Pomněnky ze slavných dob národa českého/Výprava Čechů do Polska

Pomněnky ze slavných dob národa českého Karel Vilém Tuček
Nastolení Břetislavovo	Výprava Čechů do Polska	Bitva u Domažlic

Údaje o textu
Titulek:	Výprava Čechů do Polska
Podtitulek:	(1038—1039.)
Autor:	Karel Vilém Tuček
Zdroj:	TUČEK, Karel Vilém. Pomněnky ze slavných dob národa českého. Praha: Alojs Hynek, 1889. s. 72–84. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

O nastolení Břetislavově hovořilo se dlouho v Čechách i na Moravě. Vypravovali o něm páni a zbrojnoši na hradech, povídaly o něm stařenky dítkám v chatrčích…

Vzpomínáno toho nastolení po veškeré zemi — ne že by snad bylo slavnějším bývalo jiných, ale že všechen lid Břetislavovi důvěřoval, že v něj skládal všechny své naděje, že od jeho statečnosti, moci a šlechetnosti očekával splnění dávných přání svých…

A Břetislav? — Ten stále přemítal, jak by rozmnožil slávu jména českého, jak by prospěl tomu lidu, který v něm knížete ctil, jak by napravil, v čem bylo druhdy Čechům i Moravanům ukřivděno. — Kdykoli se z oken hradu knížecího zahleděl na věže chrámu svatovítského, pokaždé jako by postavy slavných předků ze hrobů vstávati spatřil, jako by ty postavy k činům slavným ho vybízely. Častokráte si povzdechl: „Ó chráme velebný, branou tvou měl by vcházeti arcipastýř ne cizinec, ale z vlastního národu vyšlý, upřímný, zbožný sluha boží.

Národ český neměl by podřízen býti arcibiskupu — cizinci.

Ó kéž mi nebe popřeje, abych vykonal, co jsem sobě umínil!“

Den po dni nové a nové plány osnoval Břetislav.

„Hoj, což nemáme v Čechách dosti udatných paží,“ zvolal pojednou, když zase o stavu země české přemítal, „nemáme-li dosti lidu bojovného?“

Při této vzpomínce zjiskřilo se oko knížecí, tváře vzplanuly a pravice byla by nejraději hned mávala mečem. Kníže rozkázal, a hned byli tu poslové, jimž nařídil, aby do všech končin vlasti zajeli a vůli jeho lidu oznámili.

„Všude hlásejte, ať každý, kdo mečem vládne, postaví se do pole! — Již jděte a pospěšte si!“

Poslové šli a vzali s sebou, jak tenkráte bývalo v obyčeji, houžve lýčené, aby výstrahou byly všem, kdož by nemínili rozkazu knížecího poslechnouti, aby ti, kdož buď doma zůstali, nebo z boje prchnouti by hodlali, si vzpomněli, že by na takovýchto houžvích oběšeni byli…

Ale výstraha taková byla zbytečnou aspoň v Čechách, zvláště za panovaní knížete Břetislava. Sotva že český jun zaslechl slova: „Do boje!“ nikdo ho již nezdržel. Mnohý sotva z pole domů se navrátil, pospíchal na místo umluvené, jiný jen pro meč domů doskočil, třetí jen tak že ještě s rodiči se rozžehnal — všichni, všichni, kde kdo, pádili ku Praze. A než poslové knížecí se vrátili, přibyly do Prahy valné zástupy lidu českého, každodenně nové a nové valily se proudy ozbrojencův. Zrovna jako ze všech končin vlasti řeky a říčky k Labi spěchají, zrovna tak hrnuly se tenkráte davy jinochů českých pod prapor Břetislavův. Jásání a vzájemných pozdravů, jakož i zpěvu veselého nebylo konec. Rozhlaholila se tenkráte celá Praha i veškerá vlasť. Jako by to vojsko bylo již vítězstvím spito, tak bylo rozjařeno…

V této veselé náladě Čechové táhli do Polska. V čele jich na bujném oři klusal kníže Břetislav, podle něho pak biskup Šebíř.

