Pohádky z naší vesnice (Dyk)/Mlčenlivý prorok

Pohádky z naší vesnice (Dyk) Viktor Dyk
Výmluvný prorok	Mlčenlivý prorok	Dobromyslná osoba z naší vesnice zpívá

Údaje o textu
Titulek:	Mlčenlivý prorok
Autor:	Viktor Dyk
Zdroj:	Ceska-poezie.cz
Vydáno:	Praha, Nakladatel F. Topič Knihkupec 1921
Licence:	PD old 70

Štěpánův Jozka mlčel celý život.
Žně byly, mlčel, obžínky, on mlčel,
o posvícení mlčel, svatbě, pohřbu.
Jen jednou mluvil. S Chlomeckého vršku
posupně hleděl na altdorfskou stranu,
posupně hleděl na Hellerův komín,
své ruce rozpřáh’, jak by cos chtěl sevřít
(ne ale v lásce!), a pak mluvil toto:
„Zahynem’, než se rozdní.“ Po vsi rychle
to Štěpánovo zvláštní slovo lítlo.

A účin slova takový byl u nás:
U Šedivých pili: Zhynem’, než se rozdní.
U Blochů pili: Zhynem’, než se rozdní.
V kantině pili: Zhynem’, než se rozdní.
Radostnou bolest budilo to slovo
či bolnou radost; bylo však v tom obé.
Kdo pracoval, ten rázem nechal práce,
ospravedlněn před sebou byl lenoch,
zloděj šel krást bez ostychu, hrdě,
děvčata s hochy svými po seníku
se milovala mnohem víc než jindy.
Zahynem’, než se rozdní, řekl Jozka.

Rozednilo se; obec nezhynula.
S únavou pusté, prohýřené noci
vstávala; žalně dobytek řval v chlévě,
co píti neměl. Kdo by myslil na to?
Na práci nebylo ni pomyšlení.
Jozka se mýlil. Zahyneme zítra,
řekl si každý. A byl opět vesel.
U Šedivých pili: Zhynem’, než se rozdní.
U Blochů pili: Zhynem’, než se rozdní.
V kantině pili: Zhynem’, než se rozdní.

Hřejivá radost svítila všem z očí,
ruce se tiskly, k druhu druh se vinul,
kdos vylez’ posléz u Šedivých na stůl
a opakoval zvučným, pěkným hlasem:
„Zahynem’, než se rozdní!“ A tu všichni
tleskali, dupali a připíjeli.
Spili se všichni: rodiče jak děti.

Rozednilo se, obec nezhynula.
S únavou pustých, prohýřených nocí
vstávala; žalně dobytek řval v chlévě,
co píti neměl; kdo by myslil na to?
Na práci nebylo ni pomyšlení.
Jozka se mýlil, zahyneme zítra,
řekl si každý. A byl opět vesel.
Na třetí noc, žel, nezbylo však peněz.
Šedivý, lotr, nechtěl dáti na dluh.
Bloch také ne. „Než rozední se, zhynem’!“
jim říkali; než Šedivý i s Blochem
mínili „Kdož ví?“ a už nenalili.

Lecjaké z toho mrzutosti vzešly.
Pantáta zle se sháněl po zloději,
po milých děvče. Ale celkem marně.
Štěpánův Jozka mlčel ale znova.