Pomněnky ze slavných dob národa českého/První skvělá vítězství česká

Pomněnky ze slavných dob národa českého Karel Vilém Tuček
Příchod Čechův	První skvělá vítězství česká	Krok a jeho dcery

Údaje o textu
Titulek:	První skvělá vítězství česká
Podtitulek:	(Děj z roku asi 630. po Kristu.)
Autor:	Karel Vilém Tuček
Zdroj:	TUČEK, Karel Vilém. Pomněnky ze slavných dob národa českého. Praha: Alojs Hynek, 1889. s. 8–14. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Sámo

„Nepřítel se blíží! — Pravicí kdo vládneš silnou — neotálej, ale pospěš ku pomezí — v tu stranu, kde slunce zapadá — tam ohrožena vlast hrdými Franky — tam třeba pomoci!“

Takto hlásáno po vší české vlasti, když před věky dvanácti ve hvozdech šumavských se zaleskly meče vojska Dagobertova.

Cizí hlahol rozezvučel se tenkráte pralesem, hlahol v těch krajích neznámý, neslýchaný.

I ti ptáci lesní ustali v obvyklém šveholení, jako by cizí ty zvuky naslouchali, a ty stromy, ač tu stály od staletí, nikdy před tím nehostily ve stínech svých lidu podobného tomuto. — Staré sosny jedna ke druhé se klonily, jako by se po těch cizincích vzájemně dotazovaly.

Tamo, hle, přiletělo hejno havranů, i usadilo se ve větvích stromů a pilně pozorovalo bojovníky. Znáť je předobře. Provázíť je stále, zdaleka za nimi letí — až od Rýna… Ó, jen kdyby ti ptáci mluvit uměli, vypravovali by, jak tenhle lid, kamkoli vtrhne, loupí, pálí a vraždí. — Proto ti ptáci letí za těmi zástupy. Rád usedne havran při mrtvole…

Voláno do zbraně, jakmile naši se dověděli, že vlasti hrozí záhuba. — Nesměli Čechové dopustiti, by tato země od bohů vyprošená, Čechem druhdy na Řípu posvěcená — tato rajská krajina, jížto si vážili jako drahého dědictví po svých otcích, měla přijíti v moc národa cizího. Bylo jim vší silou o to se zasaditi, aby nepřítel daleko do země nevnikl a vlasť nepustošil. —

„Kdož medle bude naším vůdcem?“ táží se všichni.

„Kdož pak jiný nežli Sámo!“

Tahle odpověď dostačila každému. Ba mnozí, kdož zprvu ani do boje jíti nemínili, jak zaslechli jméno Sámovo, chopili se meče a úprkem pádili k místu ohroženému. Znaliť Sáma předobře. Pamatovali se, jak před lety ukrutný chán avarský Bajan trýznil Čechy, a jak nikdo nebyl s to, aby tohoto nepřítele i hordy jeho zmohl a z vlasti vypudil. Až přišel Sámo. Ten teprv ukázal Čechům, seč jsou, stojí-li jen k sobě svorně. Porazilť Bajana — porazí též Franky.

„Jen chutě k Sámovi!“

Ještě se ani všichni Frankové hustým lesem neprodrali, ještě nespatřili mnozí utěšených těch krajů, které mínili pustošiti, když již Čechové v počtu valném u Tuhoště, tam kde se dnes prostírají Domažlice, se shromáždili. — Všichni přiložili ruce k dílu. Jedni káceli drva, jiní kopali hluboké příkopy a robili vysoké sruby, kdežto ostatní pilně bděli, aby nebyli překvapeni nepřítelem.

V pevném ohražení dleli Čechové, dbajíce pilně rozkazů Sámových: zmužile očekávali nepřítele.

Za nedlouho pozorovali zkušenější, jak ptactvo lesem plaše poletuje, jak zvěř zděšeně sem tam pobíhá — zaslechli hlomoz a — zostřili svou pozornosť. Soudili, žeť Frankové se blíží. Vskutku již také postřehli míhající se postavy.

„Frankové!“ zavznělo táborem.

Zaleskly se pádné meče — svištěly šípy jako prudký déšť — vzmáhal se hlomoz a ryk: Frankové udeřili na Čechy.

