Poesie francouzská nové doby/V jeseni

Poesie francouzská nové doby
Samota	V jeseni	Nadšení

Údaje o textu
Titulek:	V jeseni
Autor:	Alphonse de Lamartine
Původní titulek:	L’Automne
Zdroj:	Poesie francouzská nové doby. Překlad Jaroslav Vrchlický. Praha : Ed. Grégr, 1877. s. 167–168. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jaroslav Vrchlický
Licence překlad:	PD old 70

Vám, lesy, pozdrav můj v posledních listů kráse
i tobě po lukách žloutnoucí lupení!
i tobě, krásný dni! — bol přírody, jak zdá se,
mým zrakům lahodí a mému truchlení.

Můj zamyšlený krok sleduje stezku pustou…
Jak naposledy rád se vzhůru zadívám
na slunce blednoucí, jež větví klenbou hustou
jen stěží vzdoruje rostoucím lesním tmám.

Tak ve dnech jeseně v přírody zmírající
juž zraku zkaleném víc půvabů já zřím,
toť „s bohem“ přítele, toť úsměv bledých lící,
jež krátce ovane smrt políbením svým.

Teď obzor života odhodlán z mysle ztrácím,
tak mnohé naděje mi v slzách zmizely,
jen jedním pohledem se ještě k němu vracím,
ó přál mi darů dost! — leč co mi prospěly?!

Zem, slunce, údolí, přírodo tklivá, krásná,
jak hrobu na kraji bych pro vás tajil stesk?
Tak vonný vzduch jest kol! zář světla tak jest jasná!
a oku mroucímu tak milý slunce lesk!

Teď pohár života bych rád vyprázdnil ke dnu,
dost kryje nektaru i žluče tato číš,
snad kapku medu bych přec vylovil tam jednu,
jež cestou života se ke dnu snesla níž.

Snad ještě budoucnost zachová pro mne slávu
i návrat ku štěstí, jež oplakáno teď,
snad mému pozdravu tam neznámý duch z davu
by mohl rozumět a dáti odpovědi

Květ opadne, zefír dál vůni jeho nese,
se světlem, s životem to jeho loučení,
tak umru také já a duch můj rozplyne se
jak bolnosladký ton, jenž hasne v mlčení!