Pomněnky z Roztěže/1.

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: 1.
Autor: Josef Kajetán Tyl
Zdroj: TYL, Josef Kajetán. Kusy mého srdce. Svazek prvý. Praha : Alois Hynek, 1888. s. 161–166.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Znáte Roztěž? — Zdá se mi skoro, že neznáte. Je to líbezné, lesnatými pahorky obklopené, malým potůčkem protáhnuté, ouhlednou kapličkou ozdobené, poněkud i lučnaté oudolíčko, as půl druhé hodiny od Kutné Hory. Pod kapličkou prýští se bohatý, čistý a studený pramen, z něhož tady, pokud pamět lidská dosahuje — příchozím hostům lázně připravují. Asi před dvacíti lety dělo se to ještě v dosti chatrném, dřevěném a sotva několika komůrkami opatřeném domě, pod velikými, hustými javory. Tehdá byla kaplička s divotvornou Rodičkou boží o mnoho menší, toliko z prken vystavená; tehdá poskytovala jen sprostá krčma na vršku hladovým a žíznivým navštěvovatelům žádoucího okřání, a času svátečního vřískaly v ní jen klarinety a trubice z blízkého Malešova; předce však mi nyní připadá, jako by se tenkráte v tom oudolíčku mnohem půvabnější, jakási divá, romantická krása byla skrývala, a památka na radostné hodiny, ježto jsem tam po boku rodičů svých za dnů svátečních trávíval, provází mne až dosavad jako všecky kouzelné obrazy šťastného dětinství.

Jakže nyní lázně Roztěžské vypadají? — Ouhledné stavení na šíré prostoře, v něm světlý sál, příležité pokoje, slušné koupele, chutné pivo, dobrá kuchyně, opodál dlouhé stoly pod stinným stromovím, kolem zelené pahorky a zpěvavé ptactvo. Kdo se půldruhé hodiny cesty nebojíš, navštiv z Hory mou roztomilou Roztěž!

Na lehkém vozíku po pěkné silnici dostaneš se tam arci dříve; ale jaká proti tomu krása cesty na pěší! Od samého města vine se rozkošné údolí. V něm stojí mlýn za mlýnem, zahrada vedle zahrady — od jednoho k druhému běží jako živé pásmo Malešovský potok mezi vrbovím, mlýnská struha mezi olšovím, a ryborodné splavy, příhodné pro šťastné udice. S obou stran, od města až k samé Roztěži, hradí se vrchové a skaliny, dílem s polní ourodou, dílem s lesní pustinou, a když pak na to všecko s jasných nebes milé slunéčko svítí, a sedmihláskové kolem hrdélka otvírají, a po chomáčích peřestého kvítí motýlkové se houpají: mizí pověstná, hojně navštěvovaná Šárka u Prahy před oudolím na Malešovce jako stín, jako slabá podobizna proti bujarému životu!…

Byl den, jakový za deštivého leta co posel nebeského utěšení k milovníkům venkovských zábav přicházívá — jasný, čistý a neposkvrněný, jako by byl z ráje vyklouzl. Byltě to po delším čase opět první den, že člověk s rozkoší a bez bázně před koupelí dešťovou paty z města vytáhnouti mohl.

Přehodiv kabát přes rameno, bral jsem se vedle potoka k Roztěži; se mnou šel Máchův „Máj“. I četl jsem a četl — ale brzo musel jsem vedle sebe do čistých vln na hravé rybičky a dále opět na dovádivou koupající se mládež hleděti, brzo za pískotem ptáčat do hustého křoví lézti aneb u vrkavých holubů a štěbetavých housat se zastaviti; brzo opět musel jsem v bujné trávě aneb na libodeché mateřídoušce spočinouti a zamhouřiv oči, krásný kolem svět jako v nějakém kouzelném zrcadle ještě krásnější si představiti, abych lítostí a bolestí nepovzdychl, že se na takovém rozkošném světě také tak smutné věci vyskytují, jako byla příhoda na podzim r. 1836, kdyžto jsem nad smrtí nešťastného přítele, v prsou svých božskou jiskru nesoucího básníka „Máje“, zaplakal! — Requiescat in pace et lux perpetua luceat ei!

