Pohádky a pověsti/O mramorovém kopci

Pohádky a pověsti
Panuje-li pravda nebo lež?	O mramorovém kopci	O Jankůhráškovi

Údaje o textu
Titulek:	O mramorovém kopci
Autor:	Josef Ackermann
Zdroj:	Pohádky a pověsti sbírkou Fr. Lad. Popelky. Polička: Knihosklad a knihařství F. L. Popelky, 1883. s. 46–51. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Byl jednou jeden sedlák a měl tři syny. Ten nejmladší byl trochu přihlouplý — říkali mu Honza. Tomu sedlákovi, kdykoli posekali louku, každou noc ztratila se kupa sena. Sedláka to mrzelo, poslal tam tedy nejstaršího syna hlídat. Ale ten si ulehl k jedné kupě a spal až do rána. A ráno byla jedna kupa zase ta tam. Večer šel hlídat druhý syn, ale dařilo se mu zrovna jako staršímu bratrovi. Usnul a do rána bylo o jednu kupku méně. Třetí večer šel Honza. Bratři se mu smáli, že co tam bude platen, aby raději si lehl na pec. Ale Honza byl už jejich ouštěpkům zvyklý a nedělal si z toho nic. Přišel na louku, zahrabal se do kupy sena a umínil si, že tak dlouho bude bdíti, až zloděje vyčíhá. A také ho vyčíhal. O půlnoci přiletěl ohromný pták, popadl kupu sena, zrovna tu, v níž Honza byl uschován, vznesl se s ní vzhůru a už letěli přes hory a doly. U jednoho velikého zámku snesl se pták dolů, spustil kupku s Honzou na velikou hromadu sena a odletěl.

Když se Honza z hromady vyhrabal, šel do zámku. Prošel všecky pokoje a chodby, ale nikde neopatřil ani živé duše. Sešel na dvůr a tu slyší zařechtat koně. „Přece tu někdo je,“ — myslí si Honza a jde do konírny. Tam stál pěkný vraník, a ten, jak ho uviděl, hned promluvil lidským hlasem: „Vítám tě, Honzíčku, přines mi sena!“ Honza se divil, že koník umí mluviť a že ho zná, ale hned běžel pro seno a na kolik dní mu ho nanosil. Když už ho měl koníček dost, řekl Honzovi: „Vidíš, Honzíčku, že jsi tak hodný a staráš se o mne, pomohu ti, abys byl šťasten. Váš král má jedinou, tuze krásnou dceru a chce ji nyní provdať. Ale on ji dá jen tomu, kdo třikrát na koni vyjede k němu do královského zámku, který je vystaven na mramorovém kopci. Až to král prohlásí a ustanoví den jízdy, přijď sem a já pojedu s tebou.“ Honza slíbil že přijde, rozloučil se s koníčkem a pospíchal domů. Doma se mu bratři vysmáli, že ho někdo i s kupou ukradl; ale Honza si myslil: „Však je dobře, však vám zajde smích!“ a dělal si svou práci.

Za nějaký čas král dal opravdu po celé zemi rozhlásiti, že ten, kdo třikrát na mramorový kopec vyjede, dostane princeznu za manželku. No, to bylo po celé zemi hned chystání a příprav k těm závodům. Kde jaký kůň, všude ho krmili, čistili, kovali a nejvíc práce snad vynaložili bratři Honzovi, jejichž koníci leskli se jako aksamit; nohy jim hrály jako na drátkách a podkovy byly ostré jako nožíky. Jenom Honza se o koně nestaral. Proto mu také bratři v ustanovený den ujeli, aby jim nedělal ostudu.

Honza však, jakmile odjeli, pospíšil ku svému koníčkovi do onoho zámku, nakrmil ho řádně a koníček, když se najedl, řekl: „Nyní jdi, Honzíčku, do zámku. V prvním pokoji najdeš stříbrné šaty, stříbrné sedlo a stříbrnou uzdu. Šaty oblekneš a ostatní přineseš sem.“ Honza uposlechl, přistrojil sebe i vraníka, vyšvihl se na něj a ujížděl ku královskému zámku. Na cestě vraník povídá: „Až budeš chtíti na mramorový kopec vyjeti, řekni jenom: Hanzličku, koníčku, třemi skoky ať jsi nahoře!“ — Když přijeli ku mramorovému kopci, byl už tam nesmírný počet těch, kteří chtěli štěstí zkusiti. Všichni se dívali na toho rytíře ve stříbrných šatech, protože mu to náramně slušelo. Honza se zastavil a díval se, jak všichni ti jezdcové se namáhali, aby na kopec se dostali, ale tak padali, jako hrách od stěny. Když už všichni se vystřídali, rozejel se náš stříbrný rytíř, zavolal na svého vraníka: „Hanzličku, koníčku, třemi skoky ať jsi nahoře!“ — a hop, hop, hop! už byl na vrcholí u královského zámku. Všichni se tomu náramně divili; král pak pochválil Honzu a rozpustil zápasníky. Honza se vrátil na koníčkův zámek, uložil stříbrné šaty, sedlo a uzdu, nakrmil koníčka, nanosil mu na čtrnáct dní sena, rozloučil se s ním a pospíšil domů. Bratři byli už doma; ale dnes už se nesmáli; vypravovali jen se závistí o šťastném, stříbrném rytíři.

