Poesie sociální/Běh časů

Poesie sociální
Slovo úvodní	Běh časů	Úryvek ze Křtu svatého Vladimíra

Údaje o textu
Titulek:	Běh časů
Podtitulek:	Óda na zničení obchodu s otroky (1834)
Autor:	Jan Pravoslav Koubek
Zdroj:	Poesie sociální Online na Internet Archive
Vydáno:	In: Poesie sociální. Praha, 1902. Tiskové družstvo českoslovanské strany sociálně demokratické (časopis »Zář«). s. 13–15.
Licence:	PD old 70

Nové se nebe přede mnou otvírá,
Stol velikého božstva vidím skvoucí,
Člověctví, volnost, právo jej podpírá,
Blesk kolem záři slávy nehynoucí;
Moudrost silnější nežli orlí křídlo
Ochraňuje to pevné vlády sídlo.

K hrobu se ubírá plný mozolů
Předsudek, stařec vlasu šedivého,
Byv podporou přivlastněného stolu,
Vrah i citu i činu šlechetného;
Tmou zplozený syn, volnosti neznaje,
V okovech sevřen časům našim laje.

Při něm jsou trapiči a mučitelé,
Co lid krvavým právem hubívali;
Ve třevách hoře, potupu na čele,
Teď pláčou jako jiní plakávali;
Na blesk volnosti hledíc okem lstivým
Sužují divadlem se strašné tklivým.

Na tróně zased’ věhlasný mládenec,
Jasnou naň slávu vylily nebesa,
Na hlavě z květu volnosti měl věnec,
Zasedl, blesk’ okem — otroctví klesá!
Krutost se zachvěla, uprchla zloba.
Svobodně dýše zlatá světa doba.

»Bezpráví konec, konec příkořenství«
Ozval se hrozný hlas silného krále.
»Syn věků jasných, otec člověčenství
Bděl jsem nad lidským losem a bdím stále,
I nedovolím, by hrdost zpozdilá
Nad mnou i nad světem triumf slavila!«

To byl Duch časů, z jehožto rozkazu
Šlechetná čilost šíří se a svítí,
Tma mizí s pelechem zlých zeměplazů,
Hrad násilí a křivdy sloup se řítí,
Hynou ukrutné znaky svévolnosti,
A člověk trhá řetěz nevolnosti.

A když na moři nebe se rozchmouří,
A sever vzteklý vetchou vládne lodí,
Zděšený plavec z lůna krutých bouří,
Ze zoufalství do poklidu přechodí:
Tak do volnosti přejde svět z poroby,
A z trpkých slzí do radostné doby.

Kde nedávno k neslávě našich časů,
Sloužili zisku nelidských barbarů
Nešťastní bratři afrikánských pasů,
Kořistí jsouce evropských korsarů,
Kde předsudek jen průvodce byl stálý,
Kde světlo tmou, a volnost hříchem zvali:

Tam náhle trouba svobody zahřměla,
A plodné kolem vzbuzuje naděje;
Kde před tím ranní zář se nezaskvěla,
Tam slunce svobody paprsky seje,
Lid proti bouři statečně se zbrojí,
Král nad lidem, nad králem zákon stojí.

Náš věk je budoucnosti rukojemstvím,
A člověk v jařmu nadarmo nevzdychá,
Lež pokoří se pravdy před královstvím,
Svobodovražedlná klesne pýcha;
Nad právem zpupně přestane horovat,
A žezlem starým nový lid spravovat.

»Svobodě sláva« duch přemocný volá;
Krvavým outokům konec položím.
Nižádná síla mně již neodolá,
Střelami nepřátel svůj luk naložím.
Strach vám, již nebe slyší lidu prosbu!«
Zablesklo — zařval hrom — Bůh stvrdil hrozbu.

Jana Pravoslava Koubka Sebrané spisy veršem i prosou. V Praze 1857. Díl II.