Přeskočit na obsah

Pomněnky z Roztěže/2.

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: 2.
Autor: Josef Kajetán Tyl
Zdroj: TYL, Josef Kajetán. Kusy mého srdce. Svazek prvý. Praha : Alois Hynek, 1888. s. 166–175.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Slova, jako byla tato: „Pěkně prosím“ atd., potřebí jenom jednou slyšeti, a mezi sterým skuhráním lenivých, svévolných, zakuklených žebráků je člověk zase pozná. Jeť mi také věru tato prosba se svou upřímností a viditelnou potřebou (vyjmu-li bázlivě sklopené oko neb ostýchavá ústa skutečných a nevinných žebráků) ze všech žebrot nejmilejší — dá-li se vůbec dokládati, že může věc milá býti, která člověčenstvu kusa cti nedělá. Sotva tedy za sebou hlasu zaslechnu, vyndám krejcárek z kapsy (z bulky jsem ho dát nemohl; neboť z peněz vyhraných ubírati, to přináší neštěstí) a podám jej srdečnému suplikantovi.

„Zaplať Pánbůh!“ řekl dráteník, a okolo rohu se otočiv, přistoupil s novým „Pěkně prosím“ k panu kancelářskému. Ale pan kancelářský nebyl v dobrém rozmaru. Zdáloť se, že byl již tuze mnoho do pěti bulek dal, i nebyl tedy při chuti, ještě jinému dávati.

Verdammtes Bettelvolk! zvolal mrzutý. Man hat nicht eine Minute Ruhe!

„Aj, aj, pane vlastenče!“ zasmál jsem se hněvu ouřednickému; „račte pomysliti, že s potomkem těchže rodičů mluvíte, od nichžto, alespoň dle jména, sám pocházíte!“

„Jakže, pane?“ zvolal v historii národů ne velmi prohnaný mužíček, a v tvářích se zapálil… „Ale arci — vám je snadno žertovat, an jste bulku shrábnul; a proto můžete také světoběžníkům a „dnozlodějům“ něco hodit.“

„Ó, já bych celé království rozdal, že mě náhoda s tak slavným slovotepcem svedla, jako vy jste, zrcadlo všech kancelářských, pane — kancelářský!“ zvolal jsem jeho mrzutostí rozveselen. „Zdráv budiž váš „dnozloděj“ i všeliké stvůry, jakovými ještě svůj úřední koncept kdy obohatíte! Pí, příteli Tatranský, pí! neboť ty jsi křemen, o který se ocelový vtip tohoto panáčka otírá a jiskry vydává. Pí — a potom ještě jednou pána o krejcárek popros!“

„Dva groše ven a dva do bulky! — Pro!“ ozval se v tom pan kantor, a postrčil karty ke mně, jenžto jsem měl zase dávati.

„Zpropadené žvatlání!“ horšil se pan polesný, prohru vypláceje, a osopil se potom na ubohého drotára. — „Táhni ze dvéří! Pane lázeňský — vyveďte toho tuláka!“

Já to však zabránil. Nechav zatím bulku druhým dvěma bojovníkům proti kantorské zkušenosti hájiti, sám pilnější zřetel na Trenčínského Slováka jsem obrátil.

Byl ještě mladý, asi pět a dvacetiletý, muž pěkného zrostu, ale poněkud zdivočilého pohledu. Oděv jeho byl až k ustrnutí zedraný. Prsa měl obnažena — zbytky košile na rukou a kus bývalého pláště na bedrách, ano i dlouhé zcuchané vlasy jeho byly tak naskrz promoklé, že se dalo snadno o dobrotě klobouku jeho souditi.

Někdejší kulatost jeho lící byla ztracena, barva jejich vybledlá, a veliké oči jeho byly vpadlé, ztrhané; — hledělo z nich opilství. Předce však spočívalo v celé té tvářnosti cosi tak bolestného a dojímavého, že se mi bezděky srdce k outrpnosti pohnulo.

Bylo mi, jako by oživělá strast přede mnou stála. Když jsem ale lázeňskému poručil, aby ztrápenému brachu sklenici piva a kus chleba dal, shledal jsem, že ta strast pozemským nápojem a pokrmem nepohrdá, a hospodář mi pověděl, že se Janček po celý rok v okolí zdržuje, v letě na poli pracuje, v zimě u sedláků podělkuje — že je dobrá duše, ale že také pálenku nad míru miluje…

V druhém pokoji sedělo několik paniček a slečinek. Zunkaly kafíčko a poklepávaly.