Za čtrnáct dní jeli bratři zase ke mramorovému kopci a Honza pospíchal opět ku svému koníčkovi. Ten poručil mu, aby v druhém pokoji oblekl zlaté šaty a jemu přinesl zlaté sedlo a zlatou uzdu. Přijeli ke kopci, když téměř všichni zápasníci marné se pokoušeli, aby na vrch se dostali. Honza se rozjede, zavolá na vraníka: „Hanzlíčku, vraníčku, třemi skoky ať jsi nahoře!“ — a hop, hop, hop! už, jsou na vrcholi u královského zámku. Král opět pochválil zlatého rytíře a jezdcové se rozejeli. Honza obstaral opět svého věrného koníka, naložil mu sena na čtrnáct dní, přestrojil se a pospíšil domů. Tam už bratři vyprávěli mrzutě o zlatém rytíři, že již po třetí ani se nepokusí na kopec vyjeti, že se půjdou jen podívat, jak to dopadne.

Za čtrnáct dní, když se mělo jeti, bratři neměli mnoho chuti a vypravovali se velmi zvolna. Jakmile odjeli, pospíšil Honza ke svému, koníčkovi. Ten už netrpělivě čekal a řičel. A jak Honza vstoupil do konírny, káravě mu povídal: „Málem byl bys přišel pozdě; nyní pospěš do třetího pokoje, najdeš tam diamantové šaty, sedlo a uzdu; šaty oblec a ostatní rychle mi přines.“ Honza vykonal vše, jak jen rychle mohl, a už ujížděl k mramorovému kopci. Ale měli svrchovaný čas! Rytířů už se pokoušelo málo, aby se na kopec dostali, a král už chtěl ohlásiti, že nikomu nemůže dáti své dcery, protože nikdo podmínek nevyplnil a třikrát na kopec nevyjel. V tom přijel Honza: „Hanzlíčku, koníčku, třemi skoky ať jsi nahoře!“ a hop, hop, hop! už byli na vrcholi u královského zámku.

„Nyní sestup se mne,“ Hanzlíček pravil Honzovi, „a jdi do zámku. Král a princezna budou tě nutiti, abys u nich zůstal; ale ty musíš se vrátiti ke mně, abys mi nějakou službu prokázal.“ Honza šel tedy do zámku, kde ho už král a princezna očekávali. Zvláště princezna nemohla se toho krásného, diamantového rytíře dočkati, a jak vstoupil, hned ho vítala i líbala jako svého ženicha.

Král měl také velikou radosť, že dostane takového zetě a Honza — no, ten se div nezbláznil samou radostí, protože princezna byla náramné krásná a měla ho tak ráda. Král i princezna chtěli nyní, aby Honza u nich zůstal a aby slavila se hned svadba. Ale Honza vzpomněl si na svého koníčka, řekl, že musí ještě doma nějaké záležitosti vyříditi, a slíbil, že se k ním co nejdříve navrátí. Princezna ho tedy, ač nerada, propustila, dala mu krásný, zlatý prsten, a Honza, když se s ní a s králem srdečně rozloučil, vsedl na svého koníčka a jel do zámku, kde koníček bydlel.

Když tam přijeli, koníček řekl Honzovi: „Sundej se mne sedlo i uzdu a ulož je; šaty si však nech, ty jsou tvoje, v těch pojedeš ke své nevěstě. Také tento starý zámek bude tvůj se všem svými ohromnými poklady. Ale musíš mi za to prokázať jedinou službu.“ Honza děkoval koníčkovi se slzami v očích a slíbil, že všecko udělá, co jen si bude přáti. Koníček řekl: „Tedy dobře. Jdi do posledního pokoje, visí tam na zdi starý, rezavý meč. Ten meč vezmeš a utneš mi hlavu.“ Honza se takového přání náramně zhrozil a pravil: „Rozmilý Hanzlíčku, učiním pro tebe všecko, jen tohle ode mne nežádej!“ Ale koníček velice se zarmoutil a pravil: „Tedy se budu musiti ještě dlouho trápiť, když mě nechceš vysvobodiť.“ Když tedy koníček tak prosil, Honza vzal meč, napřáhl ruku a jednou ranou mu uťal hlavu. A tu se koníček sesypal, že nezbyla z něho než hromádka popele, — a z té vyletěla bílá holubička, obletěla Honzu třikrát a vznesla se k nebesům.

Honza nyní koupil si koně a vozy, naložil na ně poklady, sám vsedl si na krásného bělouše a jel k princezně. A tam byla veliká svatba, která čtrnáct dní trvala, a ke které také otec a bratři Honzovi byli pozváni. No — jak se divili, mažete si pomysliti! Honza jim však odpustil, že se mu vysmívali, a vzal je k sobě. Žil potom šťastně až do smrti.