Pomněnky ze slavných dob národa českého/Nastolení Břetislavovo

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Nastolení Břetislavovo
Podtitulek: (R. 1037.)
Autor: Karel Vilém Tuček
Zdroj: TUČEK, Karel Vilém. Pomněnky ze slavných dob národa českého. Praha: Alojs Hynek, 1889. s. 65–71.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Související články ve Wikipedii:
Břetislav I.

Dávno před tím nebyl takový sběh lidu na hradě pražském, jako 12. dne měsíce listopadu roku 1037. Mnozí, kdož předešlého dne z daleka přibyli do Prahy, aby ku hrobu doprovodili zesnulého knížete Oldřicha, zdrželi se ve hlavním městě ještě o den, aby zřeli tváří v tvář novému knížeti, synu Oldřichovu — Břetislavovi.

Byloť jméno kněžicovo známo u veškerém národě českém a mnoho chvatných o něm pověstí vypravováno. Jedni líčili jeho udatnosť a neohroženosť, jiní vychvalovali zbožnosť, laskavosť a jemného ducha Břetislavova…

„Vsak ho znám ne od včerejška, ale již od deseti roků!“ chlubil se Mutina svým přátelům, kdykoli došla řeč na Břetislava, nového knížete českého. „Znám ho předobře, toho hrdinu a osvoboditele naší drahé Moravěnky. — Snad jste slýchali o příkořích, jež činívali Maďaři Moravanům, snad jste se dověděli, kterak tito nezvaní hosté sužovali obyvatele sousední země, snad i to víte, že právě Břetislav utiskovaným ku pomoci pospíšil a je osvobodil! — Ale čím pak je všechno to vypravování, všechno, byť sebe živější líčení proti vlastní zkušenosti? — Patřiti jste měli na toho jinocha knížecího, jako já naň patříval, bojovati jste měli po jeho boku, jako já bojoval, potom byste byli ani slov nenalezli ku vylíčení všeho, co Břetislav na Moravě dobrého učinil. Zrovna jako by jeho meč byl kouzelným býval! — Jak jím zamával, prchali Maďaři před námi, pádili, seč byli, z dědin i hradů, a kteří se přece opozdili, věru se domů nevrátili. Poznaliť pádnou českou ocel, spokojilť se každý z nich jedinou toliko ranou, jižto mu zasadila pravice česká! Neodolaly ani přílby, ani krunýře maďarské našemu ostří. Jako splašené stádo prchali před námi Maďaři, kteří druhdy neznali smilování, kteří nemilosrdně týrali a pronásledovali náš lid moravský. Ale jak pravím, Břetislava jen zřeli, a již je udatnosť opouštěla. Nikdy snad neosvědčili se koňové jejich tak dokonale v jízdě, jako tenkráte. A jako prve za panství maďarského v celé Moravě pláč a nářek se rozléhal, tak zavzněl pojednou radostný hlahol od Bezkyd až k Jeseníku, a od pramenů Odry až k Dunaji. Morava byla zachráněna, osvobozena českým Břetislavem. — Znáte jméno řeckého hrdiny, který bojoval u Troje? — Říkali mu Achilles. Udatnosť jeho vzorem bývala jinochům řeckým. Věřte, že i náš Břetislav udatností samému Achillovi roven. Moravané ho také Achillem zvali…

Vzpomínám i toho množství kořisti, již jsme Maďarům odňali. Hosté ti nezvaní z Moravy odcházeli chudší, nežli byli do země té přišli. Stačili sotva utíkati. — Kdež pak jim bylo lze, aby vzpomněli kořisti! Za to jsme my na ni nezapomněli. Všechno zboží, jež jsme Maďarům odňali — a bylo ho valně — vynaložil Břetislav k vystavění a znovu zřízení pobořených a oloupených kostelů. Kdykoli zavítal kněžic v památná ona místa, kde před časy svatí bratří soluňští lidu slovo boží zvěstovali, kdykoli patřil na proslavený a nyní zpustošený Velehrad, zrosilo se oko jeho a srdce jeho jímal bol nevýslovný. Hrdina, který smrti tolikráte neohroženě ve tvář hleděl, plakával tam na zříceninách drahých těch památek slavné minulosti — plakával tam jako děcko, jako sirotek, jemuž matku pohřbili…

