Pohádky špatně končící/Poslední sen starého poustevníka

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Poslední sen starého poustevníka
Autor: Karel Mašek
Zdroj: MAŠEK, Karel. Pohádky špatně končící. Romantické improvisace. Praha: Grégr, 1897. s. 72–77.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Bude to zase jen pohádka.

Hluboko, hluboko v lesích, pod šedivou skalou, u stříbrné studánky, žil starý, nábožný poustevník. Žil tam již velmi, velmi dlouho, a byl tak nábožný, že se mu časem zdávalo, že vidí otevřená nebesa, plna zpívajících andělů, se zlatými harfami v mlhovitých pažích — i považoval to ve své pokoře za zvláštní důkaz milosti boží, popřávající mu viděti slávu nebeskou před tím, než v očistci bude si odpykávati své časné tresty.

Ačkoliv poustevna jeho v lesích velmi skryta a všech vesnic a lidských obydlí vzdálena byla, přece dosti často přicházeli k poustevníkovi lidé, pobožní, nemocní a nešťastní. Pobožní posilovali se ve své víře pohledem na jeho velebu, nešťastné léčil vlídnými slovy, chorým poskytoval léky, které mezi dary přírody uměl nacházeti. A on byl živ tím, co lidé mu přinesli, tím, co po lesích nasbíral a co v zahrádce u své poustevny vypěstoval.

Když opustili jej lidé, žil opět v lásce a smíru se svým okolím. Chodily k němu laně s velikýma očima, hráli si před ním zajíci a králíci, laškovaly tam veverky a nad přístřešek jeho jeskyně přilétala hejna plachých ptáků ve tklivé svornosti.

V zimě býval tak sněhem zapadán, že dlouho a dlouho nemohl ze své jeskyně a trávil všechen čas na modlitbách a v přípravě blahodárných léků… Ale se zaslzeným zrakem vyšel pak jednoho večera na kraj lesa — hle, tisíce sasanek pozdravovalo jej vlněním, jehnědy rašily v olšinách, kos hvízdal si na špičce nejvyšší borovice a z dálky hučela harmonie mnoha, mnoha zvonů… i bylo poustevníkovi, jakoby byl z Golgoty žalem zdrcen putoval ke hrobu Spasitelovu — a hle! hrob byl prázdný, jen anděl se šumivými, zářícími křídly, hlasem zvonu zvěstoval mu vzkřísení… A opět zdálo se mu, jakoby viděl oblaka, rozevírající se do dálky, plné slávy boží.

Když vrátil se ke své chýši, našel tu děvče — dítě skoro, v červené vesnické suknici. Mělo hnědé, měkké vlasy, zelené oči, a krásné bylo jako mládí samo. A když mu dívka políbila ruku a on se jí otázal, čeho si přeje — tu nevěděla, co mu říci.

Konečně vypravovala, co se jí přihodilo.

„Byla jsem vždycky veselá. Zpívala a tančila jsem celé dny. Ale před několika dny, když jarní vody zanesly k moři poslední stopy sněhu, když našla jsem na svahu první petrklíč a v soumraku slyšela jsem zajásat děti naší vesnice — tu sevřel mi srdce podivný nepokoj, nemám klidu od té chvíle, jsem smutná a stýská se mi — nesmírně se mi stýská a nevím po čem. Tančit již nedovedu, písničky napadají mi jenom smutné. Zkusila jsem se modlit — ale zamyslila jsem se, Bůh ví o čem a nepokoj nezmizel. Utekla jsem se tedy sem. Co mi chybí?“

Poustevník se usmál nejkrásnějším úsměvem.

„Jest jaro — a ty máš mladé srdce,“ řekl. „Jdi — a hledej srdce tvému podobné! Snad než dojdeš domů potkáš druha, kterého nový a jemu neznámý vzdor pudí od lidí, hledá samotu a nechce být sám. Oči vaše se setkají — a pak poznáte, co jest jarní touha.“

„Ó již vím!“ zajásalo děvče. „Již ho znám! Má veliké, tmavé oči, jako laně, které jsem tu viděla — má osmahlé líce a silné paže, aby mohl zápasiti o život. Díky, díky! Má nemoc jest vyléčena.“

A políbivši poustevníkovi ruku, odběhla. On pak vzal rýč a motyku, pracoval ve své zahrádce a v místa, kde ono děvče stálo, zasadil malou, malou jedličku.

Jedle ta rostla kupodivu rychle, rychleji než jiné stromy. Brzy šla poustevníkovi až po pás a on nepřestával bedlivě ji ošetřovat. —

Bylo to již v pozdním, parném letě, v podvečer, když jednou, obdivuje se v tichém zamyšlení rychlému vzrůstu jedle, vyrušen byl šelestivými kroky. Ohlédl se — a hle, za ním stálo opět ono děvče se zelenýma očima, v červené suknici — ale tak smutné, že i poustevníkovi zatajilo se srdce žalem, zajíci ustali ve svých veselých hrách, ptáci umlkli, ba i stromy přestaly šumět; smutek její přinesl hluboké ticho.