„Ale, milý Bože!“ ozvala se teď mezi nimi ona, kterážto mě byla v Praze deklamovati slyšela, a nyní si pátý šáleček nebeského nápoje nalívala; „ty milý Bože, pane ****, jak pak můžete vést konversaci s takovým člověkem, jako je tenhle otrhaný tulák!“

„I vždyť je také boží stvoření, má nejmilostivější!“ řekl jsem blíže přistoupiv — „a k tomu všemu hodně dobré, srdečné, upřímné stvoření!“

„Aj, aj!“ prohodila čtveračivá dceruška ranhojiče I—ského; „pan *** mluví o dráteníku, jako by o milém bratru rozprávěl!“

„Nejináč, má ostrovtipná slečinko! A tuším, že se ho v této mnohovážené společnosti snadněji než kde jinde ujmouti mohu. Za jedno je to náš pokrevní přítel, a za druhé poznáte v něm člověka, jenžto se tím krásným a lidu nejhodnějším citem honosí, a který také bezpochyby vás všecky, moje spanilé, jako nebeský oheň proniká.“

Milé paničky a panenky nevěděly, jak mým slovům porozuměti. Hleděly na sebe, jako by byly s nebe spadly. Já je nechal okamžik hleděti, potom ale, nedaje si do řeči skočiti, začal jsem zase novou oraci.

„Ano, moje nejmilejší — chtěl jsem říci, nejváženější! račte se diviti, jak diviti — ale co se týče puntíku prvního — dráteník je dozajista náš pokrevní přítel, neboť pochází tak dobře z krve slovanské, jako my. Nevím sice, jestli veškerá vzácná společnost již o slovanské krvi slyšela, nebo jestli jí byl už někdo vyjevil, kdo její praotcové a pramatinky bývali; nevím, jestli se jí kdy poučení dalo, že tuto kolem sedící vesměs potomkové nejčetnějšího a nejrozsáhlejšího národa jsme — (poněvadž někdy češtinou se obírám, osměluji se, moje nejdražší, také sebe k vám, jako Čecha k Češkám počísti) — nevím, já řku, jest-li se vám již do srdce vštípilo, abyste krev slovanskou milovaly, všechny z ní zrozené za bratry a sestry považovaly, hrdy při tom jsouce, tím pomyšlením, že k velikému kmenu lidstva náležíte, který nepřítelem cizím i domácím přečasto utiskován, potlačován i zhuben byv, předce vždy a napořád jako zvláštní milostí boží v kořenech se udržel a nyní k radostnému květu krásné pupence vyrazil; nevím, řku ještě jednou, jest-li jste, ušlechtilé Češky, o tom všem kdy co slyšely — neboť za dětských let máte s panenkami co hráti, musíte kratochvilné čtení für deutsche Töchter přeříkávati, je suis, tu es nazpamět se učiti; za panenství nastává studium o modách, skládání zamilovaných psaníček nebo přepisování kuchařských receptů — a dále doléhají na vás ještě jiné a důležitější starosti. Nebylo by tedy divu, kdybyste o věcech, které jsem tu pronesl, ještě ani slova nebyly věděly! A posito, že jste nevěděly — já o nich s vaším dovolením promluvil — nyní o nich víte, a já jsem přesvědčen, že od té chvíle každého Slovana za pokrevního bratra považovati, a nejen hezkého a zámožného, ale i neúhledného a chudého syna krve slovanské milovati budete, buď on si Čech nebo Rus, Polák nebo Chorvát, Hanák nebo — dráteník.“

„Ale proč pak se neoddají ti dráteníci něčemu pořádnému?“ navrhla mi nyní kritická panička. „Jak pak má člověk ty svévolné lenochy návidět? Nemohou-li pěkně doma zůstat a řemesla nebo jiné živnosti se chápat?“

