Pohádky špatně končící/Šperky

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Šperky
Autor: Karel Mašek
Zdroj: MAŠEK, Karel. Pohádky špatně končící. Romantické improvisace. Praha: Grégr, 1897. s. 65–71.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

…posléze zbýval mi již jen jediný dům; použil jsem tenkráte opět svého volného odpůldne, abych dokonal funkci, kterou jsem v našem dobročinném spolku na se vzal, prošel jsem celou ulici mně přikázanou a málo kde byla má prosba oslyšena; všude, ať byl jsem odporučen čili nic, bylo mi poskytnuto darů pro naše chudé. Zbýval mi pouze dům, jímž tichá ta ulice končila. Byla to rozsáhlá stará budova a její vzhled nasvědčoval, že tam bydlejí lidé zámožní.

Bez rozpaků zazvonil jsem u dveří v prvém patře, maje již na jazyku obvyklá slova, jimiž ohlašoval jsem vždy účel své návštěvy.

Hluboký hlas zvonu, podobný oněm při fortnách klášterních rozlehl se silně za dveřmi v jakési — patrně veliké a prázdné — místnosti. Brzo zaslechl jsem kroky směřující ke dveřím, klíč zarachotil v zámku a již stál jsem tváří v tvář muži — pokud mi šero večera a neosvětlené chodby dovolily rozeznati — staršímu, prošedivělých vlasů a vousů, bledé tváře, jiskrných očí a silné, poněkud však shrbené postavy. Elegantní šat, chování a vůbec zevnějšek jeho svědčily, že mám před sebou pána bytu.

Podíval se na mne tázavě, mlčky.

„Odpusťte, vážený pane,“ počal jsem odříkávali řeč, kterou již tolikrát u různých dveří jsem opakoval, „že osměluji se obtěžovati vás svým příchodem a zároveň prosbou o příspěvek třeba sebe nepatrnější ve prospěch dobročinného našeho spolku, snažícího se poskytovati úlevy pravdivé a nezaviněné chudobě.“

Pán zkoumavě mne přehlédl, nevšímaje si pak podávané mu subskripční listiny, podepsané kardinálem, tázal se hlubokým, příjemným hlasem:

„Poskytovati úlevy nezaviněné chudobě?“

„Ano,“ odpověděl jsem, „ráčil jste snad…“

Tu přerušil řeč mou pohybem, vybízejícím mne, abych vstoupil. Dveře za mnou zapadly a domácí pán vedl mne prázdnou chodbou, ve které rozléhaly se naše kroky jako dříve hlas zvonu; i zde bylo již šero, ač četná, velká okna po levé straně vedla do zahrady, jejíž holé stromy nebránily poslednímu svitu listopadového dne, zmírajícího za černými větvemi v žlutých mracích. V zahradě bylo klidno a ticho; vše spalo mrtvě, nikde nebylo stopy života — byl nevýslovně smutný listopadový den.

Jedněmi z dveří po pravé straně chodby byl jsem uveden do prostranného pokoje. Šero bylo tu silnější než na chodbě, proti oknům čněly chmurné domy úzké ulice, rozsvítiti neuznával můj průvodce patrně za záhodno — mohl jsem pouze pozorovati, že stojím v pokoji velkém, opatřeném jen málo nábytkem. U okna stál psací stůl a lenoška, pak byl tu jiný stůl a asi tři židle u něho, každá jiná; jak se zdálo, bylo již vše dosti chatrné, staré — snad starobylé. Se stropu visel veliký lustr, stěny byly holé, bez obrazů. Dále viděl jsem tu ještě velkou skříň plnou obchodních foliantů.

Hostitel můj vyzval mne, abych se posadil, vzal ode mne sběratelský arch, a přikročil k psacímu stolku. Tu však se náhle obrátil a ptal se: „Jak nazývá se váš spolek?“

„Jest to spolek svaté Terezie,“ odpověděl jsem, „snad ráčil jste již o něm slyšet.“

„Ach ovšem,“ řekl hlasem poněkud změněným. Chvíli pohrával si s listinou, již měl v ruce, a pak podávaje mi ji zpět, pravil: „0dpusťte, že jsem vás zdržoval, avšak není mi možno přispěti tomuto spolku.“

Tato slova mne velmi zarazila a byl jsem v patrných rozpacích. Neznámý ihned snažil se chybu svou napraviti.