Byloť tehdáž Polsko bez pána, i hodlal se ho kníže český zmocniti a k Čechám připojiti.

Vedle toho jiný ještě úmysl měl Břetislav. Tam ve Hnězdně, městě polském, pochováno leželo (od r. 997.) tělo svatého Vojtěcha, před časy českého biskupa. Tělo krajana světce hodlal Břetislav z Hnězdna do Prahy dopraviti. Proto i biskup Šebíř účastnil se toho tažení.

Zhrozil se každý toho množství lidu, jež tu kníže vedl — udiveně pohlíželi obyvatelé čeští a moravští na ty nekonečné řady junáckých bojovníků. Válečný ryk a vřava ozvěnou po horách i dědinách se rozléhaly. Staří zbrojnoši a věkem sešlí hrdinové s tvářemi a čely rozbrázděnými při pohledu na tento průvod jako by byli omládli, jako by rtuti byl nalil do těch ztrnulých údův jejich — pojednou oživli.

Bylo sice Čechům přestáti mnohé psoty na daleké cestě, ale což dělá si bojovník ze všeho toho, těší-li se na brzké vítězství?

Ocítili se před Krakovem. Každý potěžkával zbraň, jako by sílu svou změřiti chtěl; přílbu znova na hlavě upravil a chystal se k boji. Očekávaliť naši prudký odpor Polákův. Ale dříve, nežli se kdo nadál, vztýčen prapor český na hradbách. Vniklyť přední řady bez boje do města, za nimi se hnali ostatní, a nežli se ještě krakovští vzpamatovali, opanovali Čechové všechno město. Bylo tam také zlata, stříbra i pokladů všelikých v hojnosti nevídané — ty všechny staly se kořistí českou.

Krakov nebyl však cílem českého tažení — dále, mnohem dále hodlal Břetislav doraziti — do Hnězdna měl namířeno. Však tam byl ještě valný kus cesty a nehod na těch cestách bylo bez počtu. Ledový vítr prudce vanul a metal sníh našim do obličeje. Každý napjal všechnu sílu, statečně kráčel závějemi celý voj a nikdo si ani nepostěžoval. Jako by z mramoru byly postavy českých vojínů. A přece skučela vichřice tak prudce, že bylo až k zalknutí.

Posléze i zima přestala, ledy roztály, se strání zmizel sníh a nivy se zase zelenaly — ale Čechové pořáde ještě v tažení válečném.

Tu již na blízku zří hrad a město Grdeč. A hle, jaký to zástup četný táhne proti nim? Hodlají snad Gdečtí vejíti s Čechy v boj? To byl by krok příliš smělý! Snáze jest bojovati za hradbami nežli v poli…

Aj, vždyť v tom zástupu zříti také ženy a děti. Ty věru netouží po boji… A ani zbraní nezříti žádných v tom davu, podivno!

A když tak na dostřel se Gdečtí Čechům přiblížili, padli na kolena. I vyjel jim vstříc Břetislav s biskupem Šebířem a předními z vojska svého.

Tu vstal jeden z nich, stříbrovlasý kmet, a podávaje knížeti proutek zlatý, prosil za milosť:

„Neračiž dopustiti, jasný kníže, aby voje tvé pobořily hradby města, aby zničily naše chaty. Se vším, což našeho, podáváme se ti, pane náš. Ano, ještě za něco prosíme! Staniž se pánem naším — toužíme, abychom poddanými tvými slouti směli. Jestiť země česká dosti velikou, aby též nás pojala za dítky vlastní. Pro tebe, ctný kníže, ochotni jsme každé chvíle obětovati životy své i statky. Ó přijmi nás, dovol, abychom do Čech odebrati se směli, tam, kde světec Vojtěch dlíval, do země proslavené a opěvované pro hrdinské činy vlastních synů.“

„Staň se, jak si přejete!“ děl k tomu kníže. „Zavítejte k nám, vykáži vám krajinu lepou ve vlasti své a v ničem vám nouze nebude!“

Gdečané vyvázli beze škody. Sebrali vše, cožkoli měli, a se stády svými brali se do Čech.

