Poesie francouzská nové doby/Smutek

Poesie francouzská nové doby
Písně večerní	Smutek	Poustevník

Údaje o textu
Titulek:	Smutek
Podtitulek:	Ze „Slov Šalamounových“
Autor:	Joseph Autran
Zdroj:	Poesie francouzská nové doby. Překlad Jaroslav Vrchlický. Praha : Ed. Grégr, 1877. s. 19–20. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jaroslav Vrchlický
Licence překlad:	PD old 70

Na srdcí lidských dně se trpká hořkost sbírá,
starého Adama syn v železném jhu chodí;
co z lůna matky své ven vyšel a svět zírá,
až k dnu, v němž lačná smrt jej v podzemní sluj hodí.

Strach, závisť, ctižádost a trud se za ním řití,
jdou za ním po cestách, kam kyne osud líný;
máť člověk před zrakem vždy všecky péče žití,
máť člověk před zrakem vždy všecky smrti stíny.

Král v plášti nachovém, jenž jako hvězda hoří,
i boháč jásavý zná, co je starost bledá,
jak chudý v haleně, jejž hlad a bída moří
a jenž svůj hryze chléb a na kamenu sedá.

Když na klid přemýšlí, zas vlastní duch jej tráví,
jak odliv s přílivem se obraznost v něm pění,
a v srdci bloudícím se v jeden požár taví,
co dávno minulo a to, co ještě není.

Hněv, práce rozličné a liché, plané řeči,
po minulosti stesk a strach před budoucností,
se rvou o jeho hruď a ze všech těchto péčí
nejhorší, přijde smrt, která jej všeho sprostí.

I spánek perutí když kryje ho a chrání,
přec člověk nestane, přec starost stejně zuří,
duch jeho stále bdí jak voják na čekání,
jenž chodí celou noc od bašty ku cimbuří.

Snů děsné fantomy ložnicí jeho letí;
kam krok svůj obrátí, zří všady svoje vrahy,
jak bledý uprchlík, jenž prchá ze zajetí,
on chtěl by vznésti se, leč marné všecky snahy.

A hrůzám půlnoci když svítání cíl klade,
on víčka otevře, jež záře oslnila,
on s lože sestoupí, však růžné jitro mladé
jest jemu smutnější než noc, jež právě byla.