„Dotkl jsem se vás nemile,“ omlouval se, „spůsobil jsem vám snad chvilku dosti nepříjemnou — i dovolíte, abych vše napravil udáním svých důvodů.“

Chtěl jsem odporovati a poroučeti se, avšak neznámý mne nepřipustil ani k slovu, přinutil mne, bych si opět sedl, a mluvil dále:

„Uvedení těchto důvodů bude trochu delší, musím zajíti dále do minulosti; bude to skoro celá historie, i prosím, byste měl laskavé strpení.“

„Měl jsem ženu, oženil jsem se před několika léty, a mluvilo se tehdy mnoho o tom. Říkalo se, že Marta bere si mne pouze z přinucení, povolujíc nátlaku svého otce, jemuž já jako bohatý velkokupec měl jsem pomoci z finanční tísně. Věděl jsem též, že mne Marta nemá ráda, ale já jsem ji zbožňoval. Často jsem ji prosil, zaklínal, aby se alespoň chvilkami ke mně stavěla vlídnou; někdy mívali jsme spolu prudké výstupy.

Kdysi poslal jsem jí nádherný šperk, který representoval skromnějšímu člověku celé jmění. Tehdy jsem to mohl dělat bez újmy svým kapitálům. Šperk ten byl oceněn i mnohými zdejšími klenotníky — já jsem jej přivezl z Paříže — au všech vzbuzoval obdiv svou nádherou a skvostným provedením.

Marta šperk přijala, a téhož dne byl ustanoven den svatby. Ona neodolala lákavé perspektivě blahobytu, jakou jí ukazoval tento důkaz mé veliké lásky.

Brzo nemluvilo se po městě o jiném, než o skvostech, jež jsem Martě věnoval. Ony démantové jehlice, náramky, náušnice, spony, řetězy, náhrdlek a čelenka přímo potřeštily veškeré její přítelkyně, a když vedl jsem ji k oltáři, zářící krásou i skvosty, jako královnu, ozývaly se v kostele, lidstvem přeplněném, hlasité výkřiky obdivu.

Byl jsem tenkrát svrchovaně šťasten.

A štěstí mé bylo trvalé. Často jsem se ve dnech svých líbánek divíval, jak náhle se Marta změnila, vzpomínaje oněch prudkých výstupů, které kdysi se mezi námi odehrávaly. Nyní mne přímo oslňovala svými půvaby. Věděl jsem ovšem, že příčinou toho jest pouze mé bohatství, ale v něm měl jsem též záruku, že Marta ode mne se neodvrátí; jmění mé bylo ve výborném stavu, a nikdo nemohl Martě tolik poskytnouti, co já.

Ona toho také náležitě využila. Její požadavky nebývaly mírné, a také její otec nebyl nejskromnější. Dvakrát jsem s velikými oběťmi zachránil jeho obchod před úpadkem. Ale já jsem dával nepočítaje. Vždyť mi byla náhradou láska Martina, láska ženy, která kralovala všude, kdekoli se objevila, které kořilo se vše. Dopřával jsem jí ve všem svobody a plnil každé její přání, což mi mnozí měli za zlé, a snažili se ji pomluviti. Já však jsem nikdy nechoval k ní nedůvěry, a sebe menší její zárodek, který by byl mohl vzniknouti, potlačila ona ihned svou vlídností. —

Asi rok po našem sňatku stala se náhle velmi dobročinnou a nábožnou. Připisoval jsem to známým vrtochům mladých paniček, a mně samému ovšem také to nebylo nemilé. Ale přece jsem ji někdy napomínal, když se mi zdálo, že příliš činnost svou přehání a zanedbává tím mne.

Tehdy stala se členem vašeho spolku, a mnoho času strávila mimo dům, vybírajíc příspěvky. Stejnou dobou počal jsem náhle dostávati mnoho anonymních dopisů, upozorňujících mne na to, že má žena je mi nevěrna. Házel jsem je ovšem do ohně, jak zasluhovaly, ale přece jsem byl znepokojen, když stávaly se stále četnějšími a určitějšími. Byla mi udávána místa, kde mohl jsem se přesvědčit, byly mi udávány určité stopy a neklamné známky. Jsa již přespříliš rozčilen, odhodlal jsem se učiniti tomu konec tím, že přesvědčím se o nepravdivosti všech těch údajů tím, že budu se řídit dle klamných jejich pokynů. Avšak úmysl můj stal se pojednou zbytečným.

Marta náhle se roznemohla — na pohled zcela nepatrně, avšak asi za čtyry dny zemřela.

