Pohádky z naší vesnice (Hálek)/Naše vesnice

Pohádky z naší vesnice Vítězslav Hálek
	Naše vesnice	Šumaři

Údaje o textu
Titulek:	Naše vesnice
Autor:	Vítězslav Hálek
Zdroj:	HÁLEK, Vítězslav. Pohádky z naší vesnice. Praha : Edv. Grégr, 1874. s. 7–10. Národní knihovna České republiky
Vydáno:	1874
Licence:	PD old 70

Ty stará vesničko na klidné pláni,
když uvidím tě, poutník zemdlelý,
tys vždy tak zleštěna mi k uvítání,
jak v matky vráskách úsměv utkvělý.

Jdu kolem našedlé tvých chalup pleti,
kam hledím, srdce mého vejskne kus,
má mladost ze všech koutů vstříc mi letí,
má duše cítí mládí lehký klus.

Vše známo tak. Jde pasák s líným stádem
a smekna, v letech couvá nazpátky —
ej, brachu, na očích ti poznám snadem,
že dosud zdrávy naše pohádky!

Jde hrobník s motykou a písní,
hrob starý překopat jde na nový,
ej, brachu, víš-li, jak jsi býval v tísni,
když jsem se ptal, kdo spí ti pod rovy?

Vůz jede do polí a v luka —
znám každou bíle ušlapanou mez,
z níž skřivan k nebi rozpínal se tluka,
a křepelka kde tloukla „pět peněz“.

Jde starý houslař, v očích mhu a mžitky,
znám jeho houslí dušné rozmary —
„Už, pane, nejsou jako tenkrát pitky,
a co do písní, není nad stary.“

Jde matka, otci dítě ke rtům zdvihá,
jde dívka s větou v oku tajemnou —
všech tvář je mně jak otevřená kniha,
v ní celý život popsán přede mnou.

I zavzní zvonek na červené věži,
jak starý přítel, tak má teplý zvuk,
a když mu zpěvný tlukot po vsi běží,
já slyším v něm i svého srdce tluk.

Vše známo tak. Znám vetchou mechem střechu
i každé hnízdo poznám pod krovem,
i lašťovky, jež vstříc mi nesou těchu,
jak dosud dobře být tu domovem.

Znám každý komín. Pyšní se a bočí,
jak statný šuhaj fouká v kotouč dým,
a dým se v mráčky, lehké tvary točí,
jak u krbu hra pohádek a šprým.

Ach u krbu! Kdy večer oheň šlehnul,
a rudo barvil hochů smahlou tvář,
z nás každý jako duch a dech se nehnul,
a každý, kdo k nám sed’, byl pohádkář!

Tu děje rostly veselé a smutné,
nám často slza kápla, v důlků smích,
nám tekly hodiny jak víno chutné
a víc než v víně opojení v nich.

Ach u krbu! Jak mha se rouška zdvihá,
a lesklých hrdin řad jde kolem nás,
zrak samá jiskra, zlatem šat se mihá,
ti sotva zajdou, noví vzejdou zas.

A každý rek náš jako starý známý,
jak příbuzný, jak soused, dobrý strýc,
když padne, v rov jej kladem se slzami
a vzdechů za ním pošlem na tisíc.

Nuž ku krbu! Tam k louči zas si sedněm,
tam celý svět nám bude pod krovem,
ty dávné postavy si z duše zvedněm —
tam buďme zas jak tehdá domovem!