen, že si krásný den daremnými vrtochy kazíš? Kdož ví, kdo tomu hlídači v Pánu zesnulých něco na nos pověsil! A kdyby v tom i nitka pravdy vězela — což může býti na světě, co by mi tuhle modrojasnou oponu nad hlavou zatemnilo — anebo prsa moje zúžilo a jícen vyžralo? Odpoledne promluvím se starým Svobodou, a bude po starostech.“

Na to si začal mermomocí veselou píseň zpívati, a bral se do hospody, kdež byl ubytován…

Hůře vedlo se mezi tím starému Vavřinci. On jediný nemohl se po výjevu s nenadálým a tak podivným hostem vpraviti do proudu živé rozmluvy, kterouž pak Ladislav s dcerou jeho vedl. Hlava jeho byla plna těžkých myšlének a srdce plno traplivých citů. Dosti velikým břemenem tiskla ho nešťastná láska dceřina, a nyní ho tísnil ještě zjev člověka, o němž dosavade nevěděl, má-li se ho strachovati a nebo přítomnosti jeho býti povděčen. I když Pedrazzi konečně odešel, nemohl stařec pokoje najíti. Vzchopil se tedy, aby s mladíkem promluvil a tíseň s prsou setřásl.

Nalezl jej v bytu jeho o samotě. Pedrazzi předvídal, proč přichází.

Pozdravení sklíčeného starce bylo krátké a nemluvné; celé chování jeho plno nesnází. Ladislav to pozoroval, a sám jsa pln očekávání, nechal mu času, aby se utišil. Ten přešel několikráte po pokoji, posadil se, opět vstal — až i konečně promluvil.

„Tedy jste opravdu bratr slečny Milady?“ ptal se hlasem nejistým.

„Chcete-li, můj nejmilejší,“ usmál se Ladislav, „budu vám vypravovati historii pacholetských roků, ježto mi v této dědině jako krátký sen uběhly; jinak nevím, jak bych vám to dokázal, nechcete-li věřiti synu svému, kterýž mě vám zajisté tak dalece poručil, že mi trochu víry darovati můžete.“

Starý neodpovídal; zakýval jenom několikráte hlavou a upíral při tom oči na tvář jeho tak bedlivě, jakoby v ní dávno zapomenutou podobu vyhledával.

„A co — co tedy ode mne žádáte?“ vypravil konečně ze sebe.

„Dejte si to upřímně povědět a upřímně mi odpovězte,“ řekl Pedrazzi se vší svou přirozenou dobromyslností a přitáhl ho k sobě na sedadlo. „Starý hrabě je nemocen —“

„Nemocen?“ ulekl se stařec.

„Rozumějte mi! Nemluvím o nemoci, do kteréž by snad byl za této vaší nepřítomnosti upadl; to je starý, vkořeněný neduh.“

Starci se vyvinul hluboký povzdech.

„Já sice pána vašeho ještě neznám, ale dle toho, co jsem o něm slyšel, domýšlím se, že není jeho neduh takového způsobu, aby se nedal zhojiti. Já sám bych se o to pokusil — jen že bych musel pramen sklíčenosti jeho poznati.“

„Pramen — poznati. Já ho neznám.“

„Ani, kdybych vám dal na ruku, jak byste ho poznal? — Praví se, že v oddané věrnosti k hraběti Velenskému hlavní kořen života vašeho spočívá; nepochybuji tedy, že všechno učiníte, co by zasmušilý podzim dnů jeho povyjasnilo.“

„A co bych měl učiniti?“ ptal se stařec zvědavě.

„Povězte mi,“ řekl Ladislav srdečně, „z jaké příčiny hrabě sestru mou tak pevně ve svou přízeň pojal?“

„Nevím,“ uhýbal se Svoboda.

„Já to ale vím!“ řekl Pedrazzi náhle tak určitě, jakoby svou věcí již úplně jist byl.

„Co víte?“ zděsil se Vavřinec.

„Že hraběti něco velikého na srdci leží, což jej dohání, že Miladino štěstí vyhledává jako náhradou za škodu, kterouž byla dívka snad jednou skrze něho vytrpěla.“

Stařec příčil ústa k podivnému úsměchu.

„Myslíte, že je to nemožno, aby se dcerka maloměstského učitele v takový poměr s urozeným hrabětem dostala? Proč ne? Dnové lidští jsou motanina přepodivných událostí — a obzvláště, kdyby Milada takovou dcerkou ani nebyla?“

Starý naň vypoulil oči. Zdáloť se, že byl každý obrat rozmluvy očekával, vyjímaje tento jediný.

„Co to? — Jak to?“ vypravil ze sebe s velkým nucením.

A Ladislav mu pověděl, co byl právě od hrobníka zaslechl.

