Poesie sociální/Slovo úvodní

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Slovo úvodní
Autor: Antonín Macek
Zdroj: online na Internet Archive
Vydáno: In: Poesie sociální. Praha, 1902. Tiskové družstvo českoslovanské strany sociálně demokratické (časopis »Zář«). s. 3–9.
Licence: PD old 70
Ke zveřejnění vybral Antonín Macek

Účel tohoto výboru jest zajisté jasný. Chce ukázati, jak obrazilo se nazírání na sociální bídu v pracích básníků českých i cizích, jak český proletář cítil nespravedlnost a společenský útisk, a konečně chce znázornili ideový postup, jak volání po sociální spravedlnosti nabývalo v poesii forem jasnějších a určitějších, jak rostlo přesvědčení, že spravedlnost sociální musí zvítěziti. A v české poesii na štěstí nechybí skvělých příkladů horoucích básnických výlevů, tklivých veršů, ujímajících se vřele utlačených a slabých, i výkřiků vzpoury, odhodlanosti a naděje. Tak v oddílu prvém, v poesii sociální českých básníků, zrcadlí se postup a vývoj básnického nazírání na sociální poměry českého lidu. Snahou výboru tohoto jest ukázati, jak básník souvisí úzce s bolestmi a bídou chudiny; neboť není téměř ani jediného velkého básníka českého, v jehož spisech by sociální struna nezazněla.

Záleželo tedy na tom, by básně čisté lidskosti, prodchnuté sociální spravedlností, protesty proti zlořádům společenským, podány byly dělnictvu způsobem co možno přístupným, aby tak vykonaly účinněji své kulturní poslání. Kniha tato chce ukázati dělnictvu, jež při skrovných prostředcích svých, nedostatku času i příležitosti nemůže namnoze míti literárního přehledu, jak v řadách básníků ozývaly a ozývají se hlasy, sympatisující vřele s utlačenými, bojující za svobodu a za vysvobození lidstva z bezmezné bídy, do níž kaptalism uvrhl větší část národa. Vznešený je úkol poesie, chápe-li se v tom horkém a krutém boji o denní chléb a holý život poslání svého, vyslovujíc mohutně a čistě touhu po lepší, krásnější společnosti, kde dostane se dělníku jeho práv, účasti v umění a ruchu kulturním, kdy bude konec beznadějnému krutému živoření, v němž většina obyvatelstva světa úpí.

Třeba však, by poesie pronikala vždy více denní život, povznášela kulturní úroveň lidu ve spolku s uměním výtvarným. Umění srostlo dnes již více s pojmem »sociální«, a poesie sociální byla již dávno. V nejlepších výtvorech básníků světových ozývá se ten čistě lidský akkord. Právě duchové stojící na výšinách touží nejvroucněji po osvobození lidstva, sympatisujíce se zápasníky za spravedlnost sociální. I v literatuře české je již záhy dosti příkladů úzkého a vroucího přilnutí básníka k lidu, jehož klopota a životní zápasy stávají se pramenem nejčistší inspirace. Lidové písně těšily se vždy nejživější pozornosti tvůrčích duchů, a nejen veselá, jásavá struna, ale i hořký stesk poroby, poddanství vyvolal živý ohlas v literatuře.

Nelze popříti, že výbor náš má četné mezery; byloť nutno počítati s tím, by kniha příliš nezdražila se objemem a tím neminula se vlastního účele: přístupnosti nejširším vrstvám. Zvláště v životě spolkovém, kde ozýval se častěji stesk na nedostatek vhodných čísel recitačnich při vážných večírcích i akademiích, byla dávno cítěna potřeba knihy sociální poesie. Chybí-li z cizích literatur mnoho básní vhodných, jest to zajisté pochopitelno, uváží-li se, že celá řada silných básní, i sociálních, následkem jisté netečnosti veřejnosti k překladům cizí poesie, dosud vůbec do češtiny přeložena není.