„Nezmožitelný běh lidských osudů vykázal jim cestu do světa, i nelze jim tedy za humny zůstati, má nejmilostivější! leda by do kořene býti přestali, čím dosaváde jsou!“ odpověděl jsem s tváří co možná učenou. „Především ale musila by se otčina jejich proměniti v úrodnou krajinu. Pusté hory musily by se snížiti, kamenitá půda změknouti; místo nízkého ovsa musilo by se v ní také žito a pšenice dařiti, místo selských brambůrků také řemeslnický hrášek vyrůstati, místo —“

„Ale Pane na nebi!“ vskočila mi do řeči hospodyně D—ského pana vrchního, dáma srdce nad míru měkkého, která k vůli roztomilé společnosti, dobrému kafíčku a přátelskému poklepání se byla zdržela, ačkoli na ni pěkný kočár čekal. „Pane na nebi!“ řekla — „což je dědina těch dráteníků opravdu tak chudá, jak nám povídáte?“

„Ó, má nejlaskavější!“ odpověděl jsem slovy outrpně nastrojenými, „to je nejchudší kraj v celém požehnaném Uhersku. A proto nejen tato příčina, nýbrž i ještě jiná, a to právě taková, jaká před očima outlého pohlaví ženského té největší milosti nalézá — totiž láska žene dráteníka do světa, kdežto se k milosrdenství lidskému jen proto utíká, aby pak s ustřádanou sumou peněz opět domů se navrátit, svou Majolenku za ženu si vzít a svatbu vystrojit mohl.“

„Ah, vida — to se mi líbí!“ ozvala se páně učitelova sestra, čtyřicetiletá panna. „To je hezká věc, že na své holky pamatují — ale to by mohli také jinde dělat, a nemusili by právě v té své chudé zemi zůstávat. Či myslíte, že ji mají také tak rádi, jako svá děvčata? Blázínkové! Jejich holkám se nedivím, ty snad jakživy nic lepšího nevidějí! ale mužští přicházejí do světa a zhlídnou jiné, krásnější země —“

„A poznají, že jsou v cizině!“ dopověděl jsem bezděky poněkud horlivěji, nežli jsem z počátku obmýšlel. „Oni vidí a poznávají krásnější kraje; — oči nalezají pastvu, ale srdce jejich přichází na úhor. Srdce jejich zůstavuje všechnu rozkoš doma, kolébku svou, rodiče svoje, bratry a přátely svoje i milenku svou. I mohl bych vzácné společnosti několik příkladů vypočísti, kde se Trenčínským Slovákům v Čechách lepší zaopatření naskytovalo, než jakového se kdy chudáci — dle domnění našeho — v otčině své nadíti mohou; oni ale v takovémto případu vždy jen vlasatou hlavou potřásli a řekli: „Ne, ne, milostpane — zaplať Pánbůh! my půjdeme domů!“ — A tato jich přirozená láska k vlasti byla, velevážená společnosti, druhou příčinou, že jsem dráteníka milosti vaší poručiti se osmělil.“

„Nu, to bych také nevěděla, co by mě do země táhlo, kde chudoba s nouzí zůstává!“ ozvala se na to ranhojičova slečinka. „Kde se nám dobře vede, musíme rádi bydlit — soudila bych dle svého rozumu; a kde máme hodně mnoho vlastního, tam je, řekla bych, naše vlastní vlast!“

„Ah — ah — ah, vy dovádivá, vtipná pokušitelko!“ zvolal jsem jako plný podivení; „takovéto zbraně neračte proti mně slabému užívati! Proti žihadlům, jakových v Saphirově Humoristu nasbíráte, nemám ničeho, nežli prosbu: Neračte se přetvařovati! Veškerou vzácnou společnost prosím za svědka, nedělá-li tato andělská slečinka, jako by nevěděla, co je láska k vlasti? Mně se to ovšem již také u jiných děvčat českých přihodilo, že se tvářily, jako by nevěděly, že by v jejich srdéčku kromě lásky k pěkným šatům, k tanci, k milenci a leda k rodičům ještě jiná láska místa míti mohla: však to byly jen potměšilé čtveračky — ty mě chtěly jen pokoušet. Ony předobře vědí, že mají také tak velké, tak citlivé a vřelé srdéčko jako Francouzky, Angličanky, Španělky, Němkyně, Polky nebo Italky; ony předobře vědí, že mají takové též příčiny vlast svou milovati, jako dcery všech jiných národů; ony předobře vědí, že je láska k vlasti jakousi pýchou a národní hrdostí rozněcuje, že, když řeknou: Já jsem Češka! všecka srdce našich mládenců k nim zalétají a k nohám jim padají. To všecko vědí — ale právě jako tato slečinka nechtějí to někdy na sobě ukázati —“