„Lež — lež!“ zkřikl stařec, kterýž byl toto vypravování s těžkým nepokojem vyslechl. „Proklatá smyšlenka! Nebožtík učitel byl váš otec.“

„O to se tu také vlastně nejedná,“ řekl Pedrazzi, chtěje starce poněkud uchlácholiti, „a já jsem se svým otcem také jak náleží spokojen. Ale mně se jedná o hraběte — a jemu k vůli musím se dověděti, je-li Milada dcera zdejší anebo ne.“

„A — jak se to chcete dověděti?“

„To bude přece věc velmi snadná! Vždyť to musejí kostelní knihy vykázati, kdyby i lidská paměť klamala.“

„Nedělejte to! — posečkejte!“ zkřikl Vavřinec hlasem prosebným. „Nic není při tom pravdivého.“

„Já tomu také ještě nevěřím,“ chlácholil jej Pedrazzi; „ale věci, které jsem na vlastní uši a z úst samého hraběte slyšel, nedám si upříti.“

„Samého… hraběte?“ ztrnul zase stařec. „A co jste slyšel?“

„Že říkaje syna s pláčem prosil, aby učinil po vůli jeho a s Miladou se zasnoubil,“ řekl Pedrazzi pevně; „to by však starý hrabě neučinil, kdyby ho nepoháněl hlodavý červ, kterýž prsa jeho užírá; on by se nesnižoval před synem, kterýž útlé svazky synovské lásky tuze nešetří; před tím by nepadl na kolena, jakož v skutku učiniti chtěl, a nemluvil by — o vraždě.“

„On je ubohý, nešťastný muž!“ zvolal věrný služebník s výrazem náramného zděšení a strachu. „Hlava jeho neví, co ústa mluví — to nebyla vražda.“

„Co nebyla vražda?“ ptal se Pedrazzi, kvapně starce za ruku uchvátiv a plamenným okem ho bodaje.

„Nechte mne — pusťte mne!“ úpěl Vavřinec, silným trhnutím z ruky jeho se vyprostiv. „Já jsem starý nerozumný žvatlal — pán je nevinen.“

Nyní nastalo mezi oběma krátké pomlčení. Stařec drže před sebou ruce sepnuty, hleděl k zemi. Nepokojem dmula se prsa jeho. Ladislav ho bystře pozoroval a hleděl mezi tím na mysli se ustanoviti.

„Tedy mi nepovíte,“ jal se konečně mírným hlasem mluviti, „nepovíte mi, zač vás nyní snažně a ve jménu vaší oddanosti k hraběti prosím?“

„Ale — co pak chcete ?“ vypravil ze sebe stařec zvuky nejistými.

„Abyste mi svěřil, jaké tajemství na mém a na sestřině rodě spočívá!“

„Zabte mne!“ zvolal stařec v náramném pohnutí, a sepnuté ruce k Pedrazzimu pozdvihnuv, stál tu co obraz muže v nejhlubších útrobách sklíčeného. „Vytrhněte mi jazyk — ale nechtějte ode mne… věci slyšeti, kteréž… pověděti nemohu.“

„Tedy musím o nich s hrabětem promluviti,“ řekl Pedrazzi krátce.

„Ne, ne! to nečiňte!“ prosil zase úzkostí sevřený služebník, a chytiv se Ladislava oběma rukama, povznesl k němu staré oči své, v nichžto se dvě velké slzy leskly. „Nechte starého pána — on všecko napraví. Láska jeho je veliký, živý pramen… všecko zaleje! Jen se neptejte!“

„Dle toho, co již o té věci vím, není možno, abych mlčel a dále nepátral,“ řekl Pedrazzi.

„Je možno — je možno!“ dokládal zase Vavřinec. „Nic při tom neztratíte — nic nevyhrajete. Světlo samo sebou zasvítí!“

„A což mám tedy počíti?“

„Co počíti?“ opětoval stařec v hrozných nesnázích a přešel několikráte po pokoji.

„Mladíku!“ jal se pak zase prosebně, ale velmi sklíčeně mluviti, před Ladislavem se zastaviv, „já jsem letitý, poctivý muž — mějte strpení! Nechte mě dříve s hrabětem promluviti — on vás bude milovati… ale mějte strpení! Nejste sice dítě venkovského učitele — ale vražda v tom nevězí — Bůh všemohoucí mě slyší! — ta v tom nevězí. Všecko se vám vysvětlí — jen mějte strpení!“

„To rád učiním,“ řekl Pedrazzi, výrazem nesnází jeho srdečně pohnutý, „myslíte-li, že to k dobrému povede. Musím se vám ale také přiznati, že bych si přál, aby se tajemství brzo odhalilo.“

„Odhalí se — odhalí!“ prosil ještě Vavřinec. „Syn mi bude psáti… kdy se mám navrátit — pak se odhalí — pak!“