Nutno vytknouti též stanovisko naše při výboru z básníků českých. Záleželo zde v prvé řadě na zachycení vývoje sociální myšlenky ve spisech básníků několika charakteristickými ukázkami, ale účelem výboru není a nemůže býti podání celkového obrazu vývoje a činnosti každého básníka. Nepokouší se vůbec podati obraz celé činnosti básnické, ale volí též práce těch básníků, jichž vlastní činnost kotví jinde, jen proto, že v jejich životním díle ozývá se místy krásně sociální struna. Výbor tento není po této stránce anthologií, nepraví, že podává z básníka to nejlepší, čím by byl autor nejlépe a úplně charakterisován, ale předvádí pouze stránku jedinou, leč jistě čistou, ba nejlidštější. Tak chybí na příklad ukázky poesie Kolárovy, Erbenovy, Máchovy, Čelakovského, celé satyrické básně Havlíčkovy i ukázky z největších lyricko epických básní Svatopluka Čecha, Jaroslava Vrchlického a mnohých jiných. Ukázky tvorby románové a poesie dramatické, ač týkají se poměrů sociálních, bylo nutno rovněž vypustiti. Budiž aspoň zde čestná vzpomínka na dramata F. V. Jeřábka, M. A. Šimáčka, F. A. Šuberta, na romány Pflegrovy, Arbesovy a jiná díla, důležitá pro seznání české literatury sociální líčením světa malých a utlačených lidí.

Stopy sociálních motivů shledáváme v české literatuře již tehdy, kdy v mladé, teprve se tvořící literatuře bylo plno krotkých idylek a loyálních výlevů. Ale u velkých duchů té doby shledáváme přece stopy úzkého přilnutí a soucítění s chudým. Čelakovského rozkošný »Ohlas písní českých« usmívá se na některých místech laškovně strastem života; velký pěvec »Máje« jeví sympatii pro romantické vyděděnce. Boj za svobodu politickou přispěl k sesílení cítění sociálního, zvláště životní práce Havlíčkova mnoho vykonala v tomto směru. Bojuje sžíravými epigramy a verši proti absolutistům, šplhalům a zpátečnikům, učil zdravému nazírání na poměry skutečné; zásadou »Poesie musí býti pravda«, vyřkl podklad, na němž ryzí poesie sociální spočívá. Nezahalena, nezbarvena falešnými hesly, podává pravdu, byť často trpkou.

V letech padesátých je, bohužel, v české poesii ticho — doba absolutismu Bachova »zavřela českou literaturu do šatlavy«. Nebylo pomyšlení na věrné líčení společenského života českého, tím méně na výkřiky revolty.

Po Havlíčkovi budiž vysloveno nejdražší jméno poesie české: Jan Neruda. Počátky sociální poesie Nerudovy sahají do polovice let padesátých. Jeho »Hřbitovní kvítí« datuje se z let 1855 — 57; hluboké ballady z »Knihy veršů« před r. 1860. Několika řádky zachycuje Neruda celou hloubku zoufalství a bídy chudiny; poprvé vylíčil tklivě české živoření chudých a nejchudších, lidí bez přístřeší. Po Nerudovi přichází celá řada básníků s motivy sociálními. Zvláště byli to chudí, živořící, chorobní studenti, kteří žhavě cítili společenskou nespravedlnost. Rudolf Mayer v básni »V poledne« poprvé líčí spor kapitálu s prací, vášnivý a nešťastný Vácslav Šolc opěvá vřele chudé chaloupky a ruce mozolné, tklivě líčí v delším lyricko epickém zpěvu »Dědovy vrásky« utrpění pění starého robotníka z doby poddanství. Ani národní a slovanský směr nezatlačuje sociální noty. V poesii Svatopluka Čecha proniká vroucí procítění sociální spravedlnosti; v ohromné básnické tvorbě Jaroslava Vrchlického rovněž zní dosti míst spravedlivého protestu proti tmě a útisku duševnímu i proti hrubému násilí, jemuž podlehá chudina. A v novější době není téměř ani jediného básníka, na jehož srdce neudeřila by společenská bída. Vášnivé, vroucí, citové verše Ant. Sovy, prudké, očisťující protesty Macharovy proti zbahnělým sociálním poměrům českým, revoluční lyrika K St. Neumanna, básně neznámého věštce z ostravského pekla Petra Bezruče, kypící fenianským hněvem a bolestí — vše svědčí, že stupňující se hrozný tlak kapitalismu zanechává hluboké stopy v duších básnických, jež bídu lidu spolu prožívají. I v mystické, slavné nádheře veršů Březinových najdeme věty hlubokého procítění bídy lidské, předčasně zhynulý básník »Mstivé kantileny« K. Hlaváček je charakteristickým dokladem, jak bída zahubila skvělý básnický talent.

