Moderní básníci francouzští/Poledne

Moderní básníci francouzští
Symfonie	Poledne	Zlatý věk

Údaje o textu
Titulek:	Poledne
Autor:	Charles Marie René Leconte de Lisle
Zdroj:	Moderní básníci francouzští. Praha : Jos. R. Vilímek, vyd. okolo 1893. s. 279–280. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jaroslav Vrchlický
Licence překlad:	PD old 70

Král léta, poledne, se roztáh’ na planinu,
ve spoustách stříbrných se spouští s nebes výše;
vše mlčí, vzduch jen žhne a palí, nikde stínu,
v svém šatě ohnivém zem ztajila se tiše.

Kol nesmírná je pláň a bez stínů jsou pole,
zdroj vyschnul docela, kde druhdy pila stáda,
a na obzoru les, v němž sem tam místo holé,
se tmí, sní bez hnutí, jej spjala klidu vláda.

Jen zralé obilí jak zlaté moře jemně
se vlní do dálky, snem zhrdá, jenž je míjí,
neb klasy poklidné jsou děti svaté země
a tyto bez bázně až k dnu číš slunce pijí.

Jen chvílemi jak vzdech z jich duše mukou žhoucí,
tož klasů ze ňader, jež šepotají v sboru,
se slavné vlnění a vážné zvedá vroucí,
vře a pak umírá kdes prašném na obzoru.

Pár bílých volů jen do vyschlé lehlo trávy
a zvolna žvýkají, laloch pln bílé pěny,
zří okem toužebným a hrdým do dálavy,
v němž tkví jich vnitřní sen, ach nikdy neskončený!

Ať v srdci radost máš či osten bolu žhavý
a vyjdeš, člověče, si do podletních polí,
je prázdná příroda a slunce tebe stráví,
co žije, plesá tu, co truchlí, co tě bolí?

Však pláče když máš dost i veselého smíchu,
když tebe zranilo až duše v hloub to vření,
když nechceš odpouštět ni proklínat, jen v tichu
chceš lokat nejvyšší slast chmurnou, zapomnění:

Pojď! Slunce hovoří tu vznešenými slovy,
bez konce ponoř se v ten žár, v to světlo zlaté,
pak v podlá města svá se k všednosti vrať znovy
v nic božském kalenou hruď maje sedmkráte.