Pomněnky ze slavných dob národa českého/Příchod Čechův

Pomněnky ze slavných dob národa českého Karel Vilém Tuček
	Příchod Čechův	První skvělá vítězství česká

Údaje o textu
Titulek:	Příchod Čechův
Podtitulek:	(Asi v V. století po Kristu.)
Autor:	Karel Vilém Tuček
Zdroj:	TUČEK, Karel Vilém. Pomněnky ze slavných dob národa českého. Praha: Alojs Hynek, 1889. s. 5–7. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související:	Jirásek: Staré pověsti české (1959)/O Čechovi

S temene Krkonošův sestoupil kdysi valný zástup lidu. Bylo pak v zástupu tom zříti nejen muže v pevné síle, ale i kmety stářím sešlé, ženy a dítky. Všichni oděni byli šatem volným, řásnatým, v polou opásaným. Přední z mužův měli roucho skvostné, kožešinami lemované a mnozí též zlatem vkusně vyšívané.

Za pasem tkvěla každému zbraň, anebo nástroj některý.

Zvolna ubírali se tehdáž příchozí, rozhlížejíce se vůkol a bedlivě vše kolem sebe pozorujíce.

Po delší pouti octli se na temeni vrchu. Kmet, který dosud v čele ostatních kráčel, pojednou stanul. S ním zastavil se i veškerý zástup.

„Došli jsme cíle!“ oddechl si kmet spokojeně.

Když pak zástup se rozložil na místě travnatém, vztýčil se vůdce. — Vše se stišilo. —

„Bratří!“ zvolal. „Nejednou jste se mnou těžký trud a práce nescestnými lesy přetrpěli, stavte kroky, vzdejte svým bohům oběť vzácnou, bohům, jichžto pomocí jste se do této divotvorné, vám dávno osudem připravené vlasti konečně dostali. Toť ta země, kterouž jsem vám často sliboval: země žádnému neškodná, zvěře a ptactva plná, medem a mlékem oplývající, jakož sami vidíte, pro dobré povětří ku přebývání velmi příhodná. Vody se všech stran hojné a nad obyčej rybné. Tuť všeho hojnost míti budete, neboť vám žádný škoditi nebude. A že tato přeutěšená krajina v rukou vašich jest, rozvažte, jaké jméno jí dáti máme!“

„Hoj, když jsi ty, otče náš, Čech,“ zvolala družina, „tož ji líp nenazveme, než Čechy!“

„Čechy, Čechy ať slove!“

A tu Čech k zemi se vrhna, radostí ji políbil, pak vstana, obě ruce k nebesům zdvihl a zvolal: „Vítej, země nám souzená, tisícerými sliby od nás vyprošená, zachovej nás zdravé a rozmnožuj plémě naše od pokolení do pokolení!“

I vzplanula první oběť na zemi české na poctu bohům slovanským a Čechova družina sešedši s hory, kolem paty její první osady založila, a pluh slovanský tu první brázdy učinil.

Čech pak dle národního podání ve Ctiněvsi pod Řípem se usadil a zemřev tam, pod velikou mohylou byl pochován.

Hle, jak usadili se Čechové, naši předkové, v této zemi, jižto byli opanovali — nikoli mečem, ani ohněm, ale prací a přičiněním. Počínali modlitbou k bohům, jež tehdáž, pohany jsouce, ctili.

Zazelenaly se luhy, oživly háje, a bohatou žeň vydala vzdělaná půda. Odměnilať se za velikou tu práci, jižto podnikla ruka česká, která tu zemi ode dávna ladem ležící přetvořila v utěšený ráj.

Nikde po celé zemi české nebylo tehdáž slyšeti vzdechů nešťastných lidí, nikde nebylo znamenati zármutku, nikde poroby — jen samá radosť, samý zpěv. Kamkoliv oko zřelo, všude blaho, všude rozkoš.

Toť ta krásná česká vlasť!