Netrvala však dlouho tato spousta. Břetislav pomohl — obětovný a podnikavý kněžic vrátil Moravě, co jí byli nepřátelé odňali. Zajděte jen do chrámu olomouckého, i povědí vám, kterak Břetislav tento stánek svatému Petru zasvěcený zvelebil — tažte se osvětimanských, a vyznají s radostí nevýslovnou, jak je Břetislav obdařil a kapli jejich svatoklimentskou obnovil — putujte Moravou a mnohé shlédnete hrady, jež Břetislav důmyslně zřídil, aneb opravil, a kdekoli na Moravě s vížky klášterní zavzní zvonek, svolávající mnichy k modlitbám, pomněte, že i za Břetislava řeholníci prosby k nebi vysýlají, neboť péčí jeho uvedeni jsou v kobky klášterní, jeho pílí opatřeni jsou vším potřebným…“

Mnoho byl by ještě Mutina dovedl chvalitebného vypravovati o Břetislavovi a všichni, kdož kolem stáli a jichž stále přibývalo, rádi byli by déle řeč starého, zkušeného válečníka poslouchali; že však se hodina slavnosti přiblížila, Mutina ubíral se do hradu, aby knížete ku stolci doprovázel.

Stálo ho mnoho práce, nežli se řadami zvědavých protlačil…

Vsak hle, tamto hrne se lid v davech četných pod okna paláce knížecího — hluk a jásot rozléhá se v místě tom. Vysypaltě dvořenín z okna množství stříbrných peněz. Proto spěchají mnozí, aby ulovili několik stříbrňáků, proto opouštějí prostranství u chrámu svatovítského, na němž připraven stolec kamenný ku slavnému knížecímu nastolení. A o to právě šlo, aby dav lidu slavnému průvodu nepřekážel a ku knížeti se netlačil.

Proto rozházeno tenkráte přes deset tisíc penízův stříbrných.

Zvuk rohův a kotlů rozlehl se pojednou prostranstvím — zvony velebně se rozhlaholily — znamení, že průvod opouští síně hradní. A byl to průvod slavný, velmi slavný… V čele kráčeli oděnci a rytíři stateční, již druhdy kněžice na Moravu provázeli a ve válce s Maďary jemu po boku bojovali. Bylo tu zříti Mutinu a druhy jeho Tasa a Veliše, potom bratry Zvěstu a Lutu, z nichž prvý byl županem olomouckým, druhý pak pustiměřským. V řadě s oběma kráčeli Ctibor, župan brněnský, a Radim, župan přerovský. Za nimi ubíral se Břetislav s manželkou Juditou a slepým strýcem Jaromírem. Potom následovalo množství panstva i rytířstva, taktéž dvořanův tolik, že přední řady kolem stolce rozestaveny byly a stále ještě zástupové účastníků ze hradu se valili…

Tu, když i kníže ku stolci kamennému došel, vzal ho strýc Jaromír levou rukou za rámě, ukázal naň pravicí a zvolal:

„Hle, toť kníže náš!“

„Břetislav kníže náš!“ souhlasili shromáždění tu tisícové lidu, a volání jejich bylo tak hlasité, že se rozneslo nejen Prahou a okolím, ale i veškerou vlastí od Krkonoš až po Šumavu…

A jako na poděkování Bohu, že dal Čechům tak šlechetného knížete, zapěli zástupové jako jedněmi ústy:

„Hospodine, pomiluj ny!“

Zraky zpívajících upřeny byly té chvíle k nebesům, jako by provázely nábožné ty prosby, jež ústa i srdce vzhůru vysýlala. Jakmile doznělo pokorné „krleš! krleš!“ zase vše utichlo, neboť každý z přítomných bedlivě naslouchal slova Jaromírova, kterýž mnohá dobrá napomenutí a rady knížeti Břetislavovi udílel, rádce mu jmenoval, jichž by se držeti, a nepřátely označil, jichž se stříci měl…

„Přistupte sem blíže všichni,“ pravil, „kteří jste z rodu Municův, a vy z rodu Těpty!… Poněvadž mně osud toho nedopustil, abych byl zase knížetem vaším, tohoto vám ustanovuji za knížete a prosím, poslouchejte jeho a věrnosť jemu zachovejte tak, jakž náleží knížeti.“

Potom se obrátil k Břetislavovi a řekl:

„A tebe, milý synu, napomínám, těchto sobě važ jako milých otcův, jako bratry je miluj a ve všech potřebách jich rady užívej; těm svěřuj hrady, župy a lid svůj ku spravování, neboť jimi jenom pevně stojí panství české, stálo a státi bude až na věčné časy…“

Ještě více k lidu mluvil Jaromír a když domluvil, zahlaholily zvony, rohy a kotly zvučely ještě hlučněji a průvod ubíral se zpět ku hradu…

Davy se rozcházely, a kde kdo přál knížeti slovy:

„Žehnej mu Bůh!“