„Svatý otče,“ řekla hlasem sotva slyšitelným. „Naučils mne milovat — ale on lásky nepochopil. Nedovedu jinak, než býti mu pokorně oddána, ale on si nevšímá mé oddanosti, nezná vůbec lásky, béře za vděk vším a neptá se, kdo jej miluje a komu je lhostejným… Ó, je mi zase tak smutno, smutno — ale necítím již touhy a stesku jako tenkrát — jen nezměrnou, pustou truchlivost, která mne rdousí. Kdybych mohla zapomenout — ale toho se hrozím. I ten smutek snáším ráda, protože je pro něj.“

Hlubokým, soucitným pohledem zadíval se na ni poustevník a řekl:

„Naučil jsem tě milovat — naučím tě i snášet lásky žal. Je těžký, neboť nedovedeš si odlehčit slzami — pláč ti nyní bude úlevou a posilou.“

Po té pohladil ji po vlasech — a dívka, která dříve nedovedla plakat, pocítila, jak žal srdce jí svírající v bouřném vzedmutí dobývá se jí z prsou a slzavým proudem vytrysknul jí z očí.

„Vidíš, že ti je nyní snáze. Lépe nyní sneseš svůj zármutek, snad jej vypláčeš, snad jej přemůžeš. Jdi, a žij, jak jsi dříve žila.“

Děvče odešlo a poustevník zadíval se zase na malou jedli, na které jako stříbrné hvězdy uvízly první slzy děvčete. —

Když nastal podzim, byla již jedle hodně vysoká. A zelenala a mohutněla dále i když za sychravými mlhami, dlouhými dešti i ostrými mrazy vnikly k poustevně bouřlivé vánice sněhové, odlučujíce toto zátiší na dlouhou dobu opět ode všeho světa. A přece ještě těmi sněhovými závějemi nalezlo smutné děvče cestu ku svému rádci. V jiskřivém mrazu, ve hvězdnaté noci stálo tu, boso, nemocné a smutné.

„Dva svaté dary dostala jsem od tebe, svatý otče,“ pravila, „lásku a pláč. A přece, tuším, schází ještě něco, aby dovršeno bylo štěstí či neštěstí mého života. Žila jsem — tančila a zpívala jsem celé dny, plakala jsem celé noci, — jsem uštvána; ó doplň ještě třetím darem můj život!“

„Zasluhuješ klid — zapomenutí!“ řekl poustevník velebně.

„Což není jiné pomoci?“ vykřikla ve smrtelné úzkosti. „Bojím se zapomenutí, oh, jak je mi vše drahé, co jsem oplakala v poslední jeseni…“

A zoufale sklesla pod divotvornou jedli, jež rozestřela nad ní své žehnající haluze. Sklesla — a nepovstala.

Poustevník klekl si ve své jeskyni před veliký, starý kříž a tiše se modlil. Venku rozburácela se divoká vánice, vichr hučel lesinami, stromy se ohýbaly a praskaly, veliké chomáče sněhu padaly s nich k zemi — ale poustevník dobré slyšel z dálky jemné hlasy zvonků, radostný zpěv, zvuky dud a pastýřských píšťal… ano, slyšel i nevýslovně lahodný hlas, provolávající slávu Bohu v nebesích a zvěstující pokoj lidem dobré vůle na zemi…

A hle — tu rozjasnilo se před jeskyní, rozevřela se před ní veliká brána kvetoucích šípků a tou bylo viděti do podivné, daleké krajiny, kde letní nocí pospíchaly zástupy pastýřů, hrajících na dudy a píšťaly a zpívajících:

Půjdem spolu do Betléma —
Ježíšku, chlapečku,
já tě budu kolíbati…

A za nimi šli hospodyně a selky, nesoucí ovoce a vánočky, děti s nimi běžely, rolníci a řemeslníci — a za těmi šli lidé podivných tváří a v nezvyklých oblecích, na koních a velbloudech vezli vzácné zboží — a na velbloudech nejbohatěji vyzdobených, pod baldachýny, ovíváni vějíři ze pštrosích per, oděni ve vzácné látky a ozdobeni drahokamy jeli tři muži s korunami na hlavách — a jeden z nich byl sluncem všecek osmahlý.

Všichni směřovali k malé chatrči, nad kterou zářila hvězda nevídané skvělosti s velikým svítícím ohonem. Tam klekali a podávali, kdo co přinesl — a tam povstalo dítě, zlatovlasé dítě, o kterém nikdo, kdo dětské srdce má, nepochopí, že to tentýž Syn boží, jenž na Velký Pátek trpí na kříži — byl to Ježíšek malých dětí, v blankytném, hvězdami posetém rouše; kolem něho létalo množství drobných andělů, ti zvonili malými zvonky a nesli mnoho hraček a darů — a letěli, letěli přímo k poustevně. A tam mladá jedle, pod níž spalo mrtvé děvče, zaplanula náhle množstvím světel a Ježíšek přivedl k ní dvě děti — hocha a děvče, jež mělo zelené oči a krásné bylo jako mládí samo — vedl je za ruce, postavil je k zářícímu stromu, aby tu s anděly zpívali píseň:

…nesem vám noviny,
      poslouchejte,
z Betlémské krajiny —
      pozor dejte…

Tu se dal poustevník do usedavého pláče… on znal to děvče, i onoho hocha, ba, i stíny starých rodičů, kteří za nimi se míhali. A kolem rostly mohutné písně a hlaholy zvonů, slétaly se sbory velikých andělů s mohutnými, šumivými křídly, vpadly velikou písní: „Narodil se…“ — a znovu bylo slyšeti hlas, volající slávu Bohu na výsostech a pokoj na zemi lidem dobré vůle.

To byl poslední sen starého poustevníka. —