Pohádky a pověsti/Panuje-li pravda nebo lež?

Pohádky a pověsti
O lakomém mlynáři	Panuje-li pravda nebo lež?	O mramorovém kopci

Údaje o textu
Titulek:	Panuje-li pravda nebo lež?
Autor:	František Ladislav Popelka
Zdroj:	Pohádky a pověsti sbírkou Fr. Lad. Popelky. Polička: Knihosklad a knihařství F. L. Popelky, 1883. s. 44–46. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Tak šli dva vandrovní. Potkali se na silnici a jeden se ptá: „Kam jdeš, kamaráde?“ — „Já jdu tam a tam,“ odpověděl mu druhý. „A já jdu s tebou,“ přidal se první vandrovní. Tak šli spolu. Na cestě dali se do hádky: co prý panuje, pravda-li nebo lež? Ten jeden říkal, že jen samá lež. „To není pravda,“ hájil se druhý, „s pravdou nejdál dojdeš.“ A tak se chvíli hádali.

„Já ti povím,“ řekl druhý, „my se budeme cestou ptáť, co panuje. Jest-li řeknou, že lež, tedy vyhrál’s ty.“

„Ne, jest-li řeknou dva, že lež, a jeden, že pravda, tedy já vyhraju. A kdo vyhraje, vyloupne druhému oči.“

Tak zas chvíli šli a potkali jednoho stařečka.

„No, pantáto, co panuje, pravda nebo lež?“

„I samá lež, s pravdou nemůže teď nikdo nikam,“ řekl stařeček.

Jdou zas chvíli a potkají babičku. „Tak jak pak, babičko, co panuje ve světě, pravda nebo lež?“

„Inu, někdy lež a někdy pravda,“ řekla jim babička. Tak ten druhý prohrál a musil si dát oči vypíchati.

„Za to tě prosím, kamaráde,“ řekl osleplý k prvnímu vandrovnímu, „abys mne dovedl ke kostelu, abych si mohl nějaký krejcar almužny vyprositi.“

Ale jeho kamarád byl falešný a místo ke kostelu dovedl ho k šibenici. O půl noci to bylo, a byli tam tři oběšenci. V půl noci strhl se veliký vítr a přišli tam tři zakuklenci. Jeden se ptá druhého, „co nového?“

„V tom a v tom městě,“ vypravoval první, „připravil jsem je o vodu. Ale kdyby vykopali kámen uprostřed náměstí, mohli by míti vody dost a dost.“

Druhý vypravoval, že tam a tam leží král nemocen a že mu žádný pomoci nemůže. Ale v jeho ložnici pod stolem je prkno a pod ním žába a drží kousek kůrky. Kdyby mu ji někdo na ránu přidržel, ve 24 hodinách muže býti uzdraven.

A třetí vypravoval, že našel pod šibenicí takovou trávu, jak si jí kdo natře oči, že bude viděť.

Našeho vandrovního hrůza pojala. Jak byl den, travičkou hned oči natíral, až na tu přišel, a hned prohlídl. Viděl nad sebou tři oběšence.

Tak šel do toho města, kde ta voda scházela. „Co pak je u vás nového?“ ptal se. „Ale ani se neptej, jsme nešťastni; musíme vodu voziť na kolik hodin cesty.“ — „A jak pak, kdybych vám pověděl o studni?“

„Ó, kdybys to mohl, který dům bys sobě vybral, ten bys dostal.“

„Tak sežeňte kopáčů i lidí a já vám o vodě povím.“

Dal hned přinésti nádobí a hledal, až kámen našel. Sotva vykopali nějaký sáh, už začala voda prejštěti do kašny, a bylo vody dost a dost.

Peníze se mu jen hrnuly a dům dostal také.

Ale teď ještě šel dál, tam kde ten král byl nemocen. Hned se hlásil, že krále uzdraví. Když přišel ke králi, vytrhnul z podlahy prkno pod stolem, dal žábu i s kůrkou na ránu přiložiti, a král byl ve 24 hodinách uzdraven. Král nevěděl, jak se má vandrovnímu odměniti; chtěl, aby zůstal, ale on že ne, že musí dál. Tak mu dal král na cestu peněz, co jen mohl unésti.

Teď měl peněz dost a dost, a ve městě se usadil. Byl pekařem, oženil se a vedlo se mu náramně dobře.

Přišel k němu jednou jeden vandrovní. Ptal se ho pekař, proč nejde někam do práce, nemůže-li práci dostati?

„I to prý ne,“ vyhýbavě řekl vandrovní.

„A proč tedy chodíš?“

Nedává prý mu pokoj svědomí. Byl to vandrovní, který tomu pekaři oči vyloupal. Teď prý ho Pánbůh za to trestá.

„A jest-li pak bys tomu věřil, že já jsem ten druhý vandrovní?“ řekl pekař.

Vandrovní klekl a pro boha prosil, aby mu odpustil, že nemá teď pokoje ani ve dne ani v noci.

Ale pekař ho upokojil a obdaroval ještě penězi, řka: „Skrze tebe jen přišel jsem k štěstí.“

Tak co tedy panuje, pravda nebo lež?