Polsky snadno a rychle/Úvod

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Polština je češtině ze všech slovanských řečí nejbližší čili nejsrozumitelnější. Mnoha slovům rozumíme bez učení, ale sami od sebe nepřeložíme do polštiny snad ani tři slova správně. Slova: Má rozum jak starý jsou také polská slova, ale Polák je píše bez čárek: Ma rozum jak stary.

Moravská nářečí jsou jaksi přechodem k polštině. Tak slyšíme na Moravě i v Polsku slova: naša, kaša, košula, macocha, ješče, tu a tam na Moravě široké ł; koło (čti zpočátku jako kouo). Ale polština má přízvuk na druhé slabice od konce slova. Košula a macocha vyslovíme tedy polsky s přízvukem na slabikách šu a co: košula, macocha.

Poláci dostali křesťanství a literaturu (písmo svaté) od Čechů. Proto není divu, že nacházíme v polštině nejedno české slovo anebo český tvar jako: hojny (štědrý). Łaba Labe, ponieważ, żaden, hrabia, herb atd.

Pozn. ž se píše polsky s tečkou (puntíkem) anebo s tečkou ocasatou; żaden anebo z̓aden.

V novější době vypůjčila si opět čeština mnoho polských slov jako: ruch, nudny, skromny (čeština mívala jenom slovo skrovný), selanka, vzájemný, zásada, slovník, pomník atd.

Polštině vytýkají mnoho cizích slov, zvláště německých, jako dach (jinak strzecha), na urlop (auf Urlaub), lufa (Lauf u ručnice), apteka, furman (kočí), kiel (Kohl), mur (zeď) atd. Při tom se zapomíná, že také obecná čeština má velmi mnoho německých slov. Ze spisovné češtiny byla tato slova z velké části vypuzena: Poláci však zůstali při starých slovech.

Několik starých německých slov mají jenom Slovaně, kteří s Němci hraničí, jako: škoda, šlechta, polsky szlachta (staroněmecky slahta, nyní Ge-schlecht). Také slovo město, polsky miasto je starý překlad německého Stadt (jinak psáno Statt).

Polské čtení a psaní.

1. Polština má jenom krátké hlásky. Za naše mám dám, zámek píše se tu: mam, dam, zamek.

Někdejší dlouhé polské ó se vyslovuje jako u: król čti krul (král), wódka (vudka, kořalka). Píše se Jakub anebo Jakób, bót anebo but (krakovská akademie připouští toliko but).

Pozn. Staročeské dóm čteme nyní dum a píšeme dům. Poláci zachovali staré psaní.

V některých knihách čteme staré dlouhé é, čti i (y), na př. chléb čti chlib, sér čti syr. Akademie polská předpisujc ve všech takových slovech pouhé e: chleb, ser.

2. Za naše č má Polák cz, za naše ř rz za naše š sz: czas čas, nasza naša, morze moře.

Všecka tato tři písmena počínají tím písmenem, které píšeme v češtině: c(z) = č, r(z) = ř, s(z) = š. Misto naší kličky přidává k ním Polák znamení z.

Polské rz zní bezmála jako ž. Proto se rýmují slova morze a może.

3. Polština má jediná z řečí slovanských dvě nosové) hlásky, totiž nosové e (píše se ę) a nosové o (píše se ą).

Nosovka ę se čte jako en. Píše se tentent anebo tętent (dusot koňský), ręka čti renka (ruka), zęb zemb, bęben bemben (buben). Před b slyší se en jako em (hanba jako hamba).

Konec slov a před l zní ę jako e (široké): rękę = renke (ruku), idę = ide (jdu), mogę = moge (mohu); zginęła čti zgineła (zhynula).

Nosovka ą se čte on, před b om a konec slova o (široké). Píše se chomont i chomąt (chomout), francouzské slovo chaise longue se píše polsky szesląg; sąd = soud (soud), mąka = mouka (mouka). idą = ido (jdou), mogą = mogo (mohou). Zginął = zginol.