Tito brání se udatně, jako lvové. Ni jednou nepohne se pravice česká nadarmo, po každé ráně klesá nepřítel — každý český šíp raní hruď Frankovu, ale nepřátel přece neubývá. Nové a nové jich proudy hrnou se z lesa, obkličují ležení české, strašně dorážejí na bojovníky Sámovy.

Hle, tamo již ustupují naši přesile hrozné. Frankové hlučno jásají. — Však i Sámo spozoroval nebezpečenství. Odhodlaně vrhá se v nejkrutější seč, mává mečem v pravo, v levo, dodává Čechům zmužilosti slovem i příkladem, a nežli se Frankové nadáli — jsou zatlačeni.

Ale proto přece ještě nepopřáno klidu vojům českým.

Již opět valí se na ně hrozné houfy nepřátel. Čechům stále je bdíti, stále útok cizincův odrážeti.

Jako by ty paže české byly z ocele — neumdlévají.

Slunko již dávno zašlo za hory, a ještě bojováno. Ba i druhého i třetího dne ještě dorážejí Frankové na ležení české. Umínili si, že neustanou, pokud Sáma neporazí. —

Krkavci netrpělivě se stromu na strom poletují: nemohouť se dočkati bitvy skončení, aby na mrtvolách usedli.

Krev řinula se mnohými proudy a zkropila odvěké ty sosny, jež nikdy před tím nebyly svědkyněmi boje podobného — boje lítého.

Po čtvrté již vynořila se zlatá koule sluneční ze mraků, ale zápas Franků s Čechy stále ještě trval. Dosud neklesl Sámo — ale nepřátelé rovněž neochabovali.

Kdož ví, jak dlouho byl by ještě ryk válečný rušil klid šumavský, kdož ví, kolik hlav bylo by ještě porubáno, kolik hrudí prokláno bývalo! — Sámo umínil si, že rázem boj ukončí.

„Vzhůru, za mnou!“ zvolal.

A jako by po celé tři dny byli nebojovali, ale odpočívali, tak chutě Čechové vyřítili se z ležení svého, i vrhli se vší silou na nepřítele.

Útoku podobného Frankové se nenadáli. Domnívali se spíše, že voje Sámovy pro únavu nejsou s to, by v boji pokračovaly.

Ale aj! — Kamkoli zasáhl meč, vedený pravicí českou, řídly řady nepřátel. Jedni ustupovali, jiní polekáni do lesů pádili. — Čechové pronásledovali je tak prudce, že Frankové ani stanů, ani vozů, ani špíže sebou vzíti nemohli, ba mnozí zbavili se i těžké zbraně, aby rychlejším útěkem životů svých uhájili.

Tak skončila se k valné radosti Čechův bitva s Franky u Tuhoště. Na sta vozů nestačilo k odvezení všeho, co byli nepřátelé na bojišti tenkráte zanechali. Ale mrtvol tam leželo, že by nesnadno bývalo je spočísti.

Tak sproštěna byla vlasť krutých nepřátel. Čí zásluhou? Především Sámovou, jenž byl sebral tenkráte voje, by Franky vypudil. Zásluhou však Čechův bylo, že svorně, udatně a vytrvale válčili, až dokonali dílo slavné, dílo osvobození vlasti.

Vzplanula oběť ku poctě bohův, a všichni, kdož krutý přestáli boj, dleli tu nepohnutě kolem ohně, velebíce bohy a děkujíce jim za přispění a dosažení vítězství.

„Sláva vítěznému Sámovi!“ zaznívalo pak širou vlastí, a ozvěna odnášela zvuky tyto až za hranice, i tam, kde Čechův bratrští Slované měli sídla svá, i tam, kde podobně, jako v Čechách, řádil krutý Frank.

„Sámo nás vysvobodí!“ důvěřovali utiskovaní, a dříve než byl ještě dorazil vítěz na svatý Vyšehrad, již tam čekali naň poslové Dervanovi, knížete, který vládl Slovanům v krajině mezi Labem a Sálou. Přišli s prosbou, aby se jich Sámo ujal. Za těmi pak jiní ještě přicházeli.

Sámo pomáhal utiskovaným.

Několikráte vytáhl se svými do ciziny, do říše Dagobertovy, vysvobodil Slovany z moci jeho a spojil všechny ty slovanské kraje v jedinou mohutnou říši.

Tak stal se udatný Sámo osvoboditelem Slovanův, postrachem nepřejících Frankův a zjednal vlasti naší doma mír, v cizině pak úctu.