Oddíl druhý tohoto výboru chce poprvé ukázati, jak vyvíjelo se básnické tvoření sociálního směru v lidu samém, podati ukázky samouků a pak ukázati účast na poesii uvnitř sociální demokracie české. Protesty proti duchovním i světským utlačovatelům zachovány v lidových skladbách věku 16. i 18., zvláště z dob selských bouří.

Od let šedesátých je poesie česká bohata na dělníky samouky, jichž příspěvky čteme již v beletristických časopisech let šedesátých (Chládek, Hovorka a jiní). V době počátků hnutí dělnického byli první průkopníci socialismu v Čechách spolu básníky samouky — důkaz to, že poesie byla nerozlučnou družkou boje za práva lidská. Ovšem nelze mnohým básním dělníků, vytvořeným uprostřed prudkého boje, ustavičného stíhání, žalářování, v úmorném boji o nejbídnější skývu chleba, přikládati přísného měřítka kritického. Jsou kulturními, ovšem prožitými a hluboce cítěnými doklady dělnických bojů, a jako takové mají místo své v dějinách hnutí dělnického. Někteří z autorů, jako na příklad soudruzi Pecka a Fr. Hlaváček, byli nuceni uchýliti se z Čech do Ameriky, kde prvý v chudobě zemřel a druhý dosud jako znamenitý dělnický organisátor a novinář účinně pracuje.

Z jiných starších soudruhů literárně činných pojaty do výboru zvláště dělnické verše soudruha Cajthamla-Liberté, redaktora »Severočeského Dělníka«, soudruha Viléma Davida a Josefa Krapky, redaktora ADělnických Listů« vídeňských; vedle toho pak pokusy mladších: Foltýna, Illového, Saturnina a jiných z »Rudých Květů«. Též skrovné ukázky vyjmuty z hnutí pokrokového.

Poměrně nejskrovněji zastoupen oddíl třetí: překlady z literatur cizích. Tak bylo nutno z bohaté sociální poesie německé obmeziti se na ukázky několika autorů, totéž týče se poesie italské, francouzské i anglické. Z literatur těch je známa celá řada básní rázu sociálního dosud jenom v originálech, jichž svéráznost je mnohdy velmi těžko překladem vystihnouti. Z literatur románských použito hlavně pěkných překladů Jar. Vrchlického, rovněž použito rozptýlených ukázek překladů francouzské poesie dělnické. Jsou to ovšem sporé ukázky, ale i ty dávají nahlédnouti do mohutného sociálního vření v cizině, ukazujíce, jak stejně bije srdce proletáře mluvícího jinou řečí v cizích krajích.

Budiž věnován výbor tento dělnictvu s přáním, by dělnictvo české, zvláště ono uvědomělé, sorganisované a chápající, sblížil více s literaturou a přispěl k pokroku kulturnímu. Umění přestalo býti dávno výhradou boháčů a sbližuje se volbou látky i popularisací s lidem, poesie rovněž přestává býti luxem ve zlatých ořízkách v buržoasních salonech a stává se hlasatelkou doby příští, výrazem cítění širokých mass, v něž pronikají stále více paprsky osvěty. Poesie sama stykem se širokými vrstvami trpícího lidu nabývá šíře a rozpjatí, k významu uměleckému druží se její vliv sociální a výchovný Tento vliv zajisté nebude nikdo podceňovati, kdo pocítil, jak slovo básníka dovede často nejlépe vystihnouti bolesti své doby. Proto budiž poesie majetkem nejširších vrstev a důležitým činitelem v kulturním rozvoji dělnictva.

Daleka obchodnických snah ať zasahuje stále mocněji v boje proletářů a z těch bojů za právo vyděděných čerpá látky k tvoření. Dnes sociální poesie a beletrie je již stálou součástí vzdělavacích snah organisovaného dělnictva českého, jako jí je již dávno divadlo. Poesii pěstuje beletristický časopis »Rudé Květy« vedle celé řady listů strany, které též rubriku pro poesii a beletrii zavedly. A k povznesení a prohloubení toho ruchu sociálního v literatuře nechť přispěje i skrovný tento výbor poesie sociální. Konečně díky buďtež všem autorům v knize této zastoupeným, kteří laskavě svolili k otištěni prací básnických, jakož i všem, kdož jakýmkoli způsobem zájem pro poesii dělnickou projevili.

V Praze 1902.

Pořadatel