Břetislav hnul se s celým vojskem dále ku Hnězdnu.

Došel posléze cíle.

Na hradbách již stály hnězdenští. Vyčkávali příchozích, a když tito na město se obořili, vychrlili proti nim spoustu střel. Ale střely nebyly s to, aby odrazily české juny. Tito větším kvapem spěchali ku městské bráně, do níž bušili hrozně. Po sterých ranách sřítila se těžká vrata. Marný byl všaký odpor. Kdokoli se přece postavil, skolen jest hravě. Poláci začali couvati — kdož byli na hradbách, zřeli, co se děje ve bráně — prchali… V malé chvíli dobyli Čechové Hnězdna.

„A nyní do chrámu, kde skryto tělo světcovo, tam spějme a dobudeme ho, pokladu toho nejskvělejšího!“

„Zadržte!“ zvolal na horlivce biskup. „Neslušnoť, abyste jako dravci do svatyně vnikli. Či chcete na sebe přivolati pomstu nebes? Chcete-li oslepnouti, nebo na místě zemříti?“

Slova biskupova účinkovala na vojska česká ranou hromovou. Ti, kdož se již úprkem hnali ku chrámu, stanuli pojednou a tiše vraceli se v řady.

Biskup Šebíř jal se pak domlouvati zástupům takto:

„Učiňte dříve pokání z hříchův svých, za tři dni pořád se posťte a všech ohavností se odřekněte, Pánu Bohu pak, že jich již páchati nebudete, upřímný slib učiňte. Mám já tu jistou naději k Pánu Bohu a svatému Vojtěchu, že se nám ty všecky věci, jichžto si přejete, šťastně povedou, jestliže tak učiníte!“

Ovšem že nebylo všechněm po chuti, jak a co kázal biskup, mnozí i přes ten zákaz jeho vnikli do chrámu, ale trest boží stihl je okamžitě. Jako by smyslů zbaveni, klesli před oltářem — ustati musili od nepředloženého skutku.

Teprve třetího dne vstoupili Čechové do chrámu P. Marie i naplnili stánek boží ve všech prostorách. Ale tenkráte vcházeli do chrámu zbožně, s lítostí a s dobrým předsevzetím v srdci.

Na stupních oltáře stanul biskup a podle něho i Břetislav. Slovy dojemnými promluvil jeden i druhý k lidu tam shromážděnému, a ten lid až k slzám pohnutý přísahal tu ve chrámu božím, že výstupky své napraviti hodlá, že již věrně přikázaní božích ostříhati míní, že se všemu vyhne, z čehož by pohoršení vzešlo; přísahal i sliboval, že ve všem a všude tak se zachová, jak slušno, aby uctil památku světce biskupa Vojtěcha. Potom dlouho a dlouho trvali na modlitbách kněží a vojínové, zpívali žalmy a chvalozpěvy, načež přikročeno k vyzdvižení těla svatého Vojtěcha.

„Tebe, Bože, chválíme!“ zavánělo jako jedněmi ústy a „Gospodi, pomiluj ny!“ opětovali vojínové nesčíslněkráte.

Tělo svatého mučedníka položeno na oltář. Mimo to vyzdviženo i tělo Radimovo, kterýž byl bratrem Vojtěchovým a za živobytí prvním arcibiskupem hnězdenským, potom i těla svatých pěti bratří, kteří taktéž rukou vražednou se světa sešli a ve hnězdenském chrámě pochováni byli, ze hrobů vyňata i na zvláštní tu připravené vozy naložena.

Po vykonaných bohoslužbách a díkůčiněních zavinuto tělo světcovo v roucho hedvábné i vloženo do vozu skvostného.

Podobně učiněno i s ostatky Radimovými.

Více než sto vozů plných zlata, stříbra i vzácné kořisti vezli s sebou Čechové domů z Polska. Přes rok již dleli v cizině. Ký div, že těšili se zase na domov.

Opět zaznívá veselý hlahol, ryk a zpěv krajinami, kudy se berou vítězní Čechové.