Tu ovšem nepátral jsem více po její vině či nevině, její smrt zahladila všecky probuzené pochybnosti, a zůstal mi jen neskonalý žal. Když bděl jsem u její rakve, zde v tomto pokoji, onu noc před pohřbem, tu vzal jsem onen skvostný šperk, jenž připoutal její srdce k mému, a skryl jsem jej pod poduškou jejího posledního útulku. —

Jen měl-li jste sám někdy velký smutek, pochopíte zármutek můj. Žil jsem po nějakou dobu úplně mechanicky, všechen smysl zmizel z mé bytosti. Pak vzchopil jsem se a úsilovněji než dříve věnoval jsem se svému obchodu, hledaje v práci zapomenutí. Ale s mou ženou opustilo mne štěstí. Jmění mé bylo posledním rokem přece jen valně stenčeno, kapitál se menšil — nastaly též obchodní krise v cizině, a za rok a několik měsíců stál jsem před úpadkem.

Nemůžete tušiti ten strašlivý pocit, jaký se tu člověka zmocňuje. Není to žal — ale je to hanba, strašlivý stud, pokoření — když vaše firma, to poctivé jméno, ode dávna slavně pověstné, náhle se řítí, strhávajíc pádem svým i jiné. Tu propadáte strašlivé zoufalosti — a zase věříte každému klamnému úsměvu naděje.

Tak se mi kdysi zdálo, že není vše ztraceno, že zachráním celý závod, udržím-li se jen několik měsíců — bude-li mi jen možno zaplatiti několik nejnaléhavějších směnek — — a tenkrát jsem s pověrčivou nadějí vzpomněl na šperky své ženy. Domníval jsem se, že s nimi vrátilo by se mi staré štěstí…

Tušíte onen zoufalý čin, jehož jsem se dopustil?…

Bylo to za mrazivé listopadové noci, kdy přelezl jsem zeď hřbitova a otevíral naši hrobku. Zde pod zlacenou mříží, která snadno se dala vyzvednouti, v poslední rakvi ležela Marta. Nikdo nevěděl, že dal jsem jí její šperk s sebou, nikdo se nedozví, že oloupil jsem mrtvolu…

S hrůzným chvatem otáčel jsem šrouby, jimiž připevněno víko, a se zoufalostí, přemáhající svou nadlidskou silou příšernost okamžiku, sáhl jsem — jen málo víko poodstrčiv — na známé místo pod podušku.

A vybral jsem je všecky… čelenku… náramek jeden… druhý… jehlice, spony, vše… A pak jen ledabyle víko přidělav, uzavřel jsem mříž i hrobku a ubíhal domů, kde jsem sklesl polomrtev.

Myšlénka, že jsem zachráněn, že bude zachována naše starobylá firma, udržela mne při smyslech.

Ale nejhorší rána ještě čekala.“

„Pane,“ vykřikl tu neznámý, sdílný můj hostitel zoufale, vztýčiv se, dlaněmi svíraje si hlavu, jak v bolesti, „pane, má žena mne podváděla! Dozvěděl jsem se později vše, ach, vše! Ony anonymní listy mluvily pravdu, pak promluvili pisatelé jich sami — má žena pod záminkou, že vybírá na chudé, scházela se v různých bytech se svým milencem, kterého si vydržovala — slyšíte: vydržovala! — po celou dobu našeho krátkého manželství, a aby mu zaopatřila dosti peněz, tu onen šperk, onen drahocenný šperk, pro který dopustil jsem se později činu tak hrozného, prodala a dala si zhotoviti jiný, stejné podoby, ale skleněný!…

Tím byly mi otevřeny oči.

Co mi zbývalo? Víra moje ve štěstí prožité byla zničena a zničeno bylo moje jmění. Zbyla mi jen zoufalost, podávající revolver, abych skončil tak jako mnozí.“

Neznámý se odmlčel.

Po chvíli podal mi opět subskripční listinu, dosud na jeho stolku ležící a pravil: „Pochopíte nyní, že v moci takových vzpomínek nejsem s to přispěti spolku, který hrál tak smutnou úlohu v mém životě. Odpusťte, zdržel-li jsem vás svým vypravováním.“

Poroučel jsem se, a byl jsem rád, když sestupoval jsem opět po schodech. Přílišná sdílnost cizincova působila na mne trapně.

V průjezdě stál nějaký muž, snad domovník, i optal jsem se, kdo zde bydlí, tam v prvním patře. Představíte si snad můj pocit, když mi řekl:

„Kdo? A tam je jen trochu starých krámů. Nikdo se tam nechce stěhovat, že prý tam straší. Bydlel tam dříve nějaký velkokupec, který udělal bankrot a zastřelil se.“ — — —