„Peníze došly, pane ****! — kasa je prázdná!“ zkřikl tu na mne hráč, jenž byl místo mne k bulce přisedl. „Budete hráti dále?“

„I což je o hru!“ řekl jsem, paničkám poklonou se poroučeje; „ale nerad prohrávám! Jednejte se mnou milosrdněji, páni vlastenci! Pomyslete, že jsem paničkám a dceruškám vašim slovo Páně hlásal a tedy něco jiného zasloužil, nežli abych bulku za bulkou prohrával.“

I chtěl jsem již opět sám k stolku přisednouti, an se najednou venku zpěv ozval, vycházející z úst — dráteníkových.

„S dovolením, pánové!“ řekl jsem tedy ještě k svým šťastnějším soudruhům v nešťastné bulce. „Slovutný krajan tohoto zpěváka, slavík na Dunaji, pravil jednou:

Úšklebo, nekřič nám, že oper, že nemáme divadla!
                           …nám pěje lid!

I nebudu vám nyní radosti a bolesti pravdy této doličovati, vykládati a objasňovati; neslyšel jsem ale již dávno českou zpěvohru, a prozatím se tedy tímto surogátem potěším.“

Na dlouhé chodbě, z nížto se vchází do sálu a do lázní, bylo se shluklo několik služebných děvčat, něco dětí a mladé chasy, která tu před lijavcem útočiště hledala. Mezi nimi stál dráteník a zpíval:

„Proti fare mostek
    Kolébá se,
Na ňom jetelinka
    Zelená se;
Jetelinka krásná,
    Někosená,
Tady moje milá
    Odvezená!“

Kdo se jen poněkud s nápěvy národních písní Slovanů seznámil, zajisté již nejen jich náramné bohatství a podivnou rozmanitost, nýbrž i jich líbeznou trudnomyslnost, hravou bolest a sladké toužení pocítil. Já alespoň mohu říci, že mě zpěvy našich pasaček nebo ženců, rovněž jako písně po světě se toulajících uherských Slováků nejednou více potěšily, nežli draze placené hrdlo na prknech divadelních. Ale zpěv ubohého Janečka, jak se tu po lázeňské chodbě rozléhal, měl cosi nadobyčejně dojímavého. Byloť říkaje na zpěváku viděti a z každého zvuku slyšeti, že mu píseň ze srdce vychází. Pozorně poslouchali ho děvčata a hoši, až pak on sám smutně dokončiv, vesele zavýsknul a na to skotačivou maděru zpívat a tančit počal.

Když byl hotov, padly jiskrné oči jeho na mne. Tvář jeho byla veselejší, nežli jakovou nám byl v pokoji ukázal, a tancem poněkud rozehřátý přistoupil ke mně.

„Dobrého zdraví, panáčku!“ řekl; „já jsom si za pintu vašeho piva malú veselosť urobil. Ale dajte mi eště sklenku pálenky — aby jsom si velikú radosť urobil…

Zazpívaj slavíčku, v zeleném háječku,
Urob polehčení mojemu srdéčku!“

„Kdyby to byla pravda, že by ti jediná sklenka pálenky polehčení způsobila,“ odpověděl jsem, „věru, tu bych ti dal snadno nalit. Zdá se mi ale, příteli, že jsi dnes již několik skleniček vyprázdnil a že nemyslíš na nic jiného, nežli na pálenku.“

Dráteník se na chvilku zamlčel a roztrhanýma rukávama opocené čelo si otíral. Oči jeho upřely se k zemi, jako by ze skla byly, a ústa jeho otevřela se posléze k temnému zpěvu:

„Žáden neví, čo je láska,
    Kdo ju nězkusil“ —

potom ale, jako by se byl mermomocí z trapných myšlenek vytrhnul, promluvil ke mně: „Veru, němyslím na nič, len na pálenku. Ale čo je pánům do toho, čo chudobný drotár robí? Já něborák zomrem a vy nězaplačete.“