Pozn. 1. Za české krátké u mívá polština obyčejně nosovku e: rękę = ruku, mękę = muku, będę = budu. — Za dlouhé české ú (ou) mívá polština obyčejně nosovku ą: ręką = rukou, męką = mukou, będą = budou.

Za které české u anebo ou má polština nosovku říci nelze; tomu učí zvyk. Toliko slova jako svatý (místo svjatý) a světější, pátý (místo pjátý) a pět prozrazují svým ja-je nosovky: święty, pięć pět, piąty pátý.

4. Píšeme měkké (i) a tvrdé y proto, že obě slyšíme v slabinách di-dy, ni-ny a ti-ty. Jiné slabiky jako bi-by, li-ly, mi-my, vi-vy atd. znějí u nás stejně.

Jinak v polštině. Tu zní každé i měkce a každé y tvrdě.

Slabiky bi, li, mi, vi znějí bezmála jako v češtině.

Slabiky by, ły, my, wy atd. znějí skoro jako bui, łui, mui, vui, ale tak, že se ui najednou vysloví. Tvrdé y se podobá dosti hlásce e. Proto se píše ser místo správného syr, szeroki místo szyroki.

Po sz se vyslovuje a píše vždy tvrdé y, a když po sz, tedy také po cz, rz, ż a c: czyli, Rzym, żyd, stacya (ne stacia: toto by se četlo docela jinak).

Po g a k vyslovuje a píše Polák vždy měkké i, někdy také po ch: drugi, niski, gimnazyum, polski.

Kde očekáváme slabíky ge a ke, tam má polština skoro všude gie a kie: Rygier, szwagier švakr, cukier. pakiet, pod okienkiem, czeskiemu poecie.

Kde očekáváme slabiku ji, tam má polština všude i: moji rodiče, ich jich, im jim, stoi stojí, kraina, iskra. Srovnej naše Jindra a Indra.

Pozn. Jakmile se naskytne příležitost, dejte si od Poláka předříkávat slova był, były, byli a bił, biły, bili.

ci = ći (ti).

Za českou slabiku ti píše Polák ci, za naše di píše dzi. Toto ci a dzi nečte se jak je psáno, nýbrž jako ći a dźi. Je to jako u nás: my píšeme ti a čleme ťi, píšeme di a čteme ďi. Tyto slabiky musíme slyšet od Poláka; pokud jsme je neslyšeli, vyslovujme polské ci jako české ti, polské dzi jako české di. Ci żydzi vyslovíme tedy zatím jako ti žydi, ci adwokaci jako ti advokati.

Pozn. Mluví-li anebo čte-li Polák rychle, přihodí se mu nejednou, že vysloví na př. své chodzi tak jako české chodí (s krátkým i).

cia = ća (ťa).

Místo ća (ťa) se píše cia: ciasto = ćasto (ťasto, těsto). Psané stacia by se četlo staća.

  • Místo ćą se píše cią: ciąg = ćąg, ćong (tah).
  • Místo će se píše cie: ciemno = ćemno (temno).
  • Místo ćę se píše cię: cięciwa = ćęciva (tětiva).
  • Místo ćo se píše cio: ciotka = ćotka (tetka).
  • Místo ću se píše ciu: w życiu = v żyću (v žití).

Podobně čteme slabiku dzia jako dźa, dzie jako dźe, dzio jako dźo atd.: dziadek = dźadek (děd), dziecię = dźeće (dítě), ludziom - ludźom (lidem).

Za české ť píše a vyslovuje Polák ć: nić niť, za české ď má dź: miedź měď. Víme již, že se nepíše nići, miedźi atd., nýbrž nici, miedźi.

Pozn. ć (ť) přechází v t, dź (ď) v d: pięć (pět), piąty (pátý); dzien (dźeň), pięć dni.

ś a ź.

Hláska ś není ani s ani sz (š), nýbrž je to šeplavé ś; podobně hláska ź. Dejme si předříkávat slova: wieś (ves), wsi (=wśi), wsie (=wśe), wsią (=wśą, vsi); gałąź haluz, gałęzi = gałęźi, gałęzie = gałęźe, gałęzią = gałęźo.