Já ho miloval, a láska moje musila zde o něm zmínku učiniti. Musím však již přestati; neboť mám o věcech veselých vypravovati, a k tomu se nehodí vzpomínání na Máchu. Kdo ho také poznal, aby slova má úplně pocítil? Nepoznán zemřel. Jako on se nehlásil ke světu, nehlásil se ani svět k němu!…

U stolu před lázněmi bylo živo. Nehemžila se tu ovšem ona tancechtivá strakatina, jakovou sem zvučná hudba za času nedělního vábívá; byla to však dosti rozmanitá, z krásného, teplého dne a studeného piva nebo vřelé kávy se radující společnost. Shledal jsem mezi ní také dva bývalé spolužáky, nynější úředníky z okolí. Ti mě vedli ihned ke svým ostatním přátelům, a tak jsem se v okamžení octnul v kole plném veselosti, z něhož i několik ženských očí přemilostně hledělo.

Ale v tom okamžení shrklo se na mne také trápení. Jeden z mých spolužáků byl kdesi a kdysi zaslechl, že se, jak říkáme, češtinou obírám; jinému pánu při tom napadlo, že jsem nějakou komedii přeložil, ano jedna z přítomných paniček se nyní upamatovala, že mě v Praze jednou něco čtveráckého o ženských deklamírovati slyšela — slovem: v okamžení se stalo ze mne divotvorné zvíře, tak že na mne všickni kolem sedící s nezamknutými ústy hleděli.

I nevěděl jsem, jak si pomoci, nežli že jsem plný skromnosti všechny zásluhy, jimiž mě staří i noví přátelé tady jako zasypati chtěli, všemožně setřásal a řekl: „Paničky, slečinky a pánové — dobře máte, češtinou se obírám; ale můj Bože, jaká to zásluha? Vy byste snad něco podobného dělali, kdyby vám času zbývalo. To musíte ale jednak v kuchyni a při dítkách, jednak při šperku a na bálích, jednak při oučtech a revizích se meškati, a zbývá-li kdy trochu toho skoupě odměřeného času, musíte opět na procházky, na spolky a na jiné potřebné věci mysliti. To je u mne všecko jinak. Já nemám ani kuchyně, ani dítek; na šperky a bály nedbám, a ouřadem nebo revizí soužiti se nedávám. Nemusel-li bych Pánu Bohu den zhola ukrádati, kdybych aspoň něco nedělal? i obírám se tedy češtinou! Mimo to jsem blázínek, a myslím si: veliký, drahý, nevyrovnaný poklad jest jazyk národní — jazyk mateřský, a tento jazyk nemilovati, nezvelebovati, anebo z pouhé nedbalosti, lenosti nebo lhostejnosti ani ho neuměti, znamená tolik, jako zapírati svých rodičů, nehlásiti se k svému národu, nevděkem spláceti drahé vlasti, ničeho nevěděti o národní hrdosti — slovem: nemíti v těle kouska cti a zasluhovati opovržení všech šlechetných. — Co se dále té přeložené komedie týká, musím se přiznati, že mi v skutku jednou takové bláznovství napadlo, a že jsem jistou komedii — nepřeložil sice, ale překladateli přepsati pomohl, a tudy snad slávy své počátek založil; ale stran té třetí věci, totiž toho čtveráckého deklamírování o ženských — to se rád před vzácnou společností vyznávám, že na světě milejšího vyražení neznám, nežli je vychvalování krásného pohlaví, zvláště když na mne tak spanilýma a milostnýma očima hledí, jako dnes tuhle v oudolí Roztěžském. Nechť se to děje způsobem vážným neb čtveráckým — chválu je vždy dobře přijmouti, a hana v ústech šprýmovných nebolí. — Pán Bůh nás račiž vespolek zachovati a sklenice naše na zdraví všech přítomných naplniti! Píme ho!“

„Pinie ho, píme ho!“ zvolal po mé oraci hlučný chorál okolo sedících, nalévaje do sklenic, až přetýkalo.

„Bratříčku!“ zvolal pan kancelářský z blízkého panstvíčka, a padl mi okolo krku — „bratříčku — diesen Kuss zum Freundschaftsbunde — já nevím, jak bych to po česku vyvoslil, ale však ty mi odpustíš; my víme dobře, že jsi zamasatělý Čechoslovec!

Bravo! bravo!“ tleskali někteří ze společnosti — mně ale káplo při tom něco na nos. I pozdvihnu oči, a hle! buďto mou dlouhou řečí, anebo zvoláním pana kancelářského přičarováni, vznášeli se nám nad hlavami začernalí buráci a ti byli první kapku na můj nos pustili. Hosté tímto neočekávaným úkazem pobouřeni rychle vstávali a bědovali; každý zpomínal na domov, a žádný nevěděl, jak se za sucha do svého doupěte dostane. Někteří, a to zvláště z nejbližšího okolí, utíkali do svých kočárů a těšili se, že rychlým cvalem přicházejícímu lijavci ujedou. Jiní zase — a mezi nimi také já — vidouce, že není možno před nastávající slotou domova pěšky dostihnouti, odhodlali se s hrdinskou resignací v lázeňském stavení déšť přečkati a třeba celou noc pobyti. A jaké zlé mohlo nás také potkati, kde hospodář a kuchařka otcovsky a mateřsky o nás pečovati slíbili?