„Pro opilce žádný nezapláče, to máš pravdu,“ řekl jsem na to. „Ale ty nemáš být opilcem, nemáš den po dni lenošením ztráceti a na zemření mysliti. Raduj se na světě a pracuj jako bratří tvoji dělají.“

„Já němám žádného — potěšeňa na světě!“ vzdychl si Slovák, „a na moju dušu, zlatý panáčku… kebystě vy němal žádného potěšeňa, také bystě rád zomrel.“

„A co pak chceš, aby tě potěšilo?“ ptal jsem se útrpně. „Mlád jsi, zdráv jsi — a svět je veliký. Proč pak jsou bratří tvoji veselí? A jsou také chudí, jako ty.“

„A čo myslítě, panáčku, že mňa chudoba trápí?“ namítnul mi drotár prostosrdečně. „Veru, já jsom zdravý a umjem dobrú prácu robiť. Brati moji nejsú ale chudobní ako já! majú mamičku, sestry a frajerečky, a pre ty robjú ve dne v noci. Ale já? veru, já němám žádného, pre koho bych svetom chodil na prácu.“

„To je ovšem smutné, nemáš-li přátel a příbuzných,“ dosvědčil jsem ubohému. „Ale cizí lidé nejsou povinni žebrotu tvou trpěti a lenocha almužnami živiti, a já tady právě slyšel, že jsi lenoch. Celé okolí té nazývá darebou —“

„Ně, ně — já nějsom dareba!“ zvolal Slovák slovy mými najednou popuzený. „To něch si žádný němeslí! Něšťastný jsom — ale ně daromný. A kebystě, panáčku, věděl, čo moje srdce trápí, pri sám Bóh — vy bystě něrekli, že jsom darebák.“

„Nu, tedy pojď sem a pověz mi — pověz nám všem, co tě trápí, abychom o tobě křivě nesoudili!“ řekl jsem dráteníkovi, a pojav ho za ruku, uváděl jsem ho do pokoje. On se ovšem poněkud zpouzel a ještě před prahem mě zastavil, řka: „Panáčku, já něbudem rozprávať. Oni by se ubohému drotárovi smáli — a já jsem zlostný!“

„Naše paničky jsou měkkého a útrpného srdce,“ — domlouval jsem nesmělému. — „Neboj se, ony se ti nebudou smát, nýbrž politují tě a nebudou pak zle o tobě mluvit. Vidíš, tamhle těm panenkám budeš o svém neštěstí povídat.“

„Tým panenkám?“ ptal se dráteník a pohlížel pronikavýma očima na mou společnost.

„Narováš, mamičko, narováš,
Komu to děvčátko vychováš!“

začal pak zase dle obyčeje svého zpívati, a doložil konečně: „Ano, budem tým panenkám povídati. Majú snad tyéž verných šuhajů, milých mláděnců, a veru, něchcel bych, aby se tým vedlo, ako mně.“

Na to vešel se mnou do pokoje, a já přistoupil k ženštinám.

„Velevážená společnosti! moje milostné přítelkyně!“ začal jsem k nim mluviti. „Opět se opovažuji a hosta vám přivádím, který nám dnes již velmi příhodnou příčinu k pěkné rozprávce podal. Až dosavad znáte tohoto mladého Slovana jenom podle jeho nynějšího konání, a protož je možná, že ho z nepravé strany posuzujete; on však hodlá nyní před vámi oponu svých prvnějších let odhaliti, a tudy padne snad teprva pravé světlo na život jeho. I nakloňte tedy ucho milostně ke slovům jeho a pomyslete dle své přirozené laskavosti, že není člověka tak nepatrného, aby nebyl život jeho jako kniha, v nížto se jiní k poučení i k potěšení přebírati mohou.“

„I jen ať povídá, ať povídá!“ zavznělo ze rtů všech ženských; a dráteník, zahaliv se co možná do chatrného pláště, opřel se o stěnu, a na chvíli jako v hlubinu divných myšlének se potopil. Potom pozdvihl oči, z nichžto dvě veliké slzy svítily, z hluboka si oddechl a tichým polotřesoucím se hlasem začal vypravovati příběh svého života, který tuto dle spůsobu jeho podávám, netroufaje si ale říci, že jsem jednoduchých, tím však dojímavějších slov jeho dostihl.