Zkrátka: Místo mluveného ća, dźa, śa, źa se píše: cia, dzia, sia, zia: madziarski = madźarski.

Místo mluveného će, dźe, śe, źe píšeme: cie, dzie, sie, zle.

Místo mluveného ći, dźi, śi, źi píšeme pouze: ci, dzi, si, zi, Příklad: {{Cizojazyčně|pl|nie dziwię ci się = ňe dźivje ti śe nedivím ti se.

Místo mluveného ćo, dźo, śo, źo píšeme: cio, dzio, sio, zio.[red 1]

Místo mluveného ću, ćą, ćę atd. píšeme ciu, cią, cię; atd. Doplňte sami.

Že se čte na př. Niemiec jako Něměc, rozumí se samo sebou. Polské ň má nad sebou čárku: dzień dobry.

Hlavní nesnáze polské výslovnosti obsaženy jsou ve slově: zwy-cię-żył = zwy-će-żył (zvítězil). Máme tu tvrdé y, tvrdé ł a ć jako zástupce šeplavých hlásek ć, dź, ś, ź.

Kdo umí dobře vyslovovat slovo zwyciężył, umí polsky číst. A správně polsky číst je skoro tolik jako umět napolo polsky.

5. Zbývají nám ještě některé drobnosti.

  1. Hlásky l a r netvoří nikdy slabiku, t. j. myśl (myšlenka) se čte jednoslabičně jako myś;[1] kr-wa-wy se čte dvouslabičně jako kvavy. jiné příklady: padł čti pad, mógł čti mug, umarł (umřel) čti umar. Polština nemá našeho slabikotvorného l, r: mar-twy mrtvý, peł-ny plný, wilk vlk, wierzch vrch, rejestr čti rejest. Co było a nie jest, nie pisze się (= se) w rejestr.
  2. Cizí slova se píšou nejraději polským pravopisem: rewolwer, mistyk, felieton i fejleton, horyzont, sylweta (silhouetta), repertuar, fotel, Szekspir anebo Shakespere.

Polský pravopis je často fonetičtější (více podle sluchu) než náš: niski (akademie chce nizki), męski (mužský).

Píše se dz, kde bylo d: Szwed Szwedzi szwedzki lud ludzie ludzki.

Předložky s (s tebou) a z (z kapsy) se píšou vždy z: z tobą, z kieszeni (z kapsy).

Hláskoslovný ráz polštiny.

Může se říci, že je polština uprostřed mezi češtinou a ruštinou. Mezi českým den (mor. deň) a ruským děň je polské dźeń (téměř děň), mezi českým kráva a ruským korova je polské krowa.

Zvláště nápadna je nám v polštině hojnost měkkých slabik jako ně, tě, dě, mě atd.: panie pane, niebo nebe, gdzie (=gdźe) kde, niemiecki, wieczór, lepiej, ludzie lidé, kość, na Moravě kosť, v Čechách kost atd.

Důležita je v polštině přehláska. Říká se miasto (město), ale w mieście (v mjeśće), las, w lesie (v leśe), kośçiół, w kościele (v kośćele), począł, poczęli atd. To jest: před tvrdou slabikou jako to (mias-to) stojí široká slabika ia; před měkkou slabikou će (w mieś-cie) stojí úzká (přehlasovaná) slabika ie. Srovnej české Jan Jene.

Úloha této knížky.

Tato knížka naučí čtenáře tvořiti krátké potřebné věty jako: Kam jdeš? Co je to? Co jsem dlužen? atd. Takové všední věty jsou nejlepším základem k dalšímu studiu každé řeči. Kdo se učí řeči z básní, nenaučí se jí nikdy.

  1. Od Przemyśl je přídavné przemyski, od Wieliczka wielicki.

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

  1. V předloze je chybně uvedeno opačně: Místo mluveného cio atd. píšeme ćo atd.