Vítr začal vysoké topole ohýbat a kotouče prachu k jich temenům povznášet. My se ukryli před ním do pokojů vedle tanečního sálu, rozhostili se za stoly, a začali si v bázni boží čas hovorem, pitím a sousedskou bulkou krátit. Při bulce (já bych se vlastně neměl prozradit, neboť každý, kdo mě zná, ví, že jsem špatný bulkář), při bulce tedy seděli jsme: pan kancelářský, pan polesný, pan učitel a moje osoba. Za introdukci k tomuto přátelskému karbanu mohla se považovati ještě velmi učená rozmluva o češtině, kterou ale, kdybych tuto trefně popsati měl, aspoň Lichtenbergovo nebo péro Jeana Paula míti bych musel.

Mně i zajisté mnohým přátelům jazyka našeho se již přihodilo, že netoliko nevědomí hloubálkové a posměváčkové z krve německé otázku před námi prohodili, jak se to neb ono z mluvy jejich v jazyku našem vyjadřuje, ačkoli snad právě tentýž smysl buď z latiny, řečtiny neb frančiny na strom jazyka svého byli vštípili — a takové otázky bývají moudrému k smíchu! Přihází se ale také někdy, že rodilí, pouzí Čechové, zavedeni jsouce buďto jakousi dětinskou nedůvěrou a bázní, aby ani jednoho slova cizího v jazyku našem se nenalezalo, aneb nevědomostí, že ani jednoho jazyka živoucího není, který by nebyl méně více slov z jazyků jiných přijal, a že přednost jazyka hlavněji v ústrojí čili organismu jeho, nežli v čistotě a přesnosti pouhých slov záleží — pravím tedy, že sami rodilí Čechové někdy po českém názvu těch nebo oněch věcí se vyptávají, které byly již za nepamětných časů nejen v jazyk náš, ale i v mnohý jiný z cizího pramene přetekly, a ježto překřtívati by zbytečno, nebo i neplatno a nemožno bylo. Ale v Roztěži měl jsem ještě jiných oříšků rozlousknouti! Nejen že na mně věděti chtěli, jak se to neb ono z krajů cizích u nás jmenuje, ani jména dobře, pouze česká neobstála před jich kritickým parátkem.

I nevěděl jsem již, mám-li se smáti nebo zlobiti! Sotva jsem byl pana kantora ubezpečil, že může směle basa, klarinet, flétna říkati, jako naši předkové dělávali, berouce v hudbě všelicos od Vlachů a Francouzů na půjčku: zarazil mě pan kancelářský otázkou: „Jak ale máme houslím říkati?“ — A měl vlastně právo k této otázce, neboť nevěděl, kde toho slova kořínek hledati, a nežli jsem nabyl času, abych mu byl k pomoci přispěl, ujistil ho již pan polesný, že se housle vlastně skřipky jmenují, jak prý to byl v Prachyňsku a Táborsku, v těch nejzachovalejších krajích českých, slýchával.

Fiat voluntas tua! pomyslím si v duchu, a začnu karty míchati…

Rád bych také toto své vypravování hodně promíchal, a proto jsem k němu těchto několik posledních kvítečků přimísil. Povšimnouť si jich snad začátečníci na drsnaté dráze spisovatelské — ti především, jižto se plody pěkné literatury obírati chtějí — a uvedou si na mysl, že ne libování si v neobyčejných, semotam pracně sehnaných a potom na zdařbůh užívaných slovíčkách, alebrž v tom jediném jich čest a zásluha záležeti bude, když nejdříve co možná srozumitelně a jazyku českému přiměřeně, pak teprva plynně a ozdobně psáti budou.

„Kopská duška“ — „denárský touš“ — „šest a dvacet!“… bylo po bulce, a já ji shrábnul. Náhodou vyhrávají lidé celá panství, proč bych nebyl já mohl bulku vyhrát? Se smíchem vysýpal jsem peníze s talířku, an se tu za mnou kdosi ozval, řkoucí: „Dobrého zdraví, panáčku! Pěkně prosím — dajte mi také krejcárek!“