Chvílemi také utichne veselí a zbožné „Krleš! Krleš! Krleš!“ odráží se od hor a skalin i rozléhá se tisícerou ozvěnou Polskem i Moravou i Čechami.

V druhé polovici měsíce srpna r. 1039. docházely již do Prahy zprávy o brzkém návratu vítězův. Kde kdo těšil se na příchozí. Někteří vydali se na cestu několikadenní, aby se jen brzy sešli s vracejícími. Těšili se, jak vítěze uvítají, jak se průvodu přivtělí a jak jej až do Prahy doprovodí.

A což teprve v hlavním městě! Tam bylo příprav bez konce. Praha oděla se rouchem slavnostním. Všechny ulice, všechny domy byly ozdobeny, uvítání slavné připraveno vítězným vojům Břetislavovým.

Nastal den 24. srpna.

Při slunce východu ubíraly se davy lidu ze bran pražských. Vyšli vstříc příchozím. Nedošly daleko — od potoka Rokytnice postupovaly již voje Břetislavovy. Volání slávy a radostného vítání nebylo konce.

A byl to průvod slavný, velmi slavný.

V čele kníže Břetislav a biskup Šebíř. Oba nesli ostatky svatého Vojtěcha. Potom následovali opatové klášterů: břevnovského, ostrovského a sázavského s ostatky svatých pěti bratří. Za těmi ubírali se arcikněží s ostatky arcibiskupa Radima, čili Gaudencia. Zvláštní podívání bylo na veliký zlatý kříž, který před 40 lety král Boleslav Chrabrý pro kostel hnězdenský dal udělati a kterýž byl třikráte těžší než sám král Boleslav. Neslo pak ten kříž vybraných dvanácte kněží silných. Také veliký podiv budily tři veliké desky z ryzího zlata, na nichž vypuklou prací krásné obrazy a hojné ozdoby z drahých kamenův udělány byly. Největší z těchto desk byla přes půl třetího metru dlouhá a deset pídí široká. A bylo na ní dole písmo latinské, které se četlo v ten smysl: „Tři sta liber zlata váží toto dílo.“ Stávaly prý ty tři desky ve chrámu hnězdenském u oltáře, kdež tělo svatého Vojtěcha bylo pohřbeno. Potom jelo oněch sto vozů plných nakořistěného zlata i stříbra. Nescházeli pak v tom průvodu ani zajatí Poláci, za nimiž dlouhou řadou kráčeli stateční vojínové čeští. A všechen ten lid český jako jedněmi ústy pěl: „Hospodine, pomiluj ny!“ a to po celé cestě až do chrámu svatého Víta, kdež tělo sv. Vojtěcha uloženo a rovněž i těla svatých bratří slavně pochována.

Byla pak to slavnosť, jíž podobné nikdy před tím v Čechách nevídáno. Jako prve o nastolení knížecím, tak i nyní vypravováno pilně o jeho vítězství. A což tu bylo vzájemného pozdravování, objímání a celování, když se utrmácení bojovníci zase k domovu rozcházeli.

Ne jednou, ale stokráte bylo některému vypravovati vše, což byl na tom tažení do Polska zkusil, a popisovati krajiny, města, země, tamní lid a všechno, všechno do podrobna. Bylyť veškery zprávy z tábora Břetislavova Čechům vítány a vzácny.

Však i na přistěhovalce polské došlo. Kníže vykázal jim znamenitý lesní újezd černínský, který ležel při řece Litavce, kde až podnes leží Černín, Zdice a Lochovice. Táhl pak se ten újezd daleko přes nynější lesy křivoklátské.

V chrámě svatovítském v Praze nalezneš, laskavý čtenáři, hrob svatého Vojtěcha. Navštívíš-li jej, věnuj zbožnou modlitbu uctění svatého Vojtěcha i rozpomeň se, jak zbožným, jak slavným knížetem byl náš Břetislav, který obtížnou a zdlouhavou podnikl cestu do Hnězdna, odkud přivezl převzácný poklad — ostatky svatého patrona.