Pohádky z naší vesnice (Dyk)/Stará Vondrová vypravuje

Pohádky z naší vesnice (Dyk) Viktor Dyk
Hořký odchod z vesnice	Stará Vondrová vypravuje	Píseň vojáčka z naší vsi

Údaje o textu
Titulek:	Stará Vondrová vypravuje
Autor:	Viktor Dyk
Zdroj:	Ceska-poezie.cz
Vydáno:	Praha, Nakladatel F. Topič Knihkupec 1921
Licence:	PD old 70

Jdu požat koze trávu a co vidím:

V největším trysku přijel kočár do vsi
s krásnými koni, jako pro princezny.
V livreji kočí, kočár jen se leskne.
Před farou nezastavil, u starosty,
před hostincem ne; zajel pod kovárnu,
před nepatrným domkem zastavil tam.
Šourám se za ním. Přijdu. Pán tam chodí,
je všecek černý, jako páni z města,
na domek hledí, jeho malá okna.
Nu, u Čejků to nebývalo valné
a domek byl to Čejků, jak vy víte,
dokavad Čejkovi zde bydlívali.
A jak se dívám, vidím, Čejků hoch to.
A zase ne. Tak nějak hledí cize
a přece cize ne. A chodí, chodí,
na domek dívá se a na zahrádku,
na políčko a na tu louku dole,
kde teče potok… Chodí, chodí. Sejde
až k potoku a sjímá s hlavy klobouk
a chladnou vodou sobě skropí čelo.
Veliký rozruch vzbudil příjezd pána.
Šebesta přišel, salutoval pěkně,
pak přišel Kouba, Sladká, Hřib a Černý.
Čím dál, tím hleděl pán ten studeněji
a přeli jsme se: Je to Čejků? Není?

Pak Sladká kuráž sebrala a přišla
líbat mu ruku. On ji prudce utrh’,
podivně pohled’ na nás: Byl to? Nebyl?
Na nikoho z nás nepromluvil slova,
na domek pohled’, potok, na zahrádku,
pak svraštil čelo, na kočího kynul,
když přijel, rozkaz dal mu cizí řečí…
Kočí prásk’ bičem, koně v klus se dali
a zbyly po všem jen kotouče prachu.
My stáli jsme však u svatého Jana
a dál se přeli: byl to Čejků, nebyl?

To jisto jest však, že se neohlédl.