Pohádky (Kipling)/Jak se stalo, že levhart dostal skvrny

Pohádky Rudyard Kipling
Jak přišel nosorožec ke své kůži	Jak se stalo, že levhart dostal skvrny	Sloní mládě

Údaje o textu
Titulek:	Jak se stalo, že levhart dostal skvrny
Autor:	Rudyard Kipling
Zdroj:	Rudyard Kipling. Pohádky, Hejda a Tuček,
Vydáno:	nákladem Hejdy & Tučka v Praze
Licence:	PD old 70
Překlad:	Pavla Moudrá

Englishрусский

Za onoho času, kdy každý pobíhal vesele, žil, moji miláčkové, levhart na místě, nazvaném Vysoká Poušť. Pamatujte si, že to nebyla Nízká Poušť ani Křovinatá Poušť, ani Nevlídná poušť, ale výslovně holá, horká, jasná Vysoká Poušť, kde byl písek a pískově zbarvené skály a chomáče pískově žluté trávy. Žili tu i žirafa, zebra, africký los i kapský jelen, a byli všichni po celém těle výslovně pískově-žluto-hnědí, ale levhart byl nejvysloveněji, nejvíce pískově-žluto-hnědý ze všech — šedožlutá šelma kočkovitá, a hodil se na vlas k vysloveně žlutě-šedo-hnědé barvě Vysoké Pouště. To bylo velice ošklivé pro žirafu, zebru i všechny ostatní, neboť si lehal za vysloveně žluto-šedo-hnědý kámen nebo chomáč trávy, a šli-li mimo žirafa nebo zebra nebo los nebo kozlík, přepadal je, dychtě po jejich skákavém životě. Opravdu! A byl tu také Ethiop s lukem a šípy ⟨byl to tehdy výslovně šedo-hnědo-žlutý člověk⟩ a žil s levhartem ve Vysoké Poušti, oba honívali společně — Ethiop luky a šípy, levhart zuby a drápy — a žirafa a los i kvaga a všichni ostatní nevěděli, kam uskočiti. Věru, že nevěděli, moji miláčkové!

Po dlouhé době — vše žilo tehdy přenesmírně dlouho — naučili se vyhýbati všemu, co jen se podobalo levhartu či Ethiopu, a znenáhla — žirafa začala, protože měla nejdelší nohy — utíkali z Vysoké Pouště. Pospíchali a pospíchali den za dnem, až přišli do velikého lesa, plného stromů a křovin a pruhovaných, skrvnitých a tečkovaných stínů. Tu se skryli. A tu po nové dlouhé době — tím, že stáli napolo ve stínu a napolo mimo stín, a tím, že na ně dopadaly proměnlivě klouzavé stíny stromů, dostávala žirafa skvrny a zebra pruhy a los i jelen temněli, dostavše úzké vlnité šedé čáry po hřbetě jako kůra na kmeni stromu. A tak, ač je bylo slyšet i cítit, mohli jste je velice zřídka vidět, a to jen, věděli-li jste přesně, kam hledět. Měli věru krásné časy v těchto pruhovaných a skvrnitých stínech lesních, zatím co levhart a Ethiop běhali venku po šedo-žluto-červenavé Vysoké Poušti, divíce se, kam se poděly všechny jejich snídaně, obědy i večeře. byli konečně tak hladoví, že jedli myši, brouky a skalní králíky, až se z toho oba, levhart i Ethiop, rozstonali. V tom se sešli s Paviánem — se psohlavým štěkavým opem, který je nejmoudřejší zvíře z celé Jižní Afriky.

I řekl levhart paviánu ⟨byl tehdy velmi horký den⟩: »Kam se poděla všechna zvěř?«

A pavián přikývl. On věděl.

I řekl Ethiop k paviánu: »Můžeš mi říci, kde nyní bydlí zdejší pravěká zvířena?«  ⟨Bylo to vlastně totéž, jako předešlá věta, ale Ethiop měl vždy dlouhé řeči. Byl dorostlý.⟩

A pavián přikývl. On věděl.

I řekl pavián. »Zvěř odešla na jiná místa a radím ti, levharte, abys co nejdříve také změnil místo!«

A Ethiop pravil: »To je vše velice krásné, ale rád bych věděl, kam se vystěhovala pravěká zvířena?«

Tu pravil pavián: »Pravěká zvířena spojila se s pravěkou květenou, protože byl nejvyšší čas k e změně, a mou radou je, Ethiope, abys se co nejdříve změnil.«

Uvedlo to levharta i Ethiopa ve zmatek, ale dali se hned na cestu, aby se poohlédli po pravěké květeně. Po mnoha dnech uzřeli ohromný vysoký, hustý les, plný kmenů stromových, postříkaných, potečkovaných, postrakatělých, sežíhaných a kříž na kříž zpruhovaných stíny. ⟨Vyslovte to zčerstva nahlas a poznáte, jak velice stinný les ten asi byl.⟩

»Co to?« řekl levhart, »že tu je taková tma a přec takové množství světelných skvrn?«

»Nevím« děl Ethiop, »ale snad je to pravěká květena. Cítím žirafu a slyším žirafu, ale nevidím jí.«

»Zvláštní věc,« řekl levhart. »Myslím, příčina že bude, že jsme se vešli ze slunce. Cítím zebru a slyším zebru, ale nevidím jí.«

»Počkej trochu,« pravil Ethiop. »Je tomu již dlouho, co jsme je honili. Snad jsme zapomněli, jak vypadají.«

»Hlouposti!« řekl levhart. »Připomínám si je dokonale na Vysoké Poušti, jmenovitě jejich morkové kosti. žirafa je asi sedmnáct stop vysoká a výslovně červenavě zlatožlutá od hlavy k patě, a zebra je asi půl páté stopy vysoká a šedavě srnčí barvy od hlavy k patě.«

»Hm,« řekl Ethiop, hledě do skvrnitě strakatých stínů lesa pravěké květeny, »pak by se musely v těchto temnotách jeviti jako zralé banany v udírně.«

Ale nebylo tomu tak. Levhart i Ethiop honili po celý den, a ačkoli zvěř dobře cítili i slyšeli, přece žádné nespatřili.

»Pro živé nebe!« řekl levhart pozdě odpoledne, »počkejme, až se setmí. Tato honba při denním světle je hotový skandál.«

Čekali tedy až do tmy, a tu slyšel levhart, jak cose supe a dýchá v hvězdném svitu, dopadajícím žíhaně a skvrnitě skrze větvoví, a skočil po tomto zvuku. Cítil, že by to mohla býti zebra, hmatem poznával zebru, a když to porazil, kopalo to jako zebra, ale nemohl toho viděti. Řekl tedy: »Buď jen tiše, beztvárný zjeve. Budu ti sedět na hlavě až do rána, protože je cosi při tobě, čemu nerozumím.«

Pojednou slyšel chrochtání, praskot a rvačku a Ethiop volal: »Chytil jsem něco, co nemohu vidět. Je to cítit jako žirafa a kope to jako žirafa, ale nemá to tvaru.«

Seděli tedy na tom pevně až do bílého rána a pak se zeptal levhart: »Co máš na zub, bratře?«

Ethiop se poškrábal na hlavě a řekl: »Mělo by to být výslovně plně červeno-oranžovězahnědlé od hlavy do paty a měla by to být žirafa, ale je to po celém těle poseto kaštanově hnědými skvrnami. Co ty máš na zub, bratříčku?«

A levhart se poškrábal na hlavě a řekl: » Mělo by to být výslovně jemně šedavé srnčí barvy a měla by to být zebra, ale je to po celém těle poseto černými a červenavými pruhy. Co jsi to u všech všudy dělala — zebro? Nevíš, že kdybys byla na Vysoké Poušti, mohl bych tě viděti na deset mil daleko? Vždyť teď nemáš žádného tvaru!«

»Ovšem,« řekla zebra, »ale zde nejsme na Vysoké Poušti. Což to nevidíš?«

»Vidím nyní,« pravil levhart, »ale včera jsem toho nemohl vidět. Jak se to dělá?«

»Nechte nás vstát,« řekla zebra, »ukážeme vám to.«

Nechali zebru i žirfau, aby vstaly, a zebra odešla k malému trnitému houští, jímž pronikal sluneční svit skrze pruhy, a žirafa odešla k několik štíhlým stromům, jimiž dopadaly stíny veskrze skvrnitě.

»Dívejte se teď,« řekly zebra i žirafa. »Takhle se to dělá. Jedna — dvě — tři! A kde je vaše snídaně?«

Hleděl levhart i hleděl Ethiop, ale co viděli, byly jen pruhované a skvrnité stíny lesní, a po zebře a žirafě nebylo ani známky. Ty právě zmizely a skryly se v stinném lese. —

»Hi! Hi!« zvolal Ethiop. »Tenhle kousek stojí za to, abych se mu naučil. Vezmi si z toho poučení, levharte. vypadáš v těch temnotách jako kus mýdla na koši s uhlím.«

»Ho! Ho!« zvolal levhart. »Byl bys velice překvapen, kdybys zvěděl, že vypadáš v těchto temnotách jako křenová placka na pytli s uhlím.«

»Nu, nadávkami si neseženem oběd,« řekl Ethiop. »Zkrátka a moudře, my se nehodím k svému okolí. Zachovám se dle rady paviánovy. Řekl mi, že bych se měl změnit, a ježto nemohu změnit jiného, než svou kůži, změním ji.«

»Jak ji změníš?« ptal se levhart, hrozně se rozčiluje.

»Přebarvím ji v červenohnědou barvu, pěkně působivou, a přimíchám trochu červeně s nádechem břidlicové modře. Budu se pak moci také skrývat v děrách a za stromy.«

Přeměnil si tedy kůži tu i onde, a levhart byl ještě více rozčilen, nebylť před tím nikdy viděl člověka měniti svou kůži.

»Ale co bude se mnou?« ptal se, když si Ethiop dobarvil poslední malíček v krásnou novou černou kůži.

»Zachovej se podle rady paviánovy. Řekl ti, abys změnil místa.«^[1]

»To jsem učinil,« řekl levhart. »Utíkal jsem v jiná místa, jak rychle jsem mohl. Přišel jsem s tebou sem, a má z toho čistou věc.«

»Ó,« pravil Ethiop, »pavián tím nemyslim místa v Jižní Africe. Myslil kusy míst na kůži.«

»A k čemu by to bylo?« ptal se levhart.

»Mysli na žirafu,« pravil Ethiop. »Anebo máš-li raději pruhy, mysli na zebru. Ty jsou dokonale spokojeny se svými skvrnami i pruhy.«

»Hm,« řekl levhart. » Nechtěl bych vypadati jako zebra — za žádnou cenu.«

»Nuže rozmysli si to,« pravil Ethiop, »honím sice nerad bez tebe, ale nezbude mi nic jiného, setrváš-li na tom, vypadat jako slunečnice na plotě dehtem natřeném.«

»Vezmu tedy skvrny,« řekl levhart, »ale nedělej je tak sprostě veliké. Nechtěl bych vypadati jako žirafa — za žádnou cenu.«

»Udělám ti je konci prstů,« řekl Ethiop, »Zůstalo mi na kůži dosud s dostatek černé barvy. Postav se!«

Pak dal Ethiop svých pět prstů těsně k sobě ⟨bylo na jeho nové kůži s dostatek černé barvy⟩ a přitlačoval je všude po levhartu. A kdekoli se ho dotklo pět prstů, všude zůstalo pět malých černých známek zcela těsně při sobě. Můžete je viděti, miláčkové, na každé levhartí kůži. Někde prsty sklouzly a známky se trochu rozmázly, ale podíváte-li se z blízka na kteréhokoli levharta, uvidíte, že má všude pět skvrn — po pěti tlustých černých koncích prstů.

»Ale teď jsi krásný!« zvolal Ethiop. »Můžeš ležeti na holé zemi a vypadáš jako hromádka oblázků. Můžeš ležeti na holé skále a budeš vypadati jako kus křemene. Můžeš si lehnouti na listnatou větev a bude to, jakoby slunce prosvítalo listím, a můžeš se položiti přímo přes cestu a bude to, jako by tam neleželo nic zvláštního. Přemýšlej!«

»Ale je-li tomu tak,« řekl levhart, »proč jsi se nestal skvrnitým i ty?«

»Ó, prostá čerň je pro mouřenína nejvhodnější,« pravil Ethiop.

Pak odešli a žili nadále šťastně. A to je vše, miláčkové.

Tu i onde uslyšíte, jak se dorostlí ptají: »Což může Ethiop změniti kůži nebo levhart skvrny?« Myslím, že by dorostlí lidé nemluvili tak hloupě, kdyby to levhart i Ethiop nebyli již jednou učinili — co tomu říkáte? Ale již toho nikdy neučiní, miláčkové. Jsou úplně spokojeni tak, jak teď jsou.

1. Nepřeložitelná hříčka slovní. V angličině praví pavián k levhartu: »Go into other spots« a spot znamená »místo«, »kus země«, ale také »skvrna« neb »tečka